Nedaleko severní hranice naší republiky, v německém Sasku, leží Budyšín (Bautzen), někdejší hlavní město Horní Lužice. Má asi 50 tisíc obyvatel, avšak z tohoto počtu je dnes jen asi 4000 Srbů (z odborného i publicistického hlediska se používá vždy slovo Lužický Srb a lužickosrbský, kvůli záměně, je to ustálené).

Národní vlajka Lužice, případně se říká "srbské Lužice" (lužickosrbsky se používá termín "Serby", tedy něco jako "Čechy", "Bavory") má tři vodorovné pruhy v tomto pořadí (odshora dolů): modrá, červená, bílá.

Hymna začíná slovy "Rjana Łužica..." (Krásná Lužice...). Za národní strom je považována lípa. V centru Budyšína stojí tzv. Lužickosrbský dům (Haus der Sorben), kde jsou umístěny lužickosrbské kulturní instituce. Několik hodin denně na VKV vysílá budyšínský rozhlas v obou slovanských jazycích. V Budyšíně má také sídlo Svaz Lužických Srbů a nakladatelství Domowina a etnografický Lužickosrbský ústav (Serbski institut).

Etnická historie

Na sever od českých hranic, v mírně zvlněných rovinách, táhnoucích se až k pobřeží Baltického moře, sídlily před tisíci lety desítky slovanských kmenů. Dělily se na Srby, Obodrity a Lutice. K srbským kmenům patřili Milčané, Lužičané, Glomačové, Nižané a několik dalších, v okolí Berlína sídlili Stodorané, Ratarové, Sprévané a Lisici, dále na sever se táhlo území obývané Dolenci, Ukrany, Ploňany, Črezpěňany a Chyžiny, na dolním toku Labe žili Gliňané, Drevjané, Smolinci a Polabané, v okolí Lübecku sídlil kmen Varnů a Vagrů. Celkem existovalo na území dnešního Německa více než třicet slovanských kmenů. Dodnes nacházíme na podrobné mapě Spolkové republiky Německo stovky zkomolených zeměpisných názvů, které připomínají dávnou slovanskou minulost.

Tyto kmeny postupně podléhaly přesile Franků (Němců), kteří často využívali při svém tažení na východ slovanské nejednotnosti. Šíření křesťanských myšlenek mezi pohany bylo často spojeno s násilím a ponižováním během křížových výprav. Byly káceny modly Svantovíta, Triglava i Svarožice, poraženým bylo zakázáno hovořit slovanskou mateřštinou. A tak měkká slovanská řeč umlkla na baltském pobřeží a v meklenburských nížinách již v 11. a 12. století, někde se jazyk předků udržel do století třináctého či čtrnáctého. Výjimkou byl kmen Drevjanů v tzv. Lüneburském vřesovišti, kde slovanská řeč dozněla teprve v polovině 18. století. Jedinými ostrůvky v německém moři, které si svůj prastarý jazyk uchovaly dodnes, jsou dvě nevelké oblasti Horní a Dolní Lužice, a oblast Kašub ve východním Pomořansku. Také Pomořané totiž byli část dějin součástí (pro změnu) Polska a navíc byli také částečně katolíci (to je náhoda!).

Poslední protestantší Baltští Slované tam žili ještě do osmdesátých let (tvrdí Petr Lozoviuk), pak se vystěhovali do Německa, paralelu můžeme najít ve slezských Češích. Ti katoličtí tam fungují dodnes, jen s tím, že polská vláda je uznává jako polskou etnografickou skupinu. Je jich 50 až 500 000 (podle toho, jak se počítá...), centrum je město Gdaňsk a Oliwa. Po první světové válce byli rozděleni mezi Německo, Polsko a svobodný Gdaňsk. Po druhé se octli všichni v Polsku, ale přistěhovala se tam spousta Poláků (města a tur. ruch). V této souvislosti se klade často otázka, jestli by se Srbům nestalo po připojení k ČSR to, co se stalo Kašubům v Polsku.

