Jednou z takových potenciálně lživých pravd je nutnost budování širší společnosti na místních komunitách. Ano lidé, musejí mít zájem o dění ve svém okolí a o místních problémech a na nich stavět svůj svět. Jestli to ale znamená insulární zachumlání do vlastních zájmů a přisvojení si hesla 'košile bližší než kabát', vede tato strategie k postupné degeneraci toho iluzorního, ale přesto nepochybného, ducha našeho společenství. Stejně jako naše těla, potřebují i naše duše široký genetický fond, aby mohly evolučně prosperovat a dále se rozvíjet.

Současná absence podrobných a objektivních zpráv o událostech na Blízkém východě na titulních stranách (a dokonce i v zahraničních rubrikách) a nekritická a jednostranná podpora válečných konfliktů silných od války v Perském zálivu, přes bombardování Kosova až po válku v Afganistanu jsou toho smutným dokladem.

Čtenáře buďto dění ve zdánlivě odlehlých koutech světa "nezajímá", nebo nemají chuť se probírat protichůdnými názory. To jsou ale okamžiky, kdy se jedná o budoucnost světa. Nejen o individuální bezpečí jednotlivců nebo mnohými opěvovaných lokálních komunit, ale také o definici toho, jací budeme jako lidé. Každý z nás, i každá skupinka v naší širší společnosti. Proč by nás mělo zajímat, co se v těchto dnech děje v Izraeli a Palestině?

Stovky mrtvých a tisíce zraněných, města bez elektřiny, vody a jídla? Jistě. Tím ale tato situace není nijak výjimečná.

Lidské utrpení je dnes spíše standardem než výjimkou. Měli bychom si hlavně uvědomit vlastní spoluvinu na současném stavu. A to, jak hluboko do minulosti sahá.

Křesťané po tisíciletí zneužívali židovské diaspory, tu jako zdroj financí, ondy jako příhodného obětního beránka. Nesmíme zapomínat, že oficiálně sankcionované pogromy nejsou věcí tak vzdálené minulosti.

Celá Evropa pak nese velkou spoluvinu na holocaustu. Jeho architekty a bezprostředními vykonavateli bylo sice omezené (ač nezanedbatelné) množství zrůd, ale ty mohly fungovat jen díky tichému souhlasu stovek milionů lidí v okupované Evropě i jinde, které měly pocit, že jich se to přece netýká, a když se o tom píše v novinách, tak na tom něco bude.

Tento oprávněný pocit viny stál u základů státu Izrael a dodnes se jakákoli kritika postupu izraelských akcí vždy musí vyrovnat s autocenzurou studu.

Jak je možné kritizovat národ, který i s mým přičiněním tolik vytrpěl? Jenže to znamená opakovat stejný nezájem o skutečné dění, kterým naši nedávní předci poslali miliony do plynových komor.

Naše touha najít bílé a černé, je obzvlášť silná v situaci, kdy musíme zaujmout praktický postoj. Jenže šoa nebyla vinou Palestinců, kteří byli ve svých dějinách vždy jen pěšáky na cizích šachovnicích, ale naší. A my za ni musíme vzít zodpovědnost. My všichni, přestože je občas těžké v sobě vyburcovat zájem o složité dění za hranicemi naší zkušenosti.

Totéž platí pro Afghánistan, kde se po dvacet let odehrával zástupný konflikt studené války. Pro Afriku, jíž vděčí industrializovaný svět za svou současnou prosperitu, i pro pralesy Jižní Ameriky a světové oceány, které produkují většinu kyslíku, který dýcháme.

Orientovat se ve složitostech situace v Afghánistanu na Blízkém východě, v Iráku vyžaduje značné úsilí, které nenese žádné bezprostřední plody.

Ale pouze pokud toto úsilí vynaložíme a upřímně se otevřeme celé škále názorů a informací k dané situaci, budeme si moci být jisti, že obstojíme v budoucnosti.

Není třeba stát se odborníkem na světovou politiku. Stačí jen nepřeskočit tu další do úmoru se opakující zprávu o dalších mrtvých někde, kde jsme nikdy nebyli.

Česká média si bohužel neuvědomují svou povinnost a zodpovědnost co nejobjektivněji informovat a poskytovat vyvážené názory. Místo toho se vyhýbají obtížným tématům a kontroverzím, ať už z redakční pomýlenosti, že jim má jít o to čtenáře bavit, nebo podléhajíce vlivů inzerentů, kteří nechtějí být asociováni s ponurými zprávami nebo těžko stravitelnými názory. (Bohužel se nejedná o konspiraci, ale spíše o nedostatek potřeby morálního postoje, který je vlastní naší raně kapitalistické společnosti, kterýžto stav se jistě postupně změní.)

Na hodinách dějepisu nám komunističtí ideologové vtloukali do lebek, že dějepis nás učí o minulosti, abychom měli lepší porozumění přítomnosti. Takových poučení je však málo a následující výklad vždy ihned doložil, jak snadno se tato poučení manipulují.

Jedno poučení bychom si snad k srdci vzít měli: Pravda a láska mohou zvítězit nad lží a nenávistí, pouze pokud nikdy nedosáhnou absolutní převahy.

Problémem je absolutistická diktatura jednoho zájmu a ne její obsah.

Náš místní zájem nesmí převládnout nad zájmem světovým, nejen proto, že žijeme v globálním světě, ale proto, že pouze v kontextu a pod vlivem tohoto světa budeme schopni naplnit svůj lidský potenciál (ať už jím je cokoli). Jen tak se dokážeme poučit nejen z minulosti, ale i ze současnosti a budoucnosti.