Za této situace se musely projevit podstatné společenské a ekonomické přeměny, které zákonitě měly výraz i v zahraničně politické oblasti, neboť určujícím faktorem se stávalo úsilí o vytvoření nové důvěry mezi státy a tím i vytvoření podmínek pro vzájemnou spolupráci. Nebyla to jen vize, ale reálné směřování ke zcela novému stavu, kdy spolupráce na základě důvěry se stala přímo operativním faktorem. V té době se Havel stal nejenom prezidentem, ale Hrad určoval chod naší společnosti a to i v zahraniční oblastí. Byl patrný vliv ještě z dob disentu vzácného člověka, prof. Jiřího Hájka a i Jirka Dienstbier dožíval své "snění".

Mládí doby se pojilo s poctivostí a výrazem srdce. Proto výzva Havla k rozpuštění nejen Varšavské smlouvy, ale i NATO. A nejen to - jeho ve stoje aplaudovaný projev v americkém senátu měl jedinou pointu: "chcete-li pomoci nám pomožte nejdříve Sovětskému svazu". Byl to výraz citu i reálného stavu věcí, ale i velmi aktivní práce právě v naznačeném směru. Došlo k odzbrojování, které nemá srovnání v mírové historii. Spojené státy uzavřely řadu svých základen doma i v zahraničí. Stejně tak Sovětský svaz, který snížil stav své armády z 5 mil. mužů na něco přes milión, byl zrušen program "hvězdných válek" a to ne na základě dlouhých a složitých negociačních tlaků, ale zcela přirozeného posouzení jednotlivými zákonodárci cestou omezení rozpočtů. Bylo by možno uvést řadu dalších pozitivních příkladů, jako byla dohoda mezi Izraelem a Palestinou za přispění norské diplomacie, prakticky bylo vyloučeno veto z jednání RB OSN a dány tak předpoklady vedení války proti Iráku. Sem patří i sjednocení německého národa i právo cestovat po Evropě bez visového omezení.

Zvláště je třeba zmínit i Organizaci pro spolupráci a bezpečnost v Evropě, pro její funkční význam v té době i proto, že jako prvá začala vadit a nyní se opět dožije renesance.Tato jediná univerzální organizace evropské bezpečnosti za účasti USA a Kanady, přijala jednomyslnou dohodou řadu smluv, které posílily důvěru a spolupráci v Evropě způsobem, který z historického hlediska rovněž byl ojedinělým. Byly stanoveny nízké limitní stavy výzbroje a mužstva, jejich teritoriální rozmístnění a velmi přísná mezinárodní evidence a verifikační systém. Došlo k dohodě o "otevřeném nebi". Stanoveny zásady preventivní diplomacie a přijaty zásady spolupráce mezi státy t. zv. "opatření důvěry". V naznačeném směru s vědomím své odpovědnosti vystupovaly právě Spojené státy.s univerzálním pojetí otázek bezpečnosti v Evropě a proto bylo ustaveno při NATO "Partnerství pro mír", do kterého se postupně zapojily všechny státy Evropy, včetně Ruské federace. Pod hlavičkou tohoto uskupení se začaly vést společné vojenské konsultace a cvičení. Zdálo se, že se vytváří ideální stav pro klid v Evropě a spolupráci v globálním měřítku.

Výše uvedené bezpečnostní prostředí "Evropy bez hranic" neadvokovalo myšlenku případného rozšíření NATO, které naopak bylo v procesu své vlastní transformace, hledání svého nového poslání a směřovalo k harmonizaci s úkoly OBSE. Hlavním protagonistou a podporovatelem této linie byly Spojené státy, které proto odmítaly jakoukoliv myšlenku rozšíření NATO, která se již v roce 1991 začala objevovat v některých prohlášeních německých představitelů. V té době politika Bonnu se začala odlišovat od směřování jiných západních zemí, zvláště USA. Vzpomeňme jen na jednostranné a neodpovědné uznání Slovinska a Chorvatska bez zajištění nutných předpokladů proti zájmu EU a USA, popřením role a eliminováním NATO z jakékoliv činnosti v počátcích jugoslávské krize, potlačením základního poslání OBSE a jeho Střediska pro předcházení konfliktů, snahou o reformu RB OSN. Mnohem podstatnější byla jeho iniciativa o rozšíření NATO o některé státy. Těžko bylo skrýt záměr o vytvoření nové dělící linie v Evropě. Globální zájem USA a tím i nutnost aktivní spolupráce s Ruskem vedl k jejich ostře odmítavému stanovisku k jakémukoliv rozšíření. Mimo jestřábů z RANDu neexistovalo v té době v USA vědecké pracoviště, které by se přiklánělo k jinému názoru.

