|
Neznamenalo by to nějakým zákonem nakonec rozdělit občany v jejich právech na zdravotní péči na lepší lidi a ty ostatní? MZ - Já žádné konkrétní návrhy neznám a je tedy těžké se konkrétně vyjádřit k této vaší hypotéze. Není možné dělit podle typu pojištění občany na jakékoliv kategorie nebo jim poskytovat v závislosti na jejich solventnosti horší nebo lepší péči.
Systém poskytování zdravotní péče, který samozřejmě musí být hrazen a řádně financován, je založen na rovné dostupnosti a kvalitě -- bez jakéhokoliv kastování.
Dobře, ale zeptám se pro jistotu ještě jinak: Pokud Pfizer opravdu na výše zmíněných záležitostech s vládou spolupracuje, tak konkrétně s kým, odkdy a v jakém stádiu ta jednání jsou.
Společnost Pfizer nezahájila žádná jednání ani s vládou, ani s představiteli Ministerstva zdravotnictví.
To je potěšující informace. Dlouho jsem si s totiž spolupráci vlády a privátní farmaceutické společnosti na takovém zdravotním pojištění nedovedl představit.
Listina základních práv a svobod ČR, hlava čtvrtá - Hospodářská, sociální a kulturní práva v článku 31 totiž jasně říká: Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Návrhy Pfizeru -- pokud existují -- by nakonec vedly ke změně zákonů o zdravotní péči.
Jak již bylo řečeno, návrhy společnosti Pfizer nám nejsou známy a rozhodně není možné, aby návrhy soukromé společnosti vedly k nějaké legislativní revoluci.
Paní doktorko, podle Pfizeru naše vláda v ČR příliš podporuje předepisování generik (léky vyráběné po vypršení lhůty patentové ochrany - pozn. red.) tím, že jsou hrazena z veřejného zdravotního systému. Oni jako firma založená na výzkumu pak mají stížený odbyt svých sice dražších, ale prý lepších léků. Zatím je mohou předepisovat jen specialisté. Co vy na to?
Z finančních prostředků veřejného zdravotního pojištění tvořily v roce 2001 výdaje na generická léčiva asi 27% celkem. Zbylé výdaje jdou na vrub léčiv negenerických. Pro srovnání - v roce 1994 tvořila generická léčiva na výdajích kolem 56%!
Je to způsobené tím, že v České republice mají originální léčiva nejdelší patentovou ochranu v Evropě vůbec.
Na rozdíl od řady evropských zemí typu Švýcarska nebo za oceánem - třeba v Kanadě (Paulson je Kanaďan, pozn. red.), nemáme v zákoně implementovaný tzv. Roche-Bolar princip (tj. soudní výrok, který by akceptoval právo výrobců generických léčiv zahájit nezbytné pokusy pro zpracování registrační dokumentace v době trvání patentu originálního léčiva - pozn. red.), v ČR může zahájit výrobce generického léčiva toto zkoušení až po skončení platnosti patentu.
Ale již od roku 1998 má ČR dokonce 2 speciální mechanismy, kterými lze zaregistrovat originální léčivo ve zkráceném tří až pětiměsíčním registračním řízení. Naopak u generických léčiv to bylo 18 měsíců.
Regulujete nějak cenu originálních inovativních léčiv? Dáváte výrobcům nějaké cenové stropy při zavádění na trh?
Při prvním uvedení na trh není cena originálního léčiva v ČR vůbec regulována -- je akceptována cena navržena výrobcem. To je naprosto neobvyklé a je to důvod, proč společnosti jako je Pfizer nabízí v ČR řadu svých léčiv za ceny vyšší, než v Německu, Velké Británii, Francii i dalších zemích s významně vyššími výdaji na zdravotnictví a obyvatele a významně vyšší paritou kupní síly.
Vzhledem k výše uvedenému se zřejmě jedná o dost významné nedorozumění.
Generická léčiva musí v ČR i v EU prokazovat bezpečnost, účinnost a jakost za stejných podmínek jako léčiva původně originální. Jejich výroba je zahájena po skončení patentu originálního léčiva anebo odprodáním licence na takovou výrobu.