1000 let Budyšína

Srbské kmeny Milčanů, jižní větev polabských Slovanů, tu vystavěly hradiště Budusin, připomínané roku 1002. Od 10. století se na tomto území střetávaly zájmy saské, polské a české. Osadu povýšil na město roku 1213 Přemysl Otakar I. To náleželo v letech 1136 - 1254 k Čechám, 1254 - 1319 k Braniborsku, pak až do roku 1635 opět k české koruně, jako středisko národa Lužických Srbů. Karel IV. se zde oženil s Annou Svídnickou. Hrad Ortenburg založila míšeňská markrabata. Uherský král Matyáš Korvín ho dal v letech 1483 - 1486 pozdně goticky přestavět. Z té doby pochází vstupní budova s kaplí (nad jejíž branou je Matyášův reliéf a erb).

Hrad byl obnovován a přestavován v 17. a 19. století. Dnes je tu muzeum srbských dějin a kultury. Roku 1813 porazil u Budyšína Napoleon rusko-pruskou armádu. Jeho původní název Budissin byl teprve v roce 1868 změněn v německé transkripci na Bautzen. Dnes je Budyšín správním centrem Horní Lužice na řece Sprévě. Město s 50 000 obyvateli má v současnosti rozšířenou působnost, takže Městský úřad (Landratsamt, Krajno radowy zarjad) vykonává státní správu pro část okresu. Největší počet Srbů dnes žije na venkově, především ve vesnicích v okrese Kamjenc (Kamenz).

Jazyk a jeho proměny

Hornolužická srbština se podobá staročeštině z 14. století (tehdy se ztratil duál a aorist), protože se kvůli několikasetleté izolaci od ostatních Slovanů ve svém vývoji opozdila. Dolnolužická srbština je mnohem silněji ovlivněna němčinou a počet jejích uživatelů se odhaduje asi na 10 000 osob. V Horní Lužici používá vedle němčiny svou slovanskou mateřštinu asi 40 000 lidí. Rozdíl mezi hornolužickou a dolnolužickou srbštinou je poměrně velký, i když slovní zásoba je asi z 96 procent totožná a spisovné varianty byly po 2. válce sblíženy, takže teď mají stejné gramatické kategorie.

Hornolužická i dolnolužická srbština patří do stejné jazykové skupiny jako čeština, a to mezi jazyky západoslovanské. Nejstaršími literárními památkami byly překlady náboženských textů. Všichni obyvatelé Horní i Dolní Lužice, kteří hovoří slovanskou řečí, jsou bilingvní. To znamená, že bez potíží ovládají i němčinu, často lépe než svou mateřštinu.

Lužická srbština si uchovala některé velmi staré gramatické tvary, jako např. dvojné číslo (duál) a jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum).
DUÁL: dwaj dobraj přećelej, dwě serbskej wjesce (čeština si zachovává zbytky duálu u částí těla: dvě ruce, bez dvou rukou, s dvěma rukama)
AORIST: widźach (viděl jsem), zetkachmy (potkali jsme) (staročeština měla aorist např. "bych" - znamenalo to "byl jsem", který se v moderní češtině stal podmiňovacím způsobem; další příklady "mazach"= "mazal jsem", "prosich"="prosil jsem".)

Setkáme se také se souhláskami Ć a DŹ, které mají odlišnou výslovnost. Souhláska Ć nahrazuje české T či Ť (ćěło = tělo, ćeńki = tenký, ćichi = tichý). Objevuje se také jako zakončení infinitivu: čitać, sedźeć, wuknyć (=učit se), spěwać atd. DŹ nahrazuje české Ď, např. dźěći = děti, dźěłać = dělat, nadźija = naděje, dźesać = deset, njedźela = neděle atd.

Ve slovní zásobě se dodnes zachovala některá staročeská slova, např. calta (houska), knjeni (paní), dyrbjeć (muset). Nacházíme tu všeslovanské výrazy, které není nutno překládat: woda, zemja, čłowjek, chlěb, morjo, njebjo, lěs, zwěrjo, běły, nowy, młody, stary, chodźić, spać, čitać, dźesać, čerwjeny...

