ODCHOD NA SABAT

Hluboká noc. Netrpělivost nervů, rozbolavělých dlouhým očekáváním boha, jenž je nyní přislíben. Nedávno zasvěcení čarodějníci a čarodějnice naslouchají, v horečné nedočkavosti koušou do všeho, co dosáhnou ústy a vyskakují při každém šramotu. Aby bylo možno zúčastniti se sabatu je třeba ulehnouti; odchází se tam jen když se bylo napřed usnulo, ale čekající přece stále a stále procitají. Je noc, noc v předčasné zimě a blíží se k deváté; je noc páteční nebo pondělní, úterní, čtvrteční nebo sobotní, nikdy však nedělní, neboť bylo řečeno: Nebudeš současně sloužiti Ďáblu i Bohu. Dveře stenají ve veřejích jak se čekaný blíží a vítr, přinášející jej s bouří, jest Jeho zvěstovatelem. Mast, jíž se natřel, vykřikuje Emen-Hetan, Emen-Hetan, více však ještě vlastní imaginace a síla přicházejícího démona zalily adepta hustým a těžkým potem, prvním to příznakem samotářské extase, nebo tajemného odchodu na sabat. Nedočkavostí a touhou hoří stejně sedláci jako šlechtici. Vězni, jichž je ďábel utěšitelem, si oddechují, vědouce, že budou konečně několik hodin svobodnými: Dobrý Brach, přítel zlodějů, přichází je potěšiti, otevírá okna, snímá pouta a všichni, jimž bylo vytrpěti tolik bolesti na mučení, cítí jeho sirný dech v zadutí volného vzduchu. Ach, jaký ohromný, nesourodý a podivný průvod by viděl ten, kdo by mohl zrakem proniknouti střechy města, oddaného takovému nočnímu šílení. Jsou mezi nimi ženy s nahými stehny, poskakující a s výrazem nevýslovné rozkoše křečovitě svírající malou bílou hůlku. Mocí satanské jakési levitace jsou vzduchem neseny na pustá a namodralá lada, zmrtvělá zadutím ďáblova měchu. Jiné zase pociťují hrubost ďáblovy ruky, jež jimi smýká, táhne je za rozpuštěné vlasy a neustrojené, někdy docela nahé, je pozvedá do neviditelného sedla. Některé jdou osamoceny, cestu jim ukazuje komín, jehož saze v letu stírají, vytrhávají dlaždice, zmenšují se a scvrkávají tak, že se mohou provléknouti klíčovou dírkou a otvory, jež provrtaly myši; nasedají na domácí nářadí, jež mají nejblíže u ruky a vše nadpřirozeně oživuje: kuchyňské koště, pes, kozel a býk, někdy i kůň, jindy zase jen vidle, vřeteno, dokonce i rákoska a někdy i malá žába, již zabilo kterési dítě na břehu rybníka. Ďáblovu učni je vše dobré za dopravní prostředek.

U některých vyvolených a více mysticky založených se objevuje zajímavý úkaz: náhle blednou, zmítajíce se v křeči, sžírající jejich duše, pak během nečisté slavnosti zůstává jejich tělo nepohnuto, jakoby mrtvé. Ve vytržení spatřil Ezechiel Boha, též čaroděj i čarodějnice mohou spatřiti Satana pouhou silou ducha. Marně budí muž ženu, marně žena muže. Nepřítomný se nehne, než jako poleno nebo obraz. Ten, kdo je při vědomí, ihned chápe o co se jedná, počne se však třásti a dříve, než kohout zakokrhá, nemůže vyskočiti s lůžka, ba ani vykřiknouti.

Dav, méně subtilní, zato však praktičtější, neoddává se takovým vidinám, není účasten dobrodiní nádherné jízdy na mohutných bedrech, na nichž se tísní svatí té hrůzyplné synagogy; dav (cikáni, sedláci, tuláci, kejklíři a nedostudovaní klerikové) jde pěšky, plíží se ve stínu a plazí se jako červ cestami málo známými a proto bezpečnými před zraky policie, chodí cestami vzdálenými od příbytků vážných a vážených lidí, vrhá se k lukám, lesům, zřícenině chrámu, jež je důstojným oltářem Zla. Nese lopatky, měděné kotlíky (někdy i stříbrné, aby lépe oslavil slavnost), klesá pod tíhou břemen a zásob mrtvolných výtažků. Jest vyzbrojen svatokrádežnými předměty a vleče s sebou i zvířata, pravý to zvěřinec ďáblův.

Vlny noci rozechvívají se dvojím proudem: pozemským a nebeským. Tam vysoko jsou mocní hlasatelé lidskosti, meteory volající slávu těla, oblaka temných ideí, vesla rukou, zmítajících se mezi zádí a přídou, jimiž je hlava a zadek, blesky, jimiž jsou žaludky, hromy, jimiž jsou výkřiky a nade vším vládne trojitá Hekáte... Tam dole stená luza, čpí zahnívající nečistota lásek, lejno záští, hemží se žravé mraveniště krvesmilných, kuplířů, všetečných, ubožáků, tuláků, vrahů...

