Byli to sebevražední atentátníci, ozbrojení noži, a blížili se k židovské obci, konstatovala izraelská armáda a samozřejmě i deník New York Times. Avšak i organizace Hamas, tvůrce zlovolné palestinské kampaně sebevražedných atentátů, přiznává, že tito tři školáci, všichni to byli žáci deváté třídy v salahadinské škole v Gaza City, naivně sami naplánovali, že zaútočí na izraelskou vesnici, a to, v nejlepším případě, nožem. Hamas vydala prohlášení, v němž usilovně žádá kazatele a učitele, aby vysvětlovali dětem, aby se nikdy o nic tak šíleného znovu nepokusili.

A když hovořili otcové těchto tří chlapců včera s deníkem Independent, svědčili o tragedii, o ničení a o dětském hněvu nad krvavou izraelskou invazí do uprchlického tábora Dženin. "Celou noc jsem se včera ptal sám sebe, proč to můj syn udělal," řekl mi Mohamed Abu-Nadi, když jsme seděli před jeho středostavovským domem. "Potřeboval Ismail peníze? Ne. Měl problémy ve škole? Ne. Byl nejlepší ve třídě. Měl problémy v rodině nebo s přáteli? Ne. Znovu a znovu jsem se ptal, proč to udělal. Proč? Můžete mi to vysvětlit?"

Je to bolestná otázka, když vám ji dává zoufalý otec, vysoce kvalifikovaný stavební inženýr. Přál si snad Ismail zemřít? Jeho otec konstatoval, že by to bylo do doby "tak před třemi či čtyřmi měsíci nemožné". Tehdy se tento školák, který se narodil v Abu Dhabi a který uměl plynně anglicky, začal ptát svého otce, proč Palestincům nikdo z vnějšího světa nepomáhá při jejich úsilí získat vlastní stát. "Ptal se mne: 'Proč jen Palestinci nesmějí mít vlastní stát? Proč nám Amerika nepomůže? Proč nám nepomůžou jiné arabské státy?'"

Bassem Zaqout, otec patnáctiletého Jussefa, se také domnívá, že i jeho syna ovlivnil masakr v táboře Dženin.

"Když jsem se v úterý vrátil z večerních modliteb, už syn odešel z domu," řekl. "Nevěděl jsem proč. Myslím si, že se ti kluci pěšky vydali směrem k izraelské obci a nějak si představovali, že tam na Izraelce zaútočí, ale on nikdy neměl v ruce zbraň. Když jsem včera dostal zpět jeho mrtvolu, byla ve strašlivém stavu. Žrali ji celou noc psi a tvář měl rozdrcenou těžkým vozidlem, které ho přejelo."

Čtrnáctiletý syn Anwar Adely Hamdona mu byl vrácen v obdobném stavu. Otec to popisoval bez emocí. "Syn neměl tvář. Měl useknuté nohy. Několikrát přes něj přejelo těžké vozidlo a měl zcela roztrhané břicho."

Anwarovu mrtvolu taky okousali psi. Pan Hamdona mi řekl: "Byl to jenom kluk, bylo to dítě. Jsem učitelem v jeho škole. V pět hodin odpoledne řekl své matce, že jde do internetové kavárny. Když se nevrátil v devět, bál jsem se, že se něco stalo. A pak jsme slyšeli z Netzarimu střelbu."

Anwar se předtím zmiňoval doma o "mučednictví". Události, k nimž tady probíhá, měly na toho chlapce velký vliv. "Chtěl se stát muečdníkem. Měl jsem dojem, že to chce udělat, až vyroste, ne teď."

Ismail nechal svým rodičům dopis na rozloučenou. Stojí v něm: "Tatínku, maminko, prosím, modlete se k Pánubohu, ať mi pomůže, aby se mi podařilo dostat se do Netzarim, zabít izraelské vojáky a vyhnat je z naší země."

Co se týče stavu mrtvol, žádný z otců nechtěl hovořit o tom, proč byly v takovém stavu. Že by Izraelci úmyslně chtěli jejich mrtvoly zohavovat? To se nezdá pravděpodobné. Anebo že poté, co tři školáky zastřelili, se chtěli vyhnout riziku, že by některý z nich byl ještě naživu a měl u sebe připravenou bombu? Proto je přejeli obrněným vozidlem? A když byla drcena jejich těla, byli už všichni tři mrtví?