Ve svém celku by nemělo smysl rozdělit jednotlivé složky jejich bojů na pokrokové, jako vítězství nad fašizmem, genocidní (jako vyhubení původního obyvatelstva), dobyvatelské nebo polo-dobyvatelské (jako je anexe poloviny území Mexika a četné intervence v Latinské Americe), nebo hodnotit hrozný vojenský konflikt ve Vietnamu. Za jistých okolností, tyto akce se snažily ustavit hrozivé diktatury, v jiných zemích měly za cíl to, co je zvykem nazývat demokracie. USA podstatně ovlivnily chod dějin k lepšímu, nebo k horšímu.

Způsoby těchto konfliktů se neustále měnily, odrážejíc přeměny kapitalizmu: způsob jeho fungování a jeho krize, stejně jako jeho konfigurace moci (třídní nadvládu a alianci) - v USA a jinde. Přece toto úsilí mělo konec konců za cíl zachování globálního kapitalistického řádu, konformního se zájmy a idejemi vládnoucí třídy, kde se řídily osudy velkých mas, aktérů a subjektů v tomto hnutí, a kde striktně národní zájmy se spojovaly s mezinárodními.

Takto zvažovaný, v historické perspektivě, neomilitarizmus administrativy George Bushe Jr., nemusí být chápán jako něco jedinečné a výjimečné, i když jeho skutečné chování zbývá vyhodnotit. Zapisuje se do historie velkého rozmachu, čímž zahajuje novou epizodu. Budoucnost řekne jaká je jeho důležitost.

Tato práce si nestaví za cíl všeobecnou analýzu. Zkoumá jedině kontext a ekonomické základy této nové vojenské strategie. Hlavní tezi lze shrnout takto: když se nad světovým kapitalizmem vznáší vážné hrozby, noví militaristé USA neprchají vpřed před bezprostřední velkou krizí. Lze v tom vidět nový krok k ustavení světového řádu, neoliberálního řádu, pod americkou hegemonií. I když tato militaristická alternativa neproběhla současně se znovuobnovením moci vlastníků a nového násilí jejího prosazování, jehož výrazem je neoliberalizmus, konsoliduje tuto moc. Vytváří přirozený doplněk, v tváří v tvář hrozbám, které tlačí na světový kapitalizmus a převahu USA, beznaději a revoltám, které vyvolává zmizení rivalů a alternativ.

První sekce je věnována hodnocení ekonomiky USA v globálním kontextu světové ekonomiky. Zdůrazňuje jak banality jistých jevů, tak objevení se nových tendencí a nakupení důležitých rizik. Vycházejíc z tohoto, druhá sekce se zabývá přímo ekonomickými aspekty nového militarizmu. Diskutuje se na prvním místě ekonomická kapacita USA provádět tuto strategii, a nakonec se pokouší ustavit vazbu mezi americkým militarizmem a globálním neoliberálním řádem.

Krize nebo obnova kapitalizmu?

První část diskutuje fenomén růstu, recese a technického rozvoje, zatímco druhá se věnuje monetární a finanční stránce tohoto procesu. Jde o to nastínit hrubé rysy tohoto vývoje, bez jejich technických detailů.

Pomalý růst, recese a technický rozvoj

Obecný rámec

Porovnání prvních desetiletí po druhé světové válce a období od poloviny sedmdesátých let až do současnosti, potvrzuje pokles úrovně růstu hlavních rozvinutých kapitalistických zemí. Posledních 25 let dvacátého století lze charakterizovat jako roky pomalého růstu.

Přesto nelze mluvit o trvalé krizi po čtvrt století. Pomalost růstu byla důsledkem posloupnosti dvou zřetelných jevů. Na prvním místě strukturální krize, následujíc za poklesem hladiny zisku, udeřila na rozvinuté kapitalistické země v 70 létech a trvala až do poloviny následujícího desetiletí. Na druhém místě, využívajíc prospěch z této krize a následně dlouhého třídního boje, světlo světa uviděl nový společenský řád, neoliberalizmus, který prodloužil zpomalení růstu až za vlastní období krize.

Neoliberalizmus je výrazem znovu potvrzení moci důchodů a dědictví části dominantní třídy: nadřazené a aktivní frakce vlastníků (akcionářů a věřitelů), většinou oddělené od přímého řízení podniků, proto moc je soustředěna ve finančních institucích. Tento způsob vlastnictví kapitálu se odvolává na něco, co nazýváme finance. Nejedná se jen o resort financí, který zaznamenal růst svých důchodů a výsad v neoliberalizmu. Podle této terminologie, neoliberalizmus odpovídá znovu-ustavení přednosti financí, které byly dosti okleštěné od deprese třicátých let a během krize v 70 létech.

Neoliberální řád není z principu proti růstu, ale růst není jeho prvotním cílem. Převod zisku podniků na finance a nová pravidla řízení jsou doprovázeny snížením hladiny(míry) akumulace: všude, i když toto snížení bylo méně silné v USA. Tabulka ukazuje míru růstu v USA a ve Francii po desetiletích. Pokles růstu je zřetelně patrný.

