Mánes výstavní síň SVU na snímcích Jana Paula

Jednou z nejzávažnějších kauz, která těžce diskredituje Nadaci českého fondu umění, české soudnictví a nakonec společnost jako takovou, je spor Nadace ČFU se Spolkem výtvarných umělců Mánes o stejnojmennou budovu. Přestože jde po roce 1989 o citlivou záležitost, média a instituce nevěnují tomuto problému prakticky žádnou pozornost.

Spolek Mánes si budovu postavil v roce 1930, v roce 1956 mu ji stát ukradl. Dne 3.3.1956 totiž Ústřední národní výbor hl.m.Prahy rozpustil dopisem Spolek výtvarných umělců Mánes proti jeho vůli a likvidátorem zrušeného spolku ustanovil ČFVU. V dokumentu ÚNV je jako důvod uvedeno, že další činnost S.V.U.Mánes je po zřízení Českého fondu výtvarných umění nadbytečná a jeho další trvání by brzdilo výstavbu socialismu u nás.

Nově ustanovený Spolek Mánes se soudí o svoji budovu s Českým fondem výtvarných umění od roku 1993 a od roku 1994 s jeho nástupnickou organizací Nadací českého fondu umění. Nadace nevyužila možnosti se morálně očistit a budovu nevrátila. Spolek právní spory zatím prohrává. Poslední rozhodnutí Městského soudu v Praze z března 2002 staví svůj zamítavý výrok mimo jiné na tom, že Spolek Mánes dostatečně neprokázal kontinuitu právní subjektivity. Přitom o zániku spolku mohlo rozhodnout pouze valné shromáždění tříčtvrtinovou většinou hlasů, za přítomnosti nejméně tří pětin všech členů. Sociální demokraté, kteří svým Lidovým domem byli v podobné kauze, nakonec svoji budovu u soudu získali, měli štěstí, vyhráli totiž volby.

V demokratické zemi s nezávislými soudy je neetické, aby stát a soudní moc mohla uplatňovat kontinuitu práva s tehdejšími zákony a lidem této země je kontinuita právní subjektivity upírána. Je absurdní, že se v celé věci stal klíčovým argumentem soudu dopis, s jehož pomocí bývalý režim budovu Mánesa v roce 1956 údajně převzal. Etickými aspekty celé kauzy se nikdo nezabývá, Městský soud v Praze legalizoval krádež, přestože převzetí Mánesa odporovalo i tehdejší ústavě. Spolek se v roce 2002 znovu odvolal k Nejvyššímu soudu České republiky, na jehož verdikt čeká už rok. Svá práva je připraven hájit i ve Štrasburku..

Mánesáci

Spolek Mánes byl založen na ustavující valné schůzi 22.4.1887 v osm hodin večer v restauraci U Ježíška ve Spálené ulici v Praze. Předsedou byl zvolen Mikoláš Aleš a redaktorem se stal Luděk Marold. Z počátku programově velmi nesourodý spolek si rychle vydobyl významné postavení v českém kulturním životě tehdejšího Rakouska-Uherska a stal se jedním z pilířů vzniku české moderní kultury. Významnými zakladateli mánesácké tradice se tehdy například stali Jan Kotěra, Stanislav Sucharda, Jan Preisler a Max Švabinský.

Pravidelná výstavní činnost Spolku Mánes se datuje od roku 1896, kdy byla v Topičově salónu realizována první souborná výstava Mikoláše Alše. Se svojí první členskou výstavou vystoupil spolek na veřejnost v Topičově salónu v roce 1898. Výstava znamenala historický obrat, neboť se veřejnosti představila "mladá a nová generace s novými a mladými snahami" (K.B.Mádl). "Je to rozhodné, korporativní vystoupení naší mladé výtvarnické generace, hlásící se k praporu moderního umění", uvedl v uvítací řeči sochař Stanislav Sucharda.

Spolek Mánes se také významně zasadil o přiblížení českého a evropského umění. V roce 1902 v Praze představil velký soubor prací poprvé mimo půdu Francie i velikán moderního sochařství Auguste Rodin. Následovaly výstavy francouzského (např. Impresionisté a jejich vliv 1907) a německého umění, ale také ruského (Mir iskusstva 1904), polského, chorvatského, dánského a anglického. Epochální výstava Edwarda Muncha v roce 1905, znamenala pro řadu českých umělců zásadní změnu přístupu k tvorbě.

Mimořádnou kapitolou Spolku Mánes se stalo vydávání vlastního odborného časopisu Volné směry (1897). Časopis se brzy stal uměleckou revue mezinárodní úrovně, věnující se širokému výtvarnému dění u nás i v zahraničí. V této revue publikovali významné osobnosti kultury, mezi jinými i F.X.Šalda, Jan Kotěra a Emil Filla. Spolek Mánes také vydával umělecké monografie významných umělců a k vydávání uměleckých publikací inicioval i vydavatele jako byli František Topič, J.R.Vilímek a nebo Bohumil Kočí.

