Nelze mluvit o "postoji ČR", neboť státní útvar nemá postoj, ten mohou mít pouze jeho občané. A občané jsou zmítáni dvěma protichůdnými emocemi - traumatem antisovětismu a primitivní mechanistické propagandy spojené se SSSR na jedné straně a na straně druhé neláskou ke všem silným - všem velmocem, které se více než o mezinárodní politiku vždy staraly o své pozice a zisky. Velmocem, které, když měly pomoci slabým v nouzi, tak zradily ideály, ze kterých vzešel náš předchozí obdiv k nim a díky jejich zradě způsobily mimo jiné i nemalou část tragédií 2. světové války.

Český občan má již více než tři století komplex z toho, že není hybatelem dějin ale hýbaným. Neláska Čechů ulpěla na potomcích habsburského domu, ulpěla na Stalinových pohůncích, ulpěla i na těch, kteří se o nás bavívali bez nás. Tedy i na Spojených státech.

Už první republika vzývala spolu s Masarykem a dalšími emigranty Ameriku, neboť útěk před poválečnou mizérií a ideály tehdejších Spojených států ovlivnily mnoho Čechů, ale hlavně mnoho Slováků z průmyslově zaostalé a ekonomicky zbídačené země za řekou Moravou. Emigrační vlny nebyly tak silné jak v sousedním zemědělském Polsku, ale byly. A sny a mýty mají dlouhou paměť... Ideály se krásně píší na pergamen, dobře se čtou na mítincích či řečništích, ale hůř se uvádějí do praxe. Masaryk se o to pokusil a kus jeho názorů jako zakladatele státu a osvoboditele národa z německého područí zůstal i v nás dodnes.

Druhá světová válka naučila americké vojáky a posléze i americké politiky "silonkové" a "žvýkačkové" propagandě. Ekonomická nedostatečnost byla masově využívána s inteligencí vlastní vojákům, nikoliv politikům. A to bylo setkání s Amerikou vítězící. Setkání s Amerikou prohrávající už bylo později, ale myšlenky beat generation i hippies jsou živé dodnes - nikoliv ale jako následováníhodné. Jelikož po druhé světové válce a zvláště po prohrané válce ve Vietnamu se americká státní propaganda vysoce zprofesionalizovala (jak ta vnitrostátní, tak i zahraniční), socialistický blok se brzy ocitl v dějinné pasti svých vlastních hesel, jelikož realizace socialistických vizí se - přes nesporné úspěchy té doby v rekonstrukci infrastruktury zničeného státu - nenaplňovala tak rychle, aby výhody kolektivního vlastnictví pocítil v maloměšťáctví vychovaný občan ve své peněžence a aby zde nebylo pole pro segmentovanou, koordinovanou a sociologickými metodami formovanou kontrapropagandu "ideového nepřítele".

Nevýhody socialismu si zakrátko uvědomili všichni - i ti, kteří si je nechtěli přiznat. Nastoupila plíživá destrukce nepřátelské ideologie... Namísto "dohnat a předehnat" dokladování falešnosti nerealistických hesel budovatelského socialismu, perzekuce i akcentování duchovní čistoty poražených a mučených. Vyráběli se mučedníci. Na obou stranách "železné opony". Nic těžkého ani nic nelogického. Zde je nutno vyzdvihnout zvláště roli amerických "exportních" médií, které se ochotně, přeochotně ujaly "občanských" idejí a jejich propagace na dálku.

Svobodná Evropa i Hlas Ameriky jako propagandistické stanice placené vládou USA odvedly dobrou práci na poli exportu idejí a odvádějí ji dodnes. Pozitivně stejně, jako negativně. Tyto dvě stanice rozšířily sen, který trval čtyřicet let a po probuzení se nutně musela dostavit kocovina. Někteří sní dodnes.

Češi odchovaní v rovnostářství nemají rádi autority, které jednají z pozice síly a moci. Ruské tanky či ponorky a americké torpédoborce či bombardéry se od sebe tolik neliší. Velmocenské vměšování je obojí a okupace také.

