Mluví se o nich a jedná jako se samozřejmou součástí společenského života, jakoby dále byly jeho plně integrovanou součástí. Pokud se zamyslíme nad jejich podstatou, budeme nuceni přiznat, že naše chápání je iluzorní a že snad jen pud sebezáchovy nám přikazuje mluvit o nich jako o živém systému přemosťování propastí mezi jednotlivými generacemi různých societ.

Tradice se dají pojímat z tolika hledisek, kolik je jejich reálných podob. Per defitionem se jedná o souhrn společenských, kulturních a jiných ustálených pravidel, postojů či principů zachovávaných pokoleními, názorů a myšlenek přenášených z generace na generaci, ustálených a zděděných zvyklostí.

Tradice mají svůj nesporný původ v kulturní aktivitě člověka. Ta předpokládá takové jednání, které trvale umožňuje člověku překonávat odpor životního prostředí nebo podobný vzdor vzniklý jeho nedostatečným poznáním, jako i viditelnými hranicemi poznání sebe sama v osobě jednotlivce či v množině společnosti. Právě aplikace tohoto snažení založené na opakovaném využití přináší problémy jejich udržení, což představuje vytvoření mezigeneračních linií, které spojují původce či inovátora s dalšími pokračovateli. To ještě nemusí samo o sobě exponovat vznik tradice; teprve její spočinutí ve stabilizaci vývoje na určitém stupni je pro vznik tradice rozhodující a v tom je i jádro problému dnešního netradičního způsobu života.

Jak bylo řečeno, tradice nejsou specifické svým obsahem (myšleno objektivně, nikoliv v rámci společností samotných). Jejich obsah není nijak rozhodující pro samotnou existenci tradic a ty jsou na něm závislé pouze v otázce rychlosti pokroku nebo v jiných kauzálních analogiích (třeba kulturní asimilace), které vedou k jejich proměnám či zániku.

Nezbytně charakteristická je pro tradice také budovaná výlučnost mezi obdobnými projevy a vymezování se vůči jinakosti svého okolí.

To by bylo jakési strukturální schéma tradice. Z hlediska funkčního je nutné rozlišit nepodmíněnost tradic a jejich opozici vůči civilizačnímu procesu a z druhé strany jejich konzistenční úlohy v sociálním prostředí, upevňující vztahy uvnitř a dávající hluboký pocit sounáležitosti, který je důležitý jak pro jedince, tak pro celou společnost (o jakémkoliv množství členů, ostatně všechny možné společenské struktury počínaje rodinou , přes sociální útvary s volnějšími vazbami a konče státem si své tradice ostražitě hlídají -- a nic jim to není platné, chce se dodat).

Pocit sounáležitosti by se dal ještě více diferencovat ve dvojí charakter -- jednak je to přímá vazba na jedincovo okolí, které je přítomné a pro nějž tradice představuje modus vivendi s velmi potřebnou příchutí svobodné volby, tedy domnělé vnitřní dobrovolnosti jejich sdílení, která je v kontrastu s požadavky řízení s hrozbou sankce. Diskutabilita objektivní dobrovolnosti, či spíše své -- volnosti zde může být ponechána stranou, ačkoliv ve skutečnosti si právě tradice tuto svévolnost z velké míry v příslušejícím individuu sama pěstuje. Je podstatné, že tato vazba na přítomnost sociálního prostředí může být za určitých podmínek přerušená, a to nejen u agregátních typů. Přesto právě tradice představuje značnou překážku takové možnosti.

Druhá vazba, která je v tradici vždy obsažena, je vazba přítomné společnosti na své historické kořeny. Zde tradice funguje jako spojník, jakési lano natažené do minulosti a sjednocující tak naprosto odlišné společnosti na svém základě a svým jménem. Tato funkce je pro společnost výchozí a pokud je vytvořená vazba narušena nebo přerušena, vážně hrozí zánik tradice a transformace společnosti přinucené okolnostmi hledat jiný identifikační základ.

V časových pásmech působení se automaticky naskýtá ještě možnost přechodu tradice do budoucnosti. Vazba na budoucnost je však zcela hypotetická a může zůstat jen vroucím přáním svých reprezentantů.

