Přestože četní jasnovidci a mnohé stěžejní biblické a další teologické prameny hovoří, že jde v oblasti duchovního světa (který je ovšem běžným lidem, a dokonce i drtivé většině osvícenců neviditelný) o doslovnou přeměnu, je papežův přístup správný spíše z hlediska církevní tradice a překonaných kulturních souvislostí a překonaného stupně poznání, který s touto odcházející kulturou souvisí.

Jde o to, že skutečný a symbolický význam základních i méně významných tezí a dalších článků víry tvoří nedílnou jednotu a nemůžeme nikomu nutit, jakou míru opravdovosti si pro výklad toho či onoho článku zvolí, a to tím spíše, že při "opravdovém", "doslovném" přístupu stejně nemáme vědeckou jistotu, zda jde o pravdu či nepravdu, kterou by bylo přijatelnější interpretovat jako symbol nebo zbožné přání. Sám Kristus málokdy ve svách výkladech a glosách dělal jasnou čáru mezi symbolem, metaforou, přirovnáním na straně jedné, a doslovně závaznou pravdou na straně druhé, někdy snad dokonce jakoby se záměrem ponoukat jednotlivce k vlastní duchovní, intelektuální, emocionální aktivitě a angažovanosti, k vlastnímu hledání.

Přestože tradiční věda i parapsychologie (výzkum duše a skrze ni) od počátku křesťanství učinily velké pokroky a z hlediska dnešního poznání bychom mnohé články mohli vykládat mnohem jistěji a konkrétněji, ne vždy je moudré tak činit. Zatímco věda překonala staré církevní představy o geocentrismu a významu ohně jako základního živlu řekněme z hlediska fyziky, v oblasti sil, které hýbou světem duchovna a duševna, a to nejen díky prastaré kulturní tradici, mají země a oheň nadále podobně silné postavení jako v dobách úsvitu křesťanství a dodnes křesťané prozřetelně na velikonoce světí oheň a roznášejí si jeho plaménky do svých domovů. Křesťan podvědomě i intelektuálně dnes vnímá pohanské, orientální, keltské a další předkřesťanské duchovní tradice spíše jako živné kořeny pro kmen své vlastní víry než jako něco zcela překonaného a konkurenčního a nebrání se posilovat posvátné kouzlo velikonoc magií těchto časově či zeměpisně vzdálených kultur a tradic. A přítomnost dalších významových vrstev v základu křesťanských pojmů nám málokdy dovoluje vyjadřovat se zcela exaktně, jednoznačně, a odkazuje nás na symbolický význam (či dokonce další symbolické významy) řečeného.

Mnoho nebezpečných chorob šířených krví, jak je poznala moderní věda, ale i mnohé parapsychologické poznatky svědčí např. o možnosti chápat doslovně biblické tvrzení, že krev je sídlem duše. Přesto se k takovému výkladu naštěstí uchylují jen náboženství, pro něž je dogmatický přístup typický. A dogmatický přístup zpravidla znamená rovnou cestu do pekel sektářství, jak můžeme mnohdy na příkladu některých církví a pseudocírkví pozorovat.

Moderní doba a moderní věda v něčem "království Krista" a "království Boha" zmenšila a v něčem nesmírně rozšířila. Bylo by pošetilé někomu vyčítat, že se ve svém obraze světa snaží spojit teorii "velkého třesku" či teorii relativity s představou o božím záměru a boží přítomnosti. Každý může dnes svého Boha vidět v čem chce, protože nemůžeme nikomu brát právo rozhodnout se svobodně, která cesta k Bohu je nejsprávnější. Moderní věda a od ní odvozovaná moderní intelektuálně-kulturní tradice neřeší definitivně otázku, nakolik doslovně máme chápat eucharistický zázrak, ale dává nám větší jistotu v obecném postoji, že rozlišovat ve víře striktně mezi "opravdovým" a symbolickým může být spíše nesprávné a spíše dogmatické. Skutečnost, že nejen katolíci a protestanti, ale např i katolíci a muslimové (a další náboženství monoteistická, resp. s jedním ústředním bohem) věří zjevně v toho jednoho jediného Boha, je natolik cenná, že teoretické různice nemohou a nesmějí stát v cestě budování jedné světové církve ani společných oslav libovolného svátku Boha či jeho zosobnění.