Situace je jiná v oblasti technického rozvoje. Neoliberalizmus je doprovázen technickým a organizačním pokrokem, z části vyvolaným disciplinou, kterou vnutil zaměstnancům a managerům, z části restrukturalizací výrobního systému, kterou inicioval.

Velká transformace, kterou určuje nový směr technického rozvoje, ruší rytmy a formy mechanizace, přesněji - mase kapitálu, který vyžaduje výroba. Během doby od poloviny 60 let do poloviny 70 let, růst produktivity práce vyžadoval nákladnou mechanizaci, tj. stoupající investice do fixního kapitálu. Stejná výroba vyžadovala více kapitálu, tj. poměr výroby ke kapitálu (nebo produktivita kapitálu) klesala, strhávajíc míru zisku. Tento pohyb je nyní obrácen a produktivita kapitálu roste, což přispívá k obnovení míry zisku.

Zpomalení růstu se může jevit v protikladu s tímto novým výhodnějším směrem technického rozvoje, charakterizujícího poslední dvě desetiletí XX století. Vysvětlení je v tom, že růst míry zisku se neprojevil v růstu úrovně akumulace v důsledku ustavení nových toků důchodů ve prospěch dominantní třídy a v důsledků silných omezení rentability vnucených podnikům (je lépe být menším, ale s vysokou rentabilitou, než hledat cesty k rozšíření činností za každou cenu, což vyjadřuje například snaha odmítnout se zadlužit při vyšších úrocích).

Když se pochopila podstata a cíle neoliberalizmu, jeví se chybným mluvit o jeho krachu. Dle měřítka jeho cílů lze usoudit, že to byl velký úspěch. Pro dominantní třídu pomalý růst, je prvek druhého řádu vzhledem k obnovení předností kapitálu, jmenovitě jeho důchodů.

Rozdíly ve vývoji jednotlivých zemí

Uvnitř obecného rámce, se situace jednotlivých zemí značně liší. Je to v tomto hierarchickém kontextu, ve kterém nutno chápat výhodnější vývoj USA.

Na prvním místě je to restrukturalizace financovaní podniků v Evropě, což zvláště přispělo k poklesu tempa růstu. V těchto zemích se podniky financovaly převážně pomocí úvěrů, způsob financování nefinanční činnosti podniků, který postupně mizí. Francouzské podniky se ještě pořád zabývají svým oddlužením. Volání po samofinancování, bylo méně výrazné než v USA ( tudíž tento způsob financování je od nyní "quasi-výjimeční" v neoliberalizmu)

Emise akcií, srážky z prodeje akcií podnikem, představují zanedbatelný příjem fondů, někdy negativní. Je to obecná charakteristika neoliberalizmu, že všechno probíhá, jako by zisky z úroků, rozdělované v dividendách nepřicházely do nefinančních podniků, nepřispívajíc jejích zdrojům financování. Mimo samo-financování, podnik může: (1) emitovat nové akcie; celkový přínos této akce je prakticky nulový; (2) vypůjčit si: vzhledem k vysokým úrokům si podniky půjčují jen aby uskutečnily finanční vklady (např. půjčit dále za vyšší úrok). Lze diskutovat příčiny těchto mechanizmů, které se nechají různě interpretovat, viz. diskuse mezi Michelem Hussonem a autory tohoto článku (M. Husson, "Années 1970, la crise et ses lecons", v Séminaire Marxiste, Crises structurelles et financieres du capitalisme au 20e siecle, Paris: Syllepse, 2001, str. 31-52).

V Evropě zpomalení akumulace se projevilo v nárůstu trvalé nezaměstnanosti, zesílené poměrně udržovaným tempem mechanizace. Takto hlavní charakteristika krize 70 let, nezaměstnanost, dostala trvalé rysy a roztrhala hranice mezi touto krizí a východem z ní.

Za druhé, současná globalizace neoliberálního řádu, otevřením hranic mezinárodnímu kapitálu a destrukcí modelů alternativního vývoje, měla neblahý vliv na životní podmínky ovládaných tříd v postižených zemích (kdežto některé frakce vládnoucích tříd těchto zemí v tom viděly příležitost se vetřít do neoliberálního hospodářství USA a světa). Růst vnějšího dluhu, smluveného když úroková míra korigovaná inflací byla velmi nízká, dolehla na některé země periferie v kontextu zvýšených úroků, charakteristických pro neoliberalizmus, jako nesnesitelná zátěž. Schopnost růstu těchto zemí se citelně snížila a vykázaly zvýšenou nestabilitu: byly zavlečeny do velké krize. Strukturální charakter, lze-li tak říci, těchto nepravidelností dodává těmto desetiletím charakter chronické krize, podobně jako se mluví o chronické degenerativní nemoci.

Analýza krachů, které vyvolala neoliberální politika u svých nejlepších žáků období, přesahuje meze tohoto článku. Uspokojíme se zde jedinou ilustrací a to mexického hospodářství. Obr. 1. ukazuje tempa růstu této země od r. 1961. Před r. 1981 tempo růstu kolísalo kolem 6,3%. Poté byl pozoruhodný pád tempa, téměř na třetinu s občasnými významnými recesemi. Často se popisoval hrozivý efekt krize 1994 na mexickou společnost: bída a násilí.

