• Válka (obecně) je neospravedlnitelný zločin bez ohledu na důvody
• USA vedou válku proti diktátorovi, kterého samy podporovaly
• USA sledují (pouze) vlastní sobecké zájmy
• Válka (tato konkrétní) je porušením mezinárodního práva, protože útok na Irák neměl souhlas OSN

Pokud jde o první bod : válka, byť sebenevyhnutelnější, je vždycky svinstvo. Bohužel existují ještě horší věci. Mám-li tuto válku odsoudit, ptám se nejprve na možné alternativy. Napadají mě dvě : pokračovat v dosavadním embargu, které nikam nevede a na které nejvíce dopláceli obyčejní Iráčané. Nebo to celé odtroubit, embargo odvolat a nechat Husajna, ať triumfuje. Ani jedna z těchto možností mi nepřipadá jako lepší. Někdo může mít jiný názor, ale pokud vím, nikdo z odpůrců se tímhle nezabýval. Nepočítám-li fráze typu "je třeba hledat jiná řešení". Osobně si nedokážu představit řešení, které by bylo účinnější, než zmiňované embargo, a přitom je ještě bylo možné označit za mírové. Nehledě na to, že irácký problém existoval v nezměněné podobě téměř dvanáct let, což je dost dlouhá doba, aby "jiná řešení", pokud existují, byla známa aspoň teoreticky.

Druhý bod je důvodem ke kritice Bushových předchůdců, nikoli Bushe samotného. Čím důležitější je tento argument, tím víc by nás mělo těšit, že Bush junior se rozhodl likvidovat diktátoty (alespoň ty nepohodlné), místo aby diplomaticky vyvažoval jednoho řezníka druhým, jako v případě Iráku a Iránu. Osobně to raději za nejdůležitější považovat nebudu.

Ke třetímu bodu : Válka je příliš vážná věc, než aby ji nějaký stát či národ vedl z důvodů pouze altruistických. Alespoň já podobný příklad z dějin neznám. Ale tohle je především americký problém. Iráčanům může být koneckonců lhostejné, proč se Američané rozhodli svrhnout jejich (ne)milovaného prezidenta. Důležitý je výsledek a to, co za něj museli nebo budou muset zaplatit. Pádným argumentem by byl důvodný předpoklad, že situace lidí v Iráku se po válce (s nezbytnou časovou rezervou na stabilizaci a rekonstrukci) ještě zhorší nebo že zlepšení nevyváží ztráty a škody. Osobně tuto možnost ani dnes nevylučuji, pokládám ji ale za méně pravděpodobnou. V takovém případě by ovšem bylo úplně lhostejné, zda USA jednaly z důvodů ušlechtilých či sobeckých.

Američtí vojáci, kteří padli v druhé světové válce, padli také za americké zájmy. Možná dokonce především za americké zájmy. Dokud byli komunisté u moci, dávali to rádi k lepšímu, aby si někdo nemyslel, že Američané jsou příliš ušlechtilí. Ani soudruzi však nezpochybňovali americkou účast ve válce jako takovou (možná za Stalina, ale později už ne). Jak známo, nacisté zavírali, mučili a vraždili lidi (což by tolik nevadilo), dělali to v Evropě (to už je horší) a dělali to také NÁM (to už je zcela neodpustitelné). V takovém případě jde obvyklá chápavost stranou a člověk je vděčný za každou pomoc. I za takovou, která vůbec nemá ušlechtilé důvody, jako ta od soudruha Stalina. (Odpůrci USA odmítají srovnávání Husajna a Hitlera z důvodů, které mají i nemají opodstatnění, tenhle je ale asi ve skutečnosti nejdůležitější.) Naproti tomu Irák je daleko, většina z nás nikoho odtamtud blíže nezná, takže si můžeme dovolit být zásadoví.

Nechci principiální zásadovost a priori odsuzovat, to bych zahodil cosi velice důležitého a pozitivního. Nicméně i tady platí, že z cizího krev neteče (dokonce i doslova). Jaký je rozdíl mezi zlodějem rohlíku v samoobsluze a desetinásobným vrahem? V principu žádný, neboť oba porušili zákon. Jaký je rozdíl mezi Bushem juniorem, Husajnem a eventuálně Hitlerem? Žádný, neboť cílem všech byla (je) světovláda. Je pravda, že lidských obětí Bushovy politiky je v porovnání s Husajnem o pár řádů méně, o Hitlerovi nemluvě. Takovýmihle detaily se zásadoví lidé nezatěžují, jde přece o princip. Ostatně, jak říkal Stalin, jeden mrtvý člověk je tragédie, milion mrtvých je statistika. Cynismus? Nepochybně, ale kdo je tím cynikem?

