Svět časopisu Reflex bývá podivný: není to myslím ale "vina" redaktorů, kteří jsou schopní - už se řadu let umně proplétají mezi bulvárem a seriózním obsahem. Bulvárem lákají čtenáře ke koupi svého "produktu" (jinak by zkrachovali), časopis však obsahuje i seriózní a záslužné informace. Spíš jde, zdá se mi, o hodnotový systém a způsob uvažování některých v listě publikujících autorů, jimž časopis dává prostor.

Velmi by mě zajímalo, co je asi nezjistitelné - do jaké míry žijí tito autoři se svými názory a postoji ve vlastním, izolovaném "novinářském" světě a do jaké míry odrážejí a formují názory obyčejných lidí. Zajímavé totiž je, že lidé, s nimiž se v ČR setkávám, jsou jen málokdy příslušníky tohoto "podivného světa".

"Náš" a "my" versus "český"

Vím, že je zřejmě beznadějné pořád upozorňovat na to, že profesionální novinář je nezávislý a neidentifikuje se ani s vlastním etnickým či národním prostředím. Nepíše "jsme", "náš", "naši" namísto "český". Dobří novináři v západní Evropě to nedělají, vyhýbají se tím nacionalistickému podtextu. (Většinou napíší kvalitní britské noviny "my" jen tehdy, pokud chtějí vlastní společenskou či etnickou skupinu kritizovat.) Ani za útoku na Irák nereferovala dobrá britská média o "našich hoších" - vždycky to byla britská a irácká vojska. Jednou jsme o tom měli na Glasgow University v mezinárodním semináři docela zajímavou debatu: vyplynulo z ní, že tento princip víceméně dodržují země v západní Evropě, v zemích víc směrem na východ a na Balkán (v Řecku, v Turecku), vládne nacionalismus a noviny píší o "našich hoších".

Takže nechci ani kritizovat Lukáše Kašpara, když píše ve své reportáži o tom, že budou zrušeni celníci na českých hranicích, vzhledem k tomu, že "vstoupíme do Evropské unie". Dělají to tak v ČR snad všichni novináři. (Kdysi dávno jsme v Britských listech za tuto podprahově nacionalistickou praxi kritizovali Jiřího Peheho, který žil dlouhá léta na Západě a přece by měl vědět, jak to je: sdělil nám pak, že skutečně vždycky psal "český" a nikoliv "náš", jenže mu to redaktoři v českých médiích začali opravovat na "náš", tak rezignoval a přizpůsobil se "domácímu" úzu...)

Šíření poplašné zprávy

I v reportáži Lukáše Kašpara o celnících, kteří mají přijít ke zrušení, se vynořil problém, který v ČR zjevně stále žije - je to problém verbálních trestných činů a neustálého (podprahového?) úsilí některých lidí (je to pozůstatek komunismu?) nějak omezovat svobodu projevu. Celníci si stěžují, že jim nikdo nenabízí rekvalifikaci a že mají být propuštěni, jejich nadřízený ale nechce, aby o tom vůbec mluvili:

Že by se v ČR už podle pana vrchního celníka nesmělo ani říct, že se někdo obává, že bude propuštěn?

Některá témata a některé názory se do západních médií už nedostávají: myšlenkový konsensus je na Západě pevnější, lidi tam často mívají větší praxi při veřejném debatování, určité názory byly ve veřejné diskusi už probrány a bylo odděleno "zrno od plev" - o názorech, které jsou prokazatelně nepodložené či chybné, se v médiích už většinou nediskutuje. Hledají se nové věci, neopakují se banality. (Těžko by například někdo v britském tisku chválil zdravotní prospěšnost kouření nebo boxu.)

Stěžovali si mi známí v ČR, že když letos na jaře vydal v ČR svou pseudovědeckou knihu, plnou rasistických předsudků Petr Bakalář, "dílu", jímž by se na Západě asi tisk vůbec nezabýval, protože by mu to bylo pod úroveň, se v ČR dostalo rozsáhlé veřejné diskuse, dokonce i v televizi. Jako by chyběla tato soudnost. Musí se neustále vycházet znovu a znovu od samotných kořenů a znovu a znovu vyvracet banální chyby.

