Muhammadův život a působení

Podle nezaručených zpráv se Muhammad narodil v roce 570 n. l. v Mekce; pocházel z rodu Hášimovců, nepříliš významné a bohaté větve kmene Kurajšovců. Jeho otec se věnoval obchodu, ale zemřel ještě před Muhammadovým narozením. Po smrti matky se ujal čtyřletého Muhammada jeho děd Abd al-Muttalib, později pak jeho strýc Abú Tálib. Zprávy o jeho dětství a jinošství jsou velmi nespolehlivé a opředené nánosem pozdějších legend, takže ve skutečnosti se ví o tomto období jen velmi málo konkrétního.

Ve svých dvaceti pěti letech vstoupil do služeb zámožné vdovy Chadídži jako obchodní agent a zakrátko potom se s ní oženil. Z tohoto manželství vzešli dva chlapci, kteří zemřeli v raném věku, a čtyři dcery, jež dosáhly dospělosti, avšak kromě nejmladší s z nich, Fátimy, nestala se žádná z nich předmětem zvláštní úcty muslimů. Mekkánské prostředí poskytovalo dosti příležitosti k nabytí širokého rozhledu i ke styku s příslušníky nejrůznějších náboženství a kultur. Jak z těchto vnějších impulsů a z vlastního Muhammadova duchovního a psychického procesu vykrystalizovalo jeho náboženské povědomí a přesvědčení, že je božím poslem, k hlásání nové víry soukmenovcům, zůstane asi navždy nezodpovězeno.

Historie Muhammada a mladého islámu po celý zbytek mekkánské doby (až do roku 622) je historie úporného boje proti opozici; toto období vidělo také zrání a vrcholení Muhammadových náboženských představ a jejich upřesňování v polemice proti odpůrcům. Islám zde nabyl skoro své definitivní podoby, k níž medínské období přidalo jen málo nového. Tváří tvář opozici, jež měla v rukou značné mocenské prostředky, prokázal Muhammad neobyčejnou sílu charakteru, vytrvalost a zásadovost, která se stala inspirací jak jeho tehdejším druhům, tak pozdějším generacím muslimů.

Deset let medínského působení (622 až 632) položilo základy k politicko-sociálnímu uspořádání muslimské obce a v tomto období byly vypracovány hlavní zásady kultu, rodinných a společenských vztahů, práva a různých příkazů a omezení. I když v súrách tohoto období převažují aspekty tohoto druhu, obsahují přesto řadu čistě náboženských témat a další rozpracování teologie a dogmatiky.

Muhammad považoval od samého počátku své učení totožné s tím, jež hlásali staří izraelší proroci, případně Ježíš. Při příchodu do Jathribu očekával, že tamní židovská obec jej přijme s otevřenou náručí jako jednoho ze svých a že jej uzná jako proroka a pokračovatele dřívějších poslů, zejména Mojžíše. Avšak k jeho hořkému zklamání se nic takového nestalo, ba naopak židé začali napadat základy jeho učení, poukazujíce na zjevné rozpory mezi Starým zákonem a Koránem.

K rozchodu s židy nedošlo ihned, po určitou dobu byl qiblou, tj. směrem, jímž se věřící obracejí při modlitbě, Jeruzalém a muslimové dodržovali také židovské svátky a půst. Když se však polemické útoky stávaly prudšími, musil Muhammad změnit svou politiku a začal rozvíjet svou koncepci Abrahamova náboženství; nemohl popřít rozdíly, které existovaly mezi koránskými a starozákonními příběhy a učením, a proto dospěl k závěru, že židé změnili původní Abrahamovo učení a odchýlili se od něho. Abraham se stal představitelem základního a dokonalého monoteistického učení, další proroci byli sesíláni, aby toto náboženství utvrzovali, avšak přes jejich úsilí židé - a později také křesťané - se od něho odchýlili, provedli změny v Písmu svatém a nyní se brání proti pravdě, kterou přináší Muhammad, aby obnovil původní čistotu Abrahamovy víry. Polemika s židy byla ostrá a Muhammad asi v roce 624 dospěl k závěru, že se mu nepodaří odpůrce přesvědčit o správnosti svých názorů a vyvodil z toho důsledky jednak náboženské, jednak politické. Otočil "qiblu" ke Ka'bě, kterou spojil s působením Abrahamovým, zavedl půst v měsíci ramadánu a místo soboty se stal pátek dnem svátečním, spojeným s kázáním a společnou modlitbou v poledne.

