V minulých dnech se opět slavily "svátky světel", nazývané chanuka. Ve většině židovských domácností se v blízkosti oken rozsvěcují po osm dní svíčky, postupně každý den o jednu více, ve zvláštním devítiramenném chanukálním svícnu. Původ křesťanských vánoc a chanuky je zcela odlišný.

Chanuka je svátek Ústní Tory, první ze svátků ustanovených židovskými mudrci. Nezmiňuje se o něm Starý zákon. Chanuka nemá žádného formálního nebo "určujícího" písemného pramene. První kniha Makabejských (hovořící o válce Řeků a Židů) je známa jako apokryf, který se nestal součástí židovského kánonu a nezachoval se Židy. Různými připomínkami se zmiňuje o chanuce v různých částech Babylonský Talmud. Z těchto důvodů je třeba i způsob zapalování chanukových svícnů u sefardských a aškenázských Židů odlišný. Jestliže v sefardských židovských rodinách zapaluje hlava rodiny jeden chanukální svícen pro celou rodinu, tak v aškenázských židovských rodinách má každý člen rodiny svůj chanukální svícen.

Chanuka není a nemá být konzumním svátkem, kdy se děti těší hlavně na dárky. Chanuka má též hlubší smysl, jednak je to svátek oslavující zázrak hoření posvěceného oleje ve svícnu v jeruzalémském Chrámu, jednak svátek oslavy vítězství ve válce s Řeky. Tudíž chanuka má obsah kultovní a národní. Tento vnitřní obsah chanuky se v dějinách židovských komunit měnil. Jestli v období středověkého galutu byl jeho obsah takřka výjimečně kultovní (oslava zázraku hoření oleje ve svícnu), tak obzvláště v období obnovení Izraele jako židovského státu nabyl obsahu takřka výhradně národního (oslava vítězství ve válce nad Řeckem).

Chanuka je svátkem vítězství víry národa Izraele nad řeckou kulturou. Staří Řekové považovali nekonečný chaos za odvěký. Co ale může vytvořit chaos? Zase jen různé formy chaosu. Není konce bez počátku.

Židovská tradice a stará řecká filosofie byla až nesmiřitelně odlišná. Toto můžeme demonstrovat na úvaze o tom, co je prvotní - světlo, nebo tma.

Podle židovské tradice je světlo odvěké a proto jeho paprsek procházející tmou, nelze považovat za stvořený, jelikož stvořit - znamená "stanovit mimo sebe". Ale paprsek neztratil spojení se svým zdrojem. Neoddělit se - znamená nebýt stvořen. Temnota byla stvořena jen proto, aby člověk pohroužený do ní, začal hledat přímé spojení s Bohem, a přes jeho zahalující mlhu by se probil paprsek odvěkého světla. Naopak Řekové neviděli dál než samou tmu, a považovali ji za jednu z vlastností chaosu.

Ten, kdo nevěří v nekonečné světlo, v jeho odvěkost, věří v nekonečnou tmu. Alexandr Makedonský se zeptal židovských mudrců na jihu Izraele: "Co je stvořeno na počátku - světlo, nebo tma?" Zamysleli se mudrcové. "Na to jemu nelze odpovědět". Řekli mu, že tma je stvořena první, jelikož mysleli, že se začne ihned ptát na to: "A co je vyšší nebes? Co je tam? Kde končí to nejmenší?"(Kniha Tamid 32a). Tma je stvořena první. Stvořena. Ale přece počátek musí existovat; to, co nebylo stvořeno, a to co prostupuje přes stvořený počátek, jako počátek do počátku: přes tmu se probíjí nestvořené světlo, linoucí se z nekonečna. ... Mudrci odpověděli správně. Správně pro Řeka, ale nesprávně pro Žida.

Opravdu, tma byla stvořena na počátku, a potom přes ni se probilo světlo.Ono nebylo stvořeno,ale překonáváním vzniklé tmy, dává možnost člověku postavit přímé spojení s nekonečností, která je původnější než tma. Ten, kdo věří v odvěkost tmy, nevěří v dobro, je krutý a nespravedlivý - tma je jeho začátkem, stesk a smutek - jeho koncem. Světlo - rozumnost a láska. Víra v prvopočátečnost světla předpokládá víru v oduševnělost všeho existujícího, podřízenost všech probíhajících procesů určitému plánu. Vše je výtvorem Tvůrce, a On nepřetrhává s vytvořeným spojení, všímá si a vede, aby vytvořené přivedl k dokonalosti. Říká se,že ten kdo se dívá do chanukálních plamenů, nachází moudrost - rozumí podstatě a smyslu věcí.

