Proč se vyskytuje onen pravidelný antisemitismus oné často opakované muslimské pomluvy, že teroristické útoky na Světové obchodní středisko a Pentagon zorganizovali "židé", s podivně sebeposměšným vysvětlením, které šíří mj. i vedení Talibánu, že muslimové nemají technologické znalosti ani organizační schopnosti, aby dokázali takovou věc provést? Proč požaduje Imran Khan, bývalá sportovní hvězda v Pákistánu, která se stala politikem, důkazy viny organizace al Qaeda a při tom ignoruje výroky samotných mluvčích al Qaedy, které dokazují její vlastní vinu (z oblohy budou pršet letadla, muslimové na západě jsou varováni, aby nežili ani nepracovali ve vysokých budovách, atd.)? Proč se pořád mluví o tom, že američtí vojenští nevěřící znesvěcují svatou půdu Saúdské Arábie, pokud není v jádru nynější nespokojenosti nějaká definice toho, co je a co není posvátné?

Mluvme zcela otevřeně. Samozřejmě, že tohle je válka "o islámu". Otázka zní: co to přesně znamená? Konec konců, náboženská víra nebývá velmi teologická. Většina muslimů není hlubokými analytiky koránu. Pro drtivou většinu "věřících" muslimských mužů představuje "islám" zmateným, nepříliš analyzovaným způsobem nejen strach z Boha - obávám se, že je to daleko častěji strach z Boha než láska k Bohu - ale také soubor zvyklostí, názorů a předsudků, jejichž součástí je i to, co se smí jíst, zotročení "jejich" žen, kázání od muslimského kněze podle jejich výběru, všeobecná nenávist vůči moderní společnosti, plné hudby, bezbožectví a sexu a zejména intenzivní nenávist (a strach), že by jejich vlastní okolí mohlo být ovládnuto liberálním, západním způsobem života.

Vysoce motivované organizace muslimských mužů (kampak se asi poděly hlasy muslimských žen!) se už více než třicet let snaží vytvořit z této chaotické náboženské "víry" radikální politická hnutí. Tito "islámisté" - musíme si zvyknout na toto slovo, slovo "islámisté" označuje ty osoby, které se účastní takovýchto politických projektů, a odlišovat je od všeobecnějšího a politicky neutrálního výrazu "muslimové" - zahrnují Muslimské bratrstvo v Egyptě, alžírské bojovníky FIS a GIA se zakrvácenýma rukama, revolucionáře šia v Íránu a Talibán. Velmi jim napomáhá chudoba a ovocem jejich úsilí je paranoia. Tento paranoidní islám, který obviňuje lidi zvnějšku, "bezvěrce", ze všech zel muslimských společností a jehož řešením je uzavřít tyto společnosti vůči soupeřícímu projektu modernosti, je v současnosti nejrychleji se šířící verzí islámu ve světě.

Není pravda, že touto argumentací souhlasím s tezí Samuela Huntingtona o "střetu civilizací", a to z toho jednoduchého důvodu, že projekt islámistů není zaměřen jen proti západu a "židům", ale také proti ostatním islámistům. Ať už je veřejná rétorika jakákiliv, Talibán a íránský režim se vůbec vzájemně nemilují. Antipatie mezi muslimskými národy jsou alespoň tak hluboké, ne-li hlubší, než nenávist muslimských národů vůči západu. Nicméně by bylo absurdní, že tento paranoidní islám, který popírá všechnu vlastní vinu, je ideologie, která je silně atraktivní.

Před dvaceti lety, když jsem psal román o bojích o moc ve fiktivním Pákistánu, bylo už zcela automaticky povinné v muslimském světě obviňovat ze všech problémů západ a zejména Spojené státy. Tehdy jako dnes byla určitá část této kritiky oprávněná: není třeba zde opakovat argumenty o geopolitice studené války anebo o známých, často ničivých "změnách kurzu" americké zahraniční politiky, buď ve prospěch nebo v neprospěch toho či onoho dočasně užitečného (nebo dočasně káraného) státu anebo roli Spojených států při poskytování moci různým nechutným diktátorům či režimům, anebo jejich svrhávání.

Avšak chtěl jsem vznést otázku, které není nyní o nic méně důležitá: předpokládejme, že za problémy našich společností nenesou vinu v první řadě Spojené státy: že jsme sami vinni vlastním selháním. Jak bychom těm problémům rozuměli pak? Nezačali bychom se tím, že bychom začali přijímat odpovědnost za své vlastní problémy, začali učit je sami řešit?

Je zajímavé, že mnoho muslimů i světských analytiků s kořeny v muslimském světě začíná teď vznášet tyto otázky. Během minulých týdnů všude pozvedají muslimové hlasy proti obskurantistickému "únosu" jejich náboženství. Včerejší horké hlavy (mezi nimi Yusuf Islám, jinak známý jako zpěvák Cat Stevens) se nyní zřejmě prezentují jako nesmírně tolerantní osobnosti. Jeden irácký spisovatel cituje dřívějšího iráckého satirika: "Nemoc, která je v nás, je z nás." Jeden britský muslim napsal, že se "islám stal svým vlastním nepřítelem". Přítel, spisovatel z Libanonu, mi řekl po návratu z Bejrútu, že po 11. září je tam veřejná kritika islámismu daleko otevřenější. Mnoho komentátorů hovoří o nutnosti reformace v muslimském světě.

Připomíná mi to, jak se nekomunističtí socialisté distancovali od tyranie "reálně existujícího" socialismu Sovětů, avšak první projevy tohoto kontraprojektu jsou nesmírně významné. Má-li islám přijmout modernost, je nutno tyto hlasy podporovat do té doby, než se promění v burácení.

Mnoho z nich hovoří o jiném islámu - o své osobní, soukromé víře - a o návratu náboženství do osobní sféry, o jeho odpolitizování - a to je právě úkol, s nímž se musejí muslimské společnosti vyrovnat, mají-li se stát moderními. Jediným rysem moderního světa, o nějž teroristé projevují zájem, je technologie, kterou vidí jako zbraň, kterou lze obrátit proti jejím tvůrcům. Má-li být terorismus poražen, svět islámu bude muset přijmout sekularistické a humanistické principy, na nichž je založen moderní svět a bez nichž zůstane svoboda jejich zemí vzdáleným snem.