Spolkem Mánes prošli po dobu jeho existence desítky dnes již významných umělců. Namátkou lze uvést Jana Kotěru, Josefa Mařatku, Jana Štursu, Františka Kupku,Vojtěcha Preissiga, Emila Fillu, Otto Gutfreunda, Josefa Gočára, Pavla Janáka, Otakara Novotného, Josefa Čapka, Václava Špálu, Antonína Procházku, Josefa Ladu, Jana Laudu, Vincence Makovského, Jindřicha Štýrského, Antonína Pelce, Jana Baucha a mnoho dalších.

Mezníkem bohaté aktivity S.V.U. Mánes se v roce 1930 stalo otevření spolkové budovy, podle projektu Otakara Novotného, která patří k nejvýznamnějším funkcionalistickým stavám u nás i v Evropě. Prof.arch.O.Novotný v závěru své řeči na mimořádné valné schůzi Mánesa uvedl: "Za S.V.U.Mánes přijímám tuto budovu a odevzdávám ji do správy zvolenému kuratoriu. Opravdu nevíme, kdo po nás přijde, ale věříme, že budou takoví, kteří budou stejně dbáti nejvyšších zájmů uměleckých, jak my o to se snažíme, seč jsme". Bohužel jeho slova nebyla vyslyšena.

Po únoru 1948 Spolek Mánes dlouho odolával tlaku a podřídit se diktátu nechtěl ani tehdy, když byly výtvarníci sloučeni v jednotnou zájmovou organizaci Svaz čsl.výtvarných umělců. Nevzdal se ani po vydání zákona "O dobrovolných organizacích lidu" z roku 1951, kterým zanikla většina spolků. Státní byrokracie to ale zařídila jinak. Spolek byl napřed změněn v rámci SČVU na tzv. III.krajské středisko S.V.U.Mánes a posléze byl v roce 1956 rozpuštěn.

NČFU, nástupce bývalého Českého fondu výtvarných umění

Když chtěl umělec po absolutoriu vysoké umělecké školy nabídnout svá díla oficiálně k prodeji veřejnosti, musel tak činit výhradně prostřednictvím tzv.nákupních komisí ČFVU. To samé se týkalo všech realizací, jejichž objednavatelem byl stát. Vzhledem k tomu že neexistovala soukromá sféra, ČFVU měl naprostý monopol v oboru výtvarného umění a spolu se Svazem výtvarných umělců rozhodoval o tom, co se bude prodávat a vystavovat.

Je pochopitelné, že v této situaci byla ideologizace umění naprosto běžnou věcí. O výtvarném umění tak rozhodovali politicky loajální úředníci a státem uznávaní a odměňovaní umělci. S ČFVU a se Svazem výtvarných umělců spolupracující výtvarníci měli sice zajištěny určité výhody a podporu, avšak korupce a kamarádšoft byla v této oblasti naprostou samozřejmostí. Nejlukrativnější zakázky obdrželi většinou jen ti nejagilnější funkcionáři a prověření výtvarníci, tolerovaní a vyzdvihovaní státní mocí.

V roce 1994 se Český fond výtvarných umění transformoval na základě zákona č. 318/1993 Sb. na Nadaci českého fondu umění, který byl zaregistrován Obvodním úřadem pro Prahu 1 30.listopadu 1994. Do majetku Nadace tak přešel tímto dnem veškerý movitý i nemovitý majetek, jakož i práva a povinnosti z majetkových a jiných právních vztahů Českého fondu výtvarných umění. Jestliže Městský soud ve svém rozsudku vyslovil pochybnosti o kontinuitě právní subjektivity Spolku Mánes, tytéž pochybnosti by se měli týkat i Nadace český fond umění.

Hodnota nadačního jmění NČFU činí 54.915.313,-Kč a předmětem nepeněžitého vkladu jsou i různé nemovitosti a pozemky v Karlových Varech, Hradci Králové, Praze, Železné Rudě, Starých Splavech, Vyžlovce a Doksech u Máchova Jezera. Většina z nich sloužila před rokem 1989 pro rekreační a tvůrčí umělecké pobyty výtvarníků. Dnes je Nadací nabízen k těmto účelům jen objekt č.p.45 ve Starých Splavech. Objekt č.p.163 v exklusivním prostředí ve Vyžlovce u Jevan, byl v září 2002 prodán Michaelu Weidenhofferovi. Nový vlastník není uveden v obchodním rejstříku a Nadace se samozřejmě vůbec neobtěžuje informovat o svých obchodních aktivitách výtvarnou obec.