Na věži, jež se pne v dálce, pevná a napovídající --- lampa a umíráček? --- je samotná Královna Sabatu, babice s mrzkým lůnem, neplodná strůjkyně zla, hnusná Vestálka, již sedm hlavních hříchů poznamenalo sedmi hnisavými ranami; pletenec vlasů zastírá rudým křídlem čelo. Zhušťuje v magickém zrcadle jako v tavné peci sílu duší, plujících v hrůze sabatu a v přeludu věštecké pánve, vytvořené z nečistého krystalu krve, pije nadsmyslné víno mučedníků i mučících.

SABATSKÝ TRH

Jsme daleko od města. Cesta hyne v nepěstěné stepi, již nohy démonů učinily navždy neplodnou, v srdci kraje, jejž zaplavovaly krvavé bohoslužby Druidů, v mocné svatyni Molocha a Teutada. Svatyně proklatých bývá často proti faře nebo kostelu, aby ďábel mohl postaviti svůj trůn tváří v tvář mocnému oltáři, chráněnému svatou svátostí. U vysokého ořešáku, rostoucího na ponuré té kalvárii, šplíchá voda a obzor zakončen je lesem jako smuteční krajkou.

S výšin sestupují nahé a polonahé ženy s vlasy rozcuchanými jako Erynie, štíhlé i zavalité a hlavy jejich jsou tak jemné, že nesnesou pokrývky. Ďábel je bičuje, zatím co vášnivě vřískají: Har! har! har! sabat! sabat! Volá k nim: Jste bohyně, nesestupujte však, podobny bohům, od prahu Kozoroha, jímž jest tento Kozel, jenž vás sem přivedl. Dostihly jste bran nejvznešenějších cest, ale jak jste ještě pomalé, hloupé a mne nehodné. Ženy se shlukují, rozjitřeny pýchou i pohanou a vzlétají jako hřmotící raketa, aby v zápětí klesly zpět rychleji než orel, nebo luňák na svou kořist.

Povšechně řečeno: Ve skutečnosti tento fantastický vzhled byl někdy mírnější, jindy zase divočejší. Září-li les Broceliandin ještě kouzlem, brázdí-li nebe vozy Walkýr, tažené dvěma okřídlenými kočkami, připomíná-li roh hojnosti, ohromný ten kalich a pohár ďáblův, hostiny Odinovy --- rozedraný dav, šílící necudnými tanci a lascivnostmi, připomíná již jen --- ale s jakou nádherou, jakou ohromující krásou dekoru, s jak dramatickými okolnostmi --- nechutná místa prostituce, sloužící k ukájení moderních neuros, naše hlučné bály, jež jsou v podstatě jen výstavami a prodejnami těl. Místo elektrických žárovek --- černé svíčky, vyrobené z lidského tuku, osvětlují přítomné stařeny. Někteří romantičtí demonografové píší, že sabat osvětlovaly ručičky mrtvých dětí, ale všeobecné mínění je méně ohavné. Představuji si sabat jako výroční trh, jako posvícení: odtud kejklíři, břichomluvci, krotitelé zvěře, taškáři všeho druhu, žongléři, vůbec vše, co může uchvátiti hloupost lidu. Šílení se zrychluje dle počtu šílících, s nimiž jsou pomíchána zvířata, blbci, šašci, vůbec všechny zrůdy zemské, mrzáci, kulhaví, hrbatí, šerední. Unavení starci tancují tu uprostřed všeobecného zmatku lehčeji, než robustní vojáci. Hle, jejich Eldorado, jejich slavný trh v Neuilly, jejich Moulin-Rouge, jejich Masopustní úterek i Středopostí. Milují se tu, rozptylují i odpočívají. Daleko vzdáleni kruté nerovnosti ostatních dnů nalézají tu chvíli naprosté rovnosti a volnosti, nebojí se již ničeho, vysmívají se svému pánu i knězi, pouštějí uzdy svým vášním i vzpourám a bouří se proti despotickému Bohu katolíků.

O ZVÍŘATECH A DĚTECH NA SABATU

Ze sabatu měla zisk nejodpornější a nejhnusnější zvířata, neboť glorifikujíce vlastní šerednost, zaujímala místo ušlechtilých druhů.

Hle, jak jdou "strůjci udělání", čarodějové, spojení s celým vesmírem (neboť čarodějové patří všem říším, i nerostné a živočišné), svolaní k sabatu, zvyklí na pustá lada a hnijící bažiny, kočkovití a plazi, hle, jak zplozenci téže Matky Perverse pospíchají v změteném a veselém průvodu: kohouti, kuliši, lišky, vlci, medvědi, hadi, vepři, baziliškové i ropuchy. V jarmarečním zmatku sabatu přeměňují se náhle působením ducha, jindy ladem ležícího a opojeni vítězoslávou, povznášejí se úměrně k ze-surovění a k zpitomění mužů i žen, ohlupených hnusnými a sprostými obřady. Posedlí lidskými dušemi a vyššími ještě duchy řvou výhružná slova, stávají se prudkými a zuřivými, zmítají se a nadýmají pýchou a krutostí.

