Mnoho povyku pro nic? Francouzský prezident, reprezentant země, která stála u kolébky evropské myšlenky, se neovládl, soudí pozorovatelé, kteří komentují těch několik osudových vět, které otřásly za posledních 24 hodin střední Evropou. Co vlastně Chirac řekl? "Vstupovat do unie vyžaduje jistý respekt vůči ostatním, minimální slaďování názorů. Když při prvním obtížném tématu začnou vyjadřovat své názory bez sebemenší porady s celkem, do kterého chtějí vstoupit, tak to není zrovna odpovědné chování. V každém případě to není moc vychované. Myslím, že (kandidáti) propásli dobrou příležitost mlčet," řekl prezident.

Chirakova reakce přišla jenom několik dní poté, co kandidátské země ve dvou vlnách podepsaly dopisy, podporující americký postoj při řešení v Iráku (Dopis osmi a skupiny Vilnius). Již v neděli v pravidelném diskusním pořaduLe jury RTL-Le Monde televizního kanálu LCI, řekl francouzský ministr zahraničních věcí Dominique de Villepin, že iniciativy kandidátských zemí považuje za "neobratné". Dominique de Villepin řekl "maladroite", což také může znamenat "hloupé". Ve vybraném diplomatickém vystupování, na němž si zvláště Dominique de Villepin jako dlouholetý Chirakův poradce, zakládá, to zaznělo trochu "nepatřičně". Chirakova večerní kanonáda v Bruselu, kterou v pondělí pokropil kandidátské země, vypadala již mnohem "iracionálněji". Jenom zdánlivě. Hraje se totiž o mnoho: o budoucnost Evropy.

Slabí a silní

Kakofonie evropských reakcí mezi "starou" a "novou" Evropou, jak již před časem nazval americký ministr Donald Rumsfeld, se rozezněla naplno. Včerejší Mladá fronta Dnes se dokonce rozhodla zařadit Chirakovo večerní bruselské vystoupení jako hlavní zprávu svého vydání hned na titulní straně. "Chirac napadl Česko za postoj k Iráku," píše v titulku, a komentátor Viliam Buchert dodává (v komentáři s názvem "Políček od Chiraka"): "Většinou galantní francouzský prezident Jacques Chirac včera večer odhodil diplomatické servítky do koše a čekatelským zemím Evropské unie vynadal. Označil je za nevychované, nebezpečné a hloupé, protože si dovolují dělat něco o své vůli." Nic proti titulkům, nic proti komentářům. Jenom si nejsem jistý tím posledním spojením, tím "něco o své vůli".

Charakter vyjádření, která od února podporují americký postoj, nemá tak mělké kořeny, jak to někdy v takových výměnách vypadá. Rumsfeldovy postoje, snažící se vyvolat evropské schizma, nejsou salónní konverzací, stejně jako zájem Francie emancipovat evropskou pozici od "amerického protektorátu" -- abych citoval notně otřepanou větu Zbigniewa Brzezinského. O tom, že dělící čára, kudy kdysi vedla železná opona, zůstává hlubokou jizvou na kontinentu, svědčí právě tato zdánlivě nepodstatná "evropská bouře ve sklenici vody". Samotná diskuse totiž není jen zdánlivě banální výměnou mezi "rodinnými příslušníky", ale i vážným důvodem k zamyšlení se nad podstatou sjednocující se Evropy.

Irák a psychóza, která vypukla po 11. září, otevřela stavidla dlouho zanedbávanému problému nevyrovnaných vztahů mezi Spojenými státy americkými a Evropou. Brilantní esej k tomuto tématu publikoval v létě loňského roku, pod názvem Power and Weakness (Moc a slabost) neokonzervativní politolog Robert Kagan. Shrneme-li základní teze, až překvapivě se shodují s parametry současné diskuse: Amerika je silná a jediná velmoc, proto používá nástroje mocných. Evropa, která je slabá, si to nemůže dovolit, proto používá nástroje slabých. "Ve všech podstatných otázkách moci -- efektivnosti moci, morálnosti moci a touhy po moci -- americké a evropské perspektivy se vzdalují. Evropa se od moci odvrátila či ji užívá poněkud odlišně, když směřuje do soběstačného světa práv a pravidel a nadnárodního vyjednávání a spolupráce," píše Kagan. V logice Kaganových úvah (podobně jako v logice mnohých dalších: například Charlese Krauthammera, který již na počátku 90. let vystoupil s úvahou o "unipolárním světě" -- tedy "světě jediné americké moci") je vyjednávání a spolupráce klasickou "z nouze ctností"; pro případ Iráku stačí jenom jedna jedovatá slina: Víte, kdo kdysi nakreslil hranice současného Iráku? Inu, Francouzi a Angličané...