Případ Japonska je dosti zvláštní. Oni byli také zavlečeni do poklesu hladiny poválečného zisku, ale protože začali z vysoké hladiny zisku, jejich hladina akumulace zůstala vysoká. Koncem 80 let se japonská ekonomika stala vzorem. Otevření se neoliberalizmu docílilo tuto relativní převahu zničením pružností vlastního růstu této země ( financovaní nefinančního sektoru bankovními úvěry velmi nízké hladiny a mnoho rysů japonského modelu). Navíc, zdá se, že nový výhodný směr technického rozvoje, pozorovaný v USA a v Evropě, se v této zemi neprojevuje. Při absenci této regenerace a pod váhou přecenění financí, Japonsko se ocitlo v krizi.

Americká recese

Na začátku 21 století se realita vyznačuje vznikem recese v USA. Tato recese snad bude zlomem ve vývoji neoliberálního řádu, ale zpočátku se ukazuje jako banální událost. Pokles hladiny růstu hospodářství v USA nemá výjimečný rozsah. Obr. 2 ukazuje pro každé čtvrtletí od r. 1948 hladinu růstu amerického hospodářství v daném roce (vzhledem ke stejnému čtvrtletí předešlého roku). Tento obrázek ukazuje, že hladina růstu je nestabilní proměnnou, která má tendenci vzrůst (přehřátí), nebo poklesnout (recese) opakovaně. Když hladina růstu poklesne náhle, klesne z hodnoty 4 až 5% na nulu nebo do záporných hodnot. Pokles nastává kolem jednoho roku (4 čtvrtletí), podobně obnova růstu. Přesně řečeno, když je hladina růstu záporná (tj. pokles) lze mluvit o recesi, protože celková výroba klesá.

Obnovu, kterou lze pozorovat na obrázku až do třetího čtvrtletí 2002, je v souladu s předešlým vývojem. Nic v charakteru recese nenaznačuje jev výjimečného rozsahu. Charakter makroekonomické situace v USA od poloviny 80 let je v protikladu s tezí o postupném nárůstu krize, která začala v polovině 70 let.

Argument předkládaný obhájci této teze je, že míra využití výrobních kapacit ve zpracovatelském sektoru se snižuje od 70 let (Monthly Review, Editors, " The New Face of Capitalism: Slow Growth, Excess Capacity, and a Mountain of Debt", Monthly Review, 53 (2002), nr. 1).

Krize?

V celku nelze tvrdit, že kapitalizmus v USA zažil 25 let krize. On prošel strukturální krizí v 70 létech a počátkem 80 let. Tato krize byla příležitostí k znovu potvrzení světového kapitalistického řádu v celé své násilnosti, který zakázal znovunastolení hladiny růstu na úroveň po druhé světové válce. USA však vyšly ze strukturální krize.

Bilance týkající se zbytku světa je složitější. Snad s výnimkou Japonska, zbavení se krize 70 let je všeobecné, zatímco nezaměstnanost, hlavní charakteristika takové krize, pokračuje v řádění v Evropě. Země periferie jsou otřeseny periodickými krizemi a ztratily mnoho ze své schopnosti růstu, což lze kvalifikovat jako chronickou neoliberální krizi. Japonsko sloučilo záporné efekty poklesu hladiny zisku a přechodu k neoliberalizmu.

Je však nutno přijmout různorodost soudobého kapitalizmu: soužití světového kapitalistického řádu, znovu-ustaveného silou a pod nadvládou Spojených států, a jistý vějíř situací, které jsou následkem tohoto znovu-potvrzení.

Úvěr a finance

Podrobnější analýza makroekonomické situace USA přesto vede k jemnějšímu hodnocení. Lze navrhnout dvě formulace, které dle našeho názoru se více doplňují než si odporují:

1. Krize tam není, ale hrozby jsou silné;
2. Neoliberalizmus nutně vstoupí do nové fáze. Nejdříve začneme tuto analýzu v centru a pak jí rozšíříme na periferie.

Hrozba centru a státní intervence: domácnosti

Analytici hospodářství USA se shodují na existenci hrozby v oblasti financí. Lze definovat její dvě hlediska: pokles na burze a akumulace dluhů. Protože kurzy na burze jsou již citelně sníženy, pozornost je od nyní obecně zaměřena na druhé hledisko.

Jisté hlasy v současné recesi jsou předehrou k možnému poklesu. Vážou recesi na pokles kurzu akcií na burze, vyvolávajíc tím efekt bohatství a obráceně: domácnosti když vidí své portfolia se zhodnocovat, cítí se bohatými, půjčují si a utrácejí, odtud je boom; nyní budou mít pocit chudnutí, odtud recese.

Tato analýza je velmi rozšířena. Viz, například, interpretaci, kterou poskytuje Francois Chesnais (F. Chesnais, Nová ekonomika: Vlastní konjunktura americké hegemonické moci , v Séminaire Marxiste, Nová fáze kapitalizmu?, Paris: Syllepse, 2001, str. 41-70). Stejnou myšlenku lze najít v R. Brenner, Boom a bublina, Londýn: Verso, 2002.