Přitom majetek Nadace ČFU je vlastně majetkem většiny výtvarných umělců, kteří byli před rokem 1989 členy Českého fondu výtvarných umění a z každého prodaného díla či realizované zakázky odváděli do pokladny ČFVU příslušnou daň. Nadace má povinnost vydávat podrobnou výroční zprávu o činnosti a hospodaření nejpozději do konce I.pololetí následujícího roku. Každá seriózní společnost takovou výroční zprávu pravidelně ve svém zájmu vydává a zveřejňuje, Nadace ČFU ovšem nikoliv.

Když jsem se na ní obrátil se žádostí o zaslání Výroční zprávy za rok 2000 a 2001, žádnou odpověď jsem nedostal. Dokonce ani na svých webových stránkách nemá Nadace výroční zprávy zveřejněny, čímž porušuje svoji zákonnou povinnost uvedenou ve stanovách a stává se značně nedůvěryhodnou. V této souvislosti se nabízí otázka, jak asi skončí další objekty v majetku Nadace a jak by asi případně skončila budova Mánesa, o jejímž vlastníkovi bude rozhodovat Nejvyšší soud.

Právo na vlastnictví NČFU k budově Mánesa je sporné

Již vlastní proces převodu budovy Mánesa do rukou bývalého Českého fondu výtvarných umění má vážné trhliny. Samotný výměr ÚNV hl.m. Prahy ze dne 3.3.1956 o rozpuštění spolku je v rozporu s tehdejší platnou ústavou, která zaručovala právo shromažďovací a spolčovací, pokud se tím neohrožuje lidově demokratické zřízení, nebo veřejný pokoj a řád.

Ústřední národní výbor hl.m. Prahy tedy vydal rozhodnutí odporující ústavě, zákonu i vyhlášce. Městský soud v Praze, který se odvolával na existenci tohoto výměru a 14.3.2002 rozhodnul v neprospěch Spolku Mánes si vůbec nevšimnul, že tehdejší ÚNV hl.m.Prahy nijak nedoložil, jak a čím další existence Spolku Mánes ohrožuje lidově demokratické zřízení. Tady mohl Městský soud vidět věci v jiné době jinou optikou, neučinil tak a zůstává otázka proč.

Výměr navíc neobsahuje rozhodnutí o způsobu likvidace spolkového domu a k němu patřících stavebních parcel. V protokolu o předání spolkového majetku z 28.5.1956 se proto požaduje urychlené rozhodnutí o tom, kdo převezme a komu bude přidělen jeho nemovitý majetek. Toto rozhodnutí nikdy nepadlo, státní moc si zřejmě byla jistá. Jenomže když ÚNV 6.12..1961 sdělil Českému fondu výtvarných umění, že ho výměrem z 3.3.1956 určil vlastníkem veškerého majetku S.V.U. Mánes, tak vědomě klamal. Avšak tehdejší Obvodní soud pro Prahu 1 vůbec nezkoumal průkazný podvod ze strany úředníků a označil 4.4.1962 dokument z 3.3.1956 oznamující zrušení spolku za "výměr", kterým se vkládá vlastnické právo ke spolkovým nemovitostem na ČFVU.

Z uvedeného je podle právního zástupce spolku zřejmé, že likvidace spolku Mánes nebyla nikdy formálně dokončena. Sdělení NVP z roku 1961 nebylo prý náležitě vybaveno v souladu s požadavky zákona o správním řízení, chybí podpis s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby. Že šlo patrně o obohacení, je zřejmé i z toho, že tehdejší ÚNV a Obvodní soud pro Prahu 1 mluvili o veškerém převedeném majetku na ČFVU, avšak nezahrnuli do něho pět stavebních parcel, které skončili u někoho třetího.

Spolek Mánes se od roku 1990 dožaduje nápravy křivd. Neuvěřitelným cynismem se proto stal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 18.10.1993, v němž se mimo jiné uvádí: "Ústřední národní výbor hl.m.Prahy byl v roce 1956 oprávněn Spolek rozpustit, pokud došel k přesvědčení, že existence Spolku výstavbě socialismu nepomáhá. Nebylo doloženo, že by výtvarný spolek Mánes výstavbě socialismu pomáhal a rozhodnutí o rozpuštění spolku nebylo v rozporu s tehdejšími právními předpisy". Ani zde demokratický soud nesoudil nezávisle, ale zcela v poplatnosti tehdejšímu režimu. Je absurdní, že soud nezkoumal důkazy o tom, že S.V.U Mánes socialismu neškodil, ale naopak očekával důkazy o tom, že byl spolek socialistickému zřízení prospěšný.