A konečně otáxka legitimity útoku. Ta je skutečně sporná. USA se pokusily zaštítit OSN, aniž by byly připraveny přijmout jiný, než příznivý výrok. (Paradoxem je, že by americká vláda udělala lépe, kdyby OSN zcela obešla. Jako válčící strana z roku 1991 mohla prohlásit, že Husajn nedodržuje podmínky příměří, toto příměří vypovědět a obnovit vojenské akce. To by bylo legitimní, protože zmíněná válka i podmínky příměří byly OSN posvěceny a jejich nedodržení z Husajnovy strany bylo konstatováno také.)

Na druhou stranu, viděno z globálního pohledu se zas tak moc nestalo. Autoritu OSN za poslední půlstoletí beztrestně nabourával kdekdo. Nebyly to jen o neschválené násilné akce, ale i takové, které byly v rozporu s již schválenými rezolucemi. A pachateli nebyly jen velmoci či jejich klienti (Izrael), ale i lokální trpaslíci bez mezinárodního krytí (např. Bosenští Srbové před deseti lety). Zkrátka a dobře, mezinárodní právo založené na OSN v krizových situacích moc nefunguje. Osobně bych na něj nevsadil ani vlastní život, ani bezpečnost téhle země, pokud bych měl pocit, že ji kdokoli doopravdy ohrožuje. Už z tohoto důvodu jsem s kritikou USA v tomhle směru opatrný. Nefunkčnost mezinárodního práva přitom nevyplývá ani z amerického imperialismu, ani ze špatného složení Rady bezpečnosti (čímž netvrdím, že kritici obojího nemohou mít pravdu), ale z absence síly, která by její rozhodnutí (dobrá či špatná) prosadila, pokud to nejde po dobrém. V takovém případě je OSN závislá na ochotě svých členů, což jsou na prvním, na druhém a obvykle i na třetím místě Spojené státy. Washington coby světový četník sice nevypadá hezky, ale nikdo jiný tuhle práci dělat nechce (maximálně v blízkém zahraničí, a i to není pravidlem). Zato soudců je všude plno. Ať se nám to líbí nebo ne, bez USA (nikoli proti nim) by byla OSN je bezvýznamným diskusním klubem, podobně, jako předválečná Společnost národů.

To je ovšem globální pohled. Z evropského hlediska (ponecháme-li stranou bývalou Jugoslávii, Moldavsko a severní Kavkaz), to vypadá jinak. Tady se v éře OSN neválčilo, tady její mír fungoval. Nemáme-li další informace, pak je logické znepokojovat se kvůli každému porušení tohoto míru (byť by skutečná role OSN byla jen symbolická). Ani dominantní vliv jedné velmoci není zrovna dobrá věc, i kdyby Američané byli andělé (což nejsou). Potíž je právě v tom "nemáme-li další informace". Američané budí někdy dojem, jako by zbytek světa považovali za jednu velkou nepovedenou Ameriku. O Evropanech lze říci něco podobného; přes všechny řeči o globální zodpovědnosti nás zbytek světa (ten skutečný, nikoli teoretický) zas tak moc nezajímá. Pracovníci humanitárních organizací si stěžují na média. Ale například o občanských válkách v rovníkové Africe i o jejich brutalitě psaly české noviny i na prvních stránkách. Přesto se zdá, že je většina lidí v této zemi vůbec nezaznamenala. Lze na to pohlížet i jinak : USA jsou silné a mohou, pokud budou chtít, zasahovat do našich záležitostí. Ze strany afrických generálů nám tohle opravdu nehrozí. To by znamenalo, že protestující Evropané hájí svoje zájmy a zbytek světa je jim vcelku ukraden. V tom případě ovšem nemají americké vládě morálně moc co vyčítat. Na rozdíl od ní sice nikomu neuškodí, ale ani nepomohou. Osobně tomuto postoji říkám "angažovaná lhostejnost".

Bushova zahraniční politika má někdy sporné cíle a je v mnoha směrech riskantní. Její možné důsledky pro právo a svobodu v demokratickém světě, také v samotných USA, bychom neměli brát na lehkou váhu. Bezvýhradně odsoudit ji však mohou pouze izolacionisté. Což je směr, ke kterému se Evropané také příliš nehlásí, alespoň ne veřejně. Většinou hovoříme o oné globální zodpovědnosti. Ale pokud si na ni pouze nehrajeme, pak současnou americkou politiku nemůžeme odsoudit tak snadno a rychle, jako většina jejich kritiků.