Kočka fascinovala ve všech dobách. Sám Montaigu vypravuje, že jeho kočka přinášela oknem ptáky, letící vzduchem, nebo odpočívající na stromě. Kohout, hrozný kohout, jehož kokrhání duní poplachem a volá k cestě do satanovy synagogy --- kohout, poslední vtělení Ďábla a jeho nosič, když jej ráno donutí prchati, kohout, praví grimoáry, má tajemnou moc fascinovati i lvy. Pokud se týká lišky, lupiče a zloděje ovčinců, chytače drůbeže, ví se, že uspává slepice pohledem jedovaté síly. Jaguár chňapá po ocasu aligátora, jehož chrup snad sežral člověka; navzdor své malé postavě kouše ohromné zvíře, jež v jeho zubech zůstává nepohnuto a omámeno, očekávajíc poslušně svou smrt. Ale nejlepšími omamovači s uhrančivýma očima, nejlepšími žáky ďáblovými a vyvolenci sabatu jsou přece jen Ropucha a Had.

Každá čarodějnice nosí na ramenou krásně oblečenou ropuchu, jejíž hlavu zdobí dva růžky; její oči --- nikdy nezavřené --- mají uhrančivou moc, jíž každý podlehne. Ptáci, kolčavy, ještěrky, mouchy, motýli --- nic jí neodolá. Někteří dokonce tvrdí, že má moc i nad lidmi. Abbé Rousseau, hypnotiser, jenž často silou svého pohledu zabíjel ropuchy, byl jejich mocí sám zabit. Experimentoval s jednou, jež nadýmajíc se a zdvíhajíc se s chraptivým pískotem na svých čtyřech nohou, pohlížela na něj svýma očima, v nichž zářily rudé ohně tak dlouho, až mu způsobila --- jemu, člověku a dokonce knězi --- smrtelnou mdlobu. Had má však ještě větší moc než ropucha. V Senegalu se všichni lovci obracejí na útěk, spatří-li před sebou širokou a syčící hlavu. Jedině rána pušky nebo zběsilý útěk zlomí kouzlo.

Plazi mají vášnivou a lupičskou duši velkého proklatce; čarodějové si je přisvojují jako malé bůžky, živoucí fetiše Boha. Žena z Maltibasarena tančila se čtyřmi ropuchami: jedna z nich byla oblečena v černém sametu se zvonečky na nohou a seděla jí na levém rameni. Na pravém byla jiná, bez zvonků a v rukou držela po hadu, pohyblivém jako ptáci.

Často se čarodějnice samy měnily ve zvířata. Vracejíce se z proklatého shromáždění zmenšovaly se a tak se sápaly proti svému pronásledovateli, škrábajíce jej, že je považoval za kočky. Jindy zase, lezouce po čtyřech, štěkaly jako psi, nebo poskakovaly jako oslizlé žáby v trávě. V ohromném jarmarku sabatu bralo na se lidství svůj původní zvířecí ráz. Dle stupně všeobecné horečky a rytmu proměn pobíhali sem a tam ještěrky, opice, ropuchy, slimáci, pavouci a hadi, hned se objevujíce, hned zase mizíce jako blesk.

Dítě jest slabochem, zvířátkem, ani ne téměř člověkem. Ďábel starého sabatu chránil všechny slabé. Volal je k sobě jako Kristus, poznával mezi nimi ty, kteří měli býti jeho vyvolenci a ostatní trhal a dával připraviti k hostině. Byl to však stud nebo vědomí jejich nezpůsobilosti k hrůzné vědě? Ve všech případech se totiž střežil zasvětiti je v svá strašlivá tajemství. V latinské básni, složené ďEspagnetem, královským radou a přeložené do francouzštiny G. Guayem, se krásně praví:

Chmurný Pán však má slitování s nevinností, jež přece jen je konečně určena jisté zkáze; odnáší děti přes kouř a oheň, omamuje je a dotykem své chlupaté ruky oslepuje jejich oči na celou dobu trvání sabatu. Pak, dávaje jim pojísti chleba z pohanky, posílá je střežiti svaté sny ropuch na břehu močálu. Vodní démoni s cinkajícími zvonečky, zeleně oblečení, kvákají tam kabalistické idiomy vážné a hluboké, jako by chtěli trochu zasvětiti svého malého snivého strážce, svatého Jana Křtitele ďáblových skopců.