Je zajímavé, že ačkoliv je Česká republika tradiční zemí s pouze výrobci generických léčiv, je podíl na trhu těchto léčiv nezvykle nízký. Nižší než ve Slovinsku, v Polsku i Maďarsku.
Pfizer tvrdí, že je omezujete tím, že mnoho jejich léků mohou předepisovat jen lékaři specialisté.
Předepisování léčiv specialisty je doporučeno tam, kde stanovení správné diagnózy vyžaduje dosažení konkrétní lékařské odbornosti.
Zcela shodně jako v jiných zemích. Například Švédsko. Tam jsou všechna inovativní léčiva první 2 roky po uvedení na trh předepisována pouze vybranými odborníky a to na náklady výrobce - tj. bez jakékoliv úhrady. Pouze pokud jsou v klinické praxi, nikoliv pouze v klinických studiích, ověřeny jejich skutečné vlastnosti, je možné žádat o zařazení do systému úhrad z veřejných prostředků.
Paulson v Týdnu tvrdí, že český pracovní trh je charakteristický vysokou mírou nemocenských absencí. Podle něj je to tím, že lidé nejsou léčeni jejich medikamenty. Přesně říká: "Když léčíte zpočátku nejlepšími medikamenty, nemoc může ustoupit mnohem rychleji." Také vám toto tvrzení připadá trochu jako předstíraná hloupost?
S tímto tvrzením opravdu nelze zcela souhlasit. Ne u každé nemoci je léčba farmaky tou nejlepší léčbou - např. zánět slepého střeva i s tou nejlepší farmakoterapií skončí smrtí pacienta. Postrádám, jak pan Paulson rozumí definici "nejlepší medikament.
Problémem u zcela inovativních léčiv je skutečnost, že jejich vlastnosti jsou známy pouze z přísně definovaných klinických studií a nejsou známy jejich skutečné účinky v klinické praxi. Zde totiž výběr pacientů není tak striktní a doba podávání mnohdy trvá řadu let (nejdelší klinické studie sledují pacienty 1 -- 2 roky - pozn. red.).
V historii je řada příkladů, kdy až po několika letech užívání se v klinické praxi prokáží skutečné vlastnosti léčiva. Pro příklad nemusíme daleko. Poslední takový je léčivo Cholstat -- originální léčivo -- statin -- "na snižování cholesterolu" renomovaného francouzského výrobce, který pro nečekané a závažné nežádoucí účinky musel byl stahován ze všech trhů Evropy; v ČR byl registrován v roce 1999.
Včasný záchyt a správné léčení jakékoliv nemoci je zcela průkazně a zejména v těch nejzávažnějších onemocněních jedním z předpokladů úspěšné léčby. To je nesporné, ale tak jak by to rád viděl Pfizer, to přesně není.
Kolik platí stát celkem za zdravotní pojištění dětí, důchodců, nezaměstnaných atd.?
V roce 2002 dosáhla platba státu za zdravotní pojištění osob, za něž je plátcem stát, celkem 30 561 298 016 Kč.
Všeobecná zdravotní pojišťovna prý vybírá na pojistném méně než kolik musí platit. O kolik?
Saldo příjmů po přerozdělování a výdajů na zdravotní péči, hrazených ze základního fondu zdravotního pojištění v roce 2001 činilo u VZP ČR plus 552 023 korun. To znamená, že o tuto částku převýšily její příjmy po přerozdělování uvedené výdaje. Dalšími výdaji, které VZP ČR - stejně jako ostatní zdravotní pojišťovny - v rámci roku průběžně hradí, jsou například výdaje na zdravotní péči z fondu prevence a z ostatních fondů nebo výdaje na vlastní činnost a investice.
K té vlastní činnosti a investicím: například v Lounech má prý VZP budovu za 40 miliónů korun. Není zbytečně drahá?
Tuto informaci nemohu posoudit a potvrdit, protože ministerstvo nevede žádnou evidenci majetku VZP ČR. Dotaz by mohli zodpovědět pouze příslušní pracovníci ÚP VZP ČR, případně OP VZP Louny.