Od roku 627 směřovalo proto jeho úsilí k získání arabských kmenů a k podrobení židovských oáz severně od Medíny. Získání kmenů bylo ovšem součástí jeho politky vůči Mekce v tom smyslu, že ji tak izoloval a učinil přístupnější jednání. Nelze na tomto místě vypočítávat všechny výpravy vedené jím samotným nebo jeho vojevůdci, které směřovaly k rozšíření vlivu islámu na celém arabském poloostrově. Všechny byly úspěšné a mnohdy ani nedošlo k boji, neboť muslimy předcházela pověst o jejich nepřemožitelnosti a kmeny dávaly přednost podrobení se před nevyhnutelnou porážkou.

V březnu roku 628 se Muhammad rozhodl vykonat 'umru, tj. Malou pouť, jejímž jádrem jsou kultovní obřady okolo Ka'by. S patnácti sty muslimy se dostal až do blízkosti Mekky, kde byl zastaven Kurajšovci, kteří vyhrožovali, že dojde k bitvě, pokusí-li se muslimové vykonat pouť. Po zdlouhavém jednání byla uzavřena smlouva, v níž bylo stanoveno, že v tomto roce se muslimové vzdálí, avšak v příštím roce Mekkánci na tři dny vyklidí své město, aby muslimové mohli vykonat své poutní obřady. Dále bylo dohodnuto, že obě strany se na deset let vzdají nepřátelství a že bude povoleno kmenům volně navazovat spojenectví s tou či onou stranou; to bylo výhodnější pro Muhammada, jehož moc byla větší a přitažlivější pro beduíny, kteří krátce nato začali přecházet z tábora Mekkánců do tábora muslimů. Smlouva byla velkým diplomatickým úspěchem Muhammadovým, který byl nyní uznán Mekkánci jako rovnocenný partner.

Příštího roku (629) potom podnikl Muhammad podle dohody pouť do Mekky v doprovodu asi dvou tisíc muslimů. Mekkánci, kteří na tři dny opustili město, sledovali z okolních výšin triumfální příchod muslimů, jejich poutní obřady, viděli poprvé i muezzina (byl jím černý propuštěný otrok Bilál) svolávajícího ze střechy Ka'by k motlibě.

V roce 630, kdy část Kurajšovců porušila příměří, Muhammad se vydal na pochod s deseti tisíci muslimy, a když přitáhl k Mekce, několik předáků přijalo islám a uzavřelo smír s Muhammadem. Mekka plně kapitulovala. Muhammad dal ihned zničit všechny modly v Ka'bě, vyžádal si klíč od svatyně a vstoupil do ní, aby se zde pomodlil. Potom klíče vrátil jejich dědičným strážcům, které potvrdil v úřadě stejně jako jiné obřadníky. Ka'ba se svým posvátným územím se nyní stala skutečným střediskem islámu. Muhammad se ukázal velkomyslným ve svém vítězství; jen čtyři Mekkánci byli popraveni, a to za úkladné vraždy, jichž se dříve dopustili.

Muhammad odpustil všem svým úhlavním nepřátelům i těm, kdo bojovali proti němu do poslední chvíle. Jeho velkomyslnost se neminula účinkem, neboť Mekka jej uznala jako proroka božího. Po těchto vítězstvích se začaly do Medíny hrnout delegace kmenů ze všech končin Arábie, aby vzdaly hold Prorokovi, složili přísahu věrnosti a poslušnosti a podřídily se centrální vládě v Medíně. V Medíně se stal z Muhammada především organizátor nové společnosti; jeho cílem bylo roztříštěnou a nejednotnou společnost sjednotit a stmelit, současně však zabránit tomu, aby se nestala výlučnou, nýbrž schopnou integrovat jak kočovníky, tak usedlíky. V průběhu této činnosti se vztahy a situace neustále měnily a bylo nutno je řešit v souladu se společenskou potřebou i s náboženskými ideály.

6. června 632 zemřel v Medině, v domku své nejmilejší ženy 'Á'ši, kde byl také pohřben.

Muhammad je hodnocen především jako člověk, který rozpoznal krizi své společnosti a dovedl nalézt určité řešení, které se ukázalo po stránce náboženské, mravní, sociální i politické úspěšným nejenom pro jeho dobu, nýbrž i do budoucnosti, a nejenom pro Araby, nýbrž i pro řadu jiných národů, které přijaly islám. Položil pevné základy ke světovému názoru, v němž nalezly a nalézají uspokojení stovky miliónů lidí. Byl mužem pevné vůle, cílevědomým, do hloubi duše přesvědčeným o svém poslání, soucitným a laskavým, avšak nesmiřitelným k tomu, co pokládal za bezbožné a nečestné. Přestože se mu dostalo nepatrného vzdělání a ani jeho rozhled nebyl příliš široký, projevil neobyčejné intelektuální schopnosti a kvality, které mu umožnily vyrovnat se s obtížemi, s jakými se málokterý tvůrce nového nábožensví a společnosti setkal. Byl člověkem, u něhož tvůrčí imaginace, spojená s bystrým intelektem, vyvolala v život myšlenky a koncepce reagující na věčné otázky lidské existence a vztahů, a to takovým způsobem, že byl schopen dát miliónům lidí náboženství lepší, než měli dřív, dokud nemohli prohlásit, že není božstva kromě Alláha a Muhammad je posel boží.

