Německý kancléř Gerhard Schroeder se v minulých dnech zapřísahal na konferenci EU, že Německo neschválí žádnou rezoluci pro válku proti Iráku. Podle autora článku to dělá Schroeder proto, aby tak vyřešil své vlastní domácí politické problémy. Německá ekonomika je na pokraji recese a očekává se, že Schroederovi sociální demokraté prohrají volby ve spolkových zemích Dolní Sasko a Hessensko, takže se Schroeder znovu vrátil k antiamerikanismu.

Autor argumentuje, že přesně totéž platí i o antiamerikanismu v ostatních členských zemích EU. Čím více Evropa postupuje k integraci, tím zjevnější jsou rozdíly mezi jednotlivými členskými zeměmi EU a tím míň je jasně, co sjednocená Evropa vlastně bude znamenat. Protože se Evropané v podstatě shodnou jen na tom, čím nejsou, končí vždycky povrchní kritikou USA.

Evropská unie je podivná, je to nejodvážnější experiment mezinárodní integrace od zrodu moderního státu a nikdo vlastně neví, co EU je a jak funguje.

V současnosti se pracuje na pokusu nahradit různé zakládající listiny EU jednotnou ústavou. Ta se snaží řešit otázky například jak má být rozdělena moc mezi velké a malé země a které pravomoci by měl mít Brusel, nebo zda by měla existovat evropská armáda. Evropanům se zrovna moc dobře nedaří při úsilí tyto složité otázky inteligentně zodpovědět.

Dvě hlavní linie zahraniční politiky EU, totiž pomoc třetímu světu a volný obchod, jsou fatálně ochromeny absurdně ochranářskou politikou Evropské unie vůči vlastnímu zemědělství. Cíle zahraniční politiky EU jsou ochromovány příliš nízkými výdaji na zbrojení. Existují problémy s eurem: Francie se chystá otevřeně porušit pravidlo, které zakazuje členským zemím EU, užívajícím euro, mít velký deficit státního rozpočtu. Ekonomika eurozóny stagnuje.

Namísto řešení svých vlastních problémů se evropští politikové neptají: "Co se to děje s Evropou?" (kde ekonomický útlum, zmatek ve státních institucích a odtažité elity vedly k volebnímu úspěchu nevypočitatelných a xenofobních stran) ale odvádějí od Evropy pozornost otázkou "Co se to děje s Amerikou?"

Je nutno přiznat, že evropská kritika Ameriky není nutně ničím špatným. Žádná země není dokonalá a Evropa občas funguje jako užitečná "loajální opozice", a tak usměrňuje extremnější americké instinkty. Dobré například bylo, že Evropa přiměla nynější americkou vládu, aby ve věci Iráku jednala prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN. Ale opozice nemůže jen kritizovat, musí také předložit alternativní řešení, míní autor.