TANEC A HOSTINA

Tanec je tu prudký a vášnivý. Není jen opojením, ale je hnusně užitečný; zachraňuje od zla plození, trhaje v poskocích pouto plodu s dělohou. Čarodějnice, dosti ještě mladá, než aby pečovala o udržení lidského pokolení, vrhá lidstvu v tvář jako rudé vyzvání k souboji mdlý a beztvarý plod. Účastníci se tím jen ještě více rozvášňují. Němé pohyby vyjadřují svým tichem více, než nejprudší výkřiky a odpovědí je vždy přijetí výzvy... propůjčení těla k rozkoši. Čaroděj a čarodějnice se spojují a jsouce si po vůli, křečovitě se zmítají. Jakým satanským darem lidstvu je rytmus tance! Starý venkovský tanečku, jak jsi zlepšen! Bůh Pan dává svým nejmilejším vyznavačům moc proměny a každá lidská bytost, ať jakkoliv nemocná melancholií, stává se šťastným členem kosmického chvění, dotkne-li se jí jeho železné žezlo. Všichni jsou obráceni zády do středu kola jako při tancích bretaňských a vyskakují, vrážejíce do sebe. A poněvadž tu chybí i iluse studu nebo obrany, zvykají si ženy spojovati ruce vzadu, jejich zadky klesají, zatím co ruce se ovíjejí... ubohé čubky, čekající rozkoš v otvoru páteře, jež se již nikdy nenarovná, s nadmutým břichem, spočívajícím na stehnech a opírajícím o ně své hnusné maso, navzájem se nabízejí. A nespokojují se již tancem, skáčou, někdy i s hor do moře, což se stávalo v Gaskoňsku. Pružný sne! Skáče se do ohně, jako nyní děti v předvečer svatojanské noci, na výsměch pekelnému ohni církve a hranic. Jakýsi druh naděje je v tomto skoku v Neznámo, po útrapách a bědách života. Oh, záchranou před inkvisicí je tento skok mimo moc mstícího se a šálícího Boha.

Nepřipomínají-li dudy tančících skřítků svým hlasem nejlépe vřeštivý orchestr sabatu? Nemilosrdně vyčerpávají nejen zvonky, skřípavé zvuky harmoniky, šum dopadajících vodních kapek, k ostrým zvukům připojuje ještě své tóny a vzdechy i buben, tamburina, flétna, používaná při slavnostech Dionysových, plačtivý hlas houslí a "ten dlouhý nástroj, postavený na zemi a sahající až k pasu, na nějž se tluče hůlkou". Orchestrální přepych shromáždění, čítajícího dvanáct až patnáct tisíc duší. Ostatní, méně významní, spokojují se hudbou lesa.

Ďábel, vystupující obyčejně z jakéhosi džbánu, zjevuje se jako velký kozel s dvěma rohy vzadu a s dvěma vpředu. Přední jsou jako ženská paruka. Někdy má jen tři, jež pak tvoří tvar hebrejského písmene Šin, znaku to Krista. Prostřední z nich září světlem. Jsou na něm zapalovány svíčky, někdy i oči čarodějnic. Na rozích mívá čepičku nebo i klobouk --- karikatura to Adonise. Jest nahý, s ženskými prsy a chlupy tak dlouhými, jako vlasy. Co však nejvíce vyniká, s ostudností jíž není rovné, je jeho znak mužství, úd nemožných rozměrů, zkroucený a malebně zkřivený, pokrytý hadími šupinami a ostny ježka. Zdá se býti ze dřeva, rohu nebo rudého železa. Sedě na ohromném zlaceném a bohatě vyřezávaném křeslu pochechtává se a očekává zástup mučedníků lásky, kteří zanítí jeho smyslnost a budou mu děkovati za křest jedovatou slinou polibky na onu druhou tvář, zdobící jeho zadek, tvář chmurnou, masku obličeje, omývaného neustále rty čarodějnic.

Hle, Bůh na ruby! Bůh Krvesmilství! Krvesmilství je na sabatu nepostradatelné asi proto, že spojujíc starou matku s mladým synem a mladou dceru se starým otcem napomáhá vyhynutí raçy. Je to oživení pohanských orgií a v zapomnění upadlých teorií na lidské pláni, z příčin nejpodlejších, pro spojení blízkých příbuzných v pekelné křeči pokrevního polibku.

Někdy ještě hřích vzrůstá. Kozel poručí některé z žen, aby mu byla po vůli a tehdy se k ní připoutávají všechny přírodní říše svou mocí, snažíce se přivésti z tohoto spojení na svět lidskou sfingu, jež by v sobě zahrnovala vesmír. (Srovnej: Belthis v l'Eternelle Poupée.)

Ďábel, předsedající šílícímu shromáždění, magnetisér řetězu zvířecích článků, démonů, žen, dětí a mužů, neúčastní se zasedání, jen zřídka. Někdy uniká ze strachu před profánníma očima jako rychlý černý chrt. Při příštím zasedání, omlouvaje se, vypravuje, že přednášel Kristu stížnosti svých pronásledovaných věrných. Způsob, jímž se mu jeho zbožňovatelé klaní je nesmírně různý. Vzývají ho klečíce, jiní lehají zase na záda, jiní zase pohazují rukama i nohama. Schylujíce hlavu k prsům vztyčují ji tak prudce, že je brada obrácena k nebi. Přibližují se k Ďáblu jen jdouce pozpátku, lezou jako raci a ruce majíce sepnuty nad křížem chroptí, neobracejíce k němu oči, upřené k zemi.

Hostina jejich nezná obřadnosti. Každý si sedne kam chce, ke které chce, obyčejně k té, již miluje a již mu společnost nebo církev odpírá. Místo modliteb se před jídlem rouhají --- je to veselejší. Uznávají Belzebuba za stvořitele, pána a dobrodince.