Tyto ilustrativní příklady charakterizují bezpečnostní prostředí, které nebylo krizové, ale vliv Německa, které se snažilo o změnu svého postavení, prozatím alespoň v Evropě, vyvolat uměle a účelově nové podmínky nedůvěry. Proto vznikaly teorie o bezpečnostním vakuu, nepříteli za obzorem a media začala nabízet katastrofické scénáře a vyvolávat atmosféru strachu. Například se rozvinula široká kampaň o migračních vlnách do nebo přes ČR v deseti či dokonce třiceti milionových číslech z Ruska do Evropy, tak, že min. vnitra již připravoval policejní a vojenská opatření. V rozporu s fakty byl minimalizován význam OBSE a nakonec byla vedena i cílená kampaň proti "Partnerství pro mír" vedená na pozadí prvých německých náznaků o možnosti rozšíření NATO jako jediné záruky. Tento vliv našel prvé pochopení u "hradních " poradců, neboť "americký systém" byl shledán vzhledem k nové atmosféře strachu či raději bezpečnostního vakua zcela nedostatečným. Docházelo k přímým odsudkům politiky Spojených států a jejich představitele prezidenta Clintona. Havel ve Varšavě při přípravě a konzultacích s Walesou před příjezdem Clintona do Prahy 24. října 1993 v Rzeczpospolita obvinil Spojené státy, že zrazují země Východní a střední Evropy stejně tak, jako Československo bylo zrazeno v Mnichově v roce 1938 a v Jaltě 1945. Postoj USA, které v té době se snažily nenarušit příznivou atmosféru zvláště ve vztahu k Rusku byl pochopitelný. Nakonec pod tlakem hlavně polské a maďarské loby a krajanů, Češi dodali přímluvu Albrightové, USA změnily svoji pozici, ale až po uzavření zvláštní dohody NATO - Rusko. Přesto nikdy k obnovení důvěry z roku devadesát již nedošlo a po změně administrativy docházelo k jisté ostražitosti i v jiných oblastech než v Evropě. Je třeba přiznat, že iniciátorem tohoto negativního vývoje bylo nejen Německo ale i naše země nese svoji odpovědnost. V případě ČR se jedná dokonce o odmítnutí snahy albánského představitele Ibrahima Rugova o zprostředkování dávno před vyhrocením střetů v Kosovu a téměř jednoznačnou mediální tendenci v českých mediích, která odmítala jakoukoliv možnost dohody nebo alespoň zdůrazňování pozitivních prvků zvláště ve vztahu k Rusku

Prvá vlna rozšíření NATO sice neposílila Alianci vojensky ani teritoriálně, ale zcela změnila atmosféru. Je třeba i v našem prostředí uvést, že článek V. Washingtonské smlouvy nehovoří o povinnosti poskytnout vojenskou pomoc, ale pouze zvážit jaká opatření ta která členská strana přijme. Na tuto skutečnost upozornila přímo Madeleine Albrightová 7.l0.1997 Zahraniční výbor senátu ve svém projevu, že americká strana "není vázána reagovat na jednotlivé násilné incidenty tím, že půjde do války". Stejný fakt vyjádřil ve svém dopise uvedenému orgánu i Clinton. Tyto skutečnosti šly mimo naše media a sama jmenovaná paní v Praze mluvila jinak. I když pocit jisté sounáležitosti může mít svoji váhu, bezpečnostní situace se celkově zhoršila.

Vojenské rozpočty se zvedaly, obnovila se příprava "hvězdných válek" , vedla se válka proti Jugoslávii, přerušila se jednání s Koreou a znovunavazování důvěry s Ruskem bylo obtížným. My jsme byli živeni hesly o nových imperiálních tendencích Ruska a dokonce krátce před 11. zářím nás veřejnoprávní televize podrobně a dokumentačně poučila o chrabrých bojovnících Talibánu jak spolu s instruktory CIA bojují za svobodu Afganistánu. Hlavně že to bylo proti Rusům. Trochu na obranu těchto ne mnoho zodpovědných a rozhodně ne vzdělaných redaktorů je možno uvést, že ve stejné době, přestože USA jsou mocností č. 1, ale také nejméně bezpečnou zemí, vyhostily 50 ruských špionů jako demonstraci politického vztahu a samozřejmě nezájmu o jakékoliv informace ze zpravodajských zdrojů této země. Chyba až trestuhodná.

