Nedávno skončený summit NATO připravil před nejsilnější vládní stranu několik problémů, které si bude muset vyřešit. "NATOidní" lokajství ministra obrany, který před několika týdny nabídl Američanům umístění raket na českém území, vysvětlila místopředsedkyně ČSSD a ministryně zdravotnictví Součková z pozice členky Bezpečnostní rady státu jako důsledek nedostatečné komunikace a osamocený "odborný" názor jednoho člena vlády, která má prý jako celek "politický" názor jiný...

Co ale říci premiérovi, který svého ministra chtěl evidentně trumfnout? Návrh Vladimíra Špidly na umístění strategického velitelství NATO "Východ" pro ovládání arzenálů jaderných zbraní (zjemněná vládním doublespeakem na "štáb pro boj se zbraněmi hromadného ničení") na území České republiky jde daleko, předaleko za rámec kompetencí premiéra, jehož pozice ve vlastní straně je vrtkavá. Už od samého počátku sestavení koalice s US a KDU-ČSL. Realizace tohoto návrhu by vystavila občany České republiky trvale značnému riziku, se kterým se problematické umístění RFE-RL v centru Prahy nedá srovnávat. Stali bychom se prvním terčem jakéhokoli jaderného konfliktu, což při vojenské agresivitě současné vlády USA a jejím ekonomickým pákám, požadujícím jednomyslnost rozhodování NATO je riziko neúnosné.

Jak ukázalo i rozporuplné jednání summitu NATO v Praze, názory na "preventivní války" o boji "proti terorismu", se značně liší: Evropa zřetelně a už dlouho dává najevo, že chce jít svou cestou a není to nutně americká cesta. Špidlův servilní návrh tak vychází vstříc nejagresivnějším konzervativcům v USA z řad armádních generálů a představitelů zbrojařských lobby. Proč? Politika morálního hazardu, ve které USA vystavují nebezpečí své evropské spojence jako terč prvního, ne-li preventivního úderu znamená v globálním měřítku krok do dávné minulosti - až do dob kubánské krize. Špidla zaujal roli Castra, i když Chruščovem je někdo jiný...

Vstřícná servilita českého premiéra i ministra obrany znamená překročení mandátu členů vlády (ale i parlamentního mandátu křehké vládní koalice, opírající se o jediný nevypočitatelný hlas). Znamená i naprosté nerespektování vůle voličů, kteří nevolili ČSSD proto, aby měli za domem americké rakety či velitelství NATO. Znamená překročení rámce dlouhodobého i střednědobého programu ČSSD, který je i pro premiéra Špidlu závazný. Protože i jeho pozice je výslednicí programové orientace strany, která zvítězila v parlamentních volbách.

Nedivil bych se, kdyby nadcházející sjezd dal Špidlovi jednoznačně najevo, že si přeje v čele strany někoho jiného. Někoho méně servilního, někoho s větší a odvážnější vizí sjednocující se Evropy. Myšlenky kontinentální bezpečnosti pod praporem ZEU a sjednocené Evropské unie mohou být lákavější než jeden ředitel Úřadu práce na židli předsedy české vlády.

Špidlu pronásleduje podmíněnost důvěry vlastního poslaneckého klubu, se kterým komunikuje velmi sporadicky. Tutéž situaci pociťuje i ústřední výkonný výbor, i když ji prozatím toleruje. Špidla hasí i svými nejbližšími spolupracovníky uměle vyvolanou a bohužel opětnou "bojovou" rozpolcenost strany kvůli kandidátovi na prezidenta.

Rozpadá se mu i nejasný obrys politiky vládní koalice, kde sociálnědemokratický ministr financí připravuje jiný návrh zákona o nájemném bydlení nežli šéf resortu, v jehož kompetenci problematika nájemného bydlení je.

ČSSD se zdá (až na prohradní křídlo Zaorálek - Dostál - Buzková) jednotná v názorech na vlastní program, méně jednotná v otázkách spojenectví a taktiky k jeho uplatnění, je ale rozpolcená v bezskrupulózním tažení některých členů vlády proti bývalému premiérovi, i když ten nebezpečím pro program strany rozhodně nebyl a není.

Proběhlé referendum to řeklo Špidlovi jasně. Špidla ale zřejmě opravdu neumí vládnout, umí jen intrikovat a nechat se unášet na přílivové vlně všeobecně cítěné potřebnosti sociální politiky. Prozatím byl levicí ve své straně tolerován, neboť právě silný sociální aspekt jeho politiky a smír reformní levice se Stanislavem Grossem ukolébával dlouholetými spory jitřenou ostražitost levicových členů ČSSD. Po osmi letech zákopové války trvalo období příměří necelé dva roky.

A v této pro něj složité politické situaci provokuje Špidla s ad-hoc návrhy, které kdybychom slyšeli z úst senátora Žantovského, byly by pochopitelným pokračováním politiky, pro kterou se ODA dostala na samotný okraj politického spektra. Z úst sociálně demokratického premiéra však znějí jako vyhlášení války celé levici, včetně té ve vlastní straně. Když chce válku, může ji mít. A prohraje ji. Protože evropští sociální demokraté nelezou Američanům kamsi.