Charakter našeho vnímání chanuky odráží naši vlastní úroveň národního života. Harmonie hmoty a ducha je základním autentickým chápáním chanuky. V modlitbě "al hanysim" je materiální a duchovní stránka událostí nerozlučně propletena, neboť zázrakem je samotné úspěšné získání nezávislosti Izraele, které se chápe, v odlišnosti od ateistického pohledu nikoliv jen jako čistě hmotný akt, ale naopak, jako část božského řízení světa. A zde vidíme právě harmonii hmoty a ducha, kdy představují o sobě nejenom prostou rovnováhu dvou různých věcí, ale jejich syntézu - umění vidět a prociťovat v hmotných procesech jejich duchovní obsah. Tímto způsobem, souhlasně autentickému židovskému pojetí hmotné a duchovní stránky světa, není od sebe hmota a duch oddělena. Zázrak, duchovní obsah, není pouze "hoření svěceného oleje ve svícnu Chrámu", jakoby "doplňující" vojenské vítězství nad Řeky, z vnějšku "přidaným" k němu, ale zázrak, božské řízení, duchovní princip - je imanentním duchovním komponentem materiálních procesů.

Jeden z učenců, který toto zdůrazňoval byl MAHARAL, zde známy jako Rabi Löwi, který o Chanuce hovořil: " Skutečně je pravda, že svátek byl ustanoven na oslavu vojenského vítězství nad Řeky, ale jelikož by si lidé mohli myslet, že vítězství je pouze výsledkem "národně-osvobozeneckého hnutí" proti zlostným utiskovatelům, jenž bylo "přirozené", tak proto Nejvyšší vytvořil tento zázrak, kdy olej hořel 8 dní místo jednoho".

V čase, kdy přichází svátky chanuky se každoročně čte v synagogách též příběh Josefa a jeho bratrů. RAMBAM (Maimonides, Moše ben Maimon) vysvětluje tento příběh, že Josef viděl prorocké sny a považoval za svou povinnost tyto sny uskutečnit. Za toto vysvětlení byl RAMBAM mnohými mudrci kritizován. Vysvětlení, které dává rabi Mordechaj Elon se shoduje s tím, co je řečeno v Toře, i s tím, co chtěl říci RAMBAM. Podle jeho vysvětlení, Josef nedal vědět otci, že je živ, z jednoho prostého důvodu. Jelikož úkol, který dostal od otce nemohlo být pochopen, jen jako prosté setkání s bratry, ale jako úkol dát do pořádku vztahy s bratry a vytvořit "bratrské vztahy" a tyto vztahy se vytvořily,až po dvaceti dvou letech. Do doby, než se znovu setkal s bratry po dvaceti dvou letech a ti nezačali litovat svého dřívějšího jednání nepovažoval úkol, který mu dal otec za splněný a proto nedával o sobě vědět. V dřívějších příbězích, do příběhu Josefa a jeho bratří, se řešily bratrské neshody rozdělením a rozchodem bratří.Poučení z příběhu synů Jakobových je v tom, že něco se změnilo ve světě a proto vztahy mezi bratry nesmí být jako do těch dob. To znamená že individuální "Já" každého z nich ne nesmí rozbíhat v různé strany, ale naopak, individuální "Já" každého z nich musí hledat společné body s "Já" druhého. To znamená, že se zde rodí nová "existence", která se skládá z více než jednoho individuálního "Já". Tento jev je opravdu netriviální. Jákob sám se velmi chtěl smířit s bratrem a jít společně s Ezauem. Ale nebezpečí spočívalo v tom, že v tomto případě by Jakob byl nucen zahynout jako osobnost. Proto od tohoto řešení ustoupil. Na rozdíl od pokolení Josefa a jeho bratří by zahynuli všichni, pokud by nešli společně. Význam toho je: mír, který se pokoušíme nastolit dříve, než k něm dozrály podmínky, je věc více nebezpečná než válka.

A to co platí pro bratry a individuální "Já" platí též pro národy - jejich kolektivní "Já", tj. národní bytost. Zrovna tak, jako zázrak chanuky byl výrazem návratu "koruny" na původní místo, výrazem návratu pocitu důstojnosti osobnosti a výrazem toho, že osobnost nebyla rozdrcena. Tak tomu bylo i za šestidenní války, která vrátila národu Izraele pocit národní důstojnosti.