Proč neplatí jednotná cena výkonového bodu pro celou republiku? Kolísá prý od 0,89 Kč v krajích až k pěti nebo šesti korunám u třeba fakultních nemocnic v Praze typu Královských Vinohrad a Motola. Posledně jmenovaná prý dostala od státu 1,25 mld na provoz mimo vlastní rozpočet. Není to nespravedlivé vůči ostatním?
Tak za prvé. Hodnotu bodu si mohou v souladu s platným cenovým výměrem Ministerstva financí stanovit zdravotní pojišťovny do výše maximální hodnoty 1,10 Kč za bod. Spodní hranice není stanovena. Zdravotní pojišťovny regulují její výši podle disponibilních finančních prostředků a v souladu se zdravotně pojistnými plány příslušné pojišťovny.
Uvádí-li někdo "hodnotu bodu" vyšší než 1,10 Kč, nejedná se v žádném případě o maximální hodnotu bodu stanovenou v souladu s platnými cenovými předpisy, ale může jít pouze o výpočtovou hodnotu bodu, která může být např. výrazem podílu objemu finančních prostředků - např. paušálu - a objemem vykázaných výkonů pro konkrétní zdravotnické zařízení za konkrétní období. Je ale potřeba odlišovat pojmy "maximální hodnota bodu" a "výpočtová hodnota bodu" - jedná se rozdílné pojmy používané k různým účelům a někdy dochází k jejich účelovému směšování nebo zaměňování.
Není mi také úplně jasné, co je míněno "od státu 1,25 mld. na provoz" pro FN Motol. Schválený příspěvek na činnosti nehrazené ze zdravotního pojištění je cca pět milionů korun a upravený příspěvek - výzkum a vývoj, AIDS apod. - dělá cca 60 milionů Kč.
Jak chcete zajistit pro všechna zdravotnická zařízení spravedlivé úhrady, když nemáte vliv ani na peníze ze zdravotních pojišťoven? Zejména menší regionální zařízení si na pojišťovny stěžují. Vždycky si prý najdou způsob jak neplatit víc než zálohu vypočítávanou z úhrnů výkonů zařízení v předchozím období. Část zálohy prý dokonce zpravidla vrací, protože pojišťovny prý vymýšlí "finty" jak platit co nejméně.
Prvním předpokladem pro řádné fungování úhrady péče je dohoda mezi plátcem -- tj. zdravotní pojišťovnou -- a poskytovatelem péče, tedy zdravotnickým zařízením nebo lékařem v primární péči. Existuje-li dohoda, jsou v ní zohledněny sazby, termíny, případné sankce a další mechanismy. V případě nedohody je MZ ze zákona zmocněno vydat vyhlášku.
Mzdové tarify a jejich zvyšování... V minulých letech rostly mzdy postupně o 18, 17 a 7%. Lze takto zvyšovat mzdy u zařízení ve ztrátě? Nepovede to k zaměstnávání levnějšího personálu bez patřičných atestací? Prý se to opravdu děje na některých odděleních jedné nemocnice v Polabí. (v rozhovoru uveden konkrétní příklad, anonymizováno redakcí -- pozn. red.) Existuje prý nějaká neoficiální dohoda s vedoucí místní pobočky VZP, že to "nevidí". Není to jenom pomluva? Pojišťovny totiž smějí náklady proplácet jenom když na odděleních pracuje personál s předepsanými atestacemi.
Uvedená čísla zvyšování platových tarifů neodpovídají skutečnosti. Platové tarify jsou dle možností státního rozpočtu zvyšovány nařízením vlády.
Na rok 2002 se od 1.3.2002 jednalo o zvýšení obecně platné stupnice platových tarifů o cca 11% a o zvýšení zvýhodněných platových tarifů zdravotnických pracovníků z 10% na 17%. Pro rok 2003 se počítá se zvýšením stupnice platových tarifů o cca 8,2% a procento zvýhodnění platových tarifů zdravotnických pracovníků zůstává na stejné úrovni.
