Utíká před Američany už po celou zimu, většinou byl zahlédnut, jak projíždí na motorce vzdálenými afghánskými vesnicemi. Není zrovna neznámý. Ale veškerým sjednoceným silám západních, ano, světových rozvědek, se dosud nepodařilo ho chytit.

Vypadá to všechno jako vtip? Začíná to tak vypadat. Je možné stále ještě sympaticky kývnout, když se dovídáme, že Osama bin Laden zase zmizel. Ten byl vždycky zatraceně nedostižný. Omar je však něco jiného. Když nasedne na svou motorku, činí tím své pronásledovatele - špióny na obloze, agenty na zemi - jen pošetilými. A jakmile se začnete smát, zjistíte, že existuje množství dalších věcí, které jsou také k smíchu.

Samozřejmě, Světové obchodní centrum zdaleka k smíchu nebylo. Scény kouřícího se rumiště vyvolávaly soucit a lítost v nejčistší formě. Avšak co se týče ostatního, (abychom to řekli upřímně), dál už to šlo z kopce. Všem členům al Qaedy se podařilo uniknout, pravděpodobně do Pákistánu (i když Pákistán je prý na naší straně,a tedy není terčem takové histrionické pomsty, jakou páchá Šaron na Arafatovi). Mezitím se říše zla, uprostřed zápolení s nefungujícími zápalkami a ve snaze zapálit své nejlepší tenisky, jaksi nezmohla na protiútok.

Je to proto, že bombardéry B-52, které shazovaly smrt z velké výšky po tisících tunách, zlikvidovaly její infrastrukturu? Je to možné. Ale teď máme právo se ptát: "Jakou infrastrukturu?" FBI nemůže žádnou najít. Míjejí dlouhé měsíce a jsou vyplněny jen hysterickými, nesplněnými varováními amerických generálních prokurátorů a britských šéfů policie. Nic se neděje. Je fakt, že Osama ani v nejlepší formě nedokázal páchat atentáty zrovna intenzivně, ale tohle je absurdní. Speciální jednotky neumějí zločince najít a zločinec neútočí. Mission impossible, nemožná mise, se stává misí vysoce nepravděpodobnou.

A jádrem toho všeho je ta nynější potíž s druhou fází plánování proti Saddámu Husajnovi. Bylo nám vysvětleno, že vznikne nový druh války, v němž dojde ke sloučení vojenských, diplomatických a špionážních schopností, daleko intenzivněji než dosud. Ale je zjevné, po analýze, že na nejnovějším rozpočtu George Bushe není nic nového. Bush chce všeho více než dosud, ale všechno je to staré, je to stará, těžká výzbroj, která zbyla z války v Perském zálivu a z myšlení z doby studené války. Nová verze projektu Hvězdných válek má znovu nyní čelit budoucímu nebezpečí, které prý už současná politika likviduje. A ani nefunguje příliš dobře americká diplomacie, od Saúdské Arábie až po Evropskou unii, jak Dick Cheney nyní bolestně zjistil.

Jenže Západ potřebuje více než když předtím, aby ho intenzivně ochraňovaly rozvědné služby. Západ potřebuje, aby bylo zatčeno pár pachatelů skutečně velkého formátu. (Bylo by dobré, kdyby byl postaven před soud alespoň Radovan Karadžič.) Západ stále potřebuje přesné informace o biologických arzenálech Saddáma Husajna, jakých by bylo možno otevřeně využít k získání veřejného mínění na svou stranu. Západ musí promluvit otevřeně o tom, jaké je vlastně riziko od organizace al Qaeda, které je nyní groteskním způsobem přehnané. Západ si musí řádně zracionalizovat své myšlení.

Neexistují žádné známky, že by se to dělo. (Proč jinak se znepokojení britští generálové svěřili v neděli se svými pochybnostmi ohledně války proti Iráku týdeníku Observer a nikoliv Tonymu Blairovi?) Naopak, dostali jsme se do staré známé situace, kdy se nejprve mluví veřejně, bez rozmyslu, a přemýšlí se až potom. Rozhodli jsme se zaparkovat své tanky na Saddámově trávníku, ale nenalezli jsme bránu, kdy tam s nimi vjet. Není to otázka morálky. Kdyby nějaký ambiciózní irácký plukovník tohoto starého despota zastřelil, všichni bychom jásali. Tyrani z města Takríti zničili svou zemi a zotročili svůj lid. Jak proti nim však zasáhnout, to je otázka reálného uvažování.

A je Izrael tím konečným, krví potřísněným vtipem? Když Ariel Šaron zatýká náhodně stovky palestinských chlapců a razítkuje je čísly, nevíme, jestli se máme smát nebo plakat. A smát se, to je ta obtížnější verze.

Nevidíme snad, že Tel Aviv a Bagdád musejí být posuzovány ze stejného výchozího bodu? Nevidíme, že konsensus znamená sdílet svůj cíl a sdílet i svůj smysl pro humor? Nevidíme, jak absurdní se naše pozice stala tak rychle?

Potřebujeme inteligenci nejen při získávání informací, ale i při rozhodování o tom, jak jednat.