Obr. 3 svědčí o realitě poklesu kurzu akcií. On ukazuje vývoj poměru burzovní kapitalizace amerických společností (hodnocení, které dává burza) k její čisté účetní hodnotě (součet aktiv zmenšené o dluhy). Tento poměr je znám jako koeficient Tobina q. Když je jeho hodnota 1 to znamená, že účetní a burzovní hodnocení jsou stejné. Je to jen referenční hodnota, protože neexistuje teoretické zdůvodnění jisté gravitace kolem této hodnoty.

Z obr. 3 vidět dobře pokles v době strukturální krize na polovinu, pak postupný růst v době neoliberalizmu až do vrcholu v roce 2000: toto se zvyklo označovat za spekulativní bublinu. Pak vidíme pokles až k hodnotě jedna.

Lze z pohybu této proměnné a jejích důsledků na chování domácností určit příčinu růstu v 90 létech a recesi? Odpověď je negativní. Zajisté, výdaje domácností byly podpořeny úvěry, které mohly být důsledkem pocitu zdánlivého bohatnutí na burze (očekávání dalšího růstu na burse je přimělo spíše utrácet na dluh, než prodat své akcie). Tato interpretace nesouhlasí dobře s pozorováním, kdy se dál utrácelo a zadlužovalo během poklesu kurzů a v recesi, jako by se nic nestalo.

Hladina zadlužení domácnosti v době neoliberalizmu silně vzrostla. Před r. 1980 celkový dluh domácností tvořil 60% jejich disponibilního příjmu. Během 20ti let to vzrostlo na 100%. Hladina finanční spořivosti domácností, tj. podíl jejich příjmů, který se nevydá na spotřebu, nebo nákup bydlení klesl v USA prakticky na nulu. Tato situace se na druhé straně projevuje chronickým vnějším deficitem a růstem dluhu k zahraničí.

V tomto ohledu nutno chápat, že federální organizace státu masivně intervenují a to stoupající intenzitou pro udržení expanse úvěru pro domácnosti. Tyto instituce kupují u bank hypoteční úvěry, garantují je a znovu prodávají jako cenné papíry, rovnocenné dluhopisům ministerstva financí, a pod. Tato veřejná záruka je klíčovým prvkem podpory bankovního úvěru domácnostem, a tudíž jejích výdajů, který dobře ilustruje meze potenciálu tržních mechanizmů ve vlastním srdci neoliberalizmu!

Hrozby centru: investice podniků

Recese je ve skutečnosti výrazem poklesu podnikových investic. Část podnikového zisku, který se po zaplacení daní a úroků odvádí jako dividendy, neustále roste po dvě desetiletí neoliberalizmu. Co zůstává podnikům, část zisku pro vlastní financování, hlavní zdroj financování investic, se snížil na nepatrnou částku. Toto rozdělování není ovlivněno recesemi. Každý pokles činnosti nyní snižuje podíl zisku, ponechaný podnikům. Monetární politika (snižování úrokové míry) nepřispívá vůbec k povzbuzování investic. Banky váhají jim půjčit, protože nemohou využít výhod státních záruk, jako je tomu při půjčkách domácnostem, a staly se nedůvěřivými v důsledku nárůstu bankrotů a finančních skandálů-ryzích produktů neoliberalizmu.

Neoliberalizmus, jako výraz moci majitelů kapitálu, se opírá o jistou alianci s kádry na vrcholu řídící hierarchie, kterému říkáme rozhraní vlastnictví-řízení, světa vrcholového managementu a administrativních rad. Odměňování těchto řídících pracovníků (zejména distribucí akcií) je přímo závislé na sledování zdánlivé prosperity firem a růstu kurzu akcií, alespoň po několik let (těch vyžadovaných uzráním opcí). Tyto sázky představují velké povzbuzení pro distribuci dividend, pro pokrytectví, nebo pro podstoupení přílišných rizik, zejména účastí na trhu derivátů (v případě Enronu například, podmíněným prodejem smluv na dodávku energie). Když tyto operace skončí špatně, pád může být závratný.

V této analýze často dávají za příčinu objem dluhů podniků. Růst dluhů je reálný, ale na druhé straně má protiváhu v držení velkého objemu finančních aktiv podniky (dokonce i mimo vlastní činnost). Ve skutečnosti velké americké podniky se chovají jako finanční zprostředkovatelé, na jedné straně si půjčují a poskytují úvěr na druhé straně, nebo ukládají finance. Když od podnikových dluhů odečteme jejich finanční zdroje, čistý dluh, takto počítaný je historicky malý! V celku lze v tomto smyslu mluvit o oddlužení, ale tato finanční konstrukce v srdci výrobního systému, je prvkem křehkosti.

Vnější hrozby

Posloupnost neoliberálních finančních krizí v periferních zemích a pokles růstu těchto zemí vyvolává v zemích centra, zejména v USA, značné ekonomické riziko. Nejenže ohromná výše tohoto zahraničního dluhu některých zemí jim neponechává žádnou naději, ale vytváří prvek křehkosti pro finanční systém centra, který svírá své výtvory.

