Nemusejí vám to říkat právě v místní mešitě, v tureckých lázních nebo v arabském obchůdku na rohu ulice, nýbrž vám to na potkání řeknou mnozí usedlí Francouzi.

Historicky je Francie katolickou zemí s velice dobře prosperující protestantskou a židovskou menšinou. Tato 3 "bratrská" náboženství mají velice mnoho společného, takže třeba kardinál Jean-Marie Lustiger, který se narodil do židovské víry, je dnes pařížským arcibiskupem. Každý francouzský školák ví. že král Clovis přijal křesťanství v r. 496, aby splnil svůj slib, který dal před bitvou Bohu. Římská církev táhla vítězně Francií během století a zastavila se jen při masakrování kacířů, tedy Abderrahmanových muslimů v r. 732, Catharů v r. 1244 a protestantů v r. 1572.

Takovým "svalovitým křesťanstvím" vyhrál katolicismus historický kulturní boj. Tisíce z celkového počtu 36,565 francouzských obcí si pro svá jména vybraly jména svatých. Podobně desetitisíce ulic. A k tomu se jména svatých najdou v nepočítaném množství kalendářů.

Francouzský slovník a metafory spočívají na katolické liturgii a katolických obrazech. I dnes můžete pohodlně citovat slova protestantského Jindřicha IV., která pronesl, když přestupoval na katolickou víru v r. 1589, aby si zajistil trůn: "Paříž stojí za mši". Gotické katedrály a vesnické kostely svědčí o silné středověké katolické víře. Komunisté, ateisti i sběratelé suvenýrů jsou všichni nadšeni tímto architektonickým dědictvím.

Jak byl ale Všemohoucí degradován! S výjimkou několika málo starých bašt, kde se přes zákaz Vatikánu používá latinské liturgie, zejí lavice katolických kostelů prázdnotou. Od r. 1790 zbavovali revolucionáři systematicky Francii křesťanství. Vzdělávací zákony 19. století a zákon z r. 1905, který oddělil církev od státu, zapůsobily jako církevní neutronová bomba: republika zachovala budovy věřících, ale zle poničila víru.

Po jednom století byl katolicismus nahrazen sekularismem jakožto státním náboženstvím. Všichni Francouzi věří, že stát je skutečný, mocný a všudypřítomný. Dnešní "kněží" se jmenují starostové, "biskupové" jsou politici a "papež" - ach, papežem je přece každý úředník, který má v ruce razítko! Do spirituálního vákua pronikl mor sekt toho druhu, u něhož končíte tím, že dáváte deprogramovat svoje děti.

Poněkud konstruktivněji, ve většině případů, přišel islám. Náboženství poškozené a stereotypované terorismem nabízí mnoha mladým odcizeným Severoafričanům první, druhé i třetí generace útěchu všeobjímajícím vysvětlením života. "Asimilovaní" ale často odmítaní francouzskou společností, tito mladí "beurs" podobně jako mnoho mladých černých Afričanů touží po identitě. Dokonce i přibližně 50,000 "usedlých" Francouzů, obvykle mladých mužů od 18 do 24 roků, konvertovalo k islámu. Hledají to, co nabízela stará církev: pocit Boha a sebe samých, inspirující příklady, přísné hodnoty a přímé odpovědi na životní problémy.

Francie není severní Amerika. Zde jsou muslimové početní, navzájem blízcí a dobře známí. Kanaďani je teprve začínají poznávat. Jak poznamenal odborník na náboženskou konverzi Fatiha Hajbli, školy a dokonce internetové kavárny usnadňují vzájemné porozumění: "Muslimové i nemuslimové si odírají kalhoty o stejné školní lavice." Dnes vyznává islám téměř každý desátý Francouz. Islám je vírou 5,000,000 Francouzů, mnohem většího počtu lidí než protestantismus (1 milion) a judaismus (800,000). Tak, jak půst Ramadanu přechází do vánočních oslav, předěl mezi tradičním a ultratradičním náboženstvím nově definuje francouzskou společnost.

Muslimská a arabská slova pronikají do oficiální francouzštiny. Arabští zpěváci uspokojují smíšené publikum. Filmy (Inch'allah Dimanche) osvětlují napětí mezi kulturami. Tvář fotbalové hvězdy Zinedine Zidaneho prodává na reklamách spoustu nejrůznějších výrobků. Pařížský Institut du Monde Arabe oslňuje přehlídkou arabské kultury. Hlavní článek v jednom časopise nabízí "Ramadán pro každého". Establishmentový deník Le Monde má na první straně článek o tom, jak se slaví Ramadán na stále větším počtu škol - i těch, které nenavštěvují muslimové.

Postkoloniální rasismus přežívá v obou směrech. Francouzi se obávají rozhněvaných, násilných, mladých "beurs" z předměstských ghet. Bojí se úkladných buněk al-Qaeda. Zatím "beurs" vykřikují "hanba", když se hraje Marseillaisa při rozhodujícím fotbalovém utkání. Stále častěji se ale muslimové, ne vždycky arabští, stávají našimi sousedy, kolegy, přáteli a dokonce i milenci a manžely.

Ve veřejných zelených zahradách přížské Velké mešity popíjí směsice národností i vyznání horký čaj a pojídá sladké zákusky. Zde můžete věřit optimistům, že totiž směs náboženství může dát vznik nové Francii, modelové Francii změnou rovnováhy mezi občanstvím a náboženskou vírou. Zemi, která "přišla, aby se nacpala, a zůstala, aby se modlila?"