Je patrné, že Korán nevznikl najednou, nýbrž že Muhammad v průběhu více než dvaceti let své prorocké činnosti neustále pronášel další a další části, jejichž forma i obsah závisely jak na vnějších okolnostech, tak i na jeho vlastním myšlenkovém vývoji. Další okolností, kterou nutno mít stále v patrnosti, je ústní charakter Koránu, tj. že byl určen především - a to v počáteční fázi - výhradně pro recitaci. K uspořádání Koránu do písemné a knižní formy došlo až po Muhammadově smrti. Muhammad nevytvořil ucelenou teologii, spíše jen vyslovil určité zásadní představy, v nichž emoce, vzniklá z hlubokého náboženského prožitku, převládá nad logikou a systemačností.

* * *

Obrátíme-li se k detailnímu sledování biblických paralel a materiálu v Koránu, zjistíme, že mnohé nebylo převzato přímo z Bible samé, nýbrž spíše z Talmúdu a křesťanských apokryfů:

LXIII   SÚRA 21 PROROCI

49 / 48 A dali jsme již kdysi Mojžíšovi a Árónovi spásné zjevení, osvícení, i bohabojným připomenutí

52 / 51 A darovali jsme již předtím Abrahamovi správné vedení, neboť jsme o něm věděli

71 A zachránili jsme jeho i Lota vedouce je do země, jíž jsme pro lidstvo celé požehnali,

72 A darovali jsme mu Izáka a Jakuba nádavkem a všechny jsme bezúhonnými učinili

76 (A zmiň) se o Noemovi, který již dříve Nás volal, a vyslyšeli jsme jej a zachránili jsme jej i rodinu jeho od pohromy nesmírné

79 A vnukli jsme Šalamounovi pochopení věci té a oběma jsme darovali osvícení a vědění. A donutili jsme hory a ptáky, aby spolu s Davidem Naši pěli chválu. A tak jsme učinili.

81 A Šalamounovi jsme podrobili vítr, jenž jako vichřice na rozkaz jeho duje k zemi, jíž jsme požehnali. A o všech těch věcech My dobře jsme věděli.

83 A zmiň se o Jóbovi, jenž volal k Pánu svému: "Postihlo mne neštěstí, však tys nejslitovnější ze slitovníků!

91 A zmiň se o té, jež panenství své střežila. A vdechli jsme do ní část ducha Svého a učinili jsme z ní i ze syna jejího pro veškeré lidstvo znamení.

LXIV   SÚRA 25 SPÁSNÉ ZJEVENÍ

2 Ten, jehož je králoství na nebesích i na zemi ...

16 / 15 Rci: "Je lepší tohle, či zahrada věčnosti, jež byla bohabojným slíbena a jež pro ně bude odměnou a konečným cílem?"

60 / 59 Ten, jenž nebesa a zemi a vše, co je mezi nimi, v šesti dnech stvořil a pak na trůnu se pevně usadil - to je Milosrdný

64 / 63 Služebníci Milosrdného jsou ti, kdož pokorně chodí po zemi, a když jsou osloveni lidmi pošetilými, odpovídají: "Mír s vámi!"

66 / 65 A kdož hovoří: "Pane náš, odvrať od nás trest pekla, vždyť jeho trest je trýznivý!"

72 A ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řeči hnusných jdou, míjejí je důstojně...

LXV   SÚRA 17 NOČNÍ CESTA

7 Konáte-li dobro, sami pro sebe tak činíte, a konáte-li špatné, proti sobě tak činíte.

34 / 32 A nepřibližujte se k cizoložství, neboť to ohavnost je i špatná cesta.

39 / 37 A nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku.

63 / 61 A hle, pravili jsme k andělům: "Paněte na zem před Adamem!" I padli všichni kromě Iblíse, jenž řekl: "Mám padnout na zem před tím, jehož jsi z hlíny stvořil?"

106 / 104 A řekli jsme poté dítkám Izraele: "Obývejte tuto zem, a až přijde čas slíbený Hodiny poslední, v houfu vás přivedeme!"

LXVI   SÚRA 27 MRAVENCI

15 A vskutku jsme uštědřili Davidovi a Šalamounovi vědění, takže říkali: "Chvála Bohu, který nás vyznamenal nad mnohé Své služebníky věřící"

16 Šalamoun pak stal se dědicem Davidovým a pravil: "Lidé, byli jsme naučeni řeči ptactva a byli jsme zahrnutí věcí všech hojností. A věru je toto zjevné dobrodiní!".

