Jan Čulík napsal ve svém pondělním sloupku, že voliči ve volbách protestovali nízkou volební účastí proti současné vládě i celé politické scéně. Já si ale pod pojmem protest představuju vědomou, ať už pasivní nebo aktivní reakci na určitý stav, který se z daného úhlu jeví jako špatný a vynucuje si změnu. A s tím se u českého voliče opravdu nesetkávám. Abych nastínil svou hypotézu chování českého voliče (aktivního či pasivního), je nutné se vrátit až k referendu o vstupu EU.

Specifikem českého referenda byla jeho nulová účinnost. Vstup do Evropské unie, respektive rozhodnutí o něm, si uzurpovali zákonní zástupci v ČR a referendum bylo vypsáno spíše jako alegorie zapojení občana do přímé účasti na rozhodování.

Z nulové účinnosti vyplývá nulová odpovědnost za svá rozhodnutí. Bylo by logické, kdyby se takto zbytečného referenda zúčastnilo minimum voličů. Tedy pokud bychom uvažovali v racionálních kategoriích úvah a soudů. Tento postup ale není typickým znakem rozhodování českého voliče. Oněch více než padesát procent oprávněných přilákal do volebních místností právě fakt, který by je měl od účasti odrazovat.

To, že o vstupu bylo de facto i de jure rozhodnuto, zřejmě vzbudilo ve voličích větší pocit jistoty o budoucnosti. Zde je patrná paralela s chováním dítěte, které preferuje takové jednání, o jehož správnosti je od svých zákonných zástupců předem ujištěno.

Navíc zde existuje jakási instinktivní víra v to, že být součástí nějakého většího celku dodá malému českému občanu jakousi světovost a potřebný klid, aby se už nemusel paranoidně ohlížet přes levé rameno. A když se český politický mainstream, včetně prezidenta oportunisty na vstupu s jistými výhradami shodl, český volič mohl jistým krokem opanovat volební místnost a s gustem většinově hlasovat pro vstup. Proti byli jen ti, kteří se právě dostali do vývojové etapy dětského vzdoru nebo ti, kteří v této etapě svůj vývoj ukončili.

Vstup ČR do EU se tímto naplnil a český volič dosáhl vysoké míry uspokojení. Ač se jednalo o pouhé formální potvrzení začátku české existence v rámci EU, které v sobě neimplikuje žádnou informaci o tom, jaká tato existence bude, představivost voliče o budoucnosti tím byla bezezbytku naplněna -- jsme tam, děj se co děj.

Tomu naprosto odpovídá i způsob, jakým pojal český volič volby do Evropského parlamentu. Bylo to podobné, jako kdybyste před malé dítě, které sotva rozezná krychli od koule ,postavili budík s tím, aby ho rozložilo na jednotlivé části a následně složilo do původního stavu.

Povědomí takového dítěte o budíku je charakterizovatelné senzualitou (vidí, jak vypadá, může si sáhnout a slyší, že tiká), ale o celkovém mechanismu nemá páru, což je naprosto pochopitelné.Vysoká míra nejistoty způsobená zadáním úkolu, který je nad jeho síly, by mohla být korigována tím, že mu jeho rodič s úkolem pomůže a postupně ho seznámí s vnitřním mechanismem, ukáže mu, co které kolečko dělá a kam patří. Pokud ale jeho zákonní zástupci nad ním stojí a jeden přes druhého křičí, že je potřeba to udělat úplně jinak než říká ten druhý, pak je zcela jistě docíleno vystrašené pasivity dítěte.

Nedávno odkojení voliči se ocitli právě v takové situaci. Přes sedmdesát procent z nich je spokojeno (či nespokojeno) s tím, jak budík ( EP) vypadá a funguje, a předpokládá, že není potřeba do něj nijak zasahovat, a že bude dále fungovat i bez jejich aktivity. Pokud se přece jen nějaká aktivita objevila, pak se nelze divit dvaceti procentům pro komunisty nebo tomu, že vládní strana je ohodnocena stejně jako principál Železný se svým věrným a zmalovaným králíkem Zazou na druhém místě volební kandidátky -- nepoučené dítě může daný úkol zvládnout jen stěží dobře.

Vybrat z dvaatřiceti stran je daleko těžší než říct ano či ne. Ochota voliče vzdělat se alespoň na tu úroveň, aby mohl posoudit věrohodnost jednotlivých kandidátů, téměř neexistuje. Když je navíc celá volba spojena s přímou odpovědností za své rozhodnutí a je-li ponechána možnost nerozhodovat a počkat, co se bude dít, pak český volič s radostí zvolí tuto variantu.

Toto porovnání zcela jednoznačně ukazuje, že českým voličům vyhovuje jednoznačně nalinkovaná představa, kterou oni dokáží zhmotnit v jednoduchý resultát, k čemuž vyžadují podporu svých zákonných zástupců. Stali jsme se součástí EU a hned jsme dokázali svou nesvéprávnost tím, že jsme na zájezd do EP vyslali značně heterogenní skupinu, která bude stěží hledat cestu k jednotnému hájení tolik proponovaných národních zájmů. Ale co, nějak bylo a nějak přece bude, hlavně aby nezdražili pivo a aby Česko konečně našlo svoji toužebně vyhledávanou superstar.