Porážka Ruska v Afghánistánu pravděpodobně skutečně uspíšila pád sovětského systému, ale Afghánistán za to zaplatil obrovskou cenu. Už v polovině osmdesátých let varovali tvůrci sovětské politiky Američany, že vypouštějí z lahve džina fundamentalismu, ale marně.

Objevili se "afghánští Arabové" jako Osama bin Laden a vyzbrojila a vycvičila je CIA. A když Rusové nakonec Afghánistán opustili, země byla ponechána svému osudu, svářejícím se válečným magnátům. Afghánci se postavili navzájem proti sobě v nekonečném krveprolévání a měnící se frontovou linií, která procházela tam a zpátky samotným hlavním městem.

Pořádek z chaosu

Zamysleme se nad úspěchem hnutí, které vzniklo z tohoto chaosu. Talibán odzbrojil obyvatelstvo, zajistil svobodný a bezpečný pohyb zboží a lidí a sjednotil od roku 1979 největší část území Talibánu pod centrální vládou. Jedinou oblastí, která zůstávala mimo kontrolu Talibánu, byla neproniknutelná pevnost údolí Panjsher na severovýchodě, kde vládl Ahmed Shah Massud vojenské společnosti, financované zisky většiny afghánských továren na heroin.

Talibán působil v afghánských vesnicích v souladu s tamější místní kulturbní tradicí a ze začátku byli jeho příslušníci populární ve většině oblastí, které ovládali. Strávil jsem s nimi mnoho času a většina toho, co dělali, byla naplněna naivní čistotou. Skutečně to působilo jako revoluce. Zejména byli hrdi na dodržování zákonnosti a pořádku. Chlubili se tím, že nechávají na určitých místech volně zásoby benzínu a munice a vědí, že se toho nikdo nedotkne - že tam budou, až se vrátí.

Vzpomínám na jednoho velkého a zuřivě vypadajícího bojovníka, který mě požádal, zda si může vypůjčit můj automobil a odjet s ním na bohoslužbu. V tašce jsem měl tisíce dolarů a v autě televizní zařízení. Šel jsem, že si z auta tašku vezmu. Vzal mě za ruku a ujistil mě, že taška bude v naprostém bezpečí, a tak tomu samozřejmě také bylo. Tato míra zákonnosti a bezpečnosti byla v Afghánistánu velkým úspěchem. Pokaždé, když jsem cestoval mimo oblasti ovládané Talibánem, jsem byl okraden.

Západ selhal

Západ učinil chybu, že nenavázal s tímto hnutím žádné řádné styky. Talibán měl vždy umírněné a extremistické křídlo. Hlavním vojenským velitelem byl tehdy mullah Borjan, který vedl jednotky Talibánu od jejich vzniku v roce 1994. Jeho skromným cílem bylo moci odstranit ozbrojené hlídky na silnici mezi Kandahárem a pákistánskou hranicí.

Strávil jsem s mullou Borjanem určitou dobu a interviewoval jsem ho pouhé dva dny před tím, než byl při útoku na Kábul zastřelen. Bylo jasné, že nikdy nepředpokládal, že se Talibán stane tvrdě represivním režimem. Jeho smrt připravila toto hnutí o hlas zdravého rozumu. A v Talibánu existovali i jiní umírnění činitelé, jejichž hlasy byly umlčeny v kakofonii mezinárodních protestů, které reagovaly na pád Kábulu. V Talibánu dokonce bylo jedno silné křídlo, které si přálo návrat afghánského krále. Jako o nejdůležitější věc usiloval Talibán o stabilitu. Ale na Západě byl Talibán ignorován a ostrakizován.

Ze začátku nebyla reakce Západu jednotná. Brzo po pádu Kábulu se vydal do Kandaháru jeden čelný vyjednavač OSN a přivezl s sebou výtisk Charty OSN v jazyce paštu. Předložil ji místnosti plné šéfů Talibánu. Řekl jim to jasně: chcete-li být součástí mezinárodního společenství, tohle musíte podepsat.

Ale ten vyjednavač byl výjimkou. Nikdy nedostal Talibán šanci cokoliv podepsat. I když ovládali devadesát procent území Afghánistánu, nikdo Talibán nikdy neuznal, kromě Pákistánu, Abu Dhabí a Saúdské Arábie. Opakovaně nám sdělovali na tiskových konferencích na britském ministerstvu zahraničí během let, že uznání nějaké země neznamená, "že s její politikou souhlasíme", že to je jen uznání reálné moci v daném prostoru.

Domácnost anebo hrob

V případě Talibánu však tohle neplatilo. S ním se zacházelo jinak než s jinými režimy. Nepřátelé Talibánu dál měli afghánské křeslo v OSN a žili všude na afghánských velvyslanectvích. Motorem zahraniční politiky Západu vůči Talibánu se stala jedna otázka - zacházení Talibánu se ženami.

Než mi začnete posílat zuřivé e-maily, dovolte mi, abych objasnil jednu věc. Zastávám názor, že Talibán zacházel se ženami barbarsky a divošsky. Toto zacházení bylo založeno na starém přísloví v jazyce paštun, že je prý jediným místem pro ženy "kor nebo gor" - buď domácnost, anebo hrob.

Vzpomínám na tupého, primitivního mullu Rabbaniho, který převzal v Kábulu moc v roce 1996. Když jsem s ním hovořil o vzdělávání žen a o zdravotnické péči pro ženy, odmítl to jako "malichernosti". Talibán odstranil z islámu veškerou lidskost a zůstala jen vyschlá pleva, která věznila ženy. Avšak pomohla světová ostrakizace Talibánu afghánským ženám? Vůbec ne.

Kromě žen po celé zemi trpěli za Talibánu strašně také příslušníci kmene Hazara. Systematické masakrování Hazarů Talibánem na severu Afghánistánu a v jeho centru byly zločiny bosenského rozsahu.

Samozřejmě bylo obtížné udržovat kontakty s lidmi, kteří páchali tyto zločiny. Sledoval jsem, konflikty mezi mezinárodními nevládními organizacemi, které se snažily dál provádět efektivní pomocné programy i za vážných omezení, které jim vnucoval Talibán. Avšak těmto organizacím se podařilo v Afghánistánu dál pracovat. Západní vlády, vedené Amerikou, se obrátily vůči Afghánistánu zády. A jakmile začal být Talibán démonizován, skutečně se proměnil v démony. Jeho příslušníci začali jednat jako hostitelé těch, kdo nakonec měli proti Západu ostře zaútočit.

Kdyby jen býval měl Talibán ropu. Tvrdý postoj Talibánu vůči ženám a nesnášenlivost vůči jiným názorům, to bylo zakořeněno v morálce národa Paštu - tato nesnášenlivost rostla v důsledku vlivu sekty Wahabi ze Saúdské Arábie. Náboženská policie, "ministerstvo na podporu ctnosti a proti neřestem", bičování, usekávání končetin a kamenování, to všechno bylo založeno na vzorech ze Saúdské Arábie, která prodává většinu své ropy Západu a kupuje od něho většinu svých zbraní.

S Afghánistánem se jednalo jinak, protože byl chudý, zapomenutý - protože už nebyl supervelmocím potřebný. "Válka proti terorismu" je přímým důsledkem této zapomětlivosti.