Válka proti terorismu se stala nadmíru užívaným pojmem, který v sobě skrývá celou řadu rozporů. Absurdní je už sama permanentní povaha války proti terorismu. Všichni dobře ví, že terorismus jako takový nikdy z lidské společnosti nezmizí, ale vždy se někde v nějaké podobě bude objevovat. Válka proti terorismu se tedy vyhrát nedá. Na druhé straně se o vítězství ve válce proti terorismu neustále hovoří.

Hlavní náplní války proti terorismu se prozatím staly války v Afghánistánu a Iráku. Obě obsahují celou řadu paradoxních skutečností. Americká a britská vláda se nikdy nenamáhaly příliš objasňovat, jak měl Saddám Husajn podporovat Al-Kajdu. V podstatě jediným konkrétním objasněním byla konstrukce, podle níž byli prostředníky mezi Saddámem a Al-Kajdou kurdští islamisté z Ansar Al-Islám. Výlučným zdrojem informací pro toto tvrzení ovšem byly jen jiné kurdské strany válčící s Ansar Al-Islám, tedy nijak objektivní posouzení.

Této hypotéze výslovně nevěřila už ani britská rozvědka. Co však na tom, když je podle průzkumů většina amerických voličů přesvědčena, že Saddám byl zapleten do 9/11. Toto přesvědčení zůstalo ovšem založeno výlučně na mlhavých a velmi nepřímých obviněních. Válka v Iráku se stala součástí války proti terorismu, aniž by kdo znal nějaké konkrétní důvody.

Existovalo ovšem ještě jedno závažné vysvětlení pro spojení Saddáma s mezinárodním terorismem, které zároveň dokresluje úroveň důkazů. Jedna ze špiček Al Kajdy, Abu Musab al-Zarqawi, si měl před časem nechat v jedné bagdádské nemocnici amputovat nohu. Skutečnost, která se nemohla udát bez Saddámova vědomí a svolení. Před několika dny ovšem CNN zveřejnila poslední objev amerických tajných služeb: al-Zarqawi má kupodivu nohy dvě.

Irácká válečná kampaň rychle nabyla formu ne racionálních zdůvodnění, ale jakéhosi dogmatu. Jeho součástí se stala i teze, že válka v Iráku je součástí války proti terorismu. Tato zarytě prosazovaná víra získala i své odpadlíky. Kolektivně se jimi například stali po madridských útocích zbabělí Španělé. Že naprostá většina španělského obyvatelstva nevyznávala toto dogma ani předtím, nehraje roli. Podlými zrádci se stali až nyní. Odpůrci víry byli jinak již od počátku Francouzi a Němci. V druhém případě lze jen citovat Susan Sontag: obviňovat národ, který započal dvě světové války, z přílišného pacifismu je poněkud absurdní.

V Iráku se nakonec nenašly žádné zbraně hromadného ničení ani amputované nohy teroristů, jen vysloužilá munice. Saddám však musel být zneškodněn. Znal recept na zbraně hromadného zničení a mohl jej distribuovat dále. Ironickým se v této souvislosti zdá být nedávné přiznání "otce" pakistánské atomové bomby, že poskytl potřebné atomové know-how celé řadě "lotrovských" států. Stěží lze věřit, že aktivity předních atomových vědců nejsou alespoň trochu sledovány.

Odpověď americké administrativy na tuto náhlou zpověď tak mohla zůstat ledově klidná. Touto skutečností se necítí být znepokojena a Pákistán zůstává americkým spojencem. Tomuto spojenectví ve válce proti terorismu není na překážku ani to, že Pákistán podporoval jak kašmírské extremisty, kteří provedli celou řadu teroristických činů na indickém území, tak ve velkém měřítku i afgánský Talibán. Někdo by snad mohl očekávat, že pokud válka v Afganistánu byla vedena vedle Al-Kajdy především proti Talibánu, odvety by se mělo dostat i sousednímu státu, který rozhodujícím způsobem pomohl Talibánu k moci. Opak se stal pravdou.

Podtrženo a sečteno: Irák je vojensky napaden, protože měl mít zbraně hromadného ničení a mohl je poskytnout teroristům. Ve skutečnosti bylo jasné, že neměl nic tak vážného, aby nemohl být bez nepřekonatelných obtíží obsazen. Pákistán je nadále spojencem, přestože jasně podporoval Talibán, vlastní atomové bomby (či snad právě proto) a atomová tajemství utíkají do celého světa. Nic z toho nevadí, jde přeci o spojence. Nevadí v této souvislosti ani to, že Usáma bin-Ládin a Saddám byli svého času obdobnými spojenci.

Jako součást války proti terorismu se válečná akce v Iráku stala fenomenálním debaklem. Dnešní irácký chaos dokázal v produkci terorismu předstihnout i tak vážného konkurenta, jakým je Palestina. V jednom komentáři jsem našel tento paradox formulovaný přibližně takto: válka v Iráku se stala válkou proti terorismu, až poté, kdy válka v Iráku byla ukončena. Na druhé straně jde o americký úspěch na domácí půdě. G.W. Bush prokázal neobyčejnou rozhodnost, Saddám padl, a tímto je den 9/11 alespoň částečně pomstěn. Imperiální macho-politika, kde svaly platí více než chladný rozum, slaví své voličské úspěchy. Záliba amerických neokonzervativců v metaforách mužský (USA) kontra zženštilý (Evropa) je očividná, viz např. R.Kagan.

Ani bilance války v Afganistánu není jednoznačná. Západní vojáci v současnosti neovládají o mnoho více než Kábul a Usáma bin-Ládin je kdo ví kde. Osobně si však nejsem jist, zda tato téměř mýtická osoba nebude vytažena jako králík z kloubouku ve vhodném čase před americkými prezidentskými volbami.

