Majoritní část demonstrantů a jejich mluvčí hovoří o velkých firmách a mají tím na mysli především transnacionální podniky (používá se obvykle zkratka TNC = transnacionální korporace). Pokud se chceme držet faktů, tak podle ročenky OSN "World Investment Report 2000" ve světě existuje kolem 63 500 centrál těchto TNC, které mají zhruba 690 000 poboček v jiných státech, z nichž je skoro 240 000 v bývalých zemích RVHP. Příjmy těchto poboček činily v roce 1999 více než 13 500 mld. USD., jejich celková aktiva se odhadují na skoro 18 000 mld. USD. Prodeje těchto poboček se uskutečňovaly převážně v zemi jejich působení, neboť jejich export činil "pouze" něco přes 3 000 mld. USD. Tyto obrovské sumy je potřebí dát do relace s výší hrubého světového produktu, což je součet všech HDP, jenž dosáhl ve zmíněném roce kolem 30 000 mld. USD, a to v běžných cenách. Někoho to může překvapit, ale přes 12 000 mateřských podniků má sídlo v rozvojových zemích především asijských a ty mají po celé zeměkouli 355000 afilací. V zemích bohatých, tj. u původních členů OECD (bez ČR aj.) je centrálních firem skoro 49 000.

Z uvedených čísel jasně plyne, že když je řeč o velkých TNC, mají se na mysli jen ty největší z nich. Zmíněná ročenka OSN podrobuje rozboru především první stovku z nich. Seřazeny jsou podle svých zahraničních aktiv, a na prvním místě je americká General Electric, u které tato aktiva představují 128 mld. USD. Počet jejich zaměstnanců v zahraničí dosáhl 130 000. Pro srovnání: zahraniční zaměstnanci všech TNC v jejich pobočkách tj. ne v mateřské zemi se odhadují na 40 000 000. Na druhém místě je General Motors pak nizozemskobritská Royal Dutch/Shell, poté následuje Ford, Exxon, Toyota IBM. Jedenáctý je Volkswagen.

Hovořit pouze o první stovce TNC se zdá být některým vlivným časopisům příliš málo, a např. Fortune sestavuje každoročně tabulku, ve které je 500 TNC, poslední vyšla v čísle z 23. července 2001. Business Week zvýšil počet sledovaných na 1 000, deník Financial Times uvádí dál 500. Zatímco tato média nerozlišují mezi tzv. reálnou ekonomikou a podnikateli ve sféře finanční, výše zmíněný "World Investment Report" hovoří pouze o producentech zboží a nefinančních služeb. Zato měsíčník The Banker opublikoval v červenci 2001 pouze 1 000 největších bank. Na prvním místě se ocitla americká CitiGroup, kam přešel bývalý ministr financí v Clintonově vládě Robert Rubin. Na druhém místě se objevuje japonská Mizuho Financial Group a za ní Bank of America.

Zatím byla řeč o firmách, ale světová média se věnují i osobám, konkrétně kolik z nich disponuje aktivami, které je možno investovat. Za tímto účelem také vychází ročenka nazvaná "World Wealth Report", poslední je z června 2001 a připravuje je finanční instituce, konkrétně investiční banka Merrill Lynch spolu s poradenskou firmou Cap Gemini. Podle tohoto zdroje je na naší planetě 7 200 000 milionářů (měřeno v USD), zatímco v roce 1997 jich bylo pouze 5 200 000. Časopis Forbes magazine sleduje především miliardáře, a těch je nyní 538, z toho kolem poloviny v USA. Zmínění milionáři mají k dispozici kolem 1/3 světového bohatství, které se odhaduje zhruba na cca 27 000 mld. USD. V roce 1986 to bylo "jen" 7 000 mld. USD. Makléři z Merrill Lynch předvídají, že v roce 2005 dosáhne bohatství milionářů kolem 40 000 mld. USD, neboť by mělo růst o 8 % ročně. Zmíněný časopis Forties a 9.července 2001 uvádí konkrétní jména i velikost jejich majetku, objevila se i v našich médiích. V čele je majitel Microsoftu Bill Gates s jeho skoro 60 000 mld. USD, který se konečně dal i na filantropii. Na 29. místě je italský premiér Silvio Berlusconi, na 35. místě je zakladatel TV - CNN Ted Turner, který věnoval zadlužené vinou USA) OSN 7 miliard USD. Na 50 příčce je známý finančník a účastník akcí Forum 2000 na pražském Hradě George Soros. Na 104. místě je Leo Lauder, jenž bojuje s majitelem TV NOVA v ČR o vlastnictví firmy. Mezi miliardáře se už dostalo i 8 Rusů, jejichž majetek se rovná, podle deníku Komsomolskaja pravda, polovině ruského státního rozpočtu. Vzhledem k neprůhlednosti daňového systému je to jen odhad. Jeden z nich, Viktor Černomyrdin, byl už i předsedou vlády. Za přečtení stojí článek ve Foreign Affairs č. 2/2000 "Putin's Plutocrat Problem", který napsal Lee S. Wolosky.