Dalším fenoménem vztahů malý-velký a jeho schizofrenie je globalizace. Ta ekonomická bez přívlastků i ta technologická s přívlastkem hi-tech. Zlaté české ručičky se mohou snažit jak chtějí, hloubavost ale není žádaná. Pouze manuální práce ve mzdě. To uráží, zvláště když se k tomu kouří tlustý doutník a jezdí v autě za milion. Já vím, že tak trochu zjednodušuji a přeháním, ale symbolem neefektivní, zpupné, neekologické prestižní spotřeby a hodnotové nadvlády se stal americký dolar a americký kapitalista, nikoliv česká koruna a český dělník. Cestou k úspěchu už netvoří budování továrny z malé dílničky, ale konto v bance a nemorální život zahálčivé třídy.*)

Odchod z jednání o v Kjótu či nezodpovědná arogance v případě jiných "strategických zájmů" USA je v malém ale hrdém státečku v Evropě vnímána s patřičnou dávkou evropského pohrdání "primitivy" u jedněch a servilitou u některých jiných. Dolar je přece dolar...

Vděční mohou být ti, kteří měli možnost díky své spolupráci s různými nadacemi v USA či díky své spolupráci s RFE či VOA publikovat, dostávat honoráře, emigrovat či jen přežít v době, kdy byli vystaveni mnohdy nelidskému existenčnímu tlaku, ale i psychickému či fyzickému násilí ze strany bezpečnsotních orgánů tehdejšího "světa za železnou oponou". Vděčni mohou být i ti, jimž politické vítězství té první skupiny umožnilo zbavit se útlaku a ponížení které se jim dostávalo po desítky let od komunistů. Nebylo jich málo a nelze se jim divit.

Zbytku (těm dolním deseti milionům) je to fuk. Ti jsou a budou nevděční ke všem nehmatatelným idejím a proto po "sametově" ideálním státním převratu zvítězily Klausovy myšlenky "volby peněženkou" a heslem "Vaše kupónová knížka volí pravici". Národ "volil Klause" až do krutého prozření uprostřed vytunelovaných bank. Pravicové ideje individuálního úspěchu v Čechách byly inspirovány americkými soap operami a hrdinskými filmy o kovbojích, dobývajích pustý Západ... Marlboro man a Ewingové byly hodnotovým symbolem budování kapitalismu v Čechách. Americká reklama na americké ideje. K tomu česká realita. A vy se dnes divíte? Čemu?

Spojené státy byly vždy pro Čechy zemí, která umožňovala i té černé uklízečce v hotelu stát se jeho majitelkou - na nekastovním principu založená země neomezených možností... Ach, ty mýty...

Spojené státy jako záruka míru, Spojené státy jako kolébka demokracie, Spojené státy jako říše blahobytu vydělaného prací...

Nezní to - narozdíl od reality - chytlavě?

Eurounijní politika a proamerické kalkulace v ní jsou jedna věc, americká strategie v Evropě věc druhá. Americká strana potřebovala nutně na rozbití evropského hospodářského prostoru, ohrožujícího dolar eurem svou "letadlovou loď" uprostřed Evropy.

Tou "lodí" jsme měli být my - a i proto si někteří významní "sametoví" revolucionáři chodili pro instrukce na americké velvyslanectví na Malou Stranu. Někteří se tam rovnou nastěhovali. A pak prováděli důsledně proamerickou politiku "sjednocení Evropy" podle představ konzervativních republikánů. Poté, kdy se měl k moci v USA dostat socialistický - demokratický prezident, dovolila si zdejší tajná služba dokonce pokus o vlivovou operaci proti němu - v koordinaci s určitými konzervativními skupinami uvnitř CIA. Na oplátku se mohutné americké podpory dostávalo vždy těm, kteří odmítali české socialisty. Vměšování americké ambasády a jejích špionážních struktur v Praze do vnitropolitických záležitostí České republiky bylo nejviditelnější v "životních zájmech" USA - ropě a zbraních. Lobbing "za americké národní zájmy" měl někdy až charakter vydírání a špionáže spojené s ekonomickou sabotáží... Přesto se USA nepodařilo tuto bitvu plně vyhrát a nezabránily pádu Klausovy vlády, v níž měly řadu sympatizantů. A tím i změně proamerické zahraniční politiky na pro-evropskou, neboť Evropa byla v tu dobu většinově socialistická a socialisté v Evropě vždy velmi mohutně kooperovali i ekonomicky. O integraci se rozhodovalo a rozhodnuto bylo v ekonomických komisích Socialistické internacionály, nikoliv v úřednických kancelářích Bruselu... I proto je představa opětného amerického diktátu stěží přijatelná, zatímco vazba na sociální, i když byrokratickou Evropu má mnoho příznivců...

