Americká armáda je teď jako ona příslovečná manželská dvojice, která vždycky jezdí na dovolenou na stejné místo. Seděla v Pentagonu a uvažovala: "Vždycky každoročně bombardujeme totéž místo. Letos jsme si pročetli brožury a hledali jsme, jestli bychom to neměli bombardovat někde jinde, jako třeba v Jemenu nebo v Severní Koreji, ale nakonec jsme se rozhodli že uděláme, na co jsme už zvyklí a budeme zase, jako obvykle, bombardovat Irák."

A to proto, že Saddám získal "zbraně hromadného ničení". Představte si, stalo se to zrovna teď, kdy je americká armáda v ofenzívě a může ospravedlnit všechno, co chce, tím, že poukáže na zbořené Světové obchodní centrum. To je náhoda! A my víme, že je to pravda, protože "existují důkazy".

Některá politicky korektní individua by se mohla ptát, co to přesně je za důkazy, ale to je právě taková byrokracie, která vždycky zahltí každý právní systém. Ty důkazy budou asi tak zatracující, jako když pozvedl šéf NATO George Robertson irácký kanistr a oznámil, že by to bylo nesmírně nebezpečné, kdyby ho Saddám Husajn naplnil antraxem.

Mně ale trochu mate tohle, pokračuje autor. V roce 1991, po desetiletém období, kdy Saddámovi bylo dovoleno, ano, Američané ho vyloženě povzbuzovali, aby si vybudoval vojenskou převahu, byla jeho nejničivější zbraní raketa Scud. Od té doby je Irák sledován ve dne v noci, je bombardován raketami s plochou dráhou letu a byly na něho uvaleny sankce, které zakazují dovoz téměř všeho. Zakázány jsou i pingpongové míčky, zřejmě z obavy, že by mohly být naplněny antraxem.

A přesto se Saddámu Husajnovi podařilo nashromáždit množství zbraní hromadného ničení.

Také se tvrdí, že Irák možná byl zatažen do útoků na New York. To totiž nyní omlouvá každou americkou agresi. Brzo pravědpodobně vydají prohlášení, že britský ocelářský průmysl skrývá členy organizace al Qaeda.

Z každé další etapy války proti terorismu je zřejmé, že skutečný cíl má máloco společného s útokem na New York a že ve skutečnosti jde o americké úsilí dosáhnout toho, čemu říká americká armáda "celospektrální převaha". Součástí toho je pomsta všem, kdo kdy Spojené státy nějak ztrapnil, začíná se s nejnovějšími případy a jde se zpátky, takže jmenovanými cíli jsou zatím Irák, Somálsko, Írán a Severní Korea. Měl by si dávat pozor i Blair. Historicky řečeno, pak přijde na řadu Japonsko, Španělsko, Konfederace, Mexiko, a nakonec Británie.

Avšak Američané přesto pořád píší do novin, jako jsou naše, a stěžují si, že kritizujeme válkychtivost jejich vlády. Stačí jen, aby si někdo dovolil říct, že by možná Američani neměli vyhrožovat, že seškvaří půlku planety, a oni hned křičí: "Ale to není fér. My přece máme právo dělat, cokoliv chceme."

Téměř každý týden přichází nový film z doby po 11. září, v němž si američtí vojáci hrdinsky prostřílí cestu zemí zločinců, aby přinesli nevděčným divochům demokracii. V typickém článku v jedněch nedělních novinách bědoval jeden americký autor, že si to prý "dvakrát rozmyslí", než se stane otcem "ve světě po 11. září". Divné, že mu nevadilo, že byl otcem ve světě, kde byla polovina Kambodže vyhlazena napalmem, anebo ve světě po puči v Chile, anebo ve světě po partyzánech z organizace Contra.

A jestli mě někdo obviní, že jsem proti Americe, rád bych zdůraznil, že moji největší živoucí hrdinové jsou Muhammad Ali, Richard Pryor a Bart Simpson.

Ale ať se Američané chovají jakkoliv jako blázni, my tady vždycky budeme mít Tonyho Blaira, který s nimi zůstane "bok po boku". Někteří lidé argumentují, že tím, že Tony Blair zůstává tak silně věrný Georgi Bushovi, má náš premiér na něho určitý vliv. To je pravda. Blair mu leze do zadku (anglický originál je silnější, "Blair licks his arse", pozn. red.) tak intenzivně, že George nyní poslouchá Tonyho názory na to, zda by mu měl lézt do zadku zprava nebo zleva.