Jídlo Satana lidu je však jen prostřední jakosti. Nechce, aby lidé zchoulostivěli pojídáním šťavnatých mas. Doporučuje však alkoholy, jež zabíjejí, quintessence, tajemství jichž obluzující síly skrýval Paracelsus celý život, husté tekutiny, podobající se inkoustu a zkažené krvi, nechutná jídla a masa, působící zvracení a mořící žaludek hladovým štěkotem samčí žádosti. A zdvíhají se od stolu s větší chutí, než když za něj zasedli. Střeva mají naplněna jen větrem, váném odplaty, jenž se za lež pomstí bouří.

Svaté přijímání živých, ale též svaté přijímání mrtvých, neboť i ti jsou přítomni; právě pohřbený čaroděj je k sabatu vyhrabáván. K mrtvolám se přistupuje v hloučcích. Pod ranami rýčů a lopat dávají exhumované mrtvoly, zbavené posvěceného rubáše, jenž je chránil nebi, alchymické kuchyni své vyhřezlé vnitřnosti. Zbytky mrtvoly jsou rozděleny mezi příbuzné, kteří --- žárlíce na zem --- chtějí tělo, blízké jejich vlastnímu, vložiti do příbuzenského hrobu. Co lepšího pro čerstvou mrtvolu, než žaludek příbuzných, zvláště mají-li hlad? Ani kostí neušetřili. Díky moci baskické rostliny, zvané "balaronna" staly se vláčnými a šťavnatými, jako smažení šneci.

Přes svůj pohřební vzhled byl sabat přece jen veselý. Šlo se tam jako k svatbě nejen pro naprostou svobodu soulože, ale i pro ďábelské přijímání duší. "Ďábel," pravila Marie de la Ralde, překrásná osmadvacetiletá žena, "drží duše i vůle v tak těsném poutu, nenechaje k nim vniknouti žádné cizí sobě touze, že jsem byla unesena a cítila jsem se býti v ráji".

Ženy se přirozeně zúčastnily sabatu v houfech. Demonografové i inkvisitoři se moří, aby to vysvětlili, ač není nic lehčího. Eva jest stvořena pro citový život a zanícení. Sabat jí dával možnost dosáhnouti obého v obrovské míře, bez asketismu. Měla volnou vůli pronášeti své mínění a brániti své vlastní zájmy. Sabat je jakýmsi prvním feministním klubem. Proklamovalo se v něm vítězství věčně potlačované ženy.

VĚDECKÉ A PRÁVNÍ VYSVĚTLENÍ SABATU

Staří čarodějové byli anarchisty dřívějška. I oni bojovali proti knězi, králi a boháči, i oni připravovali při svých okultních obřadech bomby zla; zvlášť rádi otravovali a ničili hromadně: uměli na venku rozsíti prášek, jenž zničil žně, ukrýti ve stájích magické kouzlo, jehož působením pochcípal dobytek. Zvláštní pozornost věnovali malým dětem (těm, které odepřely přijmouti zasvěcení a nechtěly hlídati ropuchy), hubili důkladněji a nábožněji, než moderní anarchisté, zasahujíce především a vždy rasu, vědouce, že ať člověk činí cokoliv, vždy zůstane člověkem, podlcem, sobcem, lupičem majetku svého bližního a hanbou světa. Pro ně bylo mystickým cílem zbaviti vesmír lepry --- lidstva --- ničícího přírodu a porušujícího zem stvořenou k tomu, aby byla volnou, již však pokořilo k tomu, že se stala jeho otrockou živitelkou. Dobytek, na nějž již člověk vložil své jho, není hoden slunce, zasluhuje smrt, aby za jeho smutným příkladem nešla zvířata dosud volná a proklatá. Neživé předměty nezasluhují hrubě slitování, je třeba kupiti trosky na trosky! Jen troska sama o sobě je krásná, bolestná a hodná Satana, obyvatelná jeho vyznavači, parii lidské společnosti, tuláky a sovami. Vyjmuty jsou však hřbitovy, pod podmínkou, že bohatý hrob ničí též, že ubozí mrtví, nejsouce ničím vázáni, mohou vycházeti v podobě upíra a vražditi, vražditi ještě potom, když sami byli zavražděni. Mohou sloužiti za pomocníky v zabíjení svými kostmi, drcenými v prášek, slouží čarodějům za potravu a jsou obětí za smrt, povýšenou na vraždu.

Neústupný a pověrčivý vědec měnil se v nechtěného anarchistu, jejž lze tak těžko pochopiti.

