3. 3. 2003
Jak se Evropská unie snaží vnímat východní Evropu pomocí právních předpisů a statistikPracovní setkání některých představitelů Evropské unie s osobami, zabývajícími se problematikou sdělovacích prostředků v postkomunistických zemích, které se o minulém víkendu konalo ve Florencii, bylo nakonec o dost plodnější, než se dalo původně předpokládat. Z předem publikovaného programu a seznamu účastníků se zdálo hrozit nebezpečí, že půjde o sebepochvalnou akci, na níž budou různí byrokrati z ústředí Evropské unie obecně vykládat analytikům z jednotlivých středo a východoevropských zemí, jaká je v mediální oblasti v jejich zemích podle jejich názoru situace, aniž by této situaci ve skutečnosti rozuměli, zejména proto, že bruselští byrokraté nehovoří jazyky střední a východní Evropy, a většinou je jim tedy přístup k domácímu diskursu zcela uzavřen.
|
Toto nebezpečí se splnilo, ale jen částečně. Na konferenci ve Florencii skutečně vystoupilo několik bruselských byrokratů s naprosto vágními a bezobsažnými projevy, z nichž vyplynulo, že protože Brusel z jazykových důvodů vůbec nerozumí tomu, jaký politický diskurs probíhá v jednotlivých kandidátských zemích, snaží se jeho byrokraté osvojit si informace o tom, co se v těchto zemích děje, prostřednictvím studia statistik a právních předpisů. Opakovaně na takovýchto mezinárodních fórech argumentuji, že sestavit statistiky sledovanosti televizních stanic a množství prodaných výtisků jednotlivých denních listů, případně informace o majitelích sdělovacích prostředků dokáže dát dohromady každý; skoro nic to ale nevypovídá o tom, jaké informace a jaký étos tyto sdělovací prostředky ve skutečnosti šíří. K tomu je třeba dělat obsahovou analýzu jednotlivých médií, což je ovšem pro lidi zvnějšku nemožné, pokud neznají místní jazyk. Přitom se mi zdá dosti šokující, co opakovaně shledávám na takovýchto mezinárodních shromážděních: že údajně čelní odborníci na mezinárodní komparatistiku evropských médií v životě neslyšeli o soap opeře týkající se televize Nova, Vladimíra Železného a americké firmy CME. Neznají-li mezinárodní "odborníci" ani tohle, co asi mohou vůbec vědět třeba o české, polské, slovinské či maďarské mediální scéně. (Je zajímavé a vlastně docela zábavné, že NIKOMU na této mediální konferenci vůbec nic neříkala jména Slonková či Srba... "Skandál", který se pokoušela rozdmýchat MFD, tak lidé mimo ČR vůbec nezaznamenali...:) Což zase není tak překvapivé, protože soudný novinář pozná, že se jednalo o hloupost, a nebude o věci psát.) Kromě mlhavých a většinou nezajímavých projevů bruselských byrokratů jsme však na pracovním setkání ve Florencii vyslechli celou řadu zajímavých příspěvků mediálních analytiků z jednotlivých postkomunistických zemí. Z nich vyplynulo, že je situace sdělovacích prostředků v postkomunistické Evropě velmi nestabilní a že v žádném případě není řádně zajištěna ani svoboda projevu, ani existenční ochrana novinářů, ani profesionalita a nezávislost jejich práce. Ze Slovinska, o němž by člověk očekával, že jsou tam sdělovací prostředky ve slušné situaci, vzhledem k tomu, že je Slovinsko běžně považováno za nejúspěšnější z kandidátských postkomunistických zemí, jsme se dověděli šokující historiky o korupci v médiích a o umlčování dobré novinářské práce, které mají -- možná ne tak drastickou obdobu -- i v ostatních postkomunistických zemích, včetně České republiky. Podobně, jako je tomu nejméně v jednom významném českém deníku, i redaktoři jednoho čelného slovinského deníku mají seznam firem a institucí, které se v tisku nesmějí kritizovat. Pozoruhodné bylo, jak obdobná je situace veřejnoprávní televize v Maďarsku. Je bez ředitele, odvolaný ředitel je obviňován z korupce. Maďarská televize má kolem sebe neprůhledný okruh malých produkčních společností, které dostávají od veřejnoprávní televize za zpětnou platbu části honoráře osobám, které tyto kontrakty v televizi udělují, pravidelné zakázky. Údajně nezávislá Rada pro maďarskou televizi se octla uprostřed skandálu, když byly zveřejněny esemesky jejích jednotlivých členů, z nichž vyplynulo, že jsou členové televizní rady pod přímým vlivem maďarských politiků. Podobnost se situací v České televizi je, zdá se, čistě náhodná. :) Chabé poměry v České televizi nejsou tedy, jak se zdá, důsledkem nějaké neschopnosti českého "národního charakteru" vytvořit si dobrou televizi veřejné služby. Spíše je pravděpodobné, že po pádu komunismu vznikly v mnohých postkomunistických zemích velmi obdobné podmínky, které vedly k velmi obdobným reakcím a obdobnému způsobu chování u lidí, kteří se v těchto podmínkách ocitli. Je velmi záhodno poměry v jednotlivých postkomunistických zemích srovnávat, aby se zjistilo, jaké jsou ty faktory, které obecně vedou k tomuto patologickému chování. Traumatickým vývojem v maďarské veřejnoprávní televizi se bude podrobně zabývat Milan Šmíd ve své internetové Louči ZDE. Nejzajímavější příspěvky z konference ve Florencii přineseme postupně během tohoto týdne. |