Karol Jakubowicz: Evropská unie se prezentuje jako ekonomická organizace. Zároveň vnutila členským zemím docela mlhavá, ale zároveň přísná politická kritéria, která se týkají i oblasti sdělovacích prostředků. Zároveň nikdy nevysvětlila, co těmito kritérii míní. EU řekla, že je nutno splnit politická kritéria, stabilita, instituce demokracie, a tak dále, ale nikdy řádně nevyjasnila, co se tím míní. Bylo to mezi řádky. Při vyjednávání vstupu do EU nás pořád odkazovali v této věci na kritéria Rady Evropy.

Ano, tak to v podstatě bylo. Zejména v oblasti sdělovacích prostředků. Rada Evropy ovšem pořád hovoří o svobodě projevu, o svobodě sdělovacích prostředků, o médiích veřejné služby, o nezávislosti médií, atd., a tak dělá Rada Evropy, OECD, práci Evropské unie, když budoucím členským zemím radí, jak zreorganizovat své systémy sdělovacích prostředků. Rada Evropy poskytovala právní pomoc, nic z toho neposkytla Evropská unie. V nejlepším případě poskytla EU trochu peněz, aby to vyřešil někdo jiný.

Nyní vstupujeme do Evropské unie a Evropská unie stále ještě nemá ve svých dokumentech jasno, jak má vypadat řádně zorganizovaný systém sdělovacích prostředků. Přitom mají kandidátské země v oblasti sdělovacích prostředků obrovské problémy.

Ano. Snažili jsme si představit postkomunistický systém, založený na myšlenkách z devatenáctého století, na ideálech občanských práv, politických práv, sociálních práv, na svobodě projevu. Avšak západní Evropa si všechny tyto problémy v podstatě už vyřešila právě v devatenáctém století. Snažili jsme se realizovat tyto ideály zrušením komunismu. Evropská unie však bere tyto hodnoty jako zcela automatické. Předpokládá, že jim všichni rozumějí, a myslí si, že v členských zemích EU už tyto problémy byly dávno víceméně vyřešeny. A nyní dává obrovský důraz na hospodářský potenciál sdělovacích prostředků, na všechny sdělovací prostředky, které se stát katalyzátorem technologických změn a součástí informační společnosti, které je zapotřebí, má-li se Evropská unie, jak se praví v jejích strategických dokumentech, stát do roku 2010 konkurenčně nejúspěšnějším hospodářským blokem, založeným na znalostech. Sdělují nám: dělejte, přizpůsobte se co nejrychleji tomuto hypermodernímu technologickému modelu --

Samozřejmě zaručena není -- musíme o ně teprve dlouhodobě usilovat. A není možno dělat zároveň obojí. Musíme nejprve vyřešit základní věci a teprve pak začít řešit další záležitosti. Proto říkám, že čelíme půldruhému století problémů mediální politiky. Je pro nás nesmírně obtížné, zejména když nám z EU nikdo neporadí, tyto problémy řešit. Žádná země nemá pro řešení těchto problémů legislativní kapacitu, administrativní kapacitu, politickou kapacitu, aby tohle všechno dokázala za několik krátkých let. Evropská unie přijala chartu základních práv. Otázkami sdělovacích prostředků se tato charta zabývá velmi obecným způsobem. Nyní se jedná o tom, zda má být tato charta základních práv včleněna do ústavní smlouvy. O mnoho dál se nepůjde. EU neplánuje definovat základní myšlenky, na nichž je založena. My potřebujeme pomoc, abychom si mohli vyřešit vlastní problémy. Bývalé komunistické země potřebují poctivého vyjednavače, pomahače zvenčí.

Ano a ne. Protože v postkomunistických zemích se nikomu nevěří. Nikdo není považován za nezávislého. O všech se usuzuje, že hrají nějakou politickou hru. Tak se v zoufalství obracíte k lidem zvenčí. A říkáte jim: Vám můžeme důvěřovat, protože se nepodílíte na domácích politických hrách. Když jste opravdu v zoufalství, jediným způsobem, jak se z něho dostanete, je to, že si představujete, že někde je situace ideální. A lidé možná ještě doufají, že na Západě je situace ideální.

Samozřejmě že ano. Evropská unie je založena na tom, že se vyhýbá konfliktům. Proto dodržuje princip subsidiarity. Existuje delimitace mezi rolí, kterou hraje Evropská unie, a četnými kompetencemi, které si podržují jednotlivé členské země. Myslím, že budeme velmi zklamáni, protože EU nebude ochotna hrát roli policisty nebo velkého bratra, který by kandidátským zemím nařizoval, jak uspořádat své záležitosti. Zároveň pořád existuje naděje, že nám poradí, jak úspěšně pokrčit s reformou našich společností.

<

Oni vůbec nereagují. Z Bruselu přichází jen byrokratický slovní průjem. Zaměstnanci Evropské unie jsou nesmírně opatrní, aby nikdy nic neřekli, aby se k něčemu konkrétnímu nezavázali. Takže se s nimi o politické praxi vůbec mluvit nedá, protože oni tam od toho nejsou. O tom, jak zorganizovat politickou praxi v určitém oboru lidské činnosti, je možno snad mluvit přímo s komisaři EU, anebo s Radou Evropy. Ale Evropská unie prostě nechce o těchto věcech vůbec otevřeně jednat. Někdy vám řeknou soukromě nebo mezi řádky, že nedosahujete požadovaného standardu, ale musíte si sami zjistit, co děláte špatně, v těchto oblastech politiky a lidských práv, což jsou z hlediska EU nedotknutelné oblasti, jsou to oblasti, které jsou součástí suverenity jednotlivých členských států.

Takže až naše země vstoupí do EU, budeme na úplně odlišném stupni vývoje mediální politiky a z toho zřejmě vznikne množství problémů. Protože naše očekávání od EU a její očekávání od nás budou zcela odlišná. Z toho buď vznikne množství konfliktů, anebo budou nové členské země jen předstírat, že realizují politiku EU a zároveň budou ve svých zemích těžce zápolit s mediálními problémy; navenek se však budou vůči Bruselu tvářit, že jsou vzornými žáky, ale nebudou to brát vážně.

To bylo naprosto jasné i na této konferenci. Všichni říkali: Musíte nám říci, co to znamená, "média veřejné služby", jak se to má organizovat. Reakcí bylo mlčení.

(Smích). Ano.

Ano. A tyto prosby o pomoc budou asi zklamány. Protože Evropská unie není připravena v této věci jednat. Nemá to, co má Rada Evropy, celou Konvenci o lidských právech. Hlavní doporučení Rady ministrů, že nezávislost médií veřejné služby musí být zaručena tak a tak. Nezávislost mediálního regulačního orgánu musí být zaručena. Evropský soud pro lidská práva toto definuje velmi podrobně a konkrétně, co znamená svoboda projevu a jak musí být chráněna. Evropská unie tyto definice vůbec nemá.

Můžeme, ale nejideálnější by bylo -- Evropská unie uvažuje o tom, že by přijala evropskou konvenci o lidských právech. Nejideálnější by z našeho hlediska bylo sloučit Evropskou unii a Radu Evropy v jednu organizaci. To se ale nemůže stát. Proto nás budou táhnout na dvě rozdílné strany. V současnosti převládá volnotržní orientace Evropské unie, která usiluje o snížení role státu a veřejnoprávních médií, aniž by byly v kandidátských zemích vyřešeny základní problémy regulace médií a svobody projevu. EU bude chtít podporovat stále větší liberalizaci médií v nových členských zemích, protože se domnívají, že se tím vyřeší otázka efektivity a konkurenceschopnosti, že tím tyto země rychleji vstoupí do nové informační společnosti. Jenže my v té etapě ještě nejsme.

Evropská unie nemá metody jak tyto problémy řešit.

Ano, protože mám naději v integrační evropský proces. Doufáme v Polsku, že jestliže vstoupíme do EU Brusel přikáže naší vládě, jak se má chovat a co dělat, jak to udělá pořádně. Jenže Brusel to neudělá. Protože se Evropská komise bojí vlád členských zemí, protože ty mají právo Evropské komisi diktovat, co má dělat. Tak si myslím, že nastane velmi zajímavá situace. Lidé velmi drsně vystřízliví, protože se ukáže, že vstup do EU mnoho problémů nevyřeší.

Jak jsem řekl ve své přednášce, bude to celé dlouhý proces, než se řádně vyvine novinářská kultura a politická kultura. Přijetím zákonů se to nevyřeší. Je nutno vytvořit takovou situaci, v níž by určitou praxi všichni přijali.

Musí existovat aktivnější občanská společnost. Aby politikové pochopili, že pro ně bude politicky velmi nepříjemné, budou-li dělat to, co dělají dnes.

Některá média to dokáží. Gazeta wyborcza to dokáže, některé jiné noviny to dokáží. Je nutno je podporovat. Je nutno bojovat za financování nevládních organizací. Jestli nebudou mít nevládní organizace pořádné financování, občanská společnost bude oslabena.

Bude to všechno velmi dlouhý proces, v jehož rámci se postupně bude budovat architektura demokracie. Na jedné straně budou politikové a doufám na druhé straně bude silná občanská společnost, vědomá si svých práv a všech otázek, které je nutno vyřešit, má-li vzniknout řádně fungující demokracie. Bohužel, to se bude muset vyvíjet skandál po skandálu. Protože jedině skandály způsobují, že se lidé těmito důležitými věcmi začnou zabývat.

To je můj dojem.