Kdož ví, zda Agrippové a Paracelsové, skrytí v hloučku velmožů, zastřených maskami, někde v koutě sabatu daleko od hudců, daleko od řvoucího, tančícího a hodujícího davu nezískávali v pohledu na neslýchané divadlo mnohé poznatky, důležité pro vědu, zda při tom netušili leckteré naše objevy, své době tak vzdálené. Čarodějnice, nesená vzduchem, byla jistě ukazatelem cesty k objevu balonu, vynalezeného vlastně ďáblem; v každém případě je však jisto, že je vynálezcem deštníku: "Vzhůru ohon, Vrbičko, pravila letící, máčená deštěm, a galantní démon rozprostřel jí nad hlavou deštník svého chvostu, jako parodii baldachýnu. Kdo ví, zda neustálé zmítání, přenášené na všechny organismy a jsoucí jakýmsi pláštěm, rozptylujícím přesné poznání vzhledu, nebylo ukazatelem přirozeného vývoje světa, zda neobjevilo těmto předchůdcům Darwinovým také jejich vlastní involuci, původ člověka ze zvířete a návrat zase ke zvířeti, jímž byl a jehož zjemnělé pudy podržel? Paracelsus jistě předvídal v kouři kotlů, plných ropuch a mandragor, vyšší chemii než je nynější, tu, jež podporována neprobadanou dosud fysikou, vysvětlí nám úlohu kosmických a životních sil v přetváření živlů. Kdo ví, zda tajemné jedy, upravované čarodějnicemi, nesugerovaly již objevy Pasteurovy, zda se nehlásí v obscénnosti sabatu Brown-Séquard? Vědecké divotvorství příštích století vystupovalo tu slabými zásvity v ohavnosti a šílenství. V sabatu je velké tajemství, tajemství, z něhož se později rodí chirurgie a znalost anatomie, věda lékařská i medicinální chemie, dobrotivá i hrozná znalost jedů. Tajnosti čarodějství, jež spojilo proti sobě všechny uznávané moci, krále, papeže, inkvisitora, soudce, zpátečnického oficiálního učence, velmože a každého, kdo vlastnil co morálně nebo materiálně, uráží zároveň s jejich stydlivou nevědomostí i jejich kult despotismu a služebnictví, čarodějství jest věčným nepřítelem tlouštíka, jenž zmechanisoval svůj úděl na zemi, zařídil se jak mohl pohodlně na podušce všeobecné bídy, směje se, jí, pije, plije, stená a září mastnou tučností. Ale poduška se ježí jedovatými hlavami, starými údy chudáků, jež dřevnatá spravedlnost zbavila poslední kapky krve: čarodějnictví a anarchismus kvasí náhle pod útlakem hrubého vítězství a zpupné bídáctví se najednou překocuje zadkem vzhůru, neboť poduška zmizela a pohodlné křeslo vyskočilo jako kůzle, když fluidum vzteku elektrisovalo spící pudy. Satan jest největším a nejneústupnějším revolucionářem, zarytým přeměňovačem stvořeného.

MŠE SABATU

Šílená a chmurná mše, zbavená aleluja, ale již nutno posuzovati shovívavě pro její smutek, strašidelné obřady, neurčitost a zoufalou nejistotu, důsledky to jejího stínu. Je-li sabat veselý až k bezuzdnosti, je naopak jeho mše bez radosti, hrůzná, soumračná, jakoby bezzubá.

Tohoto Ďábla bez síly, poraženého a zachmuřeného, Michelet nikdy nepochopil. Vidí Velkého Negra, starého chlipného Kozla, zdvíhající se phalus, vzpouru citů a svobody, vše to, co sice charakterisuje vskutku sabat, ne však jeho mši. Hle, jsou opravdu dva ďáblové: bůh Pan, Inkubus, statný voják, přicházející vždy v pravou chvíli a ovládající svět, a druhý: melancholik, utíkající a naříkající, nemající již téměř hlasu, šílenec, jenž sedě na druidském dolmenu zahloubává se v sny o své minulosti, stařec, odpírající zápasiti a rýsující svatokrádežná gesta s unaveností dokonávajícího, neexistující než vzpomínkou sebe sama --- méně ještě než stín --- monstrum bývalého obrazu!

Mlčenlivý a trpký obřad zbavený nádhery galvanisuje jen Žena. Je v něm strašlivá, spojujíc své kouzlo s vilností a smutkem. Ze všech královen sabatu byla nejstrašnější a nejzajímavější Necato, správně tak pojmenovaná, kněžka a oltář Ďáblův. Příroda ji zbavila jejího pohlaví, učinivši z ní jakýsi druh muže, spíše ještě hermafrodita, jehož měla obličej, hlas i způsoby. Byla prchlivá, nestálá, bizarní jako lesní ženka; oči měla malé, hluboko vpadlé, divoké a plaché. Před soudci se sice snažila zkrotiti a zmírniti jejich nesmiřitelnou sílu, ale její pohled byl stále pohledem Satana. Sedíc na svém trůně přijímala Necato učně Herodiadiny a žáky hnusného Toleda. Říkalo se, že je krásná, třeba příliš mužského charakteru; byla v ní síla, když zdvíhala hlavu, zatíženou železnou korunou, aby zvěstovala vzdálenou ještě dobu, kdy žena bude panovati nad nebem i zemí. A očistné obřady se pak počaly.

ZPOVĚĎ A PAKT

Přítomní se zpovídali ze všech hříchů, jež zapomněli spáchati; Ďábel ukládal za trest veřejné pokání a používal i biče, dávaje rozhřešení jen největším hříšníkům. Zasvěcenci přiváděli své žáky, kteří po zkouškách a přísaze dostávali diplom čaroděje.

