"Je třeba vzít do ruky zbraň," zaznělo mezi extrémní levicí poté, co agentury oznámily po 20. hodině první výsledky voleb. Hlasatel Radio France Internationale sekundu předtím, než zazněla čísla, řekl vážným hlasem: "Tento výsledek je skutečně převratný." Jean-Marie Le Pen, předseda Národní fronty, označovaný za ultranacionalistu, stanul na druhém místě prvního kola prezidentských voleb s výsledkem, který všem vyrazil dech: 17,9%, pouhá dvě procenta za Jacquesem Chirakem. Francouzský premiér Lionel Jospin propadl s pouhými 16,1%. Olivier Besancenot, sedmadvacetiletý kandidát trockistické Revoluční komunistické ligy (LCR), vyzval k "lidovému odporu proti nastupujícímu fašismu". Na slavném náměstí Bastille,místě revolucí a lidových bouří, se před půlnocí začali shromažďovat lidé...

Co se to ale opravdu stalo? Znamená tento výsledek, že Francie se stává po Rakousku a Itálii další zemí, kde budou stát u moci lidé s názory, které vyvolávají strach a šíří nenávist? Jaké jsou hlavní klíče k pochopení takového výsledku? Jaké dopady bude mít Le Penovo skóre pro další vývoj Francie? "Nemějte strach věřit naději (...), této historické naději Francie," řekl Le Pen.

Dva muži, dvě Francie

Znamená to, že Jean-Marie Le Pen (1928), tento veterán francouzských politických bitev, je novým francouzským Hitlerem? Jistě, tento muž patří ke generaci lidí, kteří nikdy neskrývali svůj obdiv k francouzskému Alžírsku, silné a velké Francii, která se neskloní ani před bruselskými byrokraty, ani americkým Samem. Neskrýval nikdy svou nostalgii k hodnotám Republiky Vichy, kolaborantské vládě za 2. světové války, která "zachránila Francii" před přímou okupací celého území. Le Pen se proslavil na celém světě svými "krátkými větami, které zabíjejí": jeho věta, že plynové komory byly takovým "malým detailem historie" patří k těm nejznámějším.

Když jsem se s ním na podzim roku 1995 setkal v sídle Národní fronty v Saint-Cloud, abych s ním vedl rozhovor pro český týdeník, vyšel mi vstříc muž skutečného osobního šarmu, pevně mi stiskl ruku a rukou pokynul ke křeslu. Na otázku, zda se cítí být poctěn častými srovnáními s Hitlerem, odpověděl tehdy pobaveně: "Jestliže mne někdo srovnává s Hitlerem, proč ne také s Napoleonem, Césarem, Satanem nebo třeba se slonem v zoologické zahradě?" Jean-Marie Le Pen není opravdu někdo, kdo se nechá snadno zaskočit, patří ke generaci, která nechodila pro silná slova daleko, jeho sklony k autoritářským řešením tam, kde jeho strana získala významný podíl na lokální moci, jsou alarmující. Často opakuje, že za svého života založí VI. Republiku. Má na to ale opravdu sílu? Myslím, že nikoliv...

Do druhé kola tedy postupují dva kandidáti pravice, dvě tváře Francie. Tou temnou je Jean-Marie Le Pen, a druhou? Jacques Chirac (1932), neogaullista a prezident, který založil svou vlastní stranu Sdružení pro republiky (RPR) v roce 1976, byl vždycky spíše tím mužem, který se přizpůsoboval situaci. Nikdy nebyl přesvědčeným Evropanem, nikdy nebyl ani přesvědčeným gaullistou, jeho biografové připomínají, že byl věrným následovníkem Georgese Pompidoua, v jehož kabinetu začínal. "Typický pompidolista," říkali mu. Dokázal použít vždy i přesně cílenou zradu (vůči Valéry Giscard d'Estaing, jehož byl dva roky prvním ministrem, 1974-1976), dokázal zradu také překonat (tu Edouarda Balladura při minulých volbách, 1995). Spolupracovníci o něm mluví jako o buldozeru, a připomínají, že ačkoliv na první pohled vypadá jako trochu "natvrdlý", opak je pravdou: Chirac mluví srozumitelně, dělá přesné pauzy, a dokáže zaujmout. Není mužem na baterky, o míře autentičnosti jeho slov se ale dá vždy s úspěchem pochybovat. O jeho podílu na korupčních aférách pařížské radnice se toho napsalo hodně. Pouze prezidentská imunita zatím zabránila, aby byl souzen, a dokonce, aby se k soudu vůbec dostavil. Jacques Chirac je odsouzen k vítězství. Zdá se, že mu v něm teď nic nezabrání...