V tomto rozsudku se dále praví: "Po rozpuštění spolku se jeho členové neoficiálně scházeli, nebyla však formálně vyvíjena činnost dle stanov z roku 1935, to znamená, nebyla svolávána valná hromada, nebyl volen předseda, výbor, nevybíraly se členské příspěvky. Nelze se tedy přiklonit k tvrzení žalobce, že po roce 1956 spolek dále existoval". V pamětním spise S.V.U.Mánes se píše, že Obvodní soud pro Prahu 1 snad jen opomněl dodat, že kdyby Mánesáci v letech 1956-1989 formální činnost vyvíjeli, nebylo by jim to stejně nic platné.

Na střet etiky a práva poukazuje i tato závěrečná alibistická formulace soudu : "Spolek výtvarných umělců Mánes, registrovaný v roce 1990, žádným novým právním úkonem uvedené nemovitosti do svého vlastnictví nezískal (to je pravda, nevlastnil je, protože mu byly ukradeny,pozn.autora). Nebylo tedy prokázáno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí uvedených v žalobě a soud proto žalobu zamítl".V pamětním spise S.V.U Mánes se k rozhodnutí soudu praví: "Rozsudek ve svých důsledcích zašel dále než akt komunistické zvůle, neboť ještě v roce 1987 přiznal bývalý režim spolkové členství všem tehdy žijícím Mánesákům, tzn.přesně těm členům, kteří v roce 1990 zahájili oficiálně činnost spolku".

Nadace cizí majetek dobrovolně nevydá

v Možnost mimosoudního vyrovnání by byla samozřejmě pro Nadaci ČFU především etickou otázkou vlastní sebereflexe. Tuto možnost, přestože existovala, ale nevyužila. Přitom se v malém prostoru české výtvarné scény nabízejí různé možnosti vzájemné koexistence, ku prospěchu obou subjektů. Na jednu stranu není totiž možné dívat se na Nadaci ČFU jen jako na pohrobka bývalého a přežitého Českého fondu výtvarných umění. Nelze opomenout, že Nadace je zřízena pro podporu výtvarného umění a jejím posláním je dle statutu vytváření podmínek pro prezentaci, propagaci, vznik a realizaci děl, výkonů a aktivit v oborech výtvarného umění, jakož i shromažďování finančních prostředků pro výše uvedené účely.

Závažným problémem ale je, že Nadace nemá jasně stanovena kriteria pro posuzování umění které chce podporovat a tvrdí, že hodnota umění je otázkou individuálního posuzování. Nechť tedy Nadace jako individuální subjekt veřejnosti sdělí, proč a jaké umění podporuje. Pokud to neudělá, řada deklarovaných cílů bude v jejím statutu nadále jen formálně obecným textem. Jestliže Nadace tvrdí, že v rámci svého poslání spolupracuje s právnickými i fyzickými osobami, hnutími, společenskými a zájmovými sdruženími i jednotlivými občany, kteří mají zájem přispět k splnění jejího poslání, pak jsou bez kritérií a nároků na kvalitu podporovaného umění partnerem značně nečitelným. Spolek Mánes jako hodnota odkazující k silné předválečné tradici, by měl být dle deklarovaných principů v pozornosti Nadace, nikoliv soupeřem. Nevydání budovy Mánesa výtvarnému spolku lze proto chápat i jako porušení cílů Nadace a tím i jejích stanov.

K jednání o mimosoudním navrácení budovy Mánesa byl spolek v roce 1997 sice vyzván místopředsedou správní rady NČFU doc. Petrem Sieglem, avšak nikdy nebylo dokončeno. Jednání o konkrétních podmínkách mimosoudního navrácení spolkové budovy proběhlo 6. a 19. března 1997. V červnu 1997 výbor spolku Mánes předal správní radě Nadace ČFU stanovisko nezávislého právního experta k převodu nemovitosti. Praví se v něm, že kromě soudního rozhodnutí může S.V.U. Mánes získat zpět svůj majetek také bezúplatným převodem vlastnictví na základe příslušné smlouvy, kterou by uzavřel s Nadací Český fond umění.

Není bez zajímavosti, že ve stanovisku právního experta se kromě jiného uvádí: "Občanský zákoník počítá a připouští možnost uzavírání zákonem nepojmenovaných a neupravených smluv, což vyslovuje v odst. l § 132, jímž ponechává na vůli smluvních stran, zda převedou resp. nabudou vlastnictví smlouvou kupní, darovací nebo jinou. Tento právní úkon by byl neplatný pouze tehdy, kdyby svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel anebo se příčil dobrým mravům (§39)".