Některá slova byla převzata z češtiny, např. hudźba, dźiwadło, wobrazowka, spisowaćel atd. Z němčiny tu najdeme slovo špihel (Spiegel), měca (Mütze), hamor (Hammer) aj. Zvláštní skupinu tvoří slova, která nemají obdobu v jiných slovanských jazycích: kedźbu! (pozor!), nan (otec), blido (stůl), kołp (labuť), nop (lebka), žro (jádro), cyroba (potrava), kłok (šíp) atd.

Slovní zásoba se průběžně doplňuje moderními výrazy např. syćomłóćawa (kombajn), pjerobul (badminton), tačel (gramodeska), zynkopask (magnetof. pásek), šuskaty honjak (trysková stíhačka) aj.

Je samozřejmé, že každodenním střídáním němčiny a lužické srbštiny dochází ke zkomolené výslovnosti a častému používání nespisovných výrazů. A tak se normou jazykové čistoty stává kazatelna a škola, pokud nějaká existuje...

ZDE Učebnice hornosrbštiny
ZDE Hornosrbsko - německý slovník
ZDE Německo - hornosrbský slovník
ZDE Hornosrbská bibliografie
ZDE Hornosrbský textový korpus
ZDE Hornosrbský slovník výslovnosti

Folklór - živá tradice

Dodnes se zachovalo velké množství krásných lidových písní. Mezi jejich sběratele patřil i český malíř Ludvík Kuba, který zachytil na plátno krásu lidových krojů. Na území Lužice se nosívaly čtyři druhy lidových krojů: katolický (Horní Lužice), slepjanský, wojerecký a dolnolužický z Blat (Spreewald). Dnes nosí kroj pouze některé starší ženy a členky pěveckých souborů při svých vystoupeních. (Katolický kroj má tmavé barvy a jeho výraznou součástí je dlouhá a široká černá stuha, která spadá z čepce až do půli zad.)

Nejoblíbenější bytostí lužickosrbského folkloru je dobrý čaroděj Krabat, vypráví se pohádky o Pumpotovi, o vodnících a hlídačích podzemních pokladů (lutkové).

K velikonočním zvykům patří zdobení kraslic (jutrowne jejka) a průvody velikonočních jezdců v katolické části. (V roce 2000 jelo v devíti farnostech přes 1500 jezdců na vyzdobených koních.)

Velmi starým lidovým zvykem je tzv. ptačí svatba koncem ledna. V čele průvodu jde straka a havran. Svatebčané jdou po vesnici, při tom hraje hudba a svými vtipnými průpovídkami přispívá do programu braška (dohazovač). Tento zvyk se obnovuje i ve školách. O udržení folklorního bohatství pečují desítky pěveckých souborů (k nejlepším patří Lipa, Lilija, Meja a Delany).

Česko a Lužice v minulých dobách

V minulém století se vypravili do Lužice význační představitelé české inteligence. Pobýval tam Josef Dobrovský, František Palacký, Ludovít Štúr, o Lužické Srby projevoval velký zájem T. G. Masaryk. Mezi lužickosrbské studenty v Praze chodil často slavista Václav Hanka aj.

Znalcem lužickosrbské problematiky byl dr. Adolf Černý, který jako první začal vyučovat lužickou srbštinu na Karlově univerzitě. V roce 1907 založil spolek, v němž se sdružovali čeští přátelé Lužice. Také Ludvík Kuba, který pobýval v Lužici celkem třikrát, patřil ke znalcům tohoto kraje. Od roku 1727 do roku 1922 studovali všichni lužickosrbští katoličtí kněží v Praze, kde pobývali v katolickém semináři (Lužickém semináři u Karlova mostu na Malé straně) a po návratu do své vlasti se stali národními buditeli. K nejznámějším vlastencům patřil Jan Arnošt Smoler, Handrij Zejler, Michal Hórnik, Jakub Bart-Ćišinski, Michal Nawka, dr. Arnošt Muka a další.

Domowina

V roce 1912 byla založena organizace DOMOWINA, jejímž hlavním úkolem je uchovat jazyk a osobitou kulturu. Domowina byla založena 13. října 1912 ve Wojerecích/Hoyerswerdě jako vrcholný svaz lužickosrbských spolků a sdružení. Za cíl si vytýčila prosazovat demokratické národní zájmy a pěstovat lužickosrbský jazyk a kulturu.