Na jedné straně je to občerstvující, že se v ČR ve srovnání se Západem mluví opakovaně i o věcech, které tam většina lidí považuje za překonané, nesprávné či chybné (lidé se střední či východní Evropy pak obviňují Západ z politické korektnosti), na druhé straně je potíž, že se musí člověk v českém prostředí znovu a znovu setkávat s týmiž nekorigovanými nesmysly. (To je ta bezbřehá svoboda projevu, svoboda projevu by měla být korigována kvalitou. Zastánci bezbřehé svobody projevu mi namítnou, že nikdo neví, co je kvalita, což je samozřejmě nesmysl.)

Článek Luboše Palaty, zástupce šéfredaktora slovenského deníku Pravda "Čeští husité u bran papeženské Evropy" mi připomněl to, o čem píšu v předchozím odstavci. Palatův text se totiž do určité míry podobá oněm extrémně subjektivním textům od Benjamina Kurase, které už léta vycházejí v nejrůznějších českých sdělovacích prostředcích, nejnověji v Lidových novinách. (Oni v těch Lidovkách nevědí, že Kurasovy články bývají - řekněme to jemně - nevyvážené?)

Podobně zvláštní se mi zdá článek Luboše Palaty - jako by redakce Reflexu nevěděla, že to, co v něm autor píše, neodpovídá realitě, anebo jako by zastávala onen postoj bezbřehého liberalismu: když je článek podepsán autorovým jménem, může si v něm publikovat co chce. - Ale platí tento princip třeba i pro zveřejňování chybných faktů?

Palata v článku varuje, že Češi jako ateisti jsou v "papeženecké" Evropské unii výjimkou a že se po vstupu do ČR stanou obětí katolického spiknutí, budou možná muset přijmout zákony proti interrupcím a nechat si do školství mluvit katolickou církev.

Palatovo varování se mi zdá přehnané. Ano, Češi budou asi mít v nově rozšířené Evropské unii určité problémy s Polskem, kterážto převážně katolická země a největší kandidátský stát EU bude skutečně projevovat tendence vnucovat Unii katolickou agendu. Jenže prosadí se to opravdu? Uvidíme. Byla-li Evropská unie do nynějška "papeženecká", jak je možné, že teprve až Poláci v poslední době protestovali, že nový návrh evropské ústavy neodkazuje na význam křesťanské civilizace? Proč ty "křesťanské principy" "papeženci" z EU do návrhu ústavy nevčlenili už dříve?

Je možné, že můj pohled na Evropskou unii je zkreslen pětadvacetiletou britskou zkušeností, pohlížím na EU z britského ostrova. A tam katolická církev nevládne. Absolutně se mi však nezdá, že by byla EU ostrovem bigotního katolicismu. Kromě bigotního Bavorska existuje přece v Německu také liberální Kolín nad Rýnem a Hamburk, či kosmopolitní Berlín. Totéž se týká i ostatních členských zemí EU. Holandsko je téměř úplně protestantská země. Kromě toho, zdá se mi, že EU do dostatečné míry respektuje suverenitu jednotlivých členských zemí natolik, že protestantské či ateistické zemi nikdo nebude vnucovat katolické zákony. Bylo by oprávněné, kdyby Palata varoval proti možnému nebezpečí, které může vzniknout, spojí-li se katoličtí konzervativci z Rakouska, z Bavorska a z Polska, avšak je, zdá se mi hodně přehnané, prezentuje-li Palata Evropskou unii jako nějaké divoce katolické politické seskupení, které by mohlo zotročit někdejší vzdorné české husity...

Potůček a Dostál

To je otázka, jíž zahajuje v Reflexu rozhovor s ministrem kultury Pavlem Dostálem Jan Potůček. Novinář má koneckonců právo dát politikovi - třeba z provokativních důvodů, aby vyvolal veřejnou diskusi - jakoukoliv otázku, jenže touhle, pokud jí Potůček vyjadřuje svůj skutečný názor, projevuje reportér neznalost. Úkolem státu v demokraciích přece je vytvářet rovné pole pro podnikatelské příležitosti a pluralitní prostředí pro šíření myšlenek. Stát skutečně musí dávat pozor, aby mu na jeho území v neprospěch ekonomiky i občanů nevznikly podnikatelské monopoly a aby jeden nebo několik málo názorů neovládlo veřejnou sféru. Úkolem státu je skutečně zajišťovat pluralitu, a tedy myšlenkovou svobodu. Jak o tom opakovaně píše například britský konzervativec Roger Scruton, svoboda nevznikne sama, je důsledkem dobrých zákonů. Ty vytváří stát. Je trochu pošetilé to ironizovat.