Česká republika je dnes vyspělou, převážně ateistickou, libertariánskou, technickou a průmyslovou zemí - narozdíl od zemědělského, bigotně katolického Polska. A proto má dnes Polsko více společných stanovisek i hodnot s USA než ČR. Koncept letadlové lodi byl ale opuštěn už v polovině minulého desetiletí, kdy USA zjistily, že Evropu definitivně nerozdělí a integrace je nevyhnutelná. Ponechaly ji tedy napospas. Dohody s Putinem se dělají na pragmatičtějších a racionálnějších základech než s opilým Jelcinem. A tak se - pragmaticky - vyměnil subkontinent Evropa za subkontinent nečínské Asie. A USA nalezly motor svého hospodářství i prostor pro své expanze. Změna americké vojenské strategie pak trvala přesně čtrnáct dní...

Podle české ústavy není český prezident ze svých rozhodnutí odpovědný a občan Havel dva dny před koncem svého mandátu si už může dělat, co se mu zlíbí. Nikoho nezajímá, na politiku už nemá vliv. Pouze na zmatená média a přátele ze své zednářské lóže. A to není politická veličina, kterou by bylo nutno brát vážně...

Nesměšujte Českou republiku a její legitimní vládu s občanem Havlem. Vládnoucí strana je členem celosvětové internacionály, jejíž zahraniční politika ovlivňuje dění v celém světě, na evropském kontinentu zvláště. Václav Havel je bývalý bohém, snílek a mediální symbol, kterým se stal dobrovolně, sám a rád. Dnes je to důchodce Havel.

Země Visegrádu společnou pozici v závěrečných fázích vyjednávání o přistoupení k EU nemají, neb každá lobbuje sama za sebe a každá má problémy jiné. Naše zemědělce už tolik nezajímá, co se děje na polích Polska. A polské zemědělce zase neděsí přeshraniční pendleři ze Šumavy. K nim na pole pracovat nepůjdou. Politiky států jsou výslednice zájmů jejich občanů, nikoliv scénáře absurdních divadelních her. Zatímco Česko je jednou ze zemí, jejichž vstup v první vlně byl jednoznačný a má velkou podporu vládnoucích sociálních demokratů v Německu - přes problémy s rozdílnými pozicemi SPD a ČSSD uvnitř evropského sociálně demokratického hnutí, u Maďarska jednoznačnost vstupu dlouho jasná nebyla a u Polska nebylo jasno do posledního summitu. Protože uživit neproduktivní a technologicky zaostalé polské či maďarské zemědělce bude znamenat největší ekonomickou ránu pro Německo a Francii. Německý průmysl to zaplatí a Francouzi dostanou o to méně. Němečtí i francouzští zemědělci budou biti dvojnásob - konkurencí a snížením dotací na vlastní produkci. A to se bavíme o třetině rozpočtu EU... A to je důvod k tomu mít jiné zájmy a posilovat si své vyjednávací pozice "jemně" vydíracími taktikami. To vše jsou ale jen taktiky, nikoliv strategie a proto skončí 1. 1. 2004. Buď tak nebo jinak.

---

*) Poznámka JČ: Předstva americké "zahálčivé třídy" mi připadá jak z Dikobrazu v padesátých letech. Vždyť dodneška je možné vybudovat v "reálném kapitalismu" vysoce úspěšnou mezinárodní firmu z ničeho, a dokázala to spousta lidí: hloubavost se prosazuje, je to ovšem, zdá se, jednodušší v samotných Spojených státech nebo třeba v Británii než v České republice. Na Západě v tomto smyslu najdete vstřícnější banky i investory, i když, na druhé straně, možná ostřejší konkurenci. Rozdíl mezi situací v malém postkomunistickém státě a zavedenou západní ekonomikou je ovšem vůči malému postkomunistickému státu neférový: jde stále o tytéž dnešní globalizační problémy, s nimiž zakladatelé malých států nepočítali.

