Bush a jeho poradci jsou zvyklí na kritiku své politiky ze zahraničí. Jenže otevřené neshody v Republikánské straně ohledně Izraele a rostoucí sebevědomí demokratické opozice v Kongresu jsou relativně novým jevem. V agresivním projevu v Lexingtonu ve státě Virginia zopakoval George Bush některá základní témata své vlády. Znovu se zmínil o "ose zla", tentokrát se nezmínil o Iráku, Íránu a Severní Koreji. Když popisoval "šílené ambice" "malého počtu režimů mimo zákon", které vlastní jaderné zbraně, doufejme, že tím nemyslel Británii či Francii. Bush opakoval svou hegemonickou mantru, že ve válce proti světovému terorismu "si státy musejí vybrat - buď jsou s námi anebo s teroristy". Tvrdil, že jeho politika má vysoce morální význam a jejím cílem je podpořit "důstojnost a hodnotu každého jednotlivého člověka" na světě, který se prý pod americkým vedením stane "lepším světem". Varoval, že Spojené státy nebudou váhat použit vojenských prostředků "k likvidaci hrozeb proti naší zemi a civilizovanému světu". Přitom Bush ovšem tentokrát neidentifikoval ony "necivilizované části světa".

Donedávna by takovéto vyjadřování od vedoucího amerického politika bylo v zahraničí ignorováno jako pouhá demagogie pro domácí volební politickou potřebu. Potíž je však dnes to, že - jak si svět uvědomil, George Bush skutečně věří tomu, co říká. Jsou to možná simplistní, povrchní nesmysly, možná to poškozuje mezinárodní stabilitu a dospělý dialog mezi národy, je to možná kontraproduktivní, protože to odcizuje a znepokojuje přátelské země a u potenciálně nepřátelských zemí to vyvolává otevřené nepřátelství vůči USA. Pro Neameričany zní tento způsob vyjadřování nesmírně arogantně a pošetile. Avšak stalo se to "Bushovou doktrínou", je to oficiální americkou politikou, a tak to svět musí brát vážně.

Colin Powell předložil kongresovému výboru tento týden trochu inteligentnější analýzu americké zahraničně politické linie. Ale jen trochu inteligentnější: "Naším cílem je šířit demokracii a tržní ekonomiku, pomáhat rozvoji zemí, které si přejí být součástí této expanze, dávat více vládám na srozuměnou, že nejdůležitější je moc jednotlivých lidí - a když bude tomuto pokroku hrozit zlo, Amerika se tomu zlu postaví, nazve ho pravým jménem, a porazí ho."

A Powell požádal, aby Kongres schválil rozpočet pro zahraniční akce amerického ministerstva zahraničí pro finanční rok ve výši 16,1 miliard dolarů a k tomu ještě dalších 5 miliard dolarů pro "válku proti terorismu". To je samozřejmě mimo navrhované zvýšení vojenského rozpočtu Pentagonu o 48 miliard dolarů ročně.

Evropané i lidé jinde po světě se mohou samozřejmě těmto výrokům Bushovy vlády posmívat a také se jim často posmívají. Obyčejní Američané, kteří si tento posměch ze zahraničí mylně vykládají jako antiamerikanismus, reagují vlastním posměchem: že je ostatní svět zbabělý, slabý a nemorální.

Avšak takové výměny nejsou pro ani jednu z obou stran příliš informativní. Jediná otázka ohledně Bushovy zahraniční politiky, na níž skutečně záleží, je zda tato politika skutečně funguje. A z tohoto hlediska jsou její výsledky značně smíšené:

Osama bin Laden, al Qaeda a honba za spiklenci z 11. září

Osamu bin Ladena Američané zřejmě nedostali. Spojené státy přiznávají, že zřejmě loni v zimě unikl z komplexu Tora Bora. Sítě organizace al Qaeda byly ochromeny, avšak nikoliv zničeny. Bude ovšem trvat dlouho, než budou obnoveny a k druhé vlně teroristických útoků nedošlo.