Osoby, reprezentující velké bohatství nemá smysl nějak démonizovat, neboť jejich existence plyne z logiky vývoje kapitalismu. Když by to nebyli oni, byli by v této horní vrstvě jiní. Stále platí to, co napsal Marx v "Předmluvě" ke svému hlavnímu dílu "Kapitál" v roce 1867, kde praví: "Abych zabránil možným nedorozuměním. Postavy kapitalisty tu nelíčím nikterak v růžovém světle. Ale o osoby tu jde jen potud, pokud jsou zosobněním ekonomických kategorií, nositeli určitých třídních vztahů a zájmů. Podle mého stanoviska, kdy vývoj ekonomické společenské formace je chápán jako přírodně historický proces, lze už tedy nejméně jednotlivce činit odpovědným za vztahy, jejichž produktem v sociálním smyslu zůstává, byt se nad ně subjektivně sebevíc povznesl". Lenin v "Imperialismu" píše: "Kapitalisté si nerozdělují svět proto že by to byli nějak výjimečně zlí lidé, nýbrž proto, že dosažený stupeň koncentrace je nutí, aby si takto počínali, chtějí-li pobírat zisk".

Na druhé straně je správné vysoce ocenit, když nějaký magnát je schopen (jako to učinil Engels) podívat se realitě do tváře. Výše zmíněný šéf TV Ted Turner se stal největším vlastníkem půdy v USA s cílem prosazovat na ní principy ekologicky trvale udržitelné modernizace. Po návratu z lovu na kachny s Fidelem Castrem prohlásil, že je to skvělý člověk a jako první dostal povolení zřídit v Havaně pobočku. Podle něj Gorbačov dokázal pohnout světem víc než Ježíš, čímž urazil Vatikán.

Vraťme se k desetitisícům demonstrantů, kteří v Janově požadovali ne odstranění kapitalismu, ale minimálně demokratickou kontrolu nad velkými TNC, důslednou regulaci jejich činnosti a případně i částečné i úplné vyvlastnění. Vše v rámci toho, co Paul Samuelson (první americký nositel Nobelovy ceny za ekonomiku) nazývá smíšenou ekonomikou. Každému by mělo být jasné, že celosvětové uskutečňování podobných požadavků není žádná socialistická revoluce, tak jako jí nebyl např. zánik fašistických režimů nebo rozpad světové koloniální soustavy po II. světové válce.

O co by tedy mohlo jít? Obraťme se o radu k dnes velmi proslulým publicistům, kteří před časem psali své komentáře i pro Svobodnou Evropu a Svobodu (to ještě když sídlila v Mnichově) a distancovali se od Marxe, nemluvě již o Leninovi. Nejdříve komentátor deníku International Herald Tribune William Pfaff. Napsal článek, který kupodivu přetiskly 28. července 2001 naše Lidové noviny, a to pod názvem "Globalizace je "kolonialismus" dneška", i když s poznámkou, že "nemusí jít o názor redakce". Jako objekt kolonialismu nejsou míněny jen země na Jihu, ale i na Východě. Takže by se dal udělat závěr, že zánik oligarchie, jež vlastní a řídí velké TNC, by byl určitou antikoloniální revolucí. Nedávno vyšla kniha rozhovorů s Erazimem Kohákem pod názvem "Poutník po hvězdách", kterou připravil současný spolupracovník českého vysílání Svobodné Evropy Jiří Zajíc spolu s Romanem Šantorou. Náš slavný filosof a teolog, když objasňuje termín globalizace, hovoří o "hospodářském imperialismu". Z toho lze vyvodit že radikální změny pokud jde o rozhodující TNC, lze charakterizovat jako revoluci antiimperialistickou, dalo by se též říci všeobecně demokratickou.

