Rád bych viděl změnu režimu na mnoha jiných místech, pokračuje autor. Zvláště mi dělá starosti Zimbabwe, kde režim Roberta Mugabeho spěje od deseti k pěti. Považuji také Muammara Kadáfího za nebezpečného původce neklidu v Africe. Podporuji projekt v Barmě, či v Myanmaru, jak se nyní nazývá, který vězní Aung San Suu Kyi, demokraticky zvolenou političku. Mám nadace ve střední Asii a rád bych viděl změnu režimu v zemích, jako je Turkmenistán. A samozřejmě jsem doufal ve snadné vítězství v Iráku, pokud bychom vůbec šli do války.

Přesto hluboce nesouhlasím s Bushovou politikou, nejen v Iráku, ale vůbec.

Věřím, že Bushova administrativa vede USA a svět špatným směrem. V minulosti se má dobročinnost zaměřovala na porážku komunismu a na pomoc přechodu zemí bývalého sovětského imperia od uzavřených společností k otevřeným. Nyní říkám, že boj o celosvětovou otevřenou společnost musí být vybojován ve Spojených státech. Amerika by měla hrát velmi odlišnou roli od té, kterou hraje dnes.

Koncept "otevřené společnosti" vyvinul filozof Karl R. Popper, jehož kniha "Otevřená společnost a její nepřátelé" dokazovala, že totalitní ideologie -- takové jako komunismus a fašismus -- jsou hrozbou pro otevřenou společnost, protože prohlašují, že našly konečné řešení. Konečná pravda je mimo lidský dosah. Ti, kdo říkají, že pravdu vlastní, si činí nesprávné nároky a mohou si je vynutit jen násilím a útlakem. Takže Popper odvodil principy svobody a demokracie z uznání, že se můžeme mýlit.

Bush však absolutně nepřipouští, že bychom se mohli mýlit a neprojevuje žádnou snášenlivost k odlišným názorům. "Nejste-li s námi, jste proti nám", prohlašuje. Donald Rumsfeld nadává na naše evropské spojence, kteří s ním nesouhlasí ve věci Iráku, a má bytostný odpor vůči mezinárodní spolupráci, ať už se jedná o Severoatlantický pakt nebo mírotvorce OSN v Afghánistánu. A (generální prokurátor) John Ashcroft obviňuje ty, kteří se staví proti americkému zákonu o vlastenectví, že podporují a usnadňují život nepříteli. To jsou názory extremistů, nikoli stoupenců otevřené společnosti.

Převládající skupina v Bushově administrativě věří, že mezinárodní vztahy jsou mocenské vztahy. Protože jsme nejmocnější, sklidili jsme právo vnutit naši vůli zbytku světa. Bushova doktrina spočívá na dvou pilířích: Za prvé, Spojené státy udělají vše, co je v jejich moci, aby si udržely svou vojenskou převahu, a za druhé, Spojené státy si vyhrazují právo preventivního útoku. Tak vzniká suverenita dvojího druhu: jednak suverenita Spojených států, která je nadřazena mezinárodním smlouvám a závazkům, a suverenita všech ostatních států, které jsou předmětem Bushovy doktríny. Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá si jsou rovnější.

V otevřené společnosti si lidé mohou sami pro sebe rozhodnout, co budou považovat za svobodu a demokracii. Ale Bushova administrativa hlásá, že jsme našli konečnou pravdu. První věta nejnovější americké Strategie národní bezpečnosti zní takto: "Velké bitvy dvacátého století mezi svobodou a totalitou skončily rozhodným vítězstvím sil svobody -- a jediného udržitelného modelu úspěchu národa: svobody, demokracie a svobodného podnikání."

Toto tvrzení je nesprávné ze dvou hledisek. Především, neexistuje jediný udržitelný model úspěchu národa. A za druhé, americký model, který byl úspěšný, není dostupný ostatním, protože americký úspěch velmi závisí na dominantním postavení USA uprostřed celosvětového kapitalistického systému, a toto postavení není pro ostatní dosažitelné.

Podle ideologů krajní pravice, kteří ovládají Bushovu administrativu, úspěch amerického modelu spočívá na spojení tržního fundamentalismu v ekonomických záležitostech a prosazení vojenské převahy v mezinárodních vztazích. Tyto dva prvky do sebe dokonale zapadají a vytvářejí celistvou ideologii -- ideologii, která je vnitřně sourodá, ale odporuje skutečnosti a zásadám otevřené společnosti. Je to hrubý sociální darwinismus, v němž přežití zdatnějšího je důsledkem soupeření, nikoli spolupráce.