Hrozba krize a nová fáze neoliberalizmu

Objevení se velké krize v centru by zajisté vyústilo v novou fázi neoliberalizmu, nebo jeho přerod, posílením centrálních kontrol a zásahů. Stejně tak může eventuální zpozorování krize v souboru deregulací, stačit na vyprovokování významné transformace v této fázi:

>1. Finanční krize nepropukla, ale neoliberální konstrukce v mnoha svých ohledech akrobatická, a odklon důchodů ve prospěch kapitálu, představuje vážnou hrozbu.

Nutno však hned dodat, že uskutečnění této hrozby by vyvolalo vážnou reakci vlády. Celé dějiny kapitalizmu obecně a neoliberalizmu zvlášť to dokazují, americký stát kradl a bude krást pro záchranu svého hospodářství, více méně se zřejmým úspěchem. Odkazování na čistotu trhů v době neoliberalizmu je pustá ideologie. Bude uděláno vše, jak je vidět od prvních kroků neoliberalizmu (v krizi bank a spořitelen na počátku 80 let), a jak je znovu vidět v řízení současné krize (přísnost v monetární politice, snížením hladiny úroků krátkodobých úvěrů, veřejnými zásahy do mechanizmu úvěrů).

2. Recese může nastat současně se vstupem do nové fáze neoliberalizmu.

Povzbuzování poptávky domácností a prohlubování zahraničního dluhu zřejmě narazí na jisté meze. Třeštění při distribuci kapitálu (úroky a dividendy) a výška hladiny reálných dlouhodobých úroků (krátkodobých mimo recesi), zpochybňují chod akumulace v USA, zejména té, která je financována ze zisku, který zbude podnikům. Posílit investice, za neoliberalizmu chronicky slabé, by si mohlo vyžádat u financí bolestivé odříkání (snížit úrokovou míru, rozdat méně dividend, což by vyvolalo pokles kurzu akcií, atd.). Poměr sil mezi USA a Evropou by se mohlo upravit, otřesením důvěryhodnosti vyššího vykazovaného růstu v USA než v Evropě, což je klíčovým prvkem v rozložení neoliberální propagandy, vnitřní a vnější a rozhodujícím dlouhodobě o udržení americké hegemonie.

Historický příklad krize roku 1929 je bohatý na poznatky. Zde lze připomenout dva prvky:

1. Z počátku nutno poznamenat, že riziko velké krize, nebo monetárních mechanizmů by hrála velikou roli, což není v rozporu s potvrzením, výhodnějších trajektorií technického rozvoje, než jsou ty z dvou posledních desetiletí XX století. Krize 1929 se objevila v kontextu takové restaurace (během první poloviny XX století).
2. Neschopnost reagovat na ekonomický pokles nevídaných rozměrů, velmi přispěl k prohloubení a prodloužení deprese. Krize vyvolala velikou transformaci politiky, od New Dealu po keynesiánské kompromisy po válce, ale se zpožděním řady let. Dnes je situace velmi odlišná. Vyvolání velké krize, nebo jednoduché snížení role USA ve světové hierarchii, by okamžitě mělo za následek státní intervenci. V jiném kontextu a méně násilnou formou, by se dějiny mohly opakovat, ale v tom smyslu, že zhoršení ekonomické situace USA, by mohlo vyústit v nový politický kurz. Zda by termín neoliberalizmus zůstal vhodným, by záviselo od podmínek této transformace (kdo by zaplatil tuto reformu?).

Kontext a ekonomické základy nového militarizmu

Tato sekce zachycuje blíže téma nového militarizmu USA, stále z ekonomického pohledu. Úvodní otázkou je financování války. Má USA prostředky na financování války? Jaké mohou být důsledky takového financování na ekonomickou situaci? Zbytek sekce je věnován sázkám. Jak nalezne nová vojenská strategie své místo v lůně nového světového řádu, který USA se snaží konsolidovat a uskutečnit?

Financování války

Vojenský rozpočet

Na otázku schopnosti financovat válku lze odpovědět kladně. Vojenská činnost, zatím slabá, je v dosahu amerického hospodářství.

Současný růst vojenských výdajů je skutečný jev. Jestli se srovnají výdaje v 3.čtvrtletí 2002 s průměrem výdajů v 2000, nárůst je 24%. Nárůst 15% se očekává pro rok 2003. Nutno však dát tento nárůst do perspektivy.

Obr. 4 popisuje vývoj vojenského rozpočtu USA jako procento čistého národního produktu země od konce druhé světové války. Výdaje kulminovaly na 44% během války (pak klesly pod 5% koncem 40 let). Korejská válka vyprovokovala silný a náhlý růst. Globálně, následující roky se vyznačovaly postupným poklesem, dočasně zpomaleným vietnamskou válkou a programem Ronalda Reagana, nazývaným hvězdné války. Pak lze pozorovat pokles pod 4% koncem 90 let.

Lze však poznamenat, že i když vojenské výdaje představovaly klesající část výroby USA od války, výdaje na udržení pořádku a bezpečnosti stouply z 0,7% čistého ND v 1952 na 2.3% v 2001.