Uvádím jedenáct bodů, společných všem paktům sabatu. Cituji je namátkou; pochybuji, že by dnes byly také tak obtížné, ale středověk nepřipouštěl liknavé a bojácné. Bylo třeba se rozhodnouti buď pro chrám jasný nebo černý. Ten kdo zvolil poslední, musil se oprostiti ode všech vzpomínek na dřívější obřady a zachovávati nové svátosti:

Zříkali se křtu a křesťanské víry, odpírali poslušnost Bohu a vysmívali se Panně Marii, již nazývali "fízl", zapírali svátosti, šlapali po kříži, obrazu Panny a svatých, přisahali naopak Knížeti Temnot věčnou věrnost a poddanskou poslušnost, při jeho prokletém a černém evangeliu. Křičeli: Nikdy se nevrátím k své dřívější víře, nebudu poslušen církevních zákonů, ale budu vždy a stále přicházeti sem, budu dělati vše, co jiní čarodějové a vynasnažím se obrátiti k své víře i jiné. A Kníže odpovídal: Za odměnu Ti dám nesmírné rozkoše na tomto i onom světě, jichž's dosud nezakusil a o nichž Tvá obrazotvornost ani nesnila.

Pak byl neofyt ve jménu Ďábla znovu pokřtěn (na př. Křemelák byl přezván na Kozí bradu a podobně).

Na čelo mu bylo vyryto prokletým drápem svaté znamení.

Staří kmotři a kmotry byli zbaveni svého práva a ustanoveni za ně noví.

Jako zástavu poddanství přijal Ďábel kus šatu. Vírou a křtem vládl nad duší, krví nad tělem, dětmi nad přírodou a šaty nad statky pozemskými.

Duše byla černému mistru odevzdána v kruhu, symbolu to božství, jejž si přivlastňuje na zemi, která je podnoží Boha.

Neofyt říkal: Vyškrtni mne, ó Satane, z knihy živých a vpiš mne do knihy mrtvých.

Pak pravil: Slibuji, že Ti budu přinášeti oběti, jež jsou Ti příjemné a že každý měsíc nebo každých čtrnáct dní zabiji magickým způsobem dítě, jehož krev vyssaji. Na umoření svých dřívějších provinění proti Tobě budu Ti přinášeti jednou v roce oběť černé barvy, již návidíš.

Nato označil temný Vládce nesmazatelným znamením nehtů muže na ramenou,víčkách, rtech, v podpaždí, na zadku, ženy ještě na prsech a stydkých částech. Znamením byla buď zaječí tlapka nebo ropuší noha, někdy i noha pavouka, kotěte a feny. Kdo byli liknaví v jeho poctě, cítili vždy toto hluboké znamení.

Na konci obřadu zvolal zasvěcený: Zavazuji se, že již nikdy nebudu uctívati svátost oltářní, že budu ničiti ostatky svatých a plíti na ně, že se nikdy nevyznám úplně ze svých hříchů a zachovám o styku s Tebou, ó Ďáble, věčné mlčení.

MŠE ZOUFALSTVÍ

Pravý Ďábel se však ještě nezjevil. Nanejvýše ironický ďáblík s hbitými drápy. Aby ohromná modla naplnila oči, je nutno aby byly černé závěsy noci úplně spuštěny. Mluvívalo se o něm jako o černém nebo rudém obru, chmurném jako pekelná propast, neklidné a plápolající soumračné peci. Jeho hlas je spíše nečlánkovanými zvuky dutými a křaplavými, podobnými zoufalému výkřiku, jenž přeletěl pohanský svět v hodině vítězství Nazarénského: Veliký Pan jest mrtev! Vystupuje tu opravdu jakési strašidlo Pana, neboť přiblížíme-li se, uvidíme jen neurčitý pahýl stromu, bez rukou, nohou, hlavy, tu a tam se slabým náznakem pohlaví, jež tvoří uschlá větev, se lží obličeje, jejž naznačuje suk. Ah! královna je jen ošklivou ženou a klam jejích tretek snižuje ještě nádheru; špinavost její duše začerňuje do zrzavá se třpytící robu a dokonce i zářící její tělo.

Jest Introitus.

Necato se zvedla a kráčí k hořkému Bohu somnambulickými kroky vyznavačů Osiridových, nebo kněžek Molochových a vestálek Mutenových, jež zanechávaly své panenství na svraštělých kolenou mystického manžela. Běží ke kmeni, válí se u něho a při očišťovacím mytí rukou v ledové rose téměř umírá rozkoší. Zatím co ona --- hostie oslizlá a nechutná --- je v agónii, mše pokračuje. Démoni --- pekaři a sklepmistři na ni připravují chléb a lisují víno pro přijímání; její klín kouří jako kamna zkropená vodou. Na zadnici jí pokládají ubrus a každý si bere hrozné to jídlo. Za posvátný nápoj slouží jedovaté mléko pryšce a koláč je připraven ze snětivé pšenice, již zkvasila smrt. Některé čarodějnice, napodobujíce lámání křesťanské hostie, trhají ropuchy mumlajíce: Oh, Filipe, kdybych tě dostala, roztrhala bych tě právě tak! Prokletí knězi, oblečení do černých plášťů, posetých zlatě vyšívanými šiškami jako hvězdami, se zdvíhají, volajíce: Svatý Kozle, svatý Kozle! ... a čarodějníci odpovídají: Pane, pomoz nám! Proklínajíc Svatou Trojici církve zpívá shromáždění sborem v katedrále stromů a stínů hymnus: Krutý Draku, hade jedovatý, Cerbere trojhlavý... Když jsou již všichni nasyceni, říká Bůh Pan své Ite missa est, jež zní: Jděte ke všem čertům...