Takového radikálního kroku se obává bývalý hlavní analytik Svobodné Evropy (ještě v Mnichově) Vladimír Kusín, jak o tom svědčí jeho článek v časopise Listy č.2/2001 "Magnáti - stvoření užitečná i dravá". Chování těchto - jak je ta je nazývá - plutokratů přitom nijak nepřikrašluje: "I užiteční magnáti mají povahové rysy dravců. Jsou nenasytní, jednají bezohledně a arogantně, požírají malé ryby a sebe navzájem, podvádějí daňové úřady, snaží se vytvářet monopoly, přiškrcují ekologické ohledy a sociální výdaje a plodí neřešitelná dilemata ... Ke vztahu mezi užitečností a dravostí velkého byznysu patří snaha ovlivnit demokratický právní stát ve svůj prospěch. Velkopodnikatelé mají řadu možností, jak vstoupit do politiky. Baron - bohatec může sám kandidovat na politický úřad a přitom se ohánět svou finanční vahou, může podplácet politiky z ruky do ruky, může přispět k blahu politikova volebního zázemí, může sponzorovat politickou stranu, může si najmout profesionální lobbing, může se paktovat s činiteli místní správy a samosprávy, může za sebe nechat politickou hru hrát někoho jiného a nebo vypiplat do politických výšin člověka ochotného se mu později odvděčit. Může také svůj podnik učinit natolik nepostradatelným, aby mu vláda už nemohla škodit, aniž by uškodila sama sobě, státu a občanům. "Jezdí se" ovšem oběma směry". Když to tak přesvědčivě popsal, zalekl se vlastní odvahy a varuje: "Demokracie nemůže zabránit vzniku velkopodnikatelství. Mohla by je ze světa smést jen sociální revoluce, aby je pak nahradila něčím horším."

Tak za prvé: "Sociální" je každá revoluce ve společnosti už tím, že mění strukturu ve společnosti, vztahy tříd a vrstev. Pojmu "třída" se Kusín neobává, ve svém článku poukazuje m.j. na "magnátskou třídu". Čeho se zřejmě bojí, je opakování pokusu o sociální revoluci, který započal v Rusku v listopadu 1917 aby nakonec byl ukončen rozpadem SSSR v roce 1991. Na to ovšem nepomýšlí ani poslední vlivná země, kde je komunistická strana u moci, totiž ČLR, která se postupně napojuje na světovou (tj. kapitalistickou) ekonomiku např. vstupem do Světové obchodní organizace (WTO). Oligarchie v Hongkongu je stále více žádána o radu, co dělat s průmyslem v Číně.

Na druhé straně - proč idealizovat soukromé vlastnictví a proces privatizace? Z iniciativy České biskupské konference vznikl loni dokument "Pokoj a dobro", kde se dokonce praví: "Jakákoliv ideologizace v podobě zjednodušujících formulí, podle nichž je soukromé vlastnictví již z definice efektivnější než vlastnictví státní, je teoreticky chybná a společnost může stát mnoho zbytečně promarněných prostředků." Zmíněny jsou tamtéž "pochybné aktivity a cíle některých zahraničních firem" v ČR. K dokumentu se nakonec přihlásila i Ekumenická rada církví. Obdobné texty se objevily z pera katolických biskupů i v jiných zemích, např. v Británii.

Světová banka (SB) vydala v roce 2001 publikaci "Vlastnická struktura a pokušení drancovat: svědectví ze zprivatizovaných firem v ČR". Je to vážné varování před privatizací provedenou tak, jak k ní došlo v naší zemi cestou privatizace kupónové. Soukromí majitelé si nemusí vždy počínat zodpovědně, jak o tom svědčí např. situace na železnicí v Británii. V Chile došlo k první vlně privatizace v letech 1974 až 1979, která však způsobila takové problémy, že stát počátkem 80. let musel znovu znárodňovat. Proces byl obnoven až v roce 1985. Pokud jde o bankovnictví, vlády jednotlivých spolkových zemí mají v něm v Německu velké slovo. Francouzská Electricité de France je velmi úspěšný státní podnik, který pohlcuje italskou soukromou firmu Montedison a má zřejmě (přes všechny záludnosti svtebních tanců a vyjednávání o ceně) zálusk na státní ČEZ v ČR. V rozvojovém světě je státní sektor velmi silný.

Letos došlo k celosvětovému poklesu nejen na burzách, ale i v reálné ekonomice. Zkušenost 30. let XX. století praví, ze velké hospodářské otřesy vyvolávají i velké státní zásahy a někdy i přímo nastolování veřejného vlastnictví. Vlnu privatizací, kterou zahájila v roce 1980 vláda v Británii, předcházela (před II. světovou válkou a hlavně po ní) velká vlna rozmachu veřejného sektoru. Píše o tom Pierre Guislain v knize o 400 stranách "Privatizační výzva" (The Pritatization Challenge), jež vyšla v roce 1997 pod patronací SB. Je to ohromný zdroj informací o celosvětovém dění v této oblasti s pohledy i do historie. Bibliografický seznam obsahuje přes 500 publikací od zhruba 750 autorů, je zde soupis časopisů a ročenek, které se věnují právě privatizaci. Již v úvodu se praví: "Ihned po roce 1945 začala v Západní Evropě vlna znárodňování, která udělala první kroky již před válkou, například ve Francii v letech 1936-37 za vlády Front Populaire. Týkala se všech sektorů hospodářství."