V tomto případě v rozporu s dobrými mravy však byl, je a vždy bude způsob, jakým ČFVU nabyl vlastnictví výstavního domu Mánes. Šlo o majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 o. z.), který byl bezdůvodným obohacením ČFVU na úkor S. V. U. Mánes a jednáním proti dobrým mravům. Podle §3 o.z. právo nesmí být vykonáváno v rozporu s dobrými mravy, přičemž za jednání proti dobrým mravům považuje výklad k § 424 takové jednání, které sice neodporuje zákonu, ale mezi poctivými lidmi se považuje za nepřípustné.

NČFU se odmlčela a lze důvodně usuzovat, že rozhodnutí o navrácení majetku Spolku Mánes jednoduše neprošlo hlasováním v její správní radě. Podle důvěryhodného zdroje který nechce být jmenován, v tom zřejmě hrála loby některých členů správní rady Nadace, kteří si nepřáli navrácení budovy Mánesákům.

Jeden z členů správní rady NČFU Ivo Gil, který byl i členem výboru bývalého ČFVU, uvedl v roce 2001ve své odpovědi ke stanovisku výboru S.V.U.Mánes k současné správě, údržbě a využití budovy Mánes mimo jiné toto: "Nikdy jsem nepopíral nárok spolku Mánes na jeho majetek. Nebyl jsem pro vydání mimosoudní cestou, protože s novou členskou základnou spolku v devadesátém roce byly spojeny určité pochybnosti. Je otázka, co měl pan Gil vůbec na mysli. Pravda je, že se ucházel v roce 1992 o přijetí za člena Spolku Mánes, avšak jeho žádost byla zamítnuta.

Spolek Mánes udělal v roce 1956 chybu, když si nechal budovu ukrást

Městský soud v Praze 28. 3. 1994 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 18.10.1993 a spolek Mánes proti tomu podal dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně. Součástí dovolání bylo stanovisko, podle něhož ČFVU nenabyl vlastnické právo rozhodnutím státního orgánu a ani ze zákona. K tomu se ve stanovisku uvádí : "Zákonem, kterým mohlo na žalovaného přejít vlastnické právo, je autorský zákon č. 115/1953 Sb. Ani tímto způsobem však žalovaný nenabyl vlastnického práva, protože rozhodnutí ministra kultury ve smyslu § 79 odst. 2 tohoto zákona, podmiňující přechod vlastnického práva, nikdy nebylo vydáno.

Nejvyšší soud ČR zrušil předchozí rozsudek Městského soudu ze dne 28.3 1994 a kauzu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998 vyplívá, že celou kauzu by mohl v neprospěch spolku ovlivnit pouze ministrem kultury ČSR Ladislavem Štolem podepsaný dokument, kterým osobně - ve shodě se zák.č. 115/53 - ruší Mánes. Tento dokument ovšem neexistuje a z podrobného prostudování dostupných dokumentů je zřejmé, že rozpuštění spolku bylo uskutečněno bez splnění zákonných povinností, tedy v rozporu i s tehdejšími předpisy. Svévole úředníků z ÚNV hl.m.Prahy, kteří dopisem z 3.3.1956 oznámili spolku jeho zrušení, tak postrádala jednu podstatnou maličkost - procedurální právní rámec.

Městský soud v Praze 20. července 1999.nakonec zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l z 18.10. 1993 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání. Soud 6.3.2001 vynesl nakonec za předsednictví JUDr.Heleny Nebesářové rozsudek, v němž určil majitelem budovy Mánesa Nadaci ČFU. Avšak toto rozhodnutí bylo podle právního zástupce Spolku učiněno bez provedení důkazů, tedy proti požadavku soudu vyšší instance a zcela v rozporu s nálezem Nejvyššího soudu České republiky. Spolek Mánes se proto znovu odvolal k Městskému soudu v Praze, který ale rozsudek Obvodního soudu potvrdil.

Přestože bylo zcela prokazatelně spácháno v roce 1956 na spolku příkoří, je při prostudování vyneseného rozsudku patrné, že porota ve složení JUDr. Ireny Saralievové, JUDr. Ivany Klimešové a JUDr. Blanky Chvojové nereflektovala povahu sporu v jeho morálním rozměru a co je horší, při posuzování preferovala naopak důkazy, svědčící v neprospěch žalobce. V odůvodnění rozsudku se například píše, že rozhodnutí ministra kultury ze dne 20.1.1956 se sice nepodařilo dohledat, avšak z uvedených nepřímých důkazů lze dovodit, že bylo vydáno a rozhodnutí ÚNV na ně s konkrétní specifikací odkazuje. Námitka žalovaného, že podle knihy pošty nebylo toto rozhodnutí vypraveno, neprokazuje, že nebylo vydáno.