Od r. 1933 byla Domowina reorganizována na základě členství jednotlivců. Protože tvrdošíjně odmítala politiku tzv. "zglajchšaltování" a germanizaci (např. vedení Domowiny s předsedou Pawołem Nedem v čele rázně odmítlo, aby byli Lužičtí Srbové degradováni na "Němce mluvící lužickosrbsky"), nacisté ji r. 1937 zakázali, zabavili jí majetek a zatlačili ji do ilegality. Ihned po skončení 2. světové války byla Domowina 10. května 1945 v Chrósćicích (okres Kamjenc/Kamenz) založena znovu. V poválečných letech se Domowině podařilo především získat velkou část národa pro obnovení lužickosrbské kulturní práce a tím přispět k zachování a uvědomění si národní svébytnosti.

Během čtyřicetiletého trvání NDR Domowinu - stejně jako všechny politické strany a masové organizace - ovládla strana SED a ji prohlašovala za "socialistickou národní organizaci".

V 80. letech mnozí členové Domowiny žádali, aby se organizace více zaměřila na zvláštní úkoly (jazyk, kulturu a umění). To část vedení přijala.

Po převratu na podzim 1989 se změnily také cíle, úkoly a struktura Domowiny. DOMOWINA hájí v současnosti zájmy asi 60 000 Lužických Srbů, kteří žijí v Sasku, Braniborsku a jinde. Domowina je členem Federativní unie evropských etnických skupin (FUEV), Evropské kanceláře pro méně rozšířené jazyky, výboru pro SRN, Společnosti pro ohrožené národy.

Společnost přátel Lužice

Po první světové válce byla založena Společnost přátel Lužice, jejímž jednatelem byl univ. prof. Josef Páta. V roce 1942 byl nacisty popraven. Po 2. svět. válce obnovil činnost této Společnosti dr. Vladimír Zmeškal. SP Lužice se za komunistů byla nucena změnit v sekci Společnosti Národního muzea, té je členem i Dr. Vydra. Dnes se jmenuje Sdružení přátel Lužice.

PhDr. František Vydra se narodil 4. 11. 1933 v Branově v okrese Rakovník, povoláním byl učitel a později profesor gymnázia ve Frýdlantě v Čechách. S Lužickými Srby se setkal poprvé v roce 1949 jako student libereckého gymnázia F. X. Šaldy. Od té doby se datuje jeho intenzivní zájem o lužickosrbskou problematiku. Ovládá aktivně hornolužickou srbštinu, přispívá pravidelně do novin a časopisů. Propaguje Lužici na besedách a přednáškách, více než sto jeho článků bylo publikováno v českém tisku. Organizuje poznávací zájezdy do Horní i Dolní Lužice. V roce 1999 vydal knihu Tonoucí ostrovy, v níž shrnul své poznatky a zkušenosti. Přispívá do měsíčníku Česko-lužický věstník. Od roku 1995 pracuje jako vedoucí Městského muzea v Chrastavě na Liberecku.

PhDr. Zdeněk Boháč, CSc. (před rokem zemřel) byl historik a velký přítel Lužice (kniha České země a Lužice) od roku 1975 byl předsedou lužickosrbské sekce Společnosti Národního muzea. Od roku 1920 vydával Československo-lužický spolek Adolf Černý Česko-lužický věstník, od roku 1931 do roku 1939 pak změněný ve Společnost přátel Lužice Lužickosrbský věstník, taktéž od roku 1945 do roku 1948. Od roku 1948 do roku 1949 akční Společnost přátel Lužice vydávala časopis Nová Lužice. Od roku 1958 do roku 1977 vycházel Přehled lužickosrbského kulturního života. od roku 1991 do roku 1993 vycházel Zpravodaj Spolku česko-lužické mládeže, posléze opět Česko-lužický věstník vydávaný Spolkem česko-lužickým. V roce 1955 se Společnost sloučila se Společností NM, kde působí dodnes.

Brněnský básník Josef Suchý se zajímá intenzivně o Lužické Srby, věnoval jim část své tvorby a v šedesátých letech vydal antologii lužicko srbské poezie Vřesový květ.