Talibán byl účelově do značné míry ztotožněn s Al-Kajdou, což byl beze sporu efektní tah ve zviditelňování teroristického nepřítele. Stovky bojovníků Talibánu mohli být pochytáni a posláni do "rentgenového" tábora na Kubě. Není však zdaleka jisté, že se skutečně jedná o světové teroristy, a ne zase jen o pouhé bojovníky Talibánu. Jak známo, Talibán sice poskytl pravděpodobné útočiště Al-Kajdě, ale Al-Kajdou nebyl a není. O kubánském koncentračním táboře, symbolicky umístěném právě na "ostrově svobody", jsem do Britských listů již jednou psal. Tento produkt války proti terorismu zde tedy pomíjím.

Demokracie bohužel dostává ve válce proti terorismu vydatně na frak i jinde. Velká část malých i velkých diktátorů si již dávno pospíšila prohlásit své politické oponenty za "teroristy", a takto se "připojila" k válce proti terorismu. Řada z nich v oboru brutality nezaostává za Saddámem a mnohým z nich se dostává americké vojenské a finanční podpory právě v boji proti svým nepohodlným "teroristickým" odpůrcům.

Válka proti terorismu tedy jednoho diktátora slavně smetla, ale mnoho jiných jen posílila. Obskurní příklady lze najít například mezi vládci postsovětských asijských států, kteří po sobě pojmenovávají kalendářní měsíce a kteří se těší přátelství amerických vůdců. Taktéž nepálské království zjišťuje, že chudinská vzpoura pod vedením maoistů je dílem světových teroristů, i zde se dostává pomocné ruky ze Spojených států. Také dodržováním lidských práv proslavená Čína si pospíší prohlásit své muslimské menšiny za nebezpečné islamistické teroristy, s americkou pomocí to však jde hůř. Rozhodně mnohem lépe si v tomto bodě pomoci vede izraelská demokracie, která do omrzení představuje obyvatele, jež okupuje, jako přinejmenším rodné bratry Al-Kajdy, a která vlastní více nepřiznaných atomových bomb než celý zbytek světa. Jak pak jasně naznačila středeční řeč G.W.Bushe, cesta k jakémusi mnichovskému řešení bez Palestinců o Palestincích a k oficiální anexi části okupovaných území byla otevřena. Seznam podobně účelových "bojovníků" proti terorismu je mnohem a mnohem delší.

Nakonec ani s teorií domina, která měla postupně proměnit Blízký východ v demokratickou oázu, to přes všechnu halasnou rétoriku nevypadá prozatím nijak růžově. Irák má stále zřetelně větší šanci skončit v občanské válce než ve fungující demokracii. Pokud by i byly překonány všechny problémy, není zdaleka jisté, že by Irák byl svými sousedy chápán jako vzorová demokracie hodná následování, a ne jako pouhý americký protektorát.

Nakonec proč by měla teorie domina fungovat rychle a účinně zrovna na Středním východě, pokud nikdy nefungovala nijak zvlášť dobře na samotném americkém kontinentě. V latinské Americe padala dominová figurka USA až příliš často na jinou než demokratickou stranu.

Antipatie "arabské ulice" vůči americké zahraniční politice je notoricky známa, svobodné volby například ve spojenecké Saudské Arábii by stěží znamenaly levnější ropu pro americké či jiné automobilisty. Z tohoto důvodu se Spojené státy stěží v dohledné době vzdají kontroly nad Irákem a u ropných kohoutků budou pod dohledem amerických vojáků stát americké firmy. Pokud pak američtí inženýři lidských duší doopravdy plánují, že v Iráku bude jednou demokraticky zvolen dostatečně přátelský režim, kolektivní tresty okupovaného obyvatelstva á la Fallúdža nejsou příliš prozíravými tahy v tého hře.

Rozhodně nevím, proč bych se měl cítit bezpečněji před terorismem po všech dosavadních válečných akcích války proti terorismu. V českých médiích lze najít spoustu bubnování k útoku ve válce proti terorismu a nářků, jak je ta Evropa slabá a USA rázné. Osobně jsem například rád, že Španělsko se rozhodlo pochytat pachatele madridských bomb, místo aby bylo na oplátku bombardováno Maroko. Na obrazovkách by to sice vypadalo mnohem rázněji a mužněji, ale proti terorismu by to pomohlo asi stejně dobře jako bomby nad Bagdádem.

Často se lze také dočíst, že válka proti terorismu je něco radikálně nového, co řada zpátečníků nechápe. Primitivní strategie typu bomba za bombu mi však připomíná spíše starověké zákoníky se zásadou oko za oko. Psychologie a rétorika války proti terorismu pak, se satanem Usámou v pozadí a požadavkem rychlých a halasných procesů, viditelně obsahují řadu prvků raně novověkých honů na čarodějnice. A válka v Iráku se až příliš podobá onem koloniálním dobrodružstvím, jejichž hlavním cílem bylo ovládnutí zdrojů nerostného bohatství.

Pokud je na válce proti terorismu něco nového, je to objev učiněný již během první války v Iráku, totiž jak podmanivě vypadá na obrazovkách válka v přímém přenosu. V mediálním světě je válka mocným prostředkem proti terorismu. Ve skutečném světě bych se však nadále spoléhal před preventivními či léčebnými bombami na policii a s válečnou rétoriku bych zacházel opatrněji. Válka proti terorismu je bohužel založena mnohem více na primitivních pocitech než na rozumovém uvážení, a stala se tak spíše soudobou diagnózou než racionální strategií.