Tento pokles ovšem nezpochybňuje gigantické vojenské výdaje USA v porovnání s výdaji jiných zemí (vojenský rozpočet USA je vyšší než rozpočet 25 dalších zemí, kde tento rozpočet je důležitější). Současný nárůst je skutečný, ale jeho hladina zůstává nízká. Nárůst začal z 3,8% v 2000 a nyní dosahuje 4,3% (v 3. čtvrtletí 2002). Tento obecný profil napovídá, že vojenský rozpočet může citelně vzrůst aniž by udusil americké hospodářství.

Vojenský keynesianismus?

Současný růst vojenských výdajů, ne nevýznamný v porovnání s masou a fluktuacemi výdajů domácností (spotřeba a investice), nebo podnikovými investicemi. Pro ilustraci, výdaje domácností tvořily v roce 2001, 76% čistého národního důchodu. Vojenské výdaje přispívají k deficitu veřejných výdajů, ale v tomto ohledu nemají zvláštní význam. Pokud by USA se rozhodly zvýšit rozpočtový deficit pro stimulaci růstu, mohli by to udělat řadou jiných způsobů (republikáni dávají přednost snížení daní z příjmu).

I když tento růst vojenských výdajů časově souhlasí s recesí, která začala v roce 2000, nelze si představit, že hlubší krize by překazila sledování vojenských cílů. Ještě jednou, podobnost s meziválečným obdobím je bohatá na poznatky. Když hospodářství v roce 1937opět začalo padat, když skončila první fáze částečného zotavení, začátek zbrojení, jako příprava na válku vynesla USA z krize a posunula k extrémnímu úsilí války. Jestli by vypukla velká krize, což zatím není skutečnost, válečné úsilí by zastavilo propad hospodářství. Aby nám bylo správně rozuměno: my netvrdíme, že USA na prahu takové krize by se vrhly na program zbrojení, aby odvrátily vliv takové krize. My tvrdíme, že případné vypuknutí takové krize by nezabránilo válečnému úsilí.

Paralela s meziválečným obdobím je užitečná, protože umožňuje odmítnout velmi prosté úvahy, které vidí ve zdravém hospodářství země podmínku pro uskutečnění vojenské strategie. Toto srovnání je také klamné, protože ani hrozba nestability, ani války, se nám nezdají být srovnatelné s historickým příkladem.

Celkově je vhodné vyvarovat se dvou tezí, ostatně protichůdných, analýza současné situace, vyvrací jednou jako druhou: (1) USA se vrhá do války, aby čelilo velké krizi (oni nejsou v takové krizi); (2) Nebudou mít prostředky na válku, protože jdou do krize (úvaha dvojnásobně mylná, protože tato bezprostřednost není zdaleka dokázaná a hluboká krize by nezabránila vojenskému úsilí). Situaci v USA lze shrnout do dvou prvků: existence jisté recese a riziko finanční nestability. Naší tezí je, že současný militaristický kurz je silně nezávislý na těchto podmínkách, USA mají možnost zvýšit své vojenské výdaje nezávisle na hospodářské konjunktuře.

Nový světový hospodářský řád

Vojensko-průmyslový komplex a finance

Není nutno se mýlit v povaze sil, které vládnou americkému kapitalizmu. Zajisté, vojensko-průmyslový komplex představuje nezanedbatelnou sílu, ale to není srdcem kapitalistického systému USA.

Tabulka ukazuje seznam 10 hlavních dodavatelů Pentagonu ve věcech obrany v roce 1991. Prvním je Lockheed Martin s kontrakty téměř 15 miliard dolarů z obratu 24 miliard, následován Boeingem s 13 mld. z 58 mld obratu. Desátý je General Electric s 1,7 mld. z obratu 126 mld. Jsou to velké podniky. Co se týká kapitalizace na burze v New Yorku, General Electric, průmyslový a finanční konglomerát, je na prvním místě. Tabulka ukazuje, že tyto podniky představují jen malou část systému velkých podniků. Lockheed Martin například je na 65 místě. S výnimkou General Electric, největší podniky země jsou naftové společnosti, velké obchody, finanční podniky, pojišťovny, farmaceutické podniky, které nemají zvláštní vztahy s armádou, atd. Z 50 nejvýznamnějších podniků na burze, 15 patří do financí a pojišťoven a 10 do odvětví farmacie a zdravotnictví.

Je nutno dobře pochopit v této skupině stoupající roli finančního sektoru, významně zesílené neoliberalizmem. Obr. 5 ukazuje část třech odvětví v zisku amerických společností: domácí výrobní sektor, finanční sektor a zbytek světa (zisk ze zahraničních investic). V 70 létech zisk finančních společností kolísal kolem 15%. Od poloviny 80 let, po skončení finanční krize, která následovala po potvrzení neoliberalizmu, tato hladina stoupla na 20% a nyní dosáhla 30%. Podíl zisku finančního sektoru překonal zisk domácí výroby, která se stále snižuje.

Podíl zisku vojenské výroby je těžké odhadnout, ale je velmi malý. Abychom získali jistou představu je možné sčítat zisk průmyslu v USA, který vyrábí jak pro civil, tak pro armádu: motorová vozidla, letadla a rakety. V roce 1999 tento sektor vytvořil jen 2,1% zisku společností.

Neoliberalizmus je vyjádřením moci majitelů velkých podniků všech odvětví. Finanční odvětví zde zaujímá ústřední a stoupající roli. Je to tato moc, která definuje ekonomickou politiku a obecnou politiku USA.