78   76 A Korán tento vypráví dítkám Izraele většinu z toho, o čem se rozcházejí míněním.

LXVII   SÚRA 18 JESKYNĚ

29 / 30 Ti však, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, budou odměněni, a nedopustíme, aby se ztratila odměna těch, kdož dobré činili.

LXX   SÚRA 45 PADNUTÍ NA ZEM

A dali jsme kdysi již dítkám Izraele Písmo, moudrost i proroctví a uštědřili jsme jim jídel výtečných hojnost a nad lidstvem veškerým jsme je vyznamenali.

LXXI   SÚRA 16 VČELY

10 On je ten, jenž z nebe vodu seslal, z níž pro vás jsou nápoje a z níž žijí rostliny, na nichž stáda svá pasete.

11 A z ní vyrůstá vám obilí, olivovníky, palmy datlové a vinná réva i všechny druhy ovoce. A v tom je věru znamení pro lid přemýšlivý.

12 A podmanil vám noc i den, slunce i měsíc a také hvězdy podléhají rozkazu Jeho. A v tom jsou veřu znamení pro lid rozumný.

13 I v tom, co rozsel pro vás na zemi v druzích rozmanitých, je také znamení pro lid přemýšlivý.

LXXII SÚRA 30 BYZANTICI

19 / 20 A patří k Jeho znamením, že stvořil vás z prachu, a hle, když lidstvem jste se stali, po zemi jste rozptýleni.

20 / 21 A patří k Jeho znamením, že vám z vás samých manželky stvořil, abyste u nich klid nalezli, a vložil mezi vás lásku a dobro - a věru jsou v tom znamení pro lidi přemýšlivé.

21 / 22 A patří k jeho znamením stvoření nebes a země i rozličnost jazyků vašich i barev - v tom je věru znamení pro lidstvo veškeré.

22 / 23 A patří k Jeho znamením, že za noci spíte a za dne o část z Jeho přízně usilujete. I v tom je věru znamení pro lid slyšící.

24 / 25 A patří k Jeho znamením, že vám ukazuje blesky pro strach i naději a sesílá z nebe vodu a oživuje jí zemi po smrti její. A v tom je věru namení pro lid chápavý.

24 / 25 A patří k Jeho znamením, že nebesa a země z rozkazu jeho stojí a že potom, až zvoláním vás zavolá ze země, vy ven vyjdete z ní.

25 / 26 A Jemu náleží vše, co na nebesích je i na zemi a všichni jsou Mu pokorně oddáni.

38 / 39 To, co jako lichvu berete, aby to přineslo rozmnožení vzaté z majetku jiných, to nepřinese u Alláha úrok žádný. Však to, co jako almužnu dávate, toužíce po tváři Boží , tak činí ti, jimž odměna bude zdvojnásobena.

LXXXII   SÚRA 10 JONÁŠ

26 / 25 A Bůh zve lidi do příbytku míru a vede po stezce přímé, koho chce.

XCIV   SÚRA 47 MUHAMMAD

40 / 45 A hle, pravili andělé: "Marie, Bůh ti oznamuje zvěst radostnou o Slovu, jež od Něho přichází, jehož jméno je Mesiáš, Jéžís syn Mariin, a bude blahoslavený na tomto i onom světě a též jedním z těch, kdož k Bohu budou přiblíženi."

41 / 46 A bude mluvit s lidmi již v kolébce i jako dospělý a bud patřit mezi bezúhonné.

42 / 47 Pravila: "Pane můj, jak bych mohla mit syna, když se mne smrtelník žádný dosud nedotkl?" Pravil: "Takto Bůh tvoří to, co chce, když o věci nějaké rozhodne, řekne toliko "Staniž se!" a stane se.

43 / 48 A naučí jej Bůh Písmu a Moudrosti a Tóře a Evangeliu.

43 / 49 A byl poslem k dítkám Izraele

44 / 50 A přišel jsem, abych potvrdil pravdivost toho, čeho se vám dostalo přede mnou z Tóry, a aby byla dovolena část z toho, co vám bylo zakázáno.

45 / 52 A když Ježíš pocítil nevíru jejich, pravil: "Kdo budou pomocníky mými na cestě Boží?" I odpověděli Apoštolové: "My pomocníky Božími budeme, my v Boha věříme, a ty podej svědectví, že do vůle Jeho odevzdáni jsme"

58 / 65 Vlastníci písma! Proč se hádáte o Abrahama, když přece Tóra i Evangelium byly seslány až po něm? Což tomu nerozumíte?

78 / 84 Rci: "Uvěřili jsme v Boha i v to, co seslal nám a co seslal Abrahamovi, Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi a kmenům, i v to, co bylo dáno Mojžíšovi a Ježíšovi a prorokům od Pána jejich. My nečiníme rozdíl mezi nimi a do vůle Jeho jsme odevzdáni".