Úpravy platových tarifů však nemají žádnou souvislost s naznačeným výkonem práce zdravotnických pracovníků bez příslušné způsobilosti. Pokud se tak děje, je třeba okamžitě upozornit příslušného zdravotního radu, neboť by se jednalo o hrubé porušení zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu a vyhlášky MZ č.77/1981 Sb. o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví.
Jaké jsou vůbec maximální předepsané denní lékové limity na pacienta v korunách? Např ARO, chirurgie, interna atd.
Nikdy nelze hovořit o maximálních limitech na pacienta, jedná se o průměrnou kalkulaci nákladů na léčivé přípravky, vztažené na ošetřovací den příslušného typu, respektive na konkrétní zdravotnický výkon a tyto hodnoty jsou zveřejněny v seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami.
Tak například v kalkulaci nákladů ošetřovacího dne intenzívní péče je podle závažnosti komplikací - to je stanoveno podle mezinárodních kriterií - kalkulována průměrná úhrada na léčivé přípravky. U nejméně složitého ošetřovacího dne 500 Kč/den a jednoho pacienta; v případě nejsložitějším 9000 Kč/den a pacienta. Další náklady na léky jsou kalkulovány přímo v jednotlivých výkonech podle průměrně spotřebovaných léčivých přípravků při provádění daného výkonu.
Kromě kalkulací na léčivé přípravky, vztažených přímo k výkonu, je dána lůžkovému zařízení povinnost nasmlouvat se zdravotními pojišťovnami výši tzv. lékového paušálu, která by měla například zohledňovat v průměrných nákladech složitost skladby pacientů jednotlivých oddělení daného lůžkového zařízení, měla by přiměřeně reagovat na pohyb cen léčivých přípravků na trhu, případně respektovat specifika léčebných postupů konkrétního zdravotnického zařízení a podobně.
Takto detailní postup či pravidla pro stanovení výše lékového paušálu však zákon dále neupravuje a ponechává tak smluvní volnost oběma smluvním partnerům -- zdravotní pojišťovně a konkrétnímu zdravotnickému zařízení.
Pokud ve státním nebo i jiném zdravotnickém zařízení uzavře lékař smlouvu s farmaceutickou nebo distribuční firmou a začne za úplatu předepisovat právě jejich produkci, třeba se stejnou účinnou látkou, ale dražší a ačkoliv může předepsat i levnější a také účinné léčivo, nejedná se o mírně řečeno lumpárnu?
Je to z pohledu lékařské etiky zcela jednoznačně odsouzeníhodné chování. Informace o cenách a úhradách léčiv jsou veřejně dostupné, řada pacientů se na MZ obrací se žádostí o poskytnutí informace, zda je v ČR léčivo, které je shodné s předepsaným, ale levnější. V naprosté většině případů existuje.
Nepovede to nakonec ke ztrátě důvěry mezi pacientem a lékařem? Jste přeci původním povoláním lékařka právě z té první linie kontaktu s lidmi. Nějaký názor na to mít musíte. Dá se takový boční příjem praktikovat a nedělat si z obyčejných neinformovaných lidí kasičku? Co na to etika?
Vždy jsem byla proti tzv. tržním principům ve zdravotnictví. Tím více jsem proti různým bočním příjmům a aktivitám. Lékař samozřejmě musí za svoji práci dostat řádnou odměnu -- ať už pracuje v nemocnici nebo ve své ordinaci. Zásadně ale platí, že lékař je tu primárně pro pacienta, ne pro firmu nebo pro svůj vlastní profit.
Bonbónek na závěr: Mediálně velmíi známá lékařka - senátorka prý prohlásila, že ředitel jedné velké pražské fakultní nemocnice dostává měsíčně milión korun bokem od distribučních firem za to, že nemocnici mohou zásobovat právě oni. Má na tohle ministerstvo zdravotnictví alespoň minimální vliv?
Neznám tvrzení paní senátorky a nerada se vyjadřuji k náznakům, hypotetickým konstrukcím a nekonkrétním podezřením.
|