Nechci říci, že papež udělal vážnou chybu, opakuji jen, že jeho rozhodnutí je cennější z hlediska starší kulturně-náboženské tradice. Pro dnešní dobu může být takový přístup příkladem a symbolem křesťanské čistoty a zásadovosti, ale přesto jde o přístup morálně zastaralý a přinejmenším nepraktický.

Podobně dogmaticky je v posledních letech některými křesťanskými církvemi zdůrazňováno Kristovo božství. Tyto církve (včetně římskokatolické) se snaží z různých citátů Bible dokázat, že Kristus byl od narození Bohem. I to považuji za nadbytečnou a v mnoha ohledech kontraproduktiví dogmatizaci. Neberme ani v tomto ohledu možnost chápat Kristovo božství symbolicky nebo jako něco, k čemu se svým životem přibližoval. Myslím, že Kristus sám by nerad viděl, jak z něj děláme ztrnulou modlu, která neměla vlastní zásluhu na svém přiblížení se Bohu. Takový scénář je z hlediska náboženské "dramaturgie" dokonce i málo zajímavý - o co jde, když Bůh má neomezené možnosti? Jaké utrpení Kristus obětoval, když ne lidské? Kristovo "dědičné" božství je právě příkladem výroby zlaté modly ze živého Krista a cestou do pekla sektářství pro všechny římskokatolíky, a to zejména, je-li přehnaně, nekriticky a příliš doslovně zdůrazňováno.

"Papež dále zopakoval, že svátek přijímání těla Ježíšova je podle jeho pohledu zapovězen osobám, které žijí v těžkém hříchu, například těm, které se rozvedli a vstoupili do podruhé do stavu manželského." (Tamtéž.) Také tento výklad Desatera a k tématu se vztahujících dalších článků víry neodpovídá potřebám současného světa a moderním kulturním souvislostem. Je třeba říci jednoznačně: Žádný sňatek, ani církevní ani světský nesmí bezpodmínečně zavazovat k absolutuní věrnosti a apriorně činit z rozvodu nemožnost nebo hřích, neboť staví člověka do neřešitelné situace a představuje neúnosnou psychosociální zátěž. Člověk, zejména muž, není svou biologickou podstatou monogamní. Člověk sice na svém biologickém základu může stavět různé duchovní naddstavby, ty však nesmí jít PROTI jeho přirozenosti. Ale existuje i řada dalších důvodů, pro může být rozchod partnerů či manželů morálnějším řešením, než násilím (obrazně a někdy i doslova) udržovaný svazek. Dnešní jednotlivec, společnost a možná i právo umějí rozlišit, jaký rozchod je nemorální a společensky škodlivý a jaký ne. A tím se dostáváme, z hlediska formy dalšího fungování Církve ještě k jednomu důležitému tématu:

Ani kněz, který žije v celibátu by nějak neměl být zvýhodňován před knězem, který žije v manželství nebo partnerství se ženou. Vynucený celibát způsobil církvi, společnosti i kněžím kvantitou i kvalitou obrovské morální škody a vedl i k velkému množství závažných trestních činů. Celibát musí být výsledkem naprosto svobodného rozhodnutí stejně jako odchod do kláštera. Je-li však již někdo mnichem nebo rozhodl-li se jako kněz pro celibát, je udržování světských vztahů a závazků nepřípustné a cítí-li dotyčný mnich nebo kněz, že svůj slib čistoty nedokáže dodržet, měl by z kláštera či své kněžské funkce odejít, neboť porušením slibu sebe zatěžuje hříchem a na Kristu se proviňuje.

Také vztah dnešní římskokatolické církve k různým homosexuálním projevům, homosexuálnímu partnerství a homosexualitě vůbec vně církve i u řadových věřících, se mi přinejmenším z hlediska poznatků moderní biologie a psychologie jeví jako naprosto neúnosný. Homosexualita sice může odrážet určité nezdravé společenské i osobní projevy a příčiny, avšak ve své podstatě jde o přirozený a minimálně z hlediska biologického opodstatněný jev.