I přes nepodchytitelnou obsahovou heteronomii lze i z tohoto hlediska tradice kategorizovat pod přehlednějšími termíny. Dá se říct, že tradice se tvoří v oblasti profánní (výroba -- spotřeba) nebo naopak v oblasti sakrální (nejčastěji náboženství). Toto rozdělení odpovídá vcelku přesně typu odporu, vůči kterému je taková lidská činnost vyvíjena -- buď se jedná o odpor fyzický nebo naopak metafyzický.

Mezi tradicemi vytvořenými v profánních či sakrálních oblastech společenského dění nemusí být vždy nutné diferencovat je v jejich původu. Velmi často zasahují do obou oblastí zároveň, tzn. že mohou skrz představu o uspokojení nároků v heterogenním pojetí metafyzična zároveň uspokojovat i nároky fyzického prostředí (nejen u primitivných společností, takovou tradicí mohlo být i házení drobečků do ohně).

U tradic čistě profánních jde především o ekonomickou produkci člověka. Výrobní postupy jsou nejprve vytvořeny na základě nějakého objevu, který pokud přežije v možné konkurenci, stává se jako osvědčený algoritmem budoucího využití. Determinujícím faktorem profánního typu tradic je vědeckotechnický vývoj a jeho výsledky, což je stejně přirozená lidská vlastnost jako tradicionalismus, ovšem s destruktivními vlivy na něj. Podstata těchto tradic je racionální a tohoto důvodu není vývoj v této oblasti bržděn tradicionalistickým odporem, jelikož problém s adaptací se může vyskytnout jen u jednotlivců. Tradice tak bývá snadno rekonstruovatelná.

Tradiční posvátnost je závislá daleko více na kulturních než na civilizačních faktorech a je schopna odolávat s větší pružností, než by se vzhledem k nově objevovaným důkazům proti ní dalo předpokládat. Je chybou spoléhat zde na racionální zdůvodňování, protože sakrální tradice uspokojují lidskou víru, která nepodléhá vědecko-technickému a v mnoha ohledech ani komplexnímu civilizačnímu vývoji; jinak řečeno, pokud člověk neodhalí poslední tajemství vesmíru a sebe sama, víra bude mít v lidstvu stále podstatný vliv na hodnoty a jimi sledované cíle. A proto mohou být i dnes praktikována tisíce let stará (tradiční) náboženství, ačkoliv se jejich prostor působnosti stále zužuje.

Převedení tradic na modus konvertibility

Ukazuje se, že čas není pro tradice tím nejdůležitějším činitelem změny. Rozhodující je v tomto případě způsob, jakým je společnost konstituována, přičemž velký vliv hraje její vnitřní uspořádání a hierarchizace. V dobách kastovního rozdělení společnosti hrály tradice velkou roli už jen kvůli nutnosti neustále vyjadřovat svou specifickou příslušnost. Tradice byla předmětem všeobecné úcty a ochrany, neboť představovala to nejcennější, co bylo možné svým příslušníkům nabídnout. S procesem postupné proměny kast na třídy začaly tradice ztrácet svůj původní význam.

Mnoho jich samozřejmě zaniklo, mnohé ale naopak zůstaly činné ve prospěch nově se utvářejících národních států. Další ještě doznívaly (a doznívají dodnes) jako vyjádření neúplného přistoupení některých složek společnosti na systém stratifikace. Plní jakousi reverzibilní funkci, jejíž vyjádření je více méně symbolické. I při své schopnosti odolávat tlakům vývoje a v případě silného tlaku zanikat., aby mohly vzniknout nové, došly tradice po tisíciletích, ve kterých přidržovaly lidstvo na cestě do neznáma svého konce. Tradice by mohly přežít neustálé útoky civilizace. Ostatně z těchto útoků tradice vždy vznikaly i zanikaly. Těžko ale mohou odolávat tomu, co pro ně při "tradičním" uspořádání společnosti nepředstavovalo žádnou hrozbu.