Zajímavý názor projevil ministr Dostál už první větou rozhovoru:"Víte, já si myslím, že Poslanecká sněmovna nemůže ministerstvo úkolovat." Odkud že tedy pochází v demokracii moc? Domníval jsem se, že od občanů, kteří volí parlament, a poslanci jsou jejich zástupci. Občanům, právě prostřednictvím poslanců, vláda skládá počet. Chtěl-li Tony Blair zaútočit na Irák, musel o tom přesvědčit parlament. Jinak zaútočit nemohl. Jestliže s něčím parlament nesouhlasí, ministerstvo to nemůže dělat. Parlament musí souhlasit s tím, co chce dělat ministr.

Je zajímavé v souvislosti s Dostálovým výrokem připomenout i nedávné vyšetřování parlamentního výboru pro zahraniční věci britské Dolní sněmovny, které v minulých řešilo, zda britská vláda zkreslila své oficiální analýzy o Iráku. Na závěr tohoto šetření vydal tento parlamentní výbor vládě přibližně 30 doporučení, které bude muset britská vláda přijmout. (Kdyby byl Pavel Dostál Tonym Blairem, řekl by zřejmě parlamentu: "Víte, já si myslím, že Poslanecká sněmovna nemůže ministerstvo úkolovat." :) )

Co se týče problémů, týkajících se téměř monopolní distribuce českého tisku, na něž opakovaně poukazuje Irena Válová, ministr Dostál se problémem odmítá zabývat a bagatelizuje ho tím, že ho označuje za "zpolitizovaný obchodní spor" cizích obchodníků ("spor německých podnikatelů na českém území").Potíž je, že v evropských zemích nebývá zvykem, aby byla distribuce tisku natolik centralizována u jedné velké firmy, jak to vzniklo v ČR. V tom smyslu zřejmě ministerstvo kultury docela selhalo.

Mluvíme-li o potřebě zajistit pluralitu názorů ve společnosti, ani v tomto smyslu, zdá se, nebyl český stát příliš úspěšný. Čímpak to asi je, že se z médií až na drobné výjimky ozývá v podstatě stále tentýž, konvenční, postkomunisticky "pravicový" (ve skutečnosti spíše komunistický než konzervativní) hlas?

Neříkám, že je jednoduché s tím něco dělat, aniž by se stát stal terčem oprávněných obvinění, že se chová autoritářsky. Avšak v historii se občas stalo, že se něco v zájmu plurality a demokracie povedlo. Srovnejme historii elektronických médií ve Velké Británii a v USA. Když po vzniku rozhlasového vysílání začaly obě tyto země vypracovávat v období před druhou světovou válkou mediální zákony, v Americe se to nepovedlo a americká elektronická média jsou až na výjimky špatná. V Británii se to povedlo a vznikla veřejnoprávní společnost BBC. Pluralita názorů byla víceméně zajištěna, přesto nikdo neobvinil britskou vládu z autoritářství za to, že dala vznik BBC. Možná šlo o nenapodobitelné kulturní rozdíly, kdo ví, povinností státu však skutečně je zajistit pluralitu názorů a jak je vidět z výše uvedeného, občas se to i podaří.

V Británii se nyní hodně diskutuje o tom, že je nutno podřídit veřejný zájem, prosazující pluralitu médií (komerční televize na hlavním vysílacím okruhu jsou tam například rozděleny na 16 vzájemně si konkurujících společností) nutnosti mediálních firem fúzovat, aby mohly konkurovat globálním gigantům. Ani v nové situaci se však zastáncům tohoto postoje nepodařilo v novém britském mediálním zákoně zcela potlačit princip veřejného zájmu, hájící zásady plurality. Proč to nejde v ČR?