Díky SB vyšel v roce 2001 sborník "Globální veřejné statky" (Global Public Goods), jehož obsah předem podpořil tehdejší americký ministr financí Larry Summers. Za veřejné statky považuje nejen kvalita životního prostředí, ale i zdravotní stav lidstva, tvorba a globální šíření znalostí apod. OSN-UNDP vydala v roce 1999 knihu "Globální veřejné statky: Mezinárodní spolupráce v XXI. století". Jak patrno - spolu s privatizací začíná se rozbíhat proces rozvíjení demokratického kolektivismu a solidarity.

Oligarchie, která řídí velké TNC v tzv. "reálné" ekonomice, má obrovský vliv na nejen hospodářský, ale i politický a vůbec celkový vývoj na naší planetě. Ovšem producenti v "reálné" ekonomice sami v rozhodující míře závisí na tom, co se celosvětově, a zvláště ve Spojených státech, děje ve sféře financí. V téže situaci jsou také vedoucí politici, zákonodárci i soudci. Tím nemá být řečeno, že neexistuje zpětné působení nadstavby na základnu, zpětná vazby od průmyslníků s politiky směrem na oblast bankovnictví apod..

Lindon LaRauche, jenž chce v roce 2004 usilovat o kandidaturu na post prezidenta USA za Demokratickou stranu a navázat na politické dědictví Franklina Roosevelta, prohlásil 23. května 2001 na půdě polského Sejmu, že o osudech jeho země "rozhoduje finanční a mediální oligarchie" (EIR 8. června 2001). Jeho asistent Lothar Komp v témže týdeníku 25. května 2001 píše: "Nikdy neexistoval velký hospodářský rozmach (boom), pokud jde o 90. léta. Ve skutečnosti jsme byli svědky největší spekulativní bubliny v dějinách, vyvolaný explozí iluzí a levných úvěrů spotřebitelům, investorům na burzách a vzájemnému pohlcování podniků. Ve stejné době americká síla v klíčových ekonomických sektorech, jako je strojírenství, a letecký a kosmický průmysl, jakož i v klíčových infrastrukturách, počínaje systémem zdravotnictví a energetikou konče, byla zruinována šílenou politikou. Nyní se iluze hroutí a bubliny praskají, a to i v reálné ekonomice."

Novou roli finančního kapitálu, tak jak se vytvořila během první vlny globalizace, zřejmě poprvé analyzoval v roce 1902 anglický ekonom John A. Hobson v díle "Imperialismus", jež vyšlo v Londýně. Na straně 324 se tam píše: "Nový imperialismus se liší od starého: za prvé tím, že místo snah jednoho zmáhajícího se impéria staví teorii a praxi vzájemně zápolících imperií, z nichž každé je vedeno stejnými choutkami po politické expanzi a obchodních výsadách; za druhé tím, že finanční nebo zájmy týkající se umístění kapitálu převládají nad zájmy obchodními." Hobson ovšem tvrdil, že v jeho době neexistuje nevyhnutelnost imperialismu, že je možné se tomuto stádiu vyhnout zvýšením koupěschopnosti obyvatelstva místo exportu kapitálu do kolonií.

Hobsonova prvenství uznávali i tehdejší k marxismu se hlásící autoři, kteří začali hovořit o nové epoše ve vývoji kapitalismu, i když ne všichni ji chápali stejně. Podle nich jde o vládu finančního kapitálu a finanční oligarchie, či o novou podobu imperialismu. Patřil k nim Rudolf Hilferding se svou studií z roku 1910 "Finanční kapitál", dále v roce 1915 Nikolaj Bucharin a jeho brožura "Světové hospodářství a imperialismus". V roce 1916 dokončuje Lenin svůj "Imperialismus", v němž o Hobsonovi praví: "Autor jenž zastává hledisko buržoazního sociálního terorismu a pacifismu - které se v podstatě shoduje s dnešním stanoviskem bývalého marxisty K. Kautského - vylíčil velmi dobře a důkladně hlavní ekonomické a politické rysy imperialismu" (Spisy XXII, str. 211). O Hilgerfingově práci praví, že je "nanejvýš cenným theoretickým rozborem". Za svůj přínos považuje to, že se pokusil "vyložit, jak spolu souvisí hlavní ekonomické znaky imperialismu a v jakém jsou vzájemném poměru". Ovšem i v řadách nemarxistickým publicistů se objevovaly další práce, např. Eugen Latailleur vydal už v roce 1908 "Proti finanční oligarchii ve Francii". Z metodologického hlediska je poučné, jak se Lenin stavěl k debatám o termínech.