Francouzská pozice, která je snad nejsilnější od časů generála Charlese de Gaulla, který vystoupil na protest vůči dominanci Spojených států amerických z ozbrojených složek Severoatlantické aliance. Chirac jako určující osobnost francouzské zahraniční politiky, zdědil všechny ctnosti i ctnosti V. republiky. Ne nadarmo po nástupu premiéra Jean-Pierre Raffarina, jímž Chirac korunoval po květnovém vítězství svůj triumf, došlo k podstatnému rozhodnutí. Ministerstvo obrany dostalo přislíbeno na několik let dopředu navýšení rozpočtu a zvýšení zbrojních investic. Až nápadně se plán podobá programům americkým. Bude-li mezi Evropu a Amerikou existovat elementární vůle spolupracovat, nečinit slabé vazaly silných, nezaměňovat hegemonii za prosazování demokracie, nežijeme nadarmo.

Měkká a tvrdá moc

Rozdělený kontinent, kontinent mezi americkým a francouzským vlivem, mezi severem a jihem, východem a západem, tento kontinent má totiž stále šanci pokusit se o sjednocení. O tom, jaké stavební pilíře bude nutné ještě postavit, se rozhoduje také v těchto dnech. Američané, věrni svým nástrojům, používají prostředky, které americký politolog Joseph S. Nye označuje za "tvrdé": především tedy vojenskou moc, ale i "měkčí" ekonomické globalizační nástroje. Když bývalý francouzský ministr zahraničí Hubert Védrine poprvé použil pro kritiku americké arogance označení "hyperpower", sklidil téměř podobné reakce, jako v minulých dnech od amerického tisku sklidila ta současná francouzská diplomacie.

Védrinova teorie "multi-(polárnosti)", jež byla přímou reakcí na hegemonistické snahy Američanů od počátku 90. let, se v těchto dnech prodělává těžký test. Spojené státy americké nynější Bushovy administrativy, kterou vede mnohaletý univerzitní ideolog neokonzervatismu Paul Wolfowitz, nasadily velmi "tvrdý styl". Otázkou zůstává, zda právě tato technika, která zaměňuje diskusi za propagandu, partnera za nepřítele, to vše v logice totalitního myšlení, není tím, na co bývalé státy východní Evropy slyší nejlépe. Demokratická diskuse, schopnost otevírat i těžká témata v pluralistické výměně názorů, se zatím na východě od Rýna příliš nenosí. Měkká moc, spočívající v civilizaci a kultuře té "staré Evropy", jak o ní pohrdavě mluví Rumsfeld, tu bohužel po 50 letech téměř zanikla.

Právě to je také jádrem Chirakovy repliky, která tolik pobouřila střední Evropu, jež se ve skutečnosti dosud nevymanila z černobílého vidění studené války, v němž byli Američané zárukou "svobody a boje proti říši zla" a nezávislá žurnalistika se vydávala třeba za propagandistická radia, ať už se jmenovaly "Hlas Ameriky" či "Svobodná Evropa" (bez větší polemiky tu stačí připomenout jenom bídu jednoho z největších českých novinářů, kterou přesně popsal Pavel Kosatík v titulu: Ferdinand Peroutka, Pozdější život (1938-1978), Mladá fronta, Praha 2000).

Můžeme dnes nad těmi několika větami prezidenta Jacquese Chiraka tančit rituální tance. Nic naplat, Chirac měl bohužel pravdu.

---

Užitečné odkazy: