Zjevně to má mnoho společného s tím, že pádem komunismu vznikl jednopolární svět. Problémy, které se objevily v důsledku vzniku jednopolárního světa, zejména krize ohledně Iráku, je pozadím k současným hlubinným změnám. Na současné změny je možno pohlížet dvojím způsobem. Jednak je možno uvažovat o tom, co to všechno znamená pro Evropu jako pro kolektivní entitu, kolektivní společenství. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že alespoň ve většině evropských zemí se staví většina obyvatelstva nepřátelsky vůči válce, alespoň pokud nebude podpořena rezolucí OSN. Přestože celá řada prominentních vedoucích evropských politiků, Tony Blair, Aznar, Berlusconi, tallinská desítka, a tak dále, válku proti Iráku nadšeně podporují, mnohdy bez ohledu na sankce OSN a navzdory zcela jasně skupinově vyjádřenému veřejnému mínění většiny, často nesmírně velké většiny jejich obyvatelstva.

Myslím, že je možno to charakterizovat dvěma způsoby. Jednak tak, že to velmi ostře osvětluje to, čemu se často skutečně říká "demokratický deficit". Ale ten se specificky netýká Evropy a jejích centrálních institucí. Protože Evropská unie jako instituce se na této krizi jasně vůbec nepodílí. Osvětluje to, že vznikl demokratický deficit v jednotlivých evropských zemích. Dokazuje to, že například i v Británii, kde vyjadřuje jasná většina obyvatelstva už značnou dobu svůj odpor vůči této nadcházející válce. Nicméně je úplně jasné, že je britský premiér rozhodnut vést válku. Navzdory výslovnému přání občanů.

S Blairem je v otázce války proti Iráku je možno souhlasit anebo nesouhlasit. Jde však o to, že ostře vystupuje najevo v této situaci to, čemu se někdy říká krize zastupitelské demokracie. Jinými slovy, jak můžeme hovořit o demokracii, když se její vedoucí představitelé úmyslně protiví všechno, co je známo o vůli lidu.

Zaprvé chci zdůraznit, že diskutujeme o otázce demokracie, bez ohledu na to, zda souhlasím s tím, k čemu povede. Upřímně řečeno, pokud se octnu v otázce trestu smrti v menšině, pokud si mám zvolit mezi tím a demokracií, která je myšlena vážně, zvolím si demokracii, která je myšlena vážně.

Osobně si nemyslím, že je to konkrétně jejich vina. Neexistují totiž řádné mechanismy pro to, aby měli politikové skutečně živý styk s voliči. Blair se dostal k moci prostřednictvím celé řady politických ustanovení, které většinou vznikly skoro už před sto lety. Neexistují vestavěné mechanismy, ani v jeho straně ani v zemi, které by umožnily Blairovi anebo komukoliv z lidí, kteří zasedají v Dolní sněmovně, mít nutné, pravidelné styky s veřejností. Je jen na politicích, zda se rozhodnou názory voličů respektovat anebo je ignorovat. Voliči mohou vyjadřovat svůj názor demonstracemi nebo dopisy poslancům, nebo jinak. Neexistuje žádný ústavní mechanismus --

Možná ano, možná ne. V mnoha otázkách Blair názory lidí poslouchá, přesně řečeno poslouchá názory neloajálních voličů, kteří by jeho stranu mohli opustit... :) V této krizi však ale nejde o Tonyho Blaira, ani nejde jen o Británii. Totéž platí i o Spojených státech, kde k volbách chodí stále menší a menší počet lidí, platí to o volbách do Evropské unie, platí to o volbách v mnoha evropských zemích. Lidé jsou stále více rozčarováni procesem voleb. Stále více se přiklánějí k názoru, že je zvolení politikové nezastupují. V Británii říká obrovské množství lidí v rozhovoru: "Jsem proti válce, ale oni ji budou vést stejně." Mezi lidmi převládá pocit, že oni sice mají vlastní autentické názory, ale bezejmenní politikové, byrokrati, kteří v zemi vládnou, si budou stejně dělat, co sami uznají za vhodné.

To není vůbec demokratické. Existuje jedna kniha, k níž se v podstatě stavím velmi kriticky, byla napsána více než před dvaceti lety, jejím autorem je Ester Leclel. Hovoří v ní o tom, že existuje ve společnosti rozpor mezi lidmi a mocenským blokem. Vždycky jsem namítal, že se mi ta jeho kniha nezdá zrovna vědecká. Avšak určitým způsobem vyjadřuje to, co lidé skutečně pociťují. Mají pocit, že vedoucí političtí představitelé nejrůznějších politických směrů, pravicových i levicových, novináři různého přesvědčení, kteří pracují pro nejrůznější sdělovací prostředky a kteří v určitém smyslu uzavírají společné spiknutí a vyjadřují diskurs elity. Kromě toho však existuje i lidový diskurs. A ty spolu nemají nutně mnoho společného. A když mezi nimi vznikne otevřený konflikt, lidé přijímají, že mocenský blok vyhrává. To je ale v mnoha ohledech nesmírně nebezpečné. Je to nebezpečné z politického hlediska. Není to demokratické. Je to nebezpečné, protože se tím společnost vystavuje demagogickým útokům na demokracii. Lze tento rozpor řešit dvojím způsobem. Lidi totiž mohou reagovat: demokracie nefunguje, tak ji zrušme, my ji nepotřebujeme, vytvořme nějaký jiný mechanismus. Anebo se mohou pokusit vytvořit nějaké funkčnější demokratické uspořádání. Nejsem si vůbec jist, že společnost nalezne správné řešení. Podívejme se například na Chiraca, nynějšího hrdinu evropských pacifistů. Jak by Chirac zvolen? Byl v první řadě kandidátem pravice, v těch prvních volbách neuspěl příliš výrazně. Levice katastrofálně prohrála a extrémní pravice, Le Pen, která odmítá demokratický proces, byla velmi úspěšná. A důvodem, proč v posledním kolem Chirac zvítězil drtivou většinou, bylo to, že se hlasovalo buď pro něho anebo pro extremní pravici a levičáci hlasovali pro Chiraca. Takže si musíme uvědomit, že možnost extremně pravicového vítězství je reálná. Je ovšem také možné, že se dnešní společnost vydá směrem k posílení demokracie.