A co premiér a socialistický kandidát? Lionel Jospin (1932) včera krátce po 21. hodině oznámil odchod z politiky. "Plně přijímám zodpovědnost za neúspěch a vyvozuji z toho jasný závěr: odcházím z politického života," řekl pevně Jospin. Odpovědí mu byl zoufalý nesouhlas a hysterický křik v sále. Po pěti letech výkonu premiérské funkce přitom jeho vláda patřila k těm populárním: dokázal realizovat koncept 35 hodin, snížit nezaměstnanost, zavést rovný podíl žen a mužů v politice, a na mezinárodní scéně rozvinout ambiciózní "unipolární politiku", jejímž garantem se stal Hubert Védrine. Jospin přitom kdysi z politiky již jednou odešel. Poté, co na sklonku mitterrandovské éry nedokázal zabránit postupující rakovině korupce mezi blízkými socialistického monarchy Françoise Mitterranda, rozhodl se v roce 1993 z politiky odejít. Jeho návrat v roce 1997 byl triumfální - taktická chyba Chiraka jej přivedla na čelo kohabitační vlády. Jospin začínal v 60. letech jako trockista: vstup do Socialistické strany patřil na počátku 70. let k subverzivním metodám. Mnoho lidí mu to dosud neodpustilo, a hned několik autorů k tomuto tématu vydalo své bestsellery. Stojí za jeho pádem tedy minulost?

Tři klíče k volbám

Jaké jsou tedy skutečné klíče k pochopení těchto voleb? Prvním klíčem je, myslím, podíl těch, kteří k volbám nepřišli: rekordních 40%. Za touto reakcí stojí politický styl vládnutí, již zmiňovaná cohabitation (soužití). Tato francouzská verze vládnutí, při niž výkon prezidentské moci kombinuje jiné ideologické zabarvení premiéra, zavedl poprvé François Mitterrand v roce 1986 (a prvním premiérem byl tehdy dva roky Jacques Chirac), zopakoval ji v roce 1993 s Eduardem Balladurem). Ta poslední cohabitation, při níž si moc ve státě rozdělil Chirac s Jospinem, vedla ve svých důsledcích ke korozi demokratického podílu na politické moci a nárůstu nespokojenosti na obou křídlech politického spektra.

Při pohledu na výsledky voleb, jak je včerejšího večera přinášely agentury, se tato úvaha plně prokázala. Levice, která získala v roce 1997 obrovskou šanci, dokázala v prvních letech svou razancí zaujmout. Nepodařilo se jí ale přesvědčit extrémní levici, která v Jospinovi nakonec viděla toho, kdo levicové myšlení zradil. Z bývalého trockisty se ze dne na den nestal francouzský Blair (ačkoliv nabídku Schrödera a Blaira na "nový střed" velmi rázně odmítl), ale na francouzské poměry byl Jospin až příliš často podobný obchodníku s "horkou vodou".

Síla extrémní pravice, kterou po rozpadu Národní fronty na dvě křídla v roce 1998 (Bruno Mégret si založil vlastní stranu), téměř všichni odepsali, se projevila nejvíce po 11. září 2001. To je druhý klíč politické krize, která zasáhla celou západoevropskou kulturu. Stále více politiků z pravicových uskupení kopírovalo silácká slova amerického prezidenta George W. Busche, ke slovu se dostávali nejen suverenisté (Charles Pasqua, někdy Philippe Séguin), kteří o "posílení bezpečnosti" mluvili již dříve, ale tento jazyk nakonec převzal i sám Jacques Chirac. Předseda Národní fronty měl vždy skvělou schopnost využít chyb svých protivníků a připomenout jim, jak kdysi mluvili o "lepenizaci ducha". "Proč volit kopii Le Pena, když tu mají originál?" říkali často ti, kteří srovnávali slova obou mužů.

A Jean-Marie Le Pen, připomínající většinový bojkot médií, svůj lítý boj za získání 500 podpisů starostů, jimž musel podpořit jako každý svou prezidentskou kandidaturu, se mezi 15 dalšími kandidáty stal postupně tím "třetím mužem". Dlouho se jako o třetím muži mluvilo o Jean-Pierre Chevènementovi, bývalému ministru obrany Mitterrandovy vlády a předsedovi Hnutí občanů (MDC). "Tak dlouho nafukovali Mr. Beana, až se vyfoukl," parodoval pád jeho preferencí Le Pen. Mediální bublina kolem tohoto kandidáta, který vystupoval jako sjednotitel levice a pravice (něco na způsob sociálního gaullismu), poté ustoupil ve výzkumech trockistické veteránce z Dělnického boje (LO), věčně vysmívané Arlette Laguillerové.

Třetím klíčem je vyprázdněnost politiky jako takové. Nikdo z francouzských politiků dnes nenabízí projekt, který dokáže nadchnout. Nikdy nemá odvahu nabídnout politiku, která by se týkala lidí, aniž by riskoval svou dlouholetou kariéru v aparátech stran, počínaje prestižní školou Ecole Nationale d'Administration (ENA), na níž si Francouzi tak zakládají. Elitismus politických reprezentantů Francie je často na potíž tomu, aby tito lidé dokázali neotřele mluvit s těmi, které zastupují. Francouzští politici jsou dobří manažeři, vzdělaní politici a bystří analytici, ale propast, která mezi nimi a obyčejnými lidmi zeje, je až příliš hluboká. Oproti tomu Jean-Marie Le Pen mluví jazykem, kterému rozumí všichni. Na jednom volebním plakátu měl napsáno: "Jean-Marie Le Pen mluví pravdu, všichni mu chtějí zacpat ústa!" Před druhým kolem, které se koná 5. května o něm jistě ještě uslyšíme...

Odkazy na stránky fotogalerie a diskuzní fóra kandidátů:
YAHOO: Élection présidentielle 2002 (franc.)