Teroristický útok na Spojené státy je často pokládán za podstatnou změnu v novém bezpečnostním prostředí. Není tomu tak. Atmosféra zůstala stejná jen různí činitelé a představitelé si uvědomili, že pochybili, pokud pracovali, vytvářeli a hledali atmosféru nedůvěry tam, kde již po dekádu není. Byl to projev nízké kvalifikace, osobní neodpovědnosti a v nevíru v sama sebe, neboť se vždy jednodušeji pracuje proti něčemu a někomu než za něco při vysledovávání právě pozitivních prvků.

11.9.2001 jsem napsal článek pod názvem "I my máme svoji odpovědnost". Ano i my jsme pomáhali vytvořit atmosféru nedůvěry, která zabránila účinné spolupráci zpravodajských služeb a tím v plné důvěře sdělovat informace a pracovat preventivně proti terorizmu. (článek vyšel v Právu z opatrnosti se změněným názvem). Je zajímavé si uvědomit jaká byla reakce USA na teroristický akt. Podobně jako když čelily rozšíření NATO v zájmu udržení atmosféry důvěry reagovaly jednoznačně. Okamžité navázání spolupráce hlavně zpravodajských služeb právě s Ruskem a ve všech dalších oblastech. V počátku devadesátých let podmínky spolupráce byly dány na základě trvalých politických změn včetně jistého ideového souladného vývoje. Dnešní spolupráce může navázat na tyto motivy a odmítnout pochybovače a zlé rádce. Přistoupil však další důležitý faktor. Obava a přímo pud sebezáchovy - odpovědnost za bezpečnost svých lidí a to ne na frontě střetu, ale všude tam kde jsou. Bohužel to je nyní naše realita a to nejenom pro Američana i když je nejvíce ohrožen. Do této situace přichází druhá vlna rozšíření NATO. Jenomže o NATO již nejde. Dojde-li k rozšíření o tři, sedm, patnáct států nepadá to z bezpečnostního hlediska mnoho na váhu. USA nyní -opět- ví, že musí zajistit svoji bezpečnost a to daleko důsledněji než kdy před tím.. Ta nebude spočívat v přijetí či nepřijetí Estonska či jiných zemí a kolik do NATO, ale v jednoznačné a bezpodmínečné spolupráci s Ruskem a nebuďme naivní ta spolupráce bude zajištěna nejenom v rámci NATO, ale i na bilaterálním základě a to především. Kdo pochybuje, je třeba aby si pomalu přečetl prohlášení ministra obrany USA Donalda Rumsfelda : "Aliance nadále nebude stanovovat cíl, ale cíl určí Alianci". Není co dodat. NATO bez Ruska je nefunkční. Oblasti působnosti rady NATO-Rusko jsou všezahrnující. Z hlediska závažnosti světové a tím i naší bezpečnosti již nic není mimo. Kdyby za této situace byla vhodné použít ironii, je možno dodat, že z čecháčkovského pojetí NATO nám zbylo - bezobsažné veto. Sen Havla došel naplnění. NATO skutečně končí jako pozůstatek studené války. Nyní se může stát orgánem kolektivní bezpečnosti a hledat styčné body a harmonizaci s OBSE, hlavně z hlediska univerzality. To byl záměr USA počátkem devadesátých let a trvalé snažení Ruska. Snad jenom, dnes už jen úsměvný dodatek. Česká média, zvláště veřejnoprávní televize selektuje stále dle svého studenoválečnického scénáře komentátory, kteří nám vysvětlují, že i dnes se na Rusko musíme dívat s podezřením.Připravila a každý týden pouští dlouhý seriál, jehož jsem viděl jen úvodní část, kde mě zaujala upoutávka jak gorbačovská KGB se snažila nás likvidovat. Nu, je to přece jenom méně, než když mi podobné věci opět se snaží říkat ministr obrany Tvrdík, nebo náš zástupce u NATO v Bruselu spolu se svým polským a maďarským kolegou. Tentokráte české vlivy i média jsou mimo hru, stejně tak jako uvedení pánové, takže sice otravují, ale můžeme spát klidně a Američané nebudou muset snad již nikdy platit tak vysokou daň za naši, ale i jejich vlastní neodpovědnost.