Poznámka ŠOK k poznámce JČ: Můj v literatuře vzdělaný šéfredaktor mi promine, ale termín "morálka zahálčivých tříd" je sice volnou parafrází na Komunistický manifest (jinak velmi poučné čtení, zvláště v době expanze neregulované globalizace), ale je doslovnou citací názvu jedné knihy. Tu knihu nenapsal Rus, ale Angličan. A nebyl to revolucionář, ale univerzitní profesor ctihodného a pro-kapitalistického vzdělávacího ústavu...

Ta kniha je rozborem modelů chování americké vyšší střední třídy, žijící a mající své bohatství už nikoliv z tvrdé a poctivé práce - jako jejich dědové a pradědové, ale jen a pouze z práci dávno odcizených burzovních spekulací a globálních kurzových hrátek s použitím "velmocenské pozice" dolaru. A že je v zájmu těchto "investorů" válka na překonání hospodářské krize, ve které se USA ocitly, je víc než zřejmé.

V rámci inovovaného postmoderního modelu leisured classes doporučuji svému šéfredaktorovi četbu jiné knihy, kterou i Britské listy recenzovaly - Spiknutí kokotů, v originále The Asshole Conspiracy (Enthea Press, Atlanta USA 1994), případně knihu Davida Brokse, brilantní studii kulturní a hospodářské elity dnešní Ameriky, yuppies dneška - "bourgeois bohemians" s názvem "Bobos - nová americká elita a její styl".

Termín leisured classes sám je také z angličtiny, původně však ve spojení se sociologicky definovaným pojmenováním chování aristokracie (leisured arictocracy) a rentiérů. Vznikal někdy na počátku devatenáctého století v Anglii (The Theory of the Leisure Class, Thorstein Veblen, 1899, také Mentor, 1953), pokračoval přes celé dvacáté století - nejvíce v druhé polovině šedesátých let (mj. i Homo Ludens: A Study of the Play Element in Culture ; Johan Huizinga, The Beacon Press, 1950, česky Homo ludens a neb o původu kultury ve hře, MF, 1968), (The Culture of Narcissism: American Life in An Age of Diminishing Expectations ; Christopher Lasch, Warner Books, 1979) (Boxed In: The Culture of TV; Mark Crispin Miller, Northwestern University Press, 1988) (Technopoly: The Surrender of Culture to Technology ; Neil Postman, Vintage Books, 1993).

Termín střední třída patří taktéž k pojmové výbavě nikoliv kreslířů Dikobrazu, ale vychází z dnes již snad již klasické Millsovy práce o "bílých límcích" jako "nové střední třídě" (Mills 1956). Pokud jde o pracovní, a tudíž v jistém smyslu zjednodušující vymezení "nové střední třídy", jejíž vznik je spjat s pozdějšími fázemi vývoje industriální společnosti a zejména s tzv. postindustriální érou, lze říci, že tato skupina je charakteristická snahou zhodnotit na trhu práce "lidský kapitál" - tj. vysoké vzdělání, specifické znalosti, talent a schopnosti. Jinými slovy, zatímco životní šance příslušníků staré střední třídy jsou určeny v prvé řadě možnostmi zhodnotit ekonomický kapitál, životní šance příslušníků nové střední třídy jsou dominantně určeny možnostmi zhodnocení lidského kapitálu. (Matějů, Sociální trendy, 1998). Práce sociologa Matějů bych ostatně doporučil i jako "objektivizační" studii, opírající se ve svých vývodech o konkrétní čísla, nevycucaná z prstu, ale zjišťovaná v českém terénu. Práce byla mimo jiné sponzorována i Fordovou nadací a IWM Vídeň.

Doporučuji též ke studiu ročenku WorldWatch Institute Stav světa. V češtině vydalo poprvé nakladatelství Hynek v roce 1998, ISBN 80-86202-29-1. Další knihou, jež možná opraví páně Čulíkovy příkré soudy o mých formulacích na adresu "světového četníka", je kniha Mcdonaldizace společnosti, George Ritzer, Academia, ISBN 80-200-0571-4