Vzhledem k tomu, že české mediální prostředí často rezignuje v problematice Blízkého a Středního východu na objektivní přístup, bude dobré si znovu uvědomit některá fakta právě po změně mezinárodně bezpečnostního prostředí, ke kterému došlo po rozpadu bipolárního světa.

Na rozdíl od oblíbených a tak často uváděných a komentovaných katastrofických scénářů v médiích, umožňuje kvalifikované zhodnocení vývoje za poslední dekádu vysledovat i pozitivní prvky, které začínají mít trvalou hodnotu a usnadňují brzo přijmout rozhodná řešení v krátkodobé perspektivě. Nebude od věci, (vzhledem k tomu, že představitelé vlády a zvláště Ministerstvo zahraničních věcí dosud nepochopilo, či spíše nechce pochopit podstatu problému), uvědomit si některá fakta.

Předně je nutno zařadit tuto krizovou oblast do širšího kontextu mezinárodních vztahů, kam konečně vždy patřila. Bývala průsečíkem mocenských zájmů bipolárního světa, který na jedné straně podporoval Araby a Palestince (Moskva) a nabádal je často ke krajnímu řešení a odpovídajícím způsobem je i vyzbrojoval. Druhá strana měla také své zastánce, kteří rovněž disponovali s mimořádnou kapacitou (Washington). Vývoj - a to již v osmdesátých letech - minimalizoval možné válečné přeshraniční konflikty. Přístup Ruska má nyní jiný základ, založený na partnerském vztahu k USA a s novými prvky odpovědnosti. I jeho současný vliv na arabský svět má jiný a to stabilizační charakter. Ruská pozice se změnila pochopitelně i ve vztahu k Izraeli. Silná ruská a ukrajinská menšina v této zemi rozhodně inklinuje k posílení ekonomické a politické situace, jejíž podmínkou je zajištění trvalého mírového uspořádání. Ruský vliv můžeme nyní klasifikovat jako jednoznačně pozitivní s možností působení v tomto směru.

Vliv USA, pokud bude konečně vyvážený vůči oběma stranám (a tak se nyní i projevuje), bude mít jistě větší naději na ovlivnění mezinárodně koordinovaných řešení. I v tomto směru máme z poslední doby nové důkazy. Veto v Radě bezpečnosti OSN, které nyní bylo používáno výlučně Spojenými státy k zabránění přijetí "protiizraelských" rezolucí, se vytrácí. USA abstenují, nebo se raději hledá kompromisní řešení.

Napomáhat pozitivnímu ukončení sporu (bez tolik rušivého faktoru médií) se důvěrným způsobem s prvými trvalými výsledky zapojilo Norsko v roce 1993 dohodami z Oslo, které potvrdily možný vývoj ustavením Palestinské autonomie s perspektivou státnosti a ukončení vzájemných střetů a trvalého respektování Izraele. Situace nebyla tak jednoduchá a proto i dohody z Oslo nebyly přijaty jednoznačně pozitivně. Dosud převládají protipalestinské tendence v tisku, které oprávněně odsuzují útoky sebevrahů, ale zároveň omlouvají vojenské akce Izraele jako odvetu. I zde se však jedná o akce zcela protiprávní, navíc pod kontrolou státní moci. Vždyť prvý sebevražedný útok proti atmosféře usmíření z Oslo byl veden izraelským teroristou Baruchem Goldsteinem již v únoru 1994 v hebronské mešitě proti modlícím se Palestincům. Na místě zůstalo 30 obětí a 60 zraněných. Byla to akce proti dohodě Arafata s Rabinem a její realizaci. Rabin, který smlouvu podepsal, byl nakonec proto izraelským fanatikem zavražděn. Dále vyprovokované akce návštěvou "svatých" míst a pokračující vzájemné útoky měly vždy teroristický charakter a to oboustranně.

Tlak v zájmu obnovení důvěry potřeboval i jistý čas a hlavně koordinovanou vyváženost jak USA, Ruska, EU i vlivných arabských zemí. Myslím, že mezinárodní společenství v tomto směru již pracuje a dosahuje výsledků, které budou mít nejen pozitivní, ale i trvalý charakter. Objektivní mezinárodně bezpečnostní podmínky to nyní umožňují. O tom je "cestovní mapa" a její možné postupné plnění. Není třeba zveřejňovat konkrétní kroky obou stran, je nutno jim napomáhat.

Vraťme se však k české diplomacii.

Předně je politováníhodné, že naše zahraniční politika, která měla možnost využít mimořádně dobrého vztahu k Izraeli z období jeho vzniku a i jistého poměru k arabskému světu, který zůstal tradičním, na svoji možnou roli zprostředkovatele rezignovala. Nebyl to snadný úkol, vyžaduje se odborná analýza, důvěrný operativní přístup i schopnost a vůle nabídnout své služby dobré věci. Nepochopení nových podmínek mezinárodní spolupráce, která má již pozitivní projevy a je zakotvena i smluvně, často vede v našem případě k přístupům vydávaným za "zásadovost" či dokonce za "přínos" jak nám to v posledních dnech prezentoval i premiér Špidla v Soluni ve věci postoje k Hamasu po podepsání dohody z Damašku o tříměsíční přestávce v protiizraelských útocích, aniž by stejně upozornil na odpovědnost druhé strany a to s vědomím, že "cestovní mapa" byla torpedována ihned po jejím vyhlášení Šaronovým nepovedeným raketovým útokem proti Rantisimu z Hamasu s tragickými důsledky na civilním obyvatelstvu. Jedná se o nevyváženost, kterou je možno chápat jen v souvislosti, že byla vedena proti Chrakovi, ani ne tak vzhledem k citované dohodě z Damašku, jako proti postoji Francie k válce v Iráku a upozornění Chiraka zemím nové Evropy, že lépe je být zticha, než oživovat servilního ducha varšavské smlouvy k velkému "bratru".

Česká zahraniční politika nedovedla pochopit změněnou situaci na mezinárodní scéně jako celku a to ani v oblasti Blízkého a Středního východu. Vzpomeňme na návštěvu premiéra Zemana a jeho "výroky", i současnou pozici premiéra Špidly v Soluni na summitu EU. To nejsou projevy k posílení nových tendencí v zájmu dosažení trvalé dohody, jak je tentokráte koncipována Spojenými státy, ale snaha o její narušení. Byli jsme bohužel úspěšní koncem devadesátých let ve vztahu americko-ruském, který se rychle napravil po 11. září a snad by si měli poradci premiéra uvědomit, že tato tendence má již trvalý charakter a je uplatnitelná i na vztah Izraele a Palestiny. Pokud ne, ať poradci odejdou. Válka totiž již není "pokračováním politiky jinými prostředky". To je myšlenka Carl von Clausewitze a její legalita odešla -- doufejme s Hitlerem.