Afghánistán

Po původní úspěchu - porážce Talibánu se situace v Afghánistánu začíná vážně zhoršovat. Většina slíbené mezinárodní pomoci nebyla Afghánistánu poskytnuta, dočasná vláda Hamida Karzaie je nepevná, musí bojovat s nepřáteli a s válečnými magnáty, vzniká znovu domácí interetnické napětí a spojenci jsou nejednotni ohledně role mezinárodních stabilizačních jednotek. V Pákistánu se znovu organizují nepřátelské fundamentalistické skupiny.

Arabsko-izraelský konflikt

Bush byl donucen o 180 stupňů změnit svou politiku nezasahování do tohoto konfliktu, kterou praktikoval za poslední rok. Avšak když se do konfliktu osobně pokusil nyní zasáhnout Colin Powell a Spojené státy se přestaly chovat zdvořile a začaly vydávat rozkazy, nikdo to moc neposlouchal. Situace je nyní daleko horší, než když odcházel z úřadu tolik kritizovaný Clinton a je nejasné, zda Spojené státy dokáží znovu obnovit svůj vliv na Blízkém východě a pomoci obnovit mírový proces.

Irák

Bush strávil většinu svého dosavadního prezidentského období vyvíjením stále silnějšího nátlaku na Saddáma Husajna. Vyvolává očekávání, že Američané provedou do Iráku invazi a svrhnou bagdádského tyrana. To vyvolalo obrovské napětí mezi Spojenými státy a jejich spojenci v Evropě a v arabském světě. Avšak postupně začíná být jasné, a to dokonce i Bushovi, že Spojené státy nebudou letos moci zasáhnout proti Iráku - a možná nebudou moci proti němu zasáhnout nikdy. I kdyby měli Američané ignorovat mezinárodní veřejné mínění, Spojené státy nemohou samy vést válku proti Iráku, aniž by způsobily obrovské škody, mimo jiné i svým hospodářským zájmům a svým energetickým zdrojům. Bushovi tedy nezbývá nic jiného, než agresivní projevy bez konkrétnější akce.

Rusko

Bush si úspěšně vytvořil dobrý pracovní vztah s Vladimírem Putinem. Povede to k rozsáhlým, vzájemně výhodným škrtům v strategických jaderných arzenálech obou zemí. Dalším pozitivním výsledkem bude velké rozšíření NATO a těsnější vztah mezi Severoatlantickým společenstvím a Moskvou. To také vedlo k zlepšení amerických vztahů se zeměmi bohatými na zemní plyn a ropu v kaspické a středoasijské oblasti. Bush také prosadil svůj projekt národní raketové obrany.

Multilateralismus

Bush získal - částečně neprávem - mezinárodní pověst, že ho nezajímají mezinárodní organizace, anebo že k nim zaujímá nepřátelský postoj. Ochromil dohodu z Kjóta o podnebných změnách, odstoupil od dohody zakazující balistické rakety a ochromuje konvenci o biologických a chemických zbraních a úsilí o mezinárodní dohodu o zákazu malých zbraní. Na druhé straně Bush zvýšil bilaterální americkou hospodářskou pomoc a Spojené státy dál financují nejrůznější multilaterální organizace. Bush dosáhl i pozitivních styků s OSN.

Bush nedávno prý řekl jednomu svému blízkému příteli, že se mu sice jeho práce amerického prezidenta líbí, "ty zahraničněpolitické věci jsou trochu frustrující". Možná že by se měl pokusit nedívat se na všechno tak černobíle, měl by se snažit trochu víc pochopit jemnější nuance a mluvit trochu míň hlučně. Nikdo nemá pochybnosti o tom, že je americká moc velká. Lidi ale mají vážné pochybnosti o tom, do jaké míry Bush rozumí světu.