Nezřídka se v lidských záležitostech stává, že dojem okamžiku, zkratkovitá hesla a neurčitý pocit neuspokojení vedou k snadným a obecně srozumitelným požadavkům, jejichž zdánlivost by se musela ukázat při první hlubší úvaze, kdyby ji ovšem někdo podnikl. Je jistě škoda, že Špidlova vláda byla křehká, ale vyčítat to právě jí by nebylo spravedlivé. Od roku 1996, pokud si správně pamatuji, jsme neměli vládu, která by měla jasnou většinu a jež by nebyla vydíratelná několika poslaneckými hlasy. Je-li vláda závislá na svévoli dvou tří lidí, těžko může plnit nějaký opravdu reformní a antikorupční program (od počátku je vydíratelná a také vydíraná). Tady já osobně vidím největší problém všech vlád, i té budoucí.

Představa, že lze v těchto dnech nějak jasně prokázat, zda Špidlova vláda dělala věci správně, nebo nikoli, je jistě velice naivní. Lídři stran se mohou hodiny a hodiny hádat o ekonomická fakta, ale cílem takových hádek nemůže být racionální, odborná argumentace, která při tak složitých problémech neumožňuje heslovitá řešení. Jedna věc je politický kapitál, druhá řešení problémů tak, aby se daný postup ukázal i po delší době jako efektivní. Vzpomínám si, že jsme kdysi skákali kolem kupónové privatizace jako kolem zlatého telete, dnes je ale málo lidí (včetně odborníků) přesvědčeno, že to byla dobrá cesta (rozjíždět "kapitalismus" bez základní legislativy, určující pravidla volné soutěže).

Kdo nevěří na jednoduchá, učebnicová hesla, jaká nabízí Vlastimil Tlustý (v Sedmičce na TV NOVA nedávno řekl, že jeho názory ODS bere vážně), musel ocenit snahu Špidlovy vlády vytvořit kompromisní řešení, které má dlouhodobou strategii a je přijatelné i pro věrohodně pravicové politiky (Karel Kühnl, Miroslav Kalousek, Petr Mareš). Každá skutečná reforma bude nepopulární, a to nejvíc ve svém poločase, ale zodpovědná vláda musí činit právě i věci nepopulární (tato hluboká moudrost by neměla být cizí ani ODS, pokud se tato strana aspoň trochu hlásí k odkazu "železné lady"). Právě proto není mandát vlády kratší než čtyři roky a právě proto není každý její krok schvalován referendem.

ODS ráda říká, že Špidlova vláda je horší než ty předešlé (po roce 1989) a že ničí naši zemi, díky čemuž je třeba, aby padla co nejdříve. Zdá se však, že ODS přešla do nového extrému -- kdysi tvrdila, že chce nechat Miloše Zemana vládnout celé čtyři roky, aby Českou republiku zdecimoval natolik, že se ČSSD stane nevolitelná. Ale voliči v roce 2002 rozdali karty tak, že ODS zůstala znovu v opozici. Dnes se dík dřívější zkušenosti přiklonila k opačnému extrému: vláda musí padnout, než svou reformu dovede do konce, protože jinak by mohla voliče přesvědčit o tom, že konečný součet jejích kroků vychází kladně. A není nic přirozenějšího než to, že pokud jakákoli demokratická vláda chce dělat v rámci své realistické politiky i nepopulární kroky, uskuteční je v poločase svého mandátu, aby pak mohla jít v popularitě už jenom nahoru. Zde je, myslím, hlavní motiv dva roky trvající kampaně ODS za pád vlády. ODS si přitom neuvědomuje, že jakmile se dostane k moci a jakmile se bude chtít držet své pravicové politiky, bude muset dělat reformu mnohem ostřeji, což povede k tomu, že se proti ní postaví většina národa.

Ovšem je pravda, že ODS by neměla žádný vliv na existenci vlády, kdyby největší vládní strana byla jednotná a soustředila se na řešení věcných problémů. Bohužel ČSSD postrádá osobnosti, a když už nějaké osobnosti má, neumějí srozumitelně mluvit s občany. Liborovi Roučkovi často přes všechnu snahu nerozumím vůbec a u Vladimíra Špidly si většinu toho, co chtěl říci, musím jen domýšlet. Drtivá většina sociálnědemokratických politiků působí velice pochybným dojmem -- zdá se, že před chvílí odešli ze schůze ROH a že jakákoli reflexe nad vývojem moderní levice (např. ve stylu Tonyho Blaira) je pro ně zhola nemožná.

ČSSD nepochopila, že eurovolby nejsou žádným důvodem k pádu vlády (to by skončily vlády skoro ve všech zemích EU), naopak podrazila nohy svému kabinetu v době, kdy její popularita je mizivě nízká a její schopnost sestavit novou rozumnou vládu ještě nižší. Největší radost z této destrukce sociálních demokratů musejí mít komunisté, a to bylo cítit velice dobře z prvních reakcí Ransdorfa a Grebeníčka na sobotní pád Vladimíra Špidly. Proč premiér musel padnout a zda ČSSD volila alternativu nebo jen čistou nenávist, je zajímavá otázka. Hodně napovídá to, že Špidla na rozdíl od jiných politiků nezneužívá svých funkcí k obohacování se, že se dokáže dohodnout i s pravicí a že je antikomunista. Jsou sice komentátoři, tvrdící, že Špidlův anitikomunismus je vypočítavost... ale může být u takového člověka jasné a zásadní odmítnutí zločinecké ideologie a jejích pohrobků pouze politickým kalkulem? Řekl bych, že v žádném případě. Naopak politika politických kalkulů nás asi teprve čeká v éře pana Grosse.

A co bude s reformami? Zdeněk Škromach to ve své úžasné naivitě řekl narovinu: jestliže je něco nepopulární, je lepší to nedělat. Tito lidé zvítězili. Jestliže si ČSSD za Vladimíra Špidly zasloužila respekt za svou odvahu k reformám a jestliže se jí ODS bála natolik, že téměř každé vystoupení pana Topolánka bylo hystericky bezradnou propagandou, dnes se stala nechutným a beztvarým hadrem, jehož se lze štítit, ale který nelze brázt vážně. Jako bývalý dvojnásobný volič ČSSD mohu říci: tuhle stranu volit rozhodně nebudu.