Když Kautský namítal, že nové stadium by se nemělo nazývat "imperialismus", neboť to vyvolává určitá nedorozumění, ale "období finančního kapitálu", Lenin k tomu poznamenává: "Nazývejte si jej, jak chcete, v tom to nevězí. Podstata věci tkví v tom, že Kautský odděluje politiku imperialismu od jeho ekonomiky." (str. 291). Později v Kominterně používal pro novou epochu oba zmíněné názvy. Pod finanční oligarchií ovšem rozuměl prolínání podnikatelských aktivit bank s činností průmyslníků a jim na ruku jdoucím politiků i úředníků s tím, že hlavní slovo mají ti první. Dnes musíme k bankám připojit velké pojišťovny, podílové, penzijní, rizikové aj. fondy. V jeho době existovaly první velké TNC, především v elektrotechnickém a naftovém průmyslu, v obchodní lodní dopravě - firmy jako Standard Oil, výše zmíněná General Electric, německá AEG aj. Lenin zdůrazňoval, že tendence k vytváření monopolů podporuje kartelizace, "ustanovování mezinárodních kartelů", což je "nový stupeň světové koncentrace kapitálu a výroby". Dnes jsou kartely ve většině zemí zakázány, u nás Úřad pro hospodářskou soutěž má trestat jakýkoli pokus o kartelovou dohodu vysokými pokutami, i když v praxi se tyto regulace obchází, neboť je obtížné je odhalit. Lenin poukazoval na fůze jako jeden z projevů snah, směřujících k vytvoření nejen oligopolů, ale přímo monopolů. Zde je zase třeba dodat, že v současnosti vlády mnoha států kontroluji spojování firem a brání takovým fúzím, které by mohly mít za následek vznik dominantního postavení. Velkou pozornost vyvolaly např. snahy Clintonovy administrativy rozdělit na dva podniky firmu Microsoft, čili vyvolat opačný proces, než je fúze. Bill Gates byl pochopitelně proti a zachránil ho alespoň načas až příchod nového prezidenta. EU má zvláštního komisaře, jenž má dohlížet na udržení podmínek konkurence na trhu. Jeho zásahy proti úmyslům některých amerických forem pohltit jiné s tím, že by negativní dopady pocítily podniky evropské, vyvolaly nemalé napětí v Washingtonu, poukazy na skutečný či domnělý antiamerikanismus. Ovšem i v USA vyvolávaly vzrušení např. nákupy nemovitosti a firem Japonci v 80. letech. Lenin také, kdyby žil, by také pouze neopakoval myšlenky ze své 85 let staré studie...

K celé problematice se vrátilo hnutí Evropská sociální republika, jež se ustavilo jako levé křidlo Socialistické internacionály, s tím, že Blair je "pravé" a Jospin "střední proud". Na posledním kongresu SI, jenž se konal na podzim 1999 v Paříži, předložili "leví" svůj "Manifest levice socialistických a sociálně demokratických stran". Dokument si velmi kriticky všímá právě financializace globální ekonomiky a přichází s návrhy, jak finanční oligarchii omezovat, její počínání striktně regulovat, např. zavedením tzv. Tobinovy daně, oddlužením rozvojových zemí, se kterými ovšem přišli i reformátoři kapitalismu mimo řady SI, a v ČR to podpořil např. Tomáš Halík. Po reformách volají i finančníci typu George Sorose. Hlavní komentátor Financial Times Martin Wolf zveřejnil článek "Epocha finanční nestability". Narůstají rozpory mezi oligarchy ze sféry financí a reálné ekonomiky. Po delší době post ministra financí v americké vládě obsadil podnikatel z oblasti průmyslu, podobně jako funkci viceprezidenta, který vzhledem k "profilu" prezidenta je ve skutečnosti předsedou vlády. Wall Street je zdeprimován propady na burzách, ale uvnitř oligarchie nevyhnutelně dojde k prudkým střetům, zvláště kdyby nastala celosvětová hospodářská deprese doprovázená dalšími politickými otřesy.