Šmuclerovi a Andrej Halada

Nečtu Reflex pravidelně, a tak jsem si psaní Andreje Halady povšiml až nedávno, ZDE. I Haladův článek "Lid v. Šmuclerovi" stojí tentokrát za zmínku. Haladův svět je skutečně "podivný svět".

Minulou neděli v 15 hodin přišli v Karlových Varech na promítání filmu Good bye, Lenin, o tom, že prý NDR žije i nadále, Roman a Libuše Šmuclerová z televize Nova. Měli lístky, ale přišli pozdě. A na vstupenkách je uvedeno, že pokud se jejich držitel nedostaví do pěti minut před začátkem představení, jeho sedadlo propadá. Tak jim lístky přestaly platit, Šmuclerovi se však, podle Haladova článku, přece jen pokusili dostat se na místa, kde už seděli jiní, "obyčejní" lidé.

"Vedoucí sálu (protože jsou Šmuclerovi přece VIP) v 15.18 "zajišťuje Šmuclerovým místa v řadě vyhrazená VIP (původně byla obsazena, pořadatel to běžným divákům dovolil), L. Šmuclerová ale již odchází ze sálu, R. Šmucler ještě diskutuje s diváky na místě činu," píše Halada.

Šmuclerovi prohráli a odešli. "Dav kolem mírně tleská," pokračuje Halada. (To se - kvůli Šmuclerovým? - pořád ještě nepromítalo?)

A nyní v článku přichází Haladův pro mě antropologicky zajímavý, "podivný svět":

Halada se pak v závěru článku přiznává, že i on přišel pozdě, ale jeho na jeho místo jiný člověk, který tam už seděl, ho naštěstí pustil.

Pokud nese někdo nebo něco nějakou vinu, je to festivalové opatření, že pět minut před začátkem představení vstupenka propadá, pokud do té doby nezasednete na své místo. Je to opatření přísné, ale vzhledem k zájmu o festivalové projekce jistě pochopitelné. A jistě je všeobecně známé. Šmuclerovi to měli vědět a neměli chodit pozdě, pokud pozdě přišli, bylo trapné, že se na svá někdejší místa cpali. Vina tedy nebyla na straně festivalových diváků.

Platí-li festivalové opatření o propadnutí neobsazených míst pět minut před začátkem představení, lidé, kteří seděli na místě Šmuclerových, seděli na svých zcela právoplatných místech. Bylo tedy čistě na nich, ve prospěch koho se svého místa případně vzdají či nevzdají. Pokud by se vzdali místa ve prospěch Jana Hřebejka, proč ne? Proč je za to kritizovat? Na to rozhodnutí mají plné právo. Mají plné právo milovat Hřebejka (proti gustu žádný disputát, jeho film Musíme si pomáhat byl velmi dobrý, Pupendo bylo zklamáním). Diváci měli, obávám se, právo vyjádřit neopuštěním svých míst svůj nesouhlas s Novou. Proč mají mít "obyčejní lidé" povinnost dělat ústupky někomu jen proto, že je to - sporná - celebrita?

Na jiných mezinárodních festivalech, třebas v Cannes, je organizace tvrdě stratifikována - tzv. "celebrita" se do styku s řadovým divákem v podstatě vůbec nedostane.

Hlavním "problémem" v Karlových Varech je tedy demokratické opatření o propadnutí všech vstupenek pět minut před začátkem představení - obávám se, že Šmuclerovi ho měli respektovat.

Nejhorší je, když se předstírá, že pravidla platí pro všechny, ale pak se zjistí, že teoreticky jsou si všichni rovni, ale v praxi jsou někteří rovnější. To je daleko víc deprimující, než když ředitelka Novy nemůže v důsledku pozdního příchodu na promítání.

Omluvil se někdo těm divákům za to, že "reality show" (tak to nazývá Halada) narušovala představení ještě dvacet minut poté, co měl film začít?

Magor počmáranej

Jinou součástí "podivného světa" je v Reflexu tento týden článek J.X.Doležala o "experimentu" - rozhodl se vyzkoušet, jaké to bude, napíše-li si na čelo internetovou adresu jedné soukromé firmy a stane se tak svou osobou reklamním poutačem. Prozradím vám rovnou tajemství této banality: vůbec to nefungovalo a všichni měli Doležala za pitomce, až se zpotil. Proč ale o tom psát článek?