Při obětování má Necato čas si chvilku odpočinouti. Je jí dovoleno býti pálícímu i mrazícímu kůlu nevěrnou. Starý strom jme se hovořiti všemi svými chvějícími se a bledými listy. Nejstarší ve sboru usedá nedaleko něj, drže v ruce patenu, zobrazující Nejšerednějšího. Na kolenou má misku k přijímání příspěvků. Každý přináší svůj dar v naturaliích nebo penězích. Pak, za naprostého ticha, každý se vrací na své místo a Necato padá znovu na klín kmene, stenajíc.

Obřad má i méně chmurné variace. Na pokyn prokletého lůna bývají na ně položeny dvě mrtvoly, jedna je posledně zemřelý v obci, druhá posledně narozený. Také bývalo rozsypáváno zrní, neboť žena je symbolem Cerery a jí je možno si zajistiti přízeň půdy. Ptáci sbírali krásná zrna a pak vzlétali, jsouce ztělesněním umíněného přání otroků: jísti a býti svobodným.

Odchody ze sabatu se nikdy od sebe mnoho nelišily. Čarodějníci se rozcházeli třesouce se zimou, jakmile se ráno dotklo svým jasem baldachýnu noci a jakmile se ozvaly hlasy kurníku. Ubohého Ďábla nechávali bez smilování o samotě a slunce jej docela strávilo. Ubožák: "nikdo neví, co se s ním stalo". Les střeží svá tajemství; prastarý hynoucí dub zná vyhnanství a pohrdání pasek.

Vzdor ohavnostem a bludům má kult Satana pro člověka, plného bídy, zoufalství a zášti, svou šířku a smutnou i posměšnou krásu. Fanatismus theologů dal Satanu všechnu moc a sílu, již ubírá milosrdenství a slitovnictví Kristu. Příliš vnucuje lidem nenávist k přírodě, prokletí a utrpení těla, bídného, ale přítomného a jsoucího jediným pokladem utiskovaných, malých a nevědomých, všech těch, kdož nedošli dosud poznání a pochopení duše. Vypukla hrozná reakce --- povstal sabat. Nenávist pak ještě roste. Nesvaluje se již vina na pána, kněze a toho, kdo dává zákony nebo je provádí, ale na Boha.

Lidé si usmyslili, že jej potrestají za to, že dovoluje tak křiklavé nespravedlnosti a útisk. Zesměšňovali tedy jeho svátosti, šlapali po nich, zbavili ho velikosti, již nahradili zlomyslností, dokonce i nečistotou. Na jeho věčného protivníka, Satana, majícího s nimi útrpnost a pečujícího o malé, nepatrné a utlačované, přenesli kult, jímž mu byli povinni. Nahradili tak sprostě nazaretského komunistu, nepřítele bohatých a mocných. Čistá tvář Mesiášova, vždy soucítící s naší bídou, musila se přirozeně odvrátiti od krvesmilných hříchů, zlovolných hatlanin, jedů a parodií, ale pohrdalo jimi též jeho srdce, které jimi trpělo? Nebyli ničitelé jeho kultu také utiskovanými? Nepoznával v jejich zmořených a vášnivých duších víru svých prvních apoštolů, mužů chudých, jimiž ostatní pohrdali a jež též utiskovali?

Středověkého Satana chudých nemůže proklíti tak jako proklel svatokrádežného a podvratného Satana theologického. Duši lidu, jež se rodila, nezbavená dosud špíny služebnosti a nízkosti nevědomosti, přikryl svým úsměvem, jejž měl vždy v kruhu sobě věrných, kteří ho nikdy úplně nepochopili. Ve vášnivých tancích burácela budoucnost, uprostřed svátostí se probouzela revoluce. Ah, proč vždy musí v životě země poskvrniti bláto nejvznešenější myšlenky? Legenda vypráví, že aby byl svět zachráněn, obejmul Jidáš Krista: vidím ve středověku, jak se neviditelný Kristus sklání nad pošpiněné rohy Satanovy, jak očišťuje tyto zbraně pomsty a rozkoše vzdálenou slzou nekonečného bratrského soucitu Ukřižovaného se vším co stená a bouří se v utrpení...

První kapitola z knihy Satanova církev. Tato kniha byla vydána v lednu 1930 jako první svazek edice LIBRI RARI ET CURIOSI v Praze XVI---1811. Rytinami vyzdobil ji grafik Albert Schamoni, přeložil ji V. Boháč.

Synagoga Satanae Black Mass - La Vey Missa Niger - Melech Satanská biblia - La Vey / Kurtica

Satanic ritual abuse - Wikipedia ZDE