Tato doktrína je špatná, dokonce i ve vztahu k ekonomice. Pokud se ponechají finanční trhy působení svých vlastních nástrojů, nebudou směřovat k rovnováze, jež by zaručila optimální umístění zdrojů.

Žádná podobná teorie nemůže být opodstatněně navržena v oblasti mezinárodních vztahů. Nikdo nemůže popřít, že existují obecné lidské zájmy které převažují nad národními. Žijeme ve světě, který je stále více propojen vzájemnými vazbami, a díky technologickému pokroku naše moc nad přírodou vzrostla mílovými kroky. Nebudeme-li této moci používat moudře, je nebezpečí, že poškodíme nebo zničíme jak své životní prostředí, tak svou civilizaci.

To nejsou prázdná slova. Terorismus a rozšíření zbraní hromadného ničení nám dávají tušit, co nám hrozí. Hrozba terorismu vynesla do popředí potřebu mezinárodní spolupráce. Bushova administrativa ale svět takto nevidí. Aspekt, který vyvolává napětí, je moc, zvláště vojenská moc. Ale vojenská moc není jediným druhem moci; žádná říše nemůže být držena pohromadě pouze vojenskou silou. Použití konceptu síly v lidských záležitostech je obecně sporné. Moc není právo.

Existuje alternativní vize úlohy, kterou by měly USA hrát ve světě, a ta je založena na konceptu otevřené společnosti. Současný světový pořádek je zkreslenou formou celosvětové otevřené společnosti. Zkreslenou, protože máme celosvětové trhy, ale nemáme celosvětové politické instituce. Proto se nám daleko lépe daří vyrábět soukromé zboží než pečovat o veřejné statky, jako je zachování míru, ochrana životního prostředí a zajištění ekonomické stability, pokroku a sociální spravedlnosti.

Globalizace -- a tou já míním globalizaci finančních trhů - byla tržním fundamentalistickým projektem a USA byly jeho hlavním architektem. USA jsou také hlavním příjemcem zisku.

Nestačí však, aby si USA zachovaly převahu nad ostatními státy; musí se to týkat také blaha celého světa. Avšak Bushova administrativa ani neuznává, že bychom měli nést takovou odpovědnost. Přisuzuje vedoucí pozici USA úspěchu amerického modelu ve férovém soutěžení s jinými zeměmi. To je ale sebeklam. V rozporu s názory zastánců tržního fundamentalismu globální kapitalistický systém nevytváří hřiště pro rovnou hru. V ekonomických a finančních záležitostech existuje nerovnost mezi centrem a periferiemi. A ve vojenských záležitostech existuje nerovnost mezi USA a ostatním světem, protože Evropská unie na rozdíl od svých členských států se nesnaží být vojenskou mocností. Nerovnosti světa jsou velké a stále rostou a my nemáme žádný mechanismus k jejich zmenšení. Proto potřebujeme posílit mezinárodní politické instituce, abychom se vyrovnali s globalizací trhů. Pouze Spojené státy nás mohou vést na této cestě, protože bez nich nelze dokázat na cestě mezinárodní spolupráce skoro nic. Světový pořádek, založený na státní suverenitě, však nemůže zajistit péči o obecné lidské potřeby. Hlavním zdrojem chudoby a bídy v dnešním světě je špatná vláda - represivní, zkorumpované režimy a selhávající státy. A nyní je obtížné zasáhnout do vnitřních záležitostí jiných států, protože se do cesty staví princip suverenity.

Jednou z cest k překonání problému je nabídnout zemím návod, jak se stát otevřenou společností. To je chybějící prvek v současném světovém řádu.

Globální otevřená společnost by dosáhla určitých standardů tím, že by poskytla pomoc těm, kteří nejsou schopni jim vyhovět. Státy, které by porušovaly pravidla, by byly trestány vyloučením. V otevřené globální společnosti by každá země měla prospěch ze své příslušnosti. Rozvojové země by získaly lepší přístup na trhy prostřednictvím Světové obchodní organizace. Země na periferii, jako např. Brazilie, by dostaly záruky a přiměřený úvěr prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu, pokud by prováděly zdravou politiku, a uskutečnil by se pokus dosáhnout mileniového cíle OSN v omezení chudoby a zlepšení života na celém světě.