Tato formulace je při bližším pohledu v podstatě jen účelové sofisma, s cílem podpořit tzv.nepřímé důkazy, tedy i onen dopis ÚNV hl.m.Prahy ze dne 3.3.1956. Právní zástupce spolku Mánes ale předložil u soudu spisovou knihu ministerstva kultury, z níž vyplývá, že spis 10464/56 nepřekročil úroveň přednosty oddělení a nebyl předložen k rozhodnutí ministrovi, ani žádné rozhodnutí nebylo vypraveno. Tento důkaz odvolací městský soud zcela pominul a naopak v rozsudku uvádí: "Za situace, kdy se příslušné rozhodnutí ministra nedochovalo, není možné jen ze samotné formulace ,,ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 20.1.1956" dovodit, že toto rozhodnutí nepodepsal ministr, naopak je třeba s ohledem na další na ně navazující akt správního orgánu předpokládat, že se tak stalo". Oním dalším aktem správního orgánu ovšem byla svévolná likvidace spolku v rozporu s ústavou.

Soud mohl ovšem věci "předpokládat" i opačně, neučinil to a postavil se tím na stranu Nadace ČFU. Stejně tak porota zpochybnila i dopis Jaroslava Frágnera ze 6.3.1956, kterým se předseda spolku Mánes ohradil u ministra kultury proti likvidaci spolku. V rozsudku je k tomu mimo jiné uvedeno, že cituji: "Tento dopis není jako odvolání označen".

I v tomto případě lze ale použít jinou optiku pohledu, neboť J.Fragner se v dopise zcela jasně vyjádřil takto: "Dne 5.3.1956 byl ze strany Ústředního národního výboru hl.m.Prahy proveden přepadový administrativní zákrok, za účelem rozpuštění a likvidace spolku Mánes. Žádáme Vás naléhavě o bezodkladné zakročení, aby bylo zabráněno dalším neblahým důsledkům nerozvážně probíhající akce". Odvolací městský soud to ovšem interpretoval jinak a v rozsudku k tomu uvedl: "Z obsahu dopisu nelze dovodit, že jeho prostřednictvím chce pisatel dosáhnout zvrácení uvedeného rozhodnutí cestou řádného správního řízení". Zcela účelově je zde do této věty vsazena právní klička v podobě dovětku "cestou řádného správního řízení", protože jinak by formulace neobstála. Co jiného měl totiž J.Frágner na mysli když psal ministrovi, než zvrácení uvedeného rozhodnutí?

V závěru rozsudku se píše, že žalobci se v řízení nepodařilo zásadním způsobem zpochybnit správnost rozhodnutí ÚNV hl.m. Prahy ze dne 3.3.1956 z hledisek, která je soud oprávněn v rámci své pravomoci posuzovat. Zde je zase magickým slůvkem slovo "zásadním", neboť díky němu potvrdil Městský soud zamítací rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1. Žalobce tedy sice zpochybnil správnost rozhodnutí ÚNV ze 3.3.1956, ale nikoliv dostatečně pro to, aby porotu přesvědčil. Co se však mělo stát, aby nezávislá porota zaujala jiný postoj? Neměl by snad existovat rok 1921, kdy u nás vznikla komunistická strana a nebo snad neměl přijít únor1948 ? Věřím, že pak by bylo rozhodování poroty snadné, protože Spolek Mánes by kontinuálně trval.

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu? No a co!

Zdá se, že Obvodní soud pro Prahu 1 a stejně tak odvolací Městský soud v Praze neudělal nic pro spravedlnost a nechtěl osobně převzít odpovědnost za následky svých minulých rozhodnutí. Důvody v zamítnuté žalobě skryl proto do anonymity kolektivních orgánů v neprospěch poškozeného spolku, který svévolné rozhodnutí někoho jiného o svém bytí a nebytí již nemůže nikdy zvrátit. Má snad spolek Mánes prokazovat před nejvyšším soudem demokratické země, že po roce 1989 touto zemí morálně odsouzený politický režim, který ho v roce 1956 zbavil jeho práv byl nemorální, když Zákon o protiprávnosti komunistického režimu to deklaruje? Ne žalobce, ale soud rozhoduje o vině či nevině a je na něm, aby rozhodl spravedlivě, nikoliv jen se zadostiučiněním pasivní liteře zákona.

V preambule zmiňovaného zákona č.198 z roku 1993 se píše: "Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 - 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje, že ve své další činnosti bude-vycházet z tohoto zákona".

Cítíme-li palčivý rozpor mezi významem zákona a jeho uplatňováním ve skutečném životě, pak jde o okolnost, která je neuralgickým bodem a skutečnou zátěží pro úplné vyrovnání se příštích generací s minulými příkořími, která se stala jejich předchůdcům. Tzv."tlustá čára" byla sice na jedné straně formálním gestem "nejsme jako oni", na straně druhé zajistila mnohým exponentům bývalého režimu hájemství bezúhonnosti na úkor poškozených.

