24. 2. 2003
R. I. P. pro zfaulovaného HavlaNesměle přecházíme do období, kdy je třeba zhodnotit přístup a zásahy prezidenta Havla do české politické scény a jeho aktivní či spíše deklarativní postoje vůči zahraničně politickým událostem. Nadlehčeným tónem a se sportovním žargonem o faulech jsme se s tím setkali v článcích Petra Uhla, Jiřího Peheho a Jana Kellera - ovšem s opomenutím pozadí rozhodovacího procesu.
Havel je všeobecně charakterizován jako osoba citlivá, s hlubokým až rozporuplným vnitřním životem, vnímavá a ke svému okolí ohleduplná s jistou dávkou pokory. Jedním z charakteristických prvků jeho osoby je přirozená důvěra v lidi mu blízké a spolupracovníky a respekt k jejich názorovým postojům. |
Tento přístup nevychází jen z rozsáhlých funkčních povinností a nutnosti odborného posouzení, což není dáno kapacitě jednoho člověka, ale i z nesmělosti a nerozhodnosti, která bývá intelektuálům vlastní. Bohužel v porevolučním období, kdy se skutečně vládlo z Hradu, byli Havlovi spolupracovníci, včetně těch nejbližších, kamarády většinou z umělecké sféry či doporučené důvěryhodné osoby. To je přirozený vývoj při politické transformaci. Musí mít však krátké časové limity. Moc se sice přesunula z Hradu cestou přes vnitro na vládu, ale mezitím ne zrovna odborně erudovaní poradci, resp. přátelé, měli už dostatek rozhodovacího prostoru a vlivu, který si zachovali po celé prezidentovo funkční období. Docházelo tak k prvým faulům vůči samotné osobě prezidenta. Není nesnadné některá pochybení vysledovat. Byla ve vnitropolitické oblasti, vzpomeňme jen na výzvu k "druhé revoluci" pronesenou na Staroměstském náměstí a vyúsťující v lustrační zákon s následným litováním a uváděním tragických následků. K faulům či zneužití Václava Havla však docházelo i v mezinárodně politické oblasti. Aktivním zahraničním představitelem disentu byl prof. Jiří Hájek s velice úzkým kruhem spolupracovníků. Záhy po revoluci byl z této pozice vytlačen ve prospěch laiků - ale s rameny. Rozpory mezi vládou a Hradem registrovaly hlavní fauly poradců, kteří svým postojům dávali autoritu prezidenta. Docházelo tak na příklad k útokům na prezidentského kandidáta Clintona, neb se zdál příliš socialistický (kryptokomunista a agent KGB), nakonec pro nesouhlas se vstupem ČR do NATO byly samotné USA obviněny, že zrazují střední Evropu jako v době Mnichova, a domácí pochybovači byli zároveň označeni za zrádce. Byla vyslovena okamžitá podpora, v té době dokonce ojedinělá, rozpadu Jugoslávie a nakonec i odmítnuta žádost kosovského prezidenta o zprostředkování se Srby a tím předejití masakru. Havel i nyní podepsal soukromě "dopis osmi" (jak nám bylo vysvětleno, v důsledku přemlouvání od p. Vondry). Všechny tyto postoje se nezdají být v souladu s podstatou osobnosti prezidenta Havla. Jednalo se vlastně vždy o nátlak či neodpovědné přání někoho jiného. Tito do posledního dne fungující "poradci" kolem Hradu zneužili vstřícnosti i důvěry. Sympatie byly vždy vázány k "straně uvnitř strany" - posléze, za dramatických okolností osamostatněné Unii svobody - středopravé mini-formaci, která z Hradu vždy čerpala politickou sílu a ráda by tento stav zachovala. Není bez zajímavosti, že při nynějších úvahách o vhodném kandidátu na Hrad ve finále nastupuje Jan Sokol, který svými kladnými vlastnostmi není nepodoben bývalému prezidentu. Má i jeho prvek nerozhodnosti a znovu se proto objevuje volný prostor a reálná šance pro poradenský tým dnešních "sirotků". Nevyřešeným vnitrostranickým problémem sociální demokracie zůstává respektování veřejného prohlášení svého koaličního partnera - US, že podmínkou jejich setrvání ve vládě je odmítnutí programu soc. demokracie. Jinými slovy, ČR nemá vládu levicovou, ale vládu z milosti US, která svůj program opustila Jen tak bohužel lze chápat, ale při tom nesouhlasit, proč tato strana nemůže navrhnout svého kandidáta a pokud ho navrhla, byla to velmi trapná záležitost. Předseda, jako by v "žoldu", osobně agituje pro vznik takové povolební situace, aby dosud intenzivně a programově faulující tým "poradců" měl opět prostor a vliv na chod české vnitřní a zahraniční politiky. Mnohá prohlášení premiéra s válečnou inklinací dokonce v rozporu s našimi právními závazky založenými Chartou OSN to dále potvrzují. |