Není to samotný akt globalizace, který určitě neprobíhá až od druhé poloviny 20. stol. , nýbrž je charakteristický pro celé lidské dějiny. Je to hlavně novodobý globalizační princip, který dokázal z tradic učinit pouhé turistické suvenýry, koníčky a přinejlepším muzeální exponáty. Globalizace nejprve vytvářející a posléze překonávající národní stát právě tehdy nutně potřebovala navázat nadnárodní komunikaci, k čemuž byl nutný srozumitelný jazyk či spíše komunikační technologie (rozumějme globalizaci univerzální, nikoli kontinentální). Jak ale docílit toho, aby kulturně odlišné společnosti inkompatibilních hodnot (a tradic) dosáhly navázání trvalého spojení? Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je pochopitelné, že v rámci globalizace je možné trvale komunikovat pouze na základě principu směnitelnosti. Tento předpoklad pak logicky mohla splňovat pouze směnitelnost obchodní, která není závislá na hodnotové odlišnosti a není povinna se řídit kulturní hodnotovou orientací v mezinárodním prostoru. Alespoň v počátcích.

Globalizační proces totiž nemůže dosáhnout uspokojující úrovně tím, že by se orientoval pouze na hodnotově indiferentní kapacity; úroveň globalizace není možné předem stanovit a plánovat a není v silách společnosti jej stabilizovat tak, jak by si přáli mnozí národovečtí tradicionalisté. Znamenalo by to dosáhnout stagnace ve všech směrech společenských aktivit, tedy dosažení maxima jejich potenciálu. Pro tradice, které jsou charakterizovatelné svou ustáleností a vymezením vůči jinakosti musí globalizace znamenat smrtelnou ránu. Již není možná jejich revize v rámci ustálené množiny zdrojů -- na tuto množinu nyní přímo působí velké množství podnětů, přicházejících z vnějšího prostředí.

To by ještě nemuselo znamenat jejich konec. Po vyčerpání nových zdrojů by přeci jen mohlo vzniknou něco jako univerzalizovaná tradice se specifickými rysy původních kulturních regionů. Takovému vývoji ale brání právě princip směnitelnosti.

Chce li kultura obstát v globalizačním trendu, musí zákonitě nabídnout co největší množství konvertibilních hodnot. Nemůže se tedy omezovat jen na oblast komodit směnitelných a limine (oblast profánní) a musí se celkově otevřít, což znamená poskytnutí kulturních specifik, jako jsou tradiční způsob života či tradiční náboženství k plné směnitelnosti. A využívá-li směnitelnost jako mediátoru peněz, nelze se divit, že tradice mohou být kupovány a prodávány přesně podle zákonu trhu.

Ze symbolů, které jsou stavebními kameny tradic, a které jsou tradicemi zároveň vytvářeny, se stávají obchodní značky chráněné nikoli skupinou reprezentantů, ale zákonem uznávajícím status vlastníka, jenž si je zaregistroval za účelem komerčního využití. Taková značka, tvářící se jako tradice, může být ze dne na den zlikvidována pouze tím, že se její oprávněný vlastník rozhodne ji prodat nebo prostě dále nevyužívat. Pamatuji si na přechod řetězce supermarketů Mana na obchodní značku Albert, je to několik let. Moje babička se i dnes stále ještě drží původního pojmenování. Někdy dokonce prohlásí, že byla "na Moravě" což je název prapůvodní. Tak se říkalo smíšenému zboží, které tamtéž poskytovalo své skrovné služby už před nultým rokem našeho nového letopočtu (pro lepší orientaci, máme rok patnáctý). Sklon starších lidí k tradicionalismu je velmi vysoký.

Považuje-li někdo značky jako Škoda či Pilsner Urquell za tradiční, uvažuje pouze v jejich původním sémantickém významu. Uvážíme-li, že v kterémkoliv okamžiku je možné tuto "tradiční značku" odkoupit (jako, že už se tak stalo) a zbavit ji původního obsahu, musíme konstatovat, že jsou to jen prosté nálepky, využívané k poukázání na větší či menší míru exkluzivity a luxusu, stejně jako tomu je u tzv. tradičních receptur, jejichž tradičnost lze ohodnotit přesnou částkou za jeden kus.