Mezinárodní otevření se a mezinárodní monopoly

Napředování neoliberalizmu v mezinárodním prostoru z jeho centra, z USA, má více rozměrů, které představují skutečnou agresi proti zbytku světa. Lze připomenout tři:

1. Otevření hranic obchodu. Volnou výměnu lze pokládat dlouhodobě za žádoucí, uvnitř světových regionů, které sjednocují země se stejnou úrovní vývoje. Vytvoření takových regionů vyžaduje pomalý proces přizpůsobení se a schopnost dané země provádět politiku, která tomu může přispět. Brutální otevření ekonomik s velmi rozdílnou úrovní má vždy za následek zničení nejslabšího. Adaptovat se stoupající konkurenci, nutno mít finanční prostředky a know-how. Taková transformace vyžaduje vývoj sociálních struktur. V podmínkách konfrontace americké ekonomiky a zemí periferie, toto brutální otevření ekonomik se stává hrou nadnárodních monopolů a bídy postiženého obyvatelstva. Tyto politiky jsou výhodné pro dominující země; ony nevyvolávají rozvoj.
2. Aniž bychom se vraceli ke zhoubě, kterou vyvolala nadvláda Anglie nad Indií, kterou úchvatně představil Marx (Marx, "La domination britanique aux Indes" (1853) Díla IV, Politique I, str. 714-720, Paris: La Pléiade, Gallimard, 1994.), můžeme znovu připomenout příklad Mexika. Otevřením hranic obchodu se zruinovaly důležitá odvětví této země, zvýhodňujíc dovezené zboží, zejména v kontextu zvýšeních výměnných kurzů, určených pro boj s inflací a k zabezpečení zahraničních investic. Stejně současné vystavení kolumbijského zemědělství konkurenci USA, daleko produktivnějšího a subvencovaného, ruinovalo venkov této země, zvyšujíc bídu a násilí.

   Kdyby Evropa musela podstoupit takovou volnou konkurenci po druhé světové válce, její zaostávání za USA by bylo trvalé.

3. Volný pohyb kapitálu. Toto představuje klíčový prvek v globalizaci neoliberálního řádu (E. Helleiner, States and the Reemergence of Global Finance. From Bretton Woods to the 1990, Ithaca: Cornell University Press, 1994.). Brutální uvolnění obchodu a zavedení institučního rámce, který zakazuje národní politiky, zplodí jen bídu pro nejslabší. Ona zvyšuje nerovnost v dané zemi tím, že dovoluje místní dominantní třídě se integrovat do jejích opatření, ve velké hře světového kapitalismu (uložit své fondy na Wall Streetu).

4. Všude expanse neoliberálního řádu probíhá stejným způsobem:
   1. docílit, za spolupráce jistých místních zájmů, odstranění zábran pro pohyb kapitálu a všech forem řízení směnných kurzů;
   2. proniknout do dané země a začít s demontáží institucionálního systému, který jím byl vlastní (dokonce v zemích centra, např. V Japonsku, Německu, ve Francii...), tj. zničit co bylo zvykem nazývat modely alternativního rozvoje;
   3. když jsou základy hospodářství otřeseny, oživit tento pohyb, zmanipulováním krizí, který neoliberální řád sám vyvolal (například neoliberální transformace argentinského hospodářství vyústila v stoupající nerovnováhu, svědčící zřejmě o jejím krachu, ale bylo v ní pokračováno ještě jedno desetiletí, až do exploze). Bez přestání se hraje podle stejného scénáře. Pohyb horkého kapitálu (schopného se rychle odpoutat), přináší kapitál získaný sledováním vnějších deficitů, které jsou vytvořeny otevřením hranic a neudržitelným kurzem a to několik let, až do doby kdy jeho hromadný odchod, vzhledem k věčně odkládaným slibům stabilizace, vyvolá finanční krizi. Jediný úspěch těchto politik bylo zdolání inflace, často obrovské, ale cena za to byl neudržitelný tlak na dané hospodářství a šok z krize. Často použitou metodou je vytvoření nesmiřitelné monetární politiky (currency board) až do dolarizace, tj. zřící se veškeré makroekonomické politiky, úplnou ztrátou monetární autonomie.

   Rostoucí důležitost tohoto rozšíření loveckého revíru amerického kapitálu je dobře znázorněno třetí křivkou na obr. 5. Ona představuje část celkových zisků amerických společností z přímých zahraničních investic (ve všech odvětvích). Ve skutečnosti se jedná o rozdíl mezi ziskem z přímých zahraničních investic amerických společností a ziskem z přímých investic zahraničních společností v USA (i když ten poslední zisk stoupal poslední desetiletí, představuje jen pětinu amerického zisku z jejích přímých investic). Vidět, že jeho masa dosahuje výše hladiny zisku z domácí výroby. Nutno zdůraznit tuto dvojitou charakteristiku neoliberálního kapitalismu USA: významný růst zisku finančního sektoru a důležitost zisků ze zahraničních investic.