Poskytnutí pobídek by samozřejmě nebylo dostačující. Ne všechny země mají vlády, které by tolerovaly otevřenou společnost. Globální otevřená společnost musí být způsobilá bránit se. Ale použití vojenské síly musí zůstat tím posledním východiskem. Spojené státy nemohou vytvářet globální otevřenou společnost na vlastní pěst. Žádná jednotlivá země nemůže působit jako četník nebo dobrodinec celého světa. Ale celosvětová otevřená společnost nemůže být vytvořena bez amerického vedení. To znamená, že se USA musí zapojit do mezinárodní spolupráce

Celosvětová otevřená společnost požaduje vstřícné gesto globálního dosahu, zatímco Bushův přístup je omezen na trestnou akci. Nejlepším způsobem předcházení konfliktům je podpora otevřených společností. Bushova administrativa tvrdí, že podporuje demokracii útokem na Irák. Ale demokracie nemůže být vnesena zvenčí.

Vojenská okupace je snadná hra; to, co přijde potom, je to, co by nám mělo dělat starosti. Vnitřní napětí a napětí ve vztazích se sousedními státy jako s Tureckem a Íránem učiní ustavení demokratického režimu v Iráku velmi obtížným.

Válka v Iráku nepomůže vybudovat otevřené společnosti ani v jiných zemích. Při usilování o získání spojenců a nakupování hlasů v OSN jsme se stali méně citlivými na vnitřní poměry v oněch zemích, než bychom měli být. Týká se to Ruska a Pákistánu a všech středoasijských republik, nemluvě o Angole a Kamerunu, které patří k nejzkorumpovanějším režimům Afriky. Tvrdit, že útočíme na Irák ve jménu nastolení demokracie, je klam, a zbytek světa to takto vidí. Atlantická aliance byla tvrdě narušena, a jak NATO, tak Evropská unie jsou rozklíženy. Odzbrojení Iráku je správný cíl, ale z hlediska zbraní hromadného ničení by Irák neměl být vrcholnou prioritou této doby. Mnohem nebezpečnější je Severní Korea a je třeba říci, že president Bush vyhrotil současnou krizi.

Severokorejský jaderný program byl více či méně součástí obsahu dohodnutého rámce z r. 1994, uzavřeného Clintonovou administrativou. Mezitím se angažoval jihokorejský president Kim Dae Jung v politice slunečních paprsků, která začala nést plody. Nastal pokrok v odstraňování nášlapných min kolem hranice a bylo připraveno zahájení přímého vlakového spojení. Zdálo se, že severokorejské vedení si začalo stále více uvědomovat nezbytnost ekonomických reforem. Když přijel do Washingtonu Kim Dae Jung navštívit presidenta Bushe jako první zahraniční hlava státu, přál si získat presidentovu podporu pro politiku slunečního paprsku. Ale president Bush ho prudce a veřejně odmítl.

Pak přišla řeč o "ose zla" a když Severní Korea překvapila Bushovu administrativu přijetím svého programu obohacování uranu (přísně řečeno jím neporušovala dohodnutý rámec, protože ten kryl jen plutonium), Bush odřízl dodávky topného oleje. Severní Korea odpověděla různými provokacemi. Jihokorejci se nyní dívají na USA jako na stejného agresora, jakým je Severní Korea, a to činí americkou pozici velmi obtížnou.

Ať to dopadne v Iráku jakkoli, předpovídám, že Bushův přístup je odsouzen k neúspěchu, protože je založen na mylných předpokladech. Svou předpověď opírám o svou teorii reflexivity, výzkum procesu střídání boomu a bublinového efektu na finančních trzích. Bubliny nerostou z pouhého vzduchu. Mají solidní základ v realitě, ale nesprávná koncepce deformuje realitu. V tomto případě dominantní pozice Spojených států je realita, prosazování americké převahy je nesprávná koncepce. V této chvíli skutečnost může posílit nesprávnou koncepci, ale ta se pak případně může stát neudržitelnou. Během období samoposilování se zdá, že nesprávná koncepce je neodolatelná, ale nebude-li co nejdříve opravena, dojde k nevyhnutelnému opačnému zvratu.

Jsem přesvědčen, že president Bush vede Spojené státy a svět nesprávným směrem a považuji za tragické, že to byla právě hrozba terorismu, která přivedla zemi k tomu, že se za ním sešikovala tak nekriticky Bushova administrativa uváženě podporuje strach, protože jí to pomáhá udržovat národ sešikovaný za presidentem. Ušli jsme dalekou cestu od Franklina Delano Roosevelta, který řekl, že se nemáme ničeho bát kromě strachu samého. Ale válka proti terorismu -- o níž se předpokládá, že zahrnuje i válku v Iráku -- nemůže být přijata jako vůdčí princip naší zahraniční politiky. Co se stane se světem, jestliže nejmocnější země na zeměkouli -- jediná, která určuje, o čem se bude jednat - se bude zabývat pouze svou sebezáchovou, uzavírá svou argumentaci George Soros.

(České shrnutí podle překladu Zdeňka Jemelíka.)