Je evidentní, že v případě spolku Mánes, ale i v jiných případech (např. "Zámek Štiřín"), české "demokratické" soudy ve své "činnosti" ze Zákona o protiprávnosti komunistického režimu určitě nevycházely. Alarmující je, že v morálně rozkladném prostředí zachování právní kontinuity s obdobím před rokem 1989, je zákon o protiprávnosti komunistického režimu výsměchem postiženým a nikoliv závazným dokumentem. Přitom se v něm píše o destrukci tradičních principů vlastnického práva, která právě postihla i spolek Mánes.

Pro Městský soud v Praze by při posuzování kauzy Mánes nebyl problém vycházet ze Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, třeba zrovna v bodě c/, paragrafu 1, kde se praví: "Komunistický režim a ti kdo ho aktivně prosazovali porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon". Z procesu soudní pře o budovu Mánes je ale zřejmé, že se na něj vztahuje i bod d/, kde je uvedeno, že komunistický režim používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva.

Jestliže byl podle Zákona o protiprávnosti komunistického režimu bývalý režim který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25..února 1948 do 17.listopadu 1989 zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný a jestliže byla Komunistická strana Československa organizací zločinnou a zavrženíhodnou, obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému, pak vzniká logická otázka, jak je možné, že nezávislý demokratický soud rozhodl v případě Spolku výtvarných umělců Mánes tak, jak rozhodl.

Logika je ovšem jedna věc, zákony druhá. Potíž je, že restituční zákon odmítá vydávat majetek právnickým osobám a pojetí našeho práva je kontinentální, tedy odlišné od toho, co vidíme v britských nebo amerických filmech. Tam - vulgárně řečeno - je-li soudce přesvědčen a má-li argumenty k rozhodnutí které třeba odporuje liteře zákona, učiní ho. Na první pohled se zdá, že tento model je spravedlivější, neboť umožňuje mnohem větší variabilitu rozhodování poroty, směrem k zadostiučinění morálním aspektům jednotlivých kauz.

Oproti tomu naše pojetí římského práva se konstituuje výhradně v mezích přijaté litery zákona, jeho výkladu a naplnění. V konkrétním případě soudního sporu Spolku Mánes to ale znamená, že nechce-li, či respektive nemůže-li soud vycházet z morálních hledisek kauzy a musí-li dostát tomu, co říká zákon, je povinností soudu pečlivě zvažovat všechny důkazy, zvláště, je-li to jediná šance účastníka sporu. Obávám se, že v případě pře o budovu Mánesa se tak nestalo a to i přes závěry, které učinil Nejvyšší soud.

Soudy by měly měřit stejným metrem

Že to ovšem jde, když se chce, je i příklad České strany sociálně demokratické, která byla v podobné situaci jako Spolek Mánes, ve svém sporu o Lidový dům. Nejvyšší soud ČR v roce 1998 z procesních důvodů odmítl dovolání ČSSD ve věci vlastnictví Lidového domu, neboť zpochybnil kontinuitu současné sociální demokracie se sociální demokracií před únorem 1948. Místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach na tiskové konferenci 11.9.1998 také zřejmě cítil nedostatečnost výkladu našeho práva, když mimo jiné řekl: "Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci neřeší obsahovou stránku. Řeší pouze formální a technickou překážku, na kterou se odvolává. Zpochybňovat majetkový vztah ČSSD k Lidovému domu je prostě nezodpovědné a připadá nám to trochu jako výsměch".

Škromach na tiskovce řekl, že je paradoxní, že pokud by v roce 1990 nebyl Lidový dům vyňat z majetku komunistické strany, tak možná, že dnes by nikdo nezpochybňoval, že je to majetek komunistické strany, protože ta má kontinuitu za celé období 40 let, kdy tady vládla. Budova Mánesa sice nebyla přímo v majetku KSČ, byla ale režimem zabavena a předána jednotné organizaci ČFVU.

V případě dostatečné politické vůle také ona mohla být vyňata v roce 1993 z majetku ČFVU a přejít třeba pod přímou zprávu ministerstva kultury, avšak ve vládě k tomu zřejmě nebyla odvaha. Bývalý ministr kultury Milan Uhde na tuto otázku odpověděl, že k tomu nebyl kompetentní, neboť takový krok neměl oporu v zákoně. Milan Uhde uvedl, že apeloval na Ivo Gila, tehdejšího člena výboru ČFVU a nynějšího člena správní rady Nadace ČFU, aby ČFVU zvážil vydání budovy Mánesa spolku, ale že mu to nemohl přikázat.

