Jana Kremanová vystavila retrospektivně tváře svých přátel a klaunů, malované již od počátku 60 let. Snaží se v nich zachytit prchavost a pomíjivost života, čas vepsaný vráskami i výrazem. Maluje je subtilně, lehce, jakoby se dotýkala křehkosti života. Vanda Hybnerová je zase ve svých fotografiích portrétů herců až poeticky věcná, v jejím podání jsou to obyčejní lidé, zaznamenává prostředí, v kterém se pohybuje. Fotografuje bez estetické spekulace a bez snahy vytvořit technicky precizní fotografii.

Obě autorky a každá jinak si vlastně kladou otázku, co to je portrét. Co je to, co nutí umělce vyjádřit cosi hlubšího z nitra člověka, co ho provokuje a dráždí, co ho zneklidňuje a nutí do role, v níž se dle mého názoru vždycky stává outsiderem. Snaha zachytit tvář je totiž veskrze zoufalá a marná, v žádném okamžiku nemáme dostatek možností a schopností vypovědět všechno to o člověku, co k němu cítíme, co ho ustrojuje, co ho utváří a definuje, vždy budeme stát ve své snaze opodál opuštěni a sklíčeni, jak se nám práce nedaří.

Umělec touží zastavit čas, zachytit jej v jednom okamžiku skrze tvář, proniknout osudem, urvat si něco pro sebe a vydat ostatním kousek tajemství, jež je skryto v duši člověka a jedno zda štětcem, tužkou a nebo fotografií, vždy bude jen na začátku cesty, vždy se dotkne jen mála z toho, čím vlastně je lidská bytost.

34 hodin jsem se snažil být nedávno posilou své umírající matce na cestě z tohoto světa a také jsem kreslil její tvář, tvář fyziognomicky se proměňující blížícím se koncem. Pozoroval jsem milovanou tvář, z které jiní mají strach, tvář smrti, tvář konečnosti. Snažil jsem se vybavovat si vzpomínky na tvář šťastnou, na tvář plnou života, jak jsem ji znal po celá dlouhá léta, avšak v každý okamžik ležel vedle mne týž člověk, v každý okamžik byla její tvář pohledem do důvěrné lidské duše.

Poslední, co viděla, byla moje tvář a s posledním výdechem si ji odnesla na věčnost stejně tak, jako já tu její. Uvědomil jsem si svoji bezmoc, neboť všechno to, o co jde, leží mimo obraznost tohoto světa. Umělec je proto blázen, který stále dokola slézá stejnou horu, aby nikdy nedosáhl vrcholu, na který bezmocně hledí. Umělec může být, a má-li to štěstí, také je pozorovatelem. Zachycuje a zaznamenává své mínění, svoji cestu k námětu, svoji cestu k portrétovanému. Jana Kremanová a Vanda Hybnerová se o to pokusily.

Výstava je přístupná v Galerii ve Dvoře v Litoměřicích až do 23. 7. 2004.