Ne, vůbec ne. Jde totiž o ještě jinou věc. Zda vůbec existuje charakteristická nezávislá evropská totožnost nezávislá na Spojených státech. To je otázka, která se vynořuje znovu a znovu, při obchodním vyjednávání, při problémech týkajících se zahraniční politiky, vynořuje se při všeobecném chování společnosti. Evropský či americký způsob života -- to jsou skutečně různé alternativy. Evropský model je ovšem silně rozškatulkován podle národní příslušnosti. Nynější politický konflikt s USA vyvolává otázku, do jaké míry je Evropa jednotná. Podle jednoho názoru využívá Chirac této krize k tomu, aby sjednotil Evropu pod francouzskou hegemonií. Argumentuje: existuje evropský způsob řešení problémů, není to vedení války -- tento přístup předpokládá, že Chirac bude vetovat americkou rezoluci v OSN a odmítne ji. Osobně se stavím k Chiracovým postojům velmi skepticky. Myslím si, že jestliže bude Chiracovi nabídnut dostatečně velký úplatek, změní své rozhodnutí. Jestliže budou Francii zaručeny její ekonomické zájmy na Blízkém východě, bude-li zaručen přístup Francie k ropě, dostanou-li velké francouzské firmy zakázky na rekonstrukci Iráku, pak Chirac nakonec řekne, no pokusili jsme se o mírové řešení, ale... Stavím se tedy skepticky vůči evropskému "hrdinství" a vůči Chirakovým "ctnostem".

Existuje problém. Zda může být vyřešen, nevím. Avšak Evropská unie je realitou a bude i nadále realitou. Avšak geopolitika dnešního světa zůstává geopolitikou jednotlivých národních států. Neexistuje dostatečná rozhodnost v Evropské unii, která by dokázala překonat skutečnost, že tento problém bude řešen jednotlivými státy. A je docela dobře možné, že se Francie a Německo rozhodne jedním způsobem a ostatní země se rozhodnou jinak.

V této věci neexistuje společně přijímané evropské řešení, neexistuje možnost společné vojenské reakce, neexistuje vůbec pocit, že by Evropa byla schopna v této velké krizi jednat jako koordinovaná jednotka. Buď to můžeme považovat za obrovský problém, který je nutno vyřešit, anebo to prostě můžeme považovat za autentické rozpory, které jsou součástí současného evropského projektu. Federální Evropa však neexistuje, existuje jen Evropa jednotlivých národních států. Federální státy se stávají jednotnými nacionálními státy, viz příklad USA, teprve na základě krvavé války, trvající mnoho let, jaká si vyžádá statisíce lidských životů.

Oba tyto jevy spolu nemají nic společného. Jeden nevyplývá z druhého.

To je pravda, ale zdá se mi, že v současnosti žádné síly, které jsou ve hře, nejsou schopny tuto krizi vyřešit. 15. února vyšly do ulic po celé Evropě a po celém světě miliony lidí. Na okamžik jsme zahlédli lepší, přátelštější, lidštější svět. Ale je to velmi daleko od onoho velmi pozitivního pocitu lidskosti, humanismu, od dosažení společenských a politických vztahů, aby humanistický postoj nebyl jen výjimkou, k jaké dojde jednou za mnoho desítek let, uprostřed krize, ale aby byl normálním způsobem života lidí.

Nemám nic proti tomu, aby byl Saddám Husajn svržen. Ale měli by ho svrhnout takoví lidé, jací svrhli komunismus ve východní Evropě, takoví lidé, kteří svrhli Sukarna a Suharta v Indonésii. Saddáma Husajna musejí svrhnout občané Iráku. To je humanistický přístup. Vedení války a diktatura, to je způsob, proti němuž lidé před čtrnácti dny demonstrovali.

Myslím, že elitám se podaří přestát tuto politickou bouři. Udělají si, co budou chtít. Američané povedou válku proti Iráku, kterou bude podporovat Británie a málokdo jiný. To destabilizuje Blízký východ, bude následovat celá řada krizí, které možná potrvají deset, patnáct, dvacet let, dojde k zvýšení počtu teroristických útoků, avšak to, že proti válce poprvé demonstrovaly miliony lidí -- musíte si přečíst rozhovory s nimi v novinách, zdůrazňují, nikdy jsem v životě na demonstraci nebyl, ale půjdu demonstrovat zase znovu, nikdy mě dosud nenapadlo, že mám chodit na demonstrace -- že se miliony lidí začaly nad tímto problémem zamýšlet a začali se učit, co dělat, to má v sobě potenciál vyvinout se v něco takového, k čemu došlo v roce 1989. Jak vaši čtenáři vědí, pár lidí, kteří se sejdou na Václavském náměstí , dokáží mnoho věcí změnit.