Celá záležitost kolem "dopisu osmi" je dost složitá. Zaprvé je nyní zjevné, že podpis Václava Havla pod tímto dopisem byl jeho vlastní iniciativou, kterou nepodporuje ani česká vláda ani většina českých občanů. Podle nedávného průzkumu CVVM by vojenský útok proti Iráku podpořilo jen 24 procent českých občanů a jen 13 procent, pokud by nebyla schválena druhá rezoluce OSN. Většina mainstreamových českých sdělovacích prostředků je nekriticky proamerická, ale většina obyvatelstva ČR není. Češi nikdy nepodporovali žádné vojenské akce, stavěli se i proti bombardování Srbska v roce 1999.

Proč jsou česká média většinou nekriticky proamerická? Pro to existují ideologické důvody; zároveň jsou to tytéž důvody, proč je i část českého obyvatelstva (ne jenom novinářská obec) nekriticky proamerická.

Po dobu mnoha desetiletí se v komunistické propagandě rovnalo cokoliv amerického naprostému "zosobnění zla". Komunistická propaganda však fungovala obráceně. Nikdo nevěřil tomu, co tvrdila komunistická média o životě v Československu, ale když líčila komunistická propaganda život na Západě, lidé v Československu věřili v opak. Takže když například komunistická propaganda upozorňovala, že na Západě existuje určité množství nezaměstnanosti (samozřejmě to dělala pro své manipulativní cíle), lidé v Československu v důsledku této propagandy věřili, že je Západ nádherným, spotřebitelským rájem, kde létají holubi do úst.

Dodneška některé lidi v ČR irituje, když se napíše nějaká informace o Západě či o Americe, jaké k svým cílům za komunismu zneužívala tehdejší propaganda. V důsledku toho se dodnes někteří novináři v ČR určitým kritickým tématům o Západě vyhýbají, aby je někdo neobvinil, absurdním způsobem, že "píší jako komunisti".

V důsledku komunistické propagandy a nedostatku informací o vnějším světě bylo mnoho Čechů vždycky přesvědčeno, že jsou Spojené státy absolutním ručitelem svobody a demokracie. Mnoho antikomunistů v České republice, kteří jsou dosud ztraumatizováni někdejším komunistickým útlakem, si plete antikomunismus a pravicovou politickou ideologii se svobodou a demokracií. Staré zvyky odumírají jen pomalu a tito lidé demonstrativně a emocionálně "milují Spojené státy" asi tak, jak nadšení komunisté "milovali Sovětský svaz" ve stalinských padesátých letech. Češi jsou malý národ a někteří Češi se domnívají, že jejich národ může přežít jen potud, pokud se postaví na stranu supervelmoci. Češi také, stejně jako ostatní středo a východoevropské země, vždycky chtěli být součástí Západu a pohlíželi v době komunismu závistivě přes železnou oponu na štastnější evropské národy, k nimž se nesměli přidružit. Teď je mnoho Čechů potěšeno, že jsou, jak se zdá, na straně , která "vítězí", tedy na americké straně, a domnívají se, že už nejsou spojováni "s těmi žebráky z východu", jak to před časem formuloval jeden český politik. Takže je zřejmě možné nekritickou podporů Čechů vůči Spojeným státům do určité míry interpretovat i jako vyjádření jejich určitého komplexu méněcennosti.

Jak jsem uvedl, někteří Češi si dodnes upřímně myslí, že jsou Spojené státy nesobeckým ručitelem svobody a demokracie. Neuvědomují si, že takovým ručitelem není žádný stát na světě, že všechny státy světa, včetně Spojených států, realizují zahraniční politiku, která není založena na nesobeckých, humanitních ideálech, ale na sobeckém státním zájmu. To, že se státní zájem Spojených států a Československa za komunismu a po určitou dobu po pádu komunismu shodoval, je historická a strategická náhoda. Není zaručeno, že tomu tak bude vždycky.

Čím více Češi důvěřují Spojeným státům, tím méně důvěřují Francii a Německu. Německa se obávají v důsledku jeho ekonomické moci a také v důsledku sudetoněmeckého problému, který už celou řadu let nafukují česká média a proměňují ho v hlavní problém česko-německých vztahů. Máte-li tak velkého a ekonomicky mocného souseda, jako je Německo, vaší přirozenou tendencí bude vyhledávat si silné spojence ve větší vzdálenosti. Francie zradila Československo v době mnichovské krize v roce 1938 a mnoho Čechů jí asi dodnes - právem? - nedůvěřuje.

Z ideologických důvodů mnozí Češi naprosto odmítají - po čtyřiceti letech reglementace komunismu - jakoukoliv regulaci. Například někteří z nich považují moderovanou debatu, podřízenou základním zásadám civilizovaného chování, za "porušování svobody slova". Někteří z nich dávají přednost "divokému liberalismu" na Východě před tím, co vidí jako přílišnou regulaci v západní Evropě.

Evropská unie se za posledních několik let chová sobeckým, nevelkomyslným a arogantním způsobem vůči středoevropským zemím, připravujícím se na vstup. Nejsilnějšími členy EU je Německo a Francie. Není divu, že Češi, trochu jako Britové, pociťují určitou škodolibost, když mají možnost Německu a Francii trochu podtrhnout stoličku.

Mnozí Češi jsou vděční americkému prezidentu Wilsonovi, který stál u zrodu demokratického Československa na troskách Rakousko-Uherska v roce 1918. Američané jsou také uctíváni za to, že částečně osvobodili Československo v roce 1945 (oslavy amerického osvobození západních Čech bývají nyní právě tak přehnané jako bývalo přehnané díkůvzdání sovětské armádě za komunismu). Mnoho Čechů pociťuje také vděčnost vůči prezidentu Ronaldu Reaganovi. Domnívají se, že vyvolal závody ve zbrojení, v jejich důsledku se rozložil Sovětský svaz.

Už od třicátých let milují Češi romanticky americký "Divoký západ". Existuje dlouhá trampská tradice, v jejímž rámci mladí i ne už tak mladí muži předstírají, když táboří na českém venkově, že žijí na americkém divokém západě jako "kovbojové" anebo američtí vojáci. Nosit napodobeninu americké vojenské bundy bylo za komunismu odvážným "protestem".

Ve Spojených státech existuje česká komunita, avšak Češi žijící v ČR se s ní příliš nestýkají a nedůvěřují jí. Češi z České republiky často nedůvěřují Čechům, kteří žijí dlouhodobě v zahraničí.

To je obtížné předpovědět. Zatímco jsou sdělovací prostředky a část politické třídy nekriticky proamerické, velká část veřejnosti se nyní staví ke Spojeným státům kriticky.

Viz odpověď na první otázku.

Různí pozorovatelé poukázali na to, že společná zahraniční politika EU musí být důsledkem kompromisu často vzájemně protikladných zájmů jednotlivých členských zemí EU, současných i budoucích. Nevěstilo by nic dobrého, kdyby to, co považujete za společnou zahraniční politiku EU, určovalo Německo a Francie. Proto je nutno doufat, že velké země EU budou naslouchat názorům nových členských zemí, bez ohledu na to, jak "pitomé" se jim tyto názory budou zdát. Z tohoto důvodu byl Havlův podpis pod "dopisem osmi", bez ohledu na to, jak byl kontroverzní, zdravou a prospěšnou lekcí pro demokracii.