Za jediná skutečně sporná aktuální témata církve považuji otázku ochrany před početím, otázku interrupce a otázku eutanázie. Myslím, že únosný kompromis může představovat takové řešení: Dnešní svět je bez ochrany před početím nemyslitelný, je třeba ji v odůvodněných případech používat, alevšak vždy je třeba za lásku zaplatit snahou o to, abychom přispěli k budování světa, komunity, či vztahu v nichž bude možné žít tak, aby ochrana nebyla potřebná.

Za jednou pro vždy považuji vyřešenu otázku eutanázie. Bez ohledu na to, zda jde v konkrétním případě spíše o zabití nebo spíše o asistovanou sebevraždu je třeba eutanázii z duchovního i světského hlediska odmítnout. Z duchovního hlediska stručně proto, že zatěžuje "asistenta" nejtěžším hříchem (vraždou) nebo úmyslem vraždy a umírajícího sebevraždou nebo úmyslem sebevraždy. Z hlediska světského musíme vycházet z faktu, že je "eutanázie" často vykonávána jako nevyžádaná, že je představa "zabití z ušlechtilých pohnutek" mnohde masově zneužívána pro odstranění personálu nepohodlných pacientů jinými slovy pro zvýšení "efektivity" provozu nemocnic a zdravotnických ústavů, Českou republiku nevyjímaje (!).

A výklad křesťanského přístupu pro otázku interrupce pro dnešní svět by mohl znít: Nevíme dosud s jistotou, ve kterém dni těhotenství dochází k polidštění plodu v míře, kdy můžeme hovořit o splynutí s lidskou duší, či o přítomnosti trpné lidské duše, avšak s ohledem na práva plodu a na práva matky by lhůta k rozhodnutí matky neměla být kratší naž dva a delší než tři měsíce. Matka však musí být upovědoměna o možnosti, že interrupce může i v nejkratším možném termínu znamenat smrt člověka obdařeného duší a tedy schopností prožít trpně tuto interrupci jako zabití, tedy s neodvratnými důsledky pro duši matky v podobě zatížení hříchem. (Prokáže-li se ovšem, že lidská duše je již v plodu v uvedeném období ve více než 1/3 případů přítomna, resp. že z jiných, podobných důvodů by mělo být na tato plody pohlíženo jako na entity, kterým je třeba přiznat lidská práva a aspekty individuální osobnosti, je třeba v budoucnosti uvedené termíny dále zkrátit. Tento problém je třeba řešit paralelně s bádáním o teorii reinkarnace, posmrtné paměti duše či vlivu interrupce na kolektivní vědomí lidstva, tedy souhrnně - s otázkou o posmrtné kontinuitě lidské duše a její zkušenosti.)

Matka by měla mít možnost se v rámci povinné školní výuky seznámit s mohutností a cenou lidské duše, a měla by se zúčastnit výchovy opuštěných dětí, aby citově rychleji dozrála a aby věděla, jakého požehnání se interupcí vzdává a jaké síly a osudové souvislosti může uvést do života neuváženým sexuální stykem. Za přirozenou formu výchovy je třeba považovat kmenovou výchovu, kdy i mladé dívky jsou přítomny výchově dětí a podílejí se na ni a mladým rodičkám průběžně pomáhají a odevzdávají zkušenosti starší matky a další členové kmene. Dnešní pruměrná evropská rodina je příliš atomizovaná a izolovaná, aby mohla uspokojit nároku na informovanost a výchovu jak dětí, tak rodičů za účelem výchovy dětí. Model nového kolektivního hospodářského dvoru musí být odvozen od přirozené kmenové struktury a přirozených lidských potřeb žít kolektivně. Dnešní situace, kdy v České republice velkému procentu dívek, které již více let udržují pohlavní styk, nic neříká představa o lidské duši (ať v doslovném či symbolickém smyslu slova) či o požehnání a štěstí mateřství, je katastrofální a svědčí o trestuhodné neschopnosti Církve i české vlády, ministrem školství počínaje.