5. Konsolidace zahraničního dluhu. Zahraniční dluh zemí periferie se stal vážnou sázkou. Je to hlavní zařízení, které odsuzuje rozvoj země a odvádí její zdroje do centra. Růst hladiny úroků, kterým se vyznačoval příchod neoliberalizmu, během toho čemu říkáme převrat roku 1979, vytvořil rostoucí dynamiku tohoto dluhu, posloupností plánů rozložení dluhů (posunutím, aby byly ještě méně schopny platit dopředu).

Bezmocnost periferie a naftová sázka

Vzdor násilnému procesu nelze říci, že rozšíření působení světového kapitálu, nebo záruky splácení dluhu, probíhá pod přímou vojenskou hrozbou (ale pod diplomatickým tlakem, politikou přizpůsobení se MMF...) - s výjimkou, například, vojenské intervence spojené s ovládáním Panamského kanálu. Postupy ze studené války, podvracení transformace hlásící se k socializmu, vnucením diktatur, jako v Latinské Americe, již nejsou běžné, protože sovětský blok zkolaboval, a ještě radikálnější alternativy, zpochybňující kapitalistické vlastnictví, se sami zdiskreditovaly nebo ztratily svoji revoluční legitimitu. Ale z historického pohledu, tyto doby jsou nedávné (máme na mysli Chile nebo Nikaraguu).

I když revolta proti neoliberálnímu řádu zatím představuje jenom hrozbu, a americký militarizmus nelze interpretovat jako čistý a prostý výraz nutnosti záruky hospodářských zájmů USA a ostatních zemí centra, přesto je možno lépe pochopit v tomto rámci přímou důležitost pro dominantní třídy, záruky světového řádu za ekonomické soukolí neoliberálního mechanizmu. Konstrukce a údržba tohoto světového řádu, jehož agenty jsou USA, vede k mnohotvářné realitě, kde splývají tak rozdílné prvky jako: prevence, nebo represe etnických čistek, jako v případě Jugoslávie, prohloubení nejdůmyslnějších forem útlaku jako v případě Palestiny, boj do krajností proti všem silám v americké společnosti, kteří se jich zastanou, a obrana ekonomických zájmů dominantní třídy všeobecně.

Až kam půjde tolerance zemí periferie? Všechny alternativy levicové politiky nejsou jen fraškou uvádějící poddajnost? To bude z Brazílie prezidenta Luly, Equadoru Guttiereze, jako z Francie Socialistické strany? Vždy a všude? Kdyby vítězství sil levice v Latinské Americe udělalo případ z nafty a doprovodilo potenciálem radikálnosti, prokázalo by se, že doba demokracií má dosti krátký život, pád diktatur by následoval 9 .

To je zde, kde nadvláda po americku (pod rouškem demokratických hodnot) v Empire Hardta a Negriho se jeví velmi iluzorní: nebezpečná mystifikace, kterou čtenáři USA shledali velmi užitečnou (M. Hardt, A. Negri, Empire, Cambridge: Harvard University Press, 2000).

Nikde založení této totality, kde se provádí údržba globálního řádu, neodhaluje svoji složitost a různorodost lépe, než v boji o ovládnutí Středního východu a centrální Asie. Zde se spojuje přímá ekonomická sázka na přístup k naftovým zdrojům, boj proti radikální islámské odchylce, ochrana Izraele, přímého prodloužení USA na Střední východ, boj proti všem formám opozice proti moci USA, jako v Iráku, atd.

Americká hegemonie

Abychom popsali roli USA v ustavení a prodloužení tohoto světového řádu, ve všech jeho aspektech, používáme pojmu hegemonie. Dáváme mu smysl zděděný ze starého Řecka (hegemonie Athén v delské lize , který vyvolávala perská hrozba):

1. mocnosti hrající hlavní roli v koalici souboru měst (dále států),
2. usilující o obranu jejich zájmů před společným nepřítelem (dále - v úsilí o společnou nadvládu).

Dějiny delské ligy dovolují dodat k uvedenému výše

1. v konfiguraci, která předává tomuto státu dominantní pozici v rámci koalice (v případě delské ligy předání ligy spojenců nátlakem hlídanému impériu).

Přes rozdíly v čase a zřejmé rozdíly v kontextu, tento pojem dobře popisuje, co spojuje země centra ve společném vykonávání nadvlády a vztah, také nadvlády, který vznikl v lůnu těchto zemí, převahy jedné z nich (přenecháme specialistům aby určili, zda použití tohoto výrazu odpovídá použití, které použil Gramsci).

Složitost sítě, která se vytváří v neoliberálním světě pod vedením USA, ničí jen velmi dílčím způsobem důležitost státu a národů, kde stát ztělesňuje ještě stále (ve skutečnosti snad více, než v desetiletích po válce) moc dominantních tříd. Tato role státu se zdvojnásobuje v důsledku supra-nacionálních zárodků, což jsou mezinárodní instituce. Neoliberální globalizace svým zvláštním násilím připomíná tuto realitu - třídy a národa- těm, kteří by byli náchylní ustoupit propagandě všeho druhu, která se vyžívá v apologetice řádu, vnuceného Spojenými státy.

Publikováno v Actuel Marx č.33, březen 2003 pod názvem MODEM-CNRS et CEPREMAP-CNRS