Tím jsem se dostal k problému, kterým je funkční význam tradic. Ten, jak jsem uvedl výše, spočívá v poskytování identifikačních vazeb na přítomnost a minulost. Aby mohla globalizovaná společnost odklidit tradice do regálů a reklamních bloků v televizi, potřebuje nutně vytvořit kompenzační podmínky. Aby dosáhla opravdové kontroly a zabránila restauraci tradic v jiné podobě, musela tento komplex, zahrnující původně diachronickou vazebnost, rozdělit do dvou samostatných celků.

Masová sounáležitost s přítomností je zajištěna hromadnými akcemi většího či menšího charakteru (sportovní akce, koncerty, projekce, zábavní podniky) poskytující vlastní nebo zprostředkovanou obchodní značku, založenou na "dobrém jménu" či "známé tváři". Platí přitom to stejné, co bylo řečeno dříve o průmyslových tradičních značkách.

Image založená na plastikově sterilním ksichtu má sice vrtkavou trvanlivost, vzniklé mezery však budou ihned zaceleny. Existují i výjimky. Ty jsou buď značně vybledlé vytahovány na světlo světa ze suterénu slávy, aby dodaly nějaké rádoby mondénní, přiblblé show třpyt skutečné legendy nebo se udržují ve stavu permanentní směnitelnosti (nebo prostituce, jak kdo chce) a oscilují tak neustále v záběru kamer, tu blíže, tu dále kuželu světla.

Vazbu k minulosti (v masovém měřítku) zajišťují, jak jinak, masmédia. Jednají podle přísně selektivní metody, kdy se výběr řídí potenciálem daného artefaktu k opakovatelnému prodeji. Výběr musí být opravdu pečlivý, poněvadž možnosti obměny jsou značně omezené.

Na samostatnou úvahu je určitě proměna čistě sakrálních tradic. Stejně jako u tradic profánních či smíšených došlo i u těch nejposvátnějších tradic náboženských k procesu převoditelnosti -- nikoliv však na peněžní bázi, ale na bázi politické. Potřeba ideologické směnitelnosti je pro globalizaci stejně důležitá a v obecném náhledu zastřešuje směnitelnost finanční. A není to jen problém politizace křesťanství, nýbrž i tolik démonizovaného islámu. Jakkoli není politizace náboženství ničím novým, až v novodobé historii musí na tomto poli svádět konkurenční boj, k čemuž je konvertibilita nezbytnou nutností.

Náboženství je pronásledováno stále se zužujícím spektrem působnosti a stále aktualizovaná politická nabídka (v rámci možností) je zbytkem staré moci a pomalým loučením s tradicí.

A pak jsou tu ještě jedny tradice. Ty se nehodí ani k ekonomickému, ani k politickému konzumu. Typickým představitelem těchto tradic jsou různé projevy života venkova, zejména pak projevy celebrálního charakteru. Jak mohly tyto tradice přežít, když o ně nejeví zájem ani sponzoři, ani političtí programátoři? Mohly, mohly přežít jako jedna z mnoha činností volného času. Ať to zní jakkoliv tvrdě, můžeme tyto činnosti zařadit mezi fotbal, partu známých nebo koukání na televizi, s tím rozdílem, že jejich prostřednictvím je možné ještě in natura vidět fragment života vesnice dob minulých. Tato "tradice" je mrtvá od doby, kdy začala být praktikována sama pro sebe, aniž by splňovala svoje funkce v přímé návaznosti na všední život. Její protagonisté žijí životem současného člověka, člena globalizující se společnosti se všemi atributy a závazky. Je úsměvné, jak se tradicionalisté podobní Ludvíku Vaculíkovi snaží tuto faktickou mrtvolu udržet na přístrojích do dne posledního soudu, aby si připsali čárku na futra brány do ráje.

Rozpad tradic jistě způsobí mnohé frustrace a stavy úzkosti. Důvěryhodně vyhlížející lano natažené za pahorek a upevněné kdoví čím najednou skončilo a rozpaky většiny, která se vždy ráda přidržela teprve nabudou významu až na jejich místo bezradnosti dorazí další generace s malým pochopením pro jejich váhání. Zdá se, že už se to pomalu odehrává.