Kapitola XII.

O osiřalých vrchnostech.

Trojím se způsobem stává, že páni poddané stracují. Předně, když se poddaní zbouří a vrchnost svrhouc jinou sobě zvolí; jako když desatero pokolení od Roboáma odstoupivše, Jeroboáma nad sebou ustanovili (3. Král. 12).

Druhé, když se v království neb panství někdo víc práva moci mající uváže a prvního držitele odstrčí; jako když Abimelech Jorama odstrčil (Soudc. 9). Podobné jest tomu, když někdo v čas války od svých zahnán bývá.

Třetí, skrze zsazení od vyšší vrchnosti; jako když Farao vezma království Joachazovi, dal je Joakimovi (4. Král. 23). A Nabuchodonozor zsadiv Joachima, Sedechiášovi království odevzdal (4. Král. 24). Ale kterýmkoli tím způsobem komu panování vzato bývá, že se to Boží vůlí a poručením jeho děje, písmo učí (o čemž viz Job 34, 24. Dan. 2, 21. Jer. 27, 4). I když skrze rebellii, Bůh sobě to předce připisuje (2. Par. 11, 4).

Přičiny, proč to Bůh na vrchnosti dopouští, jsou:

1. Nedbánlivost v zpravování poddaných a jen hledání zisku, lhostejnosti, zbohacení a slávy vlastní. Tak Pán Bůh skrze Ezechiele o Izraelských vrchnostech dí: Zastavím jim pasení stáda, proto že pasou sami sebe (Ezech. 34, 3. 4. 10).
2. Tyranství a ukrutnost nad poddanými. O čemž Bůh tak dí: Běda pastýřům, hubícím a rozptylujícím stádce pastvy mé; zaženu vás a ustanovím jiné pastýře (Jer. 23, 1). Jako Farao přivedl ukrutenstvím svým Izraelské k úpění, a vyslyšel je Pán Bůh a vytrhl z ruky jeho. Tak Roboám přičiněním robot a tvrdými pohrůžkami připravil se o poddané (3. Král. 12).
3. příčina bývá modlářství; jako od Šalomouna a synů jeho pro odvrácení se od Boha odtrhl větší díl království (3. Král. 11, 11.
4. Bůjnost tělesná a rozmařilost také časem vrchnosti o poddané připravuje; jako Davidovo cizoložství vyhnáním, Manassesova rozpustilost žalářem strestána byla; když pak jeden i druhý se upamatoval a kořil, navrátil jim Pán Bůh poddané i všecko.

Povinnost tedy osiřalých,pánů, knížat, králů a jiných vrchností tato jest:

1. Předně, poznávati ruku Boží, že ona to švihá, a pokořiti se. Tak David utíkaje řekl: Najdu-li milost před očima Hospodinovýma, přivede mne zase; pakliť řekne: Nelíbíš mi se, aj, teď sem, nechť mi učiní, co se mu dobře libí (3. Král. 15, 25). A když mu Semei zlořečil, řekl: Nechte ho, Hospodin rozkázal mu (2. Král. 16, 11). Naproti tomu zle učinil Saul, že vida, an Bůh jej svrci a jiného hodnějštho, než on jest, dosaditi chce, nechtěl se však poddati vůli Boží, ale jí se urputně protivil, až i zahynul bídně.
2. Mají se v té kázni horlivě Pánu Bohu modliti za odpuštění hříchů, a líbí-li se milosti jeho, i za navrácení. Tak činil David, že v vyhnání svém chodil na vrch hory, aby se tam modlil (2. Král. 15, 32. Žalm 121). Manasse v svém z královstvi zsazení jak se horlivě modlil, modlitba jeho ukazuje.
3. Mají souditi a při sobě vyhledávati příčin, proč asi na ně to dopustil Pán Bůh? A s sebou třeba jobovský onen exámen držeti: Snads brával základ (pokutu) bez příčiny? A roucha nuzných svlékal? Snads ustalému nepodával vody a hladovitémus chleba zbraňoval? Snads bohatým a vzáctným proti chudým pomáhal? Snads vdovy od sebe bez vyslyšení pouštěl a sirotků ramena potíral, aneb potírati dopouštěl? (Job 22, 6.)
4. Nalezli-li by sebe v čem patrném Bohu vinni, mají na sebe slib činiti, že to změniti a napraviti chtějí. Nebo tak nakloněn bývá Bůh k milosrdenství; jehož když by dosáhli, na pilné plnění slibů těch také pamatovati mají.
5. Navrátil-li by je Bůh zase, povinni jsou to jako nový dar z ruky Boží přijíti příkladem Davida, kterýž, když ho zase domů zprovázeli, řekl: Dnes sem učiněn králem v Izraeli (2. Král. 19, 22).
6. Naposledy nemstíti se na lidech a nebýti přísnými vyhledavateli zpronevěření. David po svém regimentu dosažení žádné exequucí nedržel; ačkoli mu dvakrát rebellovali; nýbrž i Semejovi, kterýž mu zlořečil, i Amazovi, kterýž proti němu vojska vedl, ochotně odpustil (2. Král. 19). A Pán Bůh tomu regimentu požehnal, proto že se kochá v milosrdenství: Sic když kdo v vyhledávání vin příliš chce býti prúdký; Kristus říká: Nevíte; čího jste ducha (Luk. 9, 55). Ne zle říkával Kato senior: Skrovně moci užívej, aby jí užívati dlouho mohl. Julius Caesar Ciceronovi, Ligariovi a jiným největším rebellantům svým vesele odpustil. A když jemu truhlička k rukám dodána byla plná listů od některých měšťanů, kteříž proti němu s Pompejem spiknutí měli, psaných, nechtěl jich čísti, ale před svýma očima spáliti poručil; kterouž dobrotivostí svou srdce všech k sobě naklonil a císařství své utvrdil; a David podobným postupováním (jakž dotčeno) také. Ješto na proti tomu Saul, kterýž pro každé jen puntování nějakého podezření hned mordovati dal, na to se přivedl, že království zbaven a i s kmenem svým vyhlazen. Boží zajisté řeč jest: Běda tobě, jenž hubíš; nebo když přestaneš hubiti, zahuben budeš (Izai. 33, 1).