Jiří Paroubek v roce 1998 v textu "Jak došlo k boji o Lidový dům" uvedl: "V červnu 1948 se sloučilo to, co ještě zbylo z ČSSD po únorových čistkách a odchodech členů, s KSČ. Tímto "sloučením" se komunisté zmocnili historického majetku ČSSD - mezi jiným také pražského Lidového domu. Sloučení ČSSD a KSČ se uskutečnilo v rozporu s tehdejšími stanovami ČSSD, a bylo tedy neplatné i ve všech svých důsledcích včetně majetkových". Spolek Mánes se s Českým fondemˇvýtvarných umění nikdy nesloučil, také byl ovšem rozpuštěn v rozporu s tehdejšími stanovami a někteří jeho členové byli automaticky jako výkonní výtvarníci evidováni v ČFVU.

Paroubek tvrdí, že po obnovení činnosti ČSSD v roce1990, tvořili velkou část členů staří sociální demokraté, kteří byli členy před únorem 1948. Anebo ti, kteří pokračovali svým členstvím v rodinné tradici. Lidový dům v Praze tak prý byl symbolem sociálně-demokratického hnutí, jeho kontinuity s předchozími generacemi sociálních demokratů.

Stejně tak ale i staří Mánesáci tvořili část členstva S.V.U.Mánes, který po roce 1989 obnovil svoji činnost a rovněž i mnozí nový členové kontinuálně pokračovali svým členstvím v rodinné tradici. ČSSD dokonce zvažovala, že otázku vlastnictví Lidového domu by mohl vyřešit zákon o vlastnictví Lidového domu. K tomu nedošlo, Nejvyšší soud jim budovu po volbách nakonec přiklepnul.

Jestliže je historickým sídlem sociální demokracie Lidový dům (což soud potvrdil), pak historickým sídlem Spolku Mánes je jeho stejnojmenná budova. Spolek Mánes je ve stejné situaci jako byla ČSSD, také on si postavil svoji budovu ze svých úspor a navíc se zdá, že je jeho kontinuita s dřívějším spolkem mnohem průkaznější. Potíž ovšem je, že není politickou stranou. Zdá se proto, jakoby uznání kontinuity ČSSD bylo spíše výsledkem politického rozhodnutí, než hledáním spravedlnosti. Podle důvěryhodného zdroje který nechtěl být jmenován, šlo v případě akciové společnosti Cíl, jejímž prostřednictvím se ČSSD domohla velmi lukrativní nemovitosti, i o příklad uplatnění politického tlaku na rozhodování soudů.

Na dvojí metr a tím i na možnost uplatnění politického tlaku poukázal i poslanec Jiří Karas v Hospodářských novinách, v článku "Soudy nahrávají zlodějům Štiřína". Karas v něm píše, že zámek Štiřín je smutným symbolem neochoty polistopadových vlád a soudů vrátit ukradený majetek některým pravoplatným vlastníkům. V případě Štiřína jde prý o majetek Junáka. V roce 1948 ho nelegální Ústřední akční výbor Národní fronty nezákonně převedl na tehdejší Český svaz mládeže a po listopadu 1989 připadnul Ministerstvu zahraničních věcí. Soudy tvrdí, že právní kontinuita Junáka byla prý údajně dvakrát přerušena - jednou po zásahu samozvaného Akčního výboru v roce 1948 a po druhé pod tlakem KSČ v roce 1969.

Karas svůj článek uzavírá těmito slovy, cituji: " Je zajímavé, že úplně stejnou situaci soud spravedlivě vyřešil v případě Lidového domu. Jestliže kontinuita sociální demokracie uznána byla a Lidový dům jí byl vrácen, není to zřetelný precedens pro zámek Štiřín? Anebo i v dnešním režimu si jsou všichni rovni, jen někteří jsou rovnější? Zdá se tedy, že se určití soudci ani dvanáct let po porážce totality nestydí spolupracovat na zašantročení ukradeného majetku. Je to doklad, že justice přecenila své samočisticí schopnosti a to znamená kolaps spravedlnosti v praxi.

Epilog

Je třeba závěrem říci, že v případě zabavení a likvidace majetku Spolku výtvarných umělců Mánes a jeho převodu na ČFVU, nejde jen o slavnou budovu Mánesa s jejími pozemky, ale i o významnou sbírku obrazů, plastik, grafik, o rozsáhlou knihovnu a velmi cenný archiv. Nadace ČFU nyní vystavuje v galerii Nová síň díla, která údajně pocházejí z její sbírky. Mezi jinými je na ní vystaven i obraz Václava Špály, pocházející ovšem ze sbírky S.V.U. Mánes. Správní rada Nadace ale může být klidná, spolek Mánes dosud uplatňuje jen nárok na svůj spolkový dům. Otázka je, zda se ho někdy dočká.