Společenství věřících celého světa by mělo mít jedno srdce a jednu duši. Papež ale nemusí svým smýšlením symbolizovat tuto jednotu, i když by to bylo jistě příjemné a potřebné. Není povinen ani respektovat vůli nějaké duchovní elity uvnitř církve, není povinen se dokonce ve svých názorech ani podřídit většině. Pravdu nelze demokraticky odhlasovat, pravda je buď zjevná a prokazatelná nebo nikoliv. Co z toho plyne? Papež může být na straně Pravdy v nejlepším případě jen v míře v jaké je mu tato pravda zjevná, ale také (právě proto) nemůže vystupovat v roli vladaře, kterého teze jsou závazné. Je spíše služebníkem církve a věřících, prvním článkem v řetězu požehnání a posvěcení, svou úlohu v řětězu formální církevní moci by měl uplatňovat jen tam, kde je to nezbytné, také svou neformální autoritu by měl využívat spíše pro šíření inspirace a doporučení než závazných klauzulí. O jeho kvalitách musí svědčit (a řekl bych, že v případě Jana Pavla II. i svědčí) spíše poctivá snaha o hledání Pravdy než, zda skutečně ve všem Pravdu nalézá a s různými skupinami svých věřících se v ní shoduje.

Objevují se tedy ve světě čas od času osobnosti, které mají hlubší vhled na různé základní otázky než papež, jsou v mnoha ohledech pravdivější, takže duchovní vůdcovství ani jen samotných křesťanů - římskokatolíků není již dávno jen v rukách papeže a křesťan se inspiruje různými vlivy. Je zde i nebezpečí vzniku proroky předpovězeného schizmatu - "dvojvládí" (díky nastolení paralelního papeže, nové silné duchovní osobnosti), úměrné zaostávání Církve za stavem poznání a s ním související představou o morálce. Ani kdyby se objevila tak dominantní osobnost, že by zastínila i papežovu autoritu natolik, že by si ji část křesťanů vyvolila za svého nového, druhého papeže, nemuselo by to znamenat rozpad církve, ale mohlo by jít jen o formu posílení obrodného charismatického hnutí a tvůrčího dialogu uvnitř církve. Obavy před tím, že by se skrze jakékoliv obrodné změny dostala Církev pod moc ďábla či hnutí New Age, jsou liché. Ďábel je totiž, na rozdíl od Boha, jako přírodní úkaz dialektické povahy a církev může ovládnout stejně dobře skrze její pasivitu a zpátečnictví jako skrze progresivní tendence a změny, byť by měly být přehnanými. Hnutí New Age je navíc spíše právě důsledkem neschopnosti římskokatolické církve reagovat uvnitř sebe samé na nové duchovní a intelektuální podněty a vyvíjet se, než že by představovalo nějaké nebezpečí pro ni samotnou. I pravda je dialektické povahy a každý šťastný křesťan, který si může říci NAŠEL JSEM, JIŽ NEMUSÍM HLEDAT, si musí být vědom, že v žádné víře neexistuje Pravda kromě Boha a víry v něj, která by byla definitivně teoreticky uchopitelná, nezpochybnitelná a kterou by nebylo třeba neustále prověřovat a rozumově prohlubovat. Takže, pokud jsme něco našli, našli jsme jen víru, ale Kristus sám je prvním, kdo nás nabádá, abychom nepolevovali v hledání Pravdy a dali případně přednost Pravdě i před ním samým, lépe řečeno před nějakým falešným obrazem jeho samého, pokud zjistíme, že je v rozporu s Pravdou. Věřím, že Kristus je Pravda, a že jeho jméno nikdy před tváří Pravdy nemusí upadnout do zapomnění. To však současně znamená, žze Kristus není jen neměnný stav ducha a mysli, ale cesta, a to i cesta z hlediska vývoje poznání, cesta za Pravdou, která je nekonečná, nevyčerpatelná, a ani ti, kteří již Krista "našli", a právě oni, této cesty, často plné bolestných pochyb, nemohou být ušetřeni.

A pravdou je, že touha po ekumenizaci a celkovém sjednocení lidstva v duchovní oblasti je silnější, než snahy jednotlivých církví, uchovat si svou tradiční tvář a přidržovat se neměnných dogmat. Nová tvář římskokatolické církve ve svém těle musí integrovat mnohé životadárné duchovní impulzy zaznívající k nám mocně jak z předkřesťanských a zejména východních duchovních tradic, tak ze samé podstaty člověka a přírodních zákonů, kterou nelze donekonečna přehlížet. Věřím, že církev, která dokázala přiznat správné místo slunci v naší sluneční soustavě i "pohanskému" ohni v obraze velikonočních svátků se s těmito přelomovými nároky brzy vypořádá.