Evropané jsou v současnosti v Americe označovány za "euroidy", za "euroslabochy", Richard Perle, předseda americké Národní obranné rady tvrdí, že Evropa ztratila svůj "morální kompas" a Francie "svou páteř". Stejně iritováni vůči Evropě jsou čelní členové americké vlády.

Evropané jsou podle nynějších amerických sterotypů slabí, nedůtkliví, pokrytečtí, rozhádaní, podvodní, někdy antisemitští a často mnichovanští, zaměření proti Americe. Utrácejí své peníze za víno, za dovolenou a přehnaně rozvinutý sociální stát, namísto aby investovali do obrany. Posmívají se ze strany, zatímco Američané jsou silní, zásadoví obránci svobody a vlastenecky slouží poslednímu řádnému národnímu státu na světě.

Tyto stereotypy mají zajímavé sexuální konotace. Zatímco je Američan virilní, heterosexuální samec, Evropan je ženská, je impotentní anebo vykastrovaný. Vojensky nejsou Evropané schopni erekce. Evropanům chybí "animální energie". Slovo "eunuch" je odvozeno od zkratky "EU".

Britům uštědřují Američané výjimku, často je ani za Evropany v pravém smyslu nepovažují. Nejhůře jsou na tom v Americe Francouzi. (Ti ovšem Američanům oplácejí stejnou měrou.) "Víte, zachránili jsme Francouzům prdel dvakrát a nehnou pro nás prstem," řekl autorovi jeden americký veterán z druhé světové války. A Francouzi se nemyjí. Nadávání na Francouze je v Americe populární. Protifrancouzské vtipy vždycky vyvolávají smích.

Antieuropeanismus není symetrický s antiamerikanismem. Emocionálním leitmotivem antiamerikanismu je resentiment smíšený se závistí, antieuropeanismu hněv smíšený s pohrdáním.

Antieuropeanismus však není rozšířen po celé Americe - převládající americký postoj vůči Evropě je především nezájem, smíšený s pozoruhodnou neznalostí. Od konce studené války se lidé v Americe přestali zajímat o Evropu - už není považována ani za mocného spojence, ani za vážného obchodního soupeře, jako Čína. "Je to domov důchodců," poznamenal jeden Američan o Evropě. Jeden vysoký činitel americké vlády odpověděl na otázku, co by se stalo, kdyby Evropa dál pořád kritizovala Spojené státy z pozice vojenské slabosti, slovy: "Ale copak na tom vůbec záleží?"

Přesto si však autor myslí, že u mnohých lidí - zejména těch, kteří studovali v Evropě a mají v Evropě přátele - je americký nezájem jen předstíraný.

Antiamerikanismus v Evropě je většinou levicový, antievropeanismus v Americe spíše pravicový.

Avšak i mezi powellovskými "liberály" na americkém ministerstvu zahraničních věcí vládne silná deziluze pociťovaná vůči Evropanům. Hlavně proto, že Evropa nedokázala zasáhnout proti genocidě čtvrt milionu Bosňanů za vlastními humny. "Evropané se nechovají seriózně," zní tamější verdikt.

Historicky vzato, existoval v Americe vždycky proud antievropeanismu. Amerika se definovala vzdorem vůči Evropě. Zároveň však bývali Američané Evropou fascinováni (viz spisovatel Henry James).

V letech 1941 - 1991 Americe na Evropě záleželo kvůli sovětskému nebezpečí, přestože i během studené války občas docházelo mezi Evropou a USA k transatlantickým sporům, například ohledně střední Ameriky a Izraele.

Nyní však zřejmě došlo k tomu, co australský autor Owen Harries předpověděl v článku v časopise Foreign Affairs už před deseti lety, k úpadku Západu jako pevné geopolitické osy. Evropa už není ohniskem "války proti terorismu". Evropa neproměnila svou ekonomickou moc - srovnatelnou s ekonomickou mocí Ameriku - v srovnatelnou vojenskou moc.

Podle Roberta Kagana se Evropa přesunula do kantovského světa "zákonů, předpisů, vyjednávání a spolupráce", kdežto USA zůstávají v hobbesovském světě, v němž je nejdůležitější vojenská síla. Kagan si podle Ashe zřejmě situaci v Evropě, která je spíš chaotická než cokoliv jiného, idealizuje, důležité však je, že Evropané a Američané skutečně aspirují k těmto navzájem odlišným ideálům.

Američané i Francouzi si o sobě myslí, že jsou to národy, které mají univerzální, civilizující poslání. Francouzi ovšem nyní rozšířili své civilizující poslání na celou Evropskou unii; toto "evropské" poslání je v přímém rozporu s nejnovější, konzervativní verzí, americké civilizující mise. Evropané jsou hrdi na to, že je jejich kontinent zónou, kde je absolutně vyloučeno, že by tam mohlo dojít k válce.

Obě strany si myslí, že je jejich model lepší. Podle politologa Charlese Kupchana to povede ke konfiktu civilizací mezi Evropou a Amerikou.

Amerika přišla o svůj kulturní komplex méněcennosti, zejména od ukončení studené války.

Všechny tyto trendy jsou hlubinné, ale po dobu osmi let po ukončení studené války je maskovala přítomnost Billa Clintona v Bilém domě, honorárního Evropana. Pocit, že je Amerika ve válce, vládne především ve Washingtonu. Robert Kaplan to charakterizoval jako "válečnickou politiku" se silným fundamentalistickým křesťanským podtónem. V silně sekularizované Evropě už nic takového neexistuje.

Silným zdrojem rozporů mezi Evropou a Amerikou je konflikt na Blízkém východě. Američané kritizují údajný evropský antisemitismus, když Evropané kritizují politiku Izraele. Mezi americkým a evropským přístupem k palestinsko-izraelskému problému však existují skutečné rozdíly: Evropané zastávají názor, že mírové narovnání mezi Palestinci a Izraelci v důsledku vyjednávání by bylo dlouhodobě daleko výraznějším úspěchem ve "válce proti terorismu" než útok na Irák.

Evropa, která je těsně vedle Blízkého východu a má rostoucí islámské obyvatelstvo, má velký zájem o to, aby vznikl mírový, prosperující a demokratický Blízký východ. Demokratizace Blízkého východu by měla být novým velkým transatlantickým projektem pro oživený Západ. Ale zatím to tak nevypadá. Naopak, válka proti Iráku zřejmě rozdíly mezi Amerikou a Evropou a vzájemné antipatie ještě posílí, uzavírá britský autor.