Už jenom fakt, že tito hudebníci hrají sami sebe, nikoli vymyšlené postavy, na nás může působit jako dokument. Navíc podporovaný takovými záběry, jako je přímý vstup ze společného koncertu J. N. a skupiny Čechomor, nebo krátký záznam, v němž různí lidé hovoří o setkání s anděly.

Tvůrce filmu ale tuto skutečnost převrací a celý příběh staví do roviny mystifikace. (Stejně jako se o to pokusil již dříve ve dvou podobných projektech - Visací zámek 1982 - 2007; Mňága - Happy End.) Rozehrává děj založený na vytváření umělých situací, pololží a polopravd. Koláž zajímavých setkání postav nejen ze světa reálného, ale i postav ze světa duchovního. (Při posledním společném koncertu J. N. a Čechomoru je polovina jeviště vyhrazena pro muzikanty a polovina pro duchy.)

Rok ďábla - ale není jen o takovýchto setkáních, nýbrž - především - o hledání sebe sama.

Jarek Nohavica se po alkoholickém období ocitá v odvykací léčebně, aby opět nalezl nejen hodnotu svého života, ale i texty, které následkem nadměrného konzumování alkoholu zapomněl (vtipná vsuvka). Karel Plíhal se propadá do mlčení a jen tichého pozorování okolního světa. Jeden ze členů skupiny Čechomor (František Černý) hledá pochopení sebe sama v připodobnění se svému vzoru - J. Nohavicovi. Jaz Coleman naopak v novém hudebním stylu, který vychází ze spojení subjektivních představ o umění a symfonického orchestru; rovněž však v opuštěném lomu, kde provádí magické rituály. A nakonec i holandský dokumentarista Jan Holman, který přijel do Čech natočit snímek o životě anonymních lidí; o tom, jak se dokázali vypořádat s faktem, že se dobrovolně vzdali i toho, co je posledních několik let drželo při životě - alkoholu.

Rok ďábla - je také film o tajemství; o nepochopení a nepoznatelnosti každého člověka.

Rok ďábla - zní na jednu stranu hudbou, která všechny hlavní protagonisty spojuje, která má až magickou moc vytvářet silná a intenzivní pouta (a prožitky); na druhou stranu mlčením. Neboť co je krásnějšího, ale zároveň i těžšího, než přestat chvíli mluvit a jen se zaposlouchat do hudby, která vychází zevnitř každého člověka.

Rok ďábla - může ale také fungovat jako výsměch společnosti, která se zajímá především o banality z umělcova soukromí než o to, co si myslí, co hrají a jaké jsou jejich cíle a možnosti. (Například tisková beseda se skupinou Čechomor - novináře paradoxně vůbec nezajímá hudba - jde jim o to, zda je Jarek Nohavica "trenýrkař nebo slipkař".)

Rok ďábla - se pohybuje na pomezí komedie a hlubší úvahy o životě. V divákovi může vyvolávat smíšené pocity. Některá scéna se jeví komicky, ale najednou do ní vstupuje hudba nebo nějaká úvaha či situace, která komično převrátí do úplně opačného úhlu pohledu. (Například při prvním společném představení J. N. a Čechomoru Jarek Nohavica zpívá píseň Sarajevo a jednomu muzikantovi Č. začnou hořet kalhoty - od nesprávně rozmístěných světel.) Na tváři diváka se objeví úsměv, který je však ihned přebit výrazem dojetí, smutku. (Kontrast tesklivé hudby a banality - lidské blbosti.)

Někomu se film jeví jako utvořený z komické nadsázky, z parodie na současný život, u někoho jiného může navodit spíše stav zamyšlení. Film tedy nesměřuje jedním směrem, nýbrž sám pobízí k tomu, aby si každý z něj vzal to, co je mu nejbližší. A to považuji za veliké plus.

Film ovšem není úplně bezchybný. Autorovi bych vytkla několik nedostatků. Jednak Rok ďábla je snímek, který by podle mého názoru zasloužil mnohem více času i prostoru. Objevují se tu totiž scény, které do příběhu částečně zasahují (holandský dokumentarista se věší za nohy), avšak o jejich smyslu nebo významu se více nedozvídáme. Po této scéně totiž následuje rychlý střih a znovu cesta do protialkoholické léčebny. Už potřetí.

Některé scény bych úplně vynechala. Chápu, že krátká pasáž o tom, jak se muzikant skupiny Čechomor Karel Holas najednou promění v jakéhosi "spasitele", možná v rámci nepochopitelných "ukázání" zapadá do kontextu celého filmu, nicméně se mi to zdá možná až příliš přehnané. Snad v tomto případě bych poradila Petru Zelenkovi, že méně někdy bývá více.

Přesto si myslím, že Rok ďábla je opravdu zdařilý film. Petr Zelenka v něm vsadil na známé osobnosti hudební scény, které z celého snímku vytvořily jeden veliký koncert o životě, o jeho proměnách a mystifikacích. A to se mu zřejmě vyplatilo.