Bohužel v letech 1993-1994 došlo k uměle urychlenému nastolování míru mezi Izraelci a Palestinci, aniž k tomu dozrály podmínky. Jestliže v těchto letech dozrály podmínky k nastolení míru s Jordánskem, bylo to již prověřeno časem jedné generace a předešlou neúčastí Jordánska ve válce roku 1973, tak nelze říci, že by tytéž podmínky k míru dozrály s "palestinskou autonomií". Izrael byl unaven správou těchto teritorií v důsledku nepřátelského postoje první intifády, snažil se přesto měnit hospodářsko-ekonomické vztahy na teritoriích stejným způsobem jako v Galileji na severu Izraele, za doby Ben Guriona, výstavbou židovských osad a hospodářských investičních celků v těchto osadách, které poskytovaly pracovní příležitosti pro obyvatele teritorií. V žádné analýze konfliktu v českých mediích jsem nenašel srovnání hrubého národního důchodu vytvořeného na teritoriích v době jejich správy Izraelem a po předání do správy "palestinské autonomie". Snížilo se rapidně a to samo svědčí o nedozrálých podmínkách.

Izraelskými levicovými vizionáři typu Perez, Bejlin a spol. byla často vydávána přání za skutečnost a podle toho i vypadaly výsledky. Na izraelských ulicích se stalo nebezpečno, období "mírového vyjednávání" se periodicky měnilo na období teroristických útoků proti civilnímu obyvatelstvu v ulicích izraelských měst - období "obětí míru". Tzv. "mírové vyjednávání" se stále více podobalo vyjednávání předmnichovské československé vlády s Henlainovou stranou... Celý tento nebezpečný experiment skončil neúspěchem jednání v Camp Davidu z důvodu vyzdvižení nového požadavku ze strany palestinských Arabů - požadavek návratu arabských utečenců z roku 1949 do původních míst uvnitř Izraele, což byl požadavek, který by znamenal likvidaci státu Izrael a nebylo jej možno splnit. Následovala další, více než roční vlna permanentního teroru.

Teror ze strany "palestinské samosprávy" je nadále metodou vynucení si nepřiměřených výhod v tzv. "mírovém vyjednávání". Jestliže izraelská společnost v roce 1998 byla silně polarizována na přívržence "mírových rozhovorů" za každou cenu a ty, kteří "mírové rozhovory" odmítali, tak v současné době většina obyvatelstva Izraele podporuje politiku vlády národní jednoty v čele s Arielem Šaronem. Po krvavých útocích na začátku prosince, a po vyčerpání jiných možností, vzala na sebe izraelská armáda iniciativu ve válce s terorem. Izraelský lid se sjednotil na obranu své bezpečnosti. Veřte mi, morda na smrt vystrašeného "vůdce palestinské revoluce",rozmazaná po obrazovce televizoru, to byl vynikající chanukální dárek izraelským dětem a jejich dědům, otcům a strýcům. Na rozdíl od Clintona, president Bush nepouští Arafata přes práh Bílého domu a je, na rozdíl od Evropanů, zcela lhostejný k lání palestinských Arabů nad asanační prací očisty země od teroristické sběře. A. Šaron upozornil, že Izrael i nadále bude provádět vojenské akce na teritoriích, jestli Arafat neskoncuje s extremistickými skupinami na svém teritoriu. Premiér Izraele vznesl palestinské administrativě pět požadavků, po jejímž vyplnění Izrael ukončí akce odplaty.

Podle těchto požadavků Arafat musí:

1. zatknout teroristy,
2. rozdrtit všechny teroristické organizace,
3. sebrat všechny nelegálně držené zbraně u palestinského obyvatelstva a předat je americkým představitelům k vyvezení z teritorií palestinské autonomie,
4. zavřít závody na výrobu raket a minometů,
5. skoncovat s antiizraelskou propagandou.

A tak jako za dob Makabejských a očisty Chrámu od řeckého pohanského kultu, nebo za biblických dob platí i pro Chanuku roku 2001 o.l. - trpělivost a dobrá vůle židovského národa přetekla. Nepřítel sám vyvolal na sebe hněv národa. Doba msty nastoupila. Jednat nutno velmi rychle. Než podstoupíte boj, přistoupí kněz a promluví k lidu. Řekne jim: "Slyš Izraeli! Dnes podstupujete boj proti svým nepřátelům. Neklesejte na mysli, nebojte se, nebuďte ustrašení, nemějte z nich hrůzu." (Pátá kniha Mojžíšova 20:2-3).

Izraelský lid je sjednocen a ručičky vah se pohnuly ze strany nebezpečného vizionářského blouznění k reálné politice obrany civilního obyvatelstva Izraele, která po následném jednání s více pragmatickými politiky arabských měst na teritoriích po provedení asanace povede k uklidnění situace v tomto regionu.