Básník a člen PEN klubu Milan Hrabal z Varnsdorfu připravuje českou část každoročního Svátku lužickosrbské poezie, z níž pokaždé vychází brožurka. Vydal také obsah recitačních večerů v CKK sv. Vojtěcha Ústí nad Labem pod názvem Dva večery (2000). Předtím se ale zapsal do povědomí severočesko-lužickou antologií Strach o moudivláčka a především antologií mladých lužickosrbských básníků Na druhé straně slunce/Na druhej stronje słónca (1998).

V Lužici je zároveň básníkem či spisovatelem prakticky každý :))), jen žijících básníků je ke třicítce, část z nich jsou studentky. Jiří Mudra v šedesátých letech přes mimořádné studium vystudoval lužickou srbštinu u prof. Jana Petra. Od té doby publikoval stovky článků, recenzí a překladů. Nejznámější je překlad knihy Jurije Kocha Sestup z hor snů (1988).

JUDr. Josef Lebeda, zeť V. Zmeškala, publikoval odborné články se sorabistickou tématikou.

Etnoložka a archeoložka Mgr. Zuzana Sklenářová po absolvování kurzu jazykové školy v Minakału začala překládat básně z lužické srbštiny. Přeložila i knihu Jurije Krawži Čertova kovárna, která je zatím v rukopise.

Spolek vydal v roce 2000 sborník Lužice 10 let ve sjednoceném Německu, 2001 Retrogradny słownik a v roce 2002 zatím bibliofilii Katky Andersec Lubosć je pola mje zaklinkała/Zazvonila u mne láska.

Staškovo lužickosrbské gymnázium

Po skončení 2. světové války byl na území Německa, tedy i Lužice, chaos. Česká vláda tehdy zřídila pro několik set lužickosrbských chlapců a děvčat tzv. Staškovo lužickosrbské gymnázium. Bylo pojmenováno po JUDr. Františku Staškovi z České matice školské, který měl o zřízení této školy značné zásluhy. Výuka byla zahájena 1. prosince 1945 v České Lípě, další tři roky bylo umístěno ve Varnsdorfu, ve školním roce 1949/50 studovaly dvě třídy v Liberci. Maturitu skládali lužickosrbští studenti již doma, v Budyšíně.

Čtyřletý pobyt v českém prostředí ovlivnil mnohé studenty na celý život. Vytvořili aktivní poválečnou generaci lužickosrbské inteligence, stali se učiteli, lékaři, kněžími, novináři, spisovateli. Patří k nim např. Ben Budar, Pawoł Völkel, Marko Meškank, Zygmunt Musiat, Jurij Koch, Jurij Brězan aj.

Lužická kultura dnes

Je překvapující, že při tak malém počtu má nejmenší slovanský národ své spisovatele (Jurij Brězan, Jurij Koch, Jan Wornar, Jěwa-Marja Čornakec , Marja Młynkowa, Kito Lorenc, Róža Domašcyna - laureátka ceny Anny Seghersové, aj.), malíře (Měrćin Nowak, Jan Buk, Wylem Šybar, Hanka Krawcec), hudebníky (Bjarnat Krawc, Jan Rawp, Detlef Kobjela, Jan Pawoł Nagel), divadelní herce (Jurij Kostorž, Hanka Mikanowa, Jan Mahr), novináře (Benedikt Dyrlich, Horst Adam, Cyril Kola), filmaře (dr. Toni Bruk). V současné době se objevila celá řada mladých básníků (Fabian Kaulfürst, Lubina Šěnec, Andrea Wałdźic, Měrana Cušcyna aj.). Existuje profesionální Serbski narodny ansambl, který vystupuje po celém Německu i v zahraničí.

Muzea - paměť národa

Mezi hlavní instituce, pečující o uchování etnografické paměti i kultury patří muzeum: Srbské národní muzeum (Serbski muzej / Nationales Museum der Sorben) v Budyšíně je hlavním stánkem pro uchování historie patnácti set let slovanského osídlení Německa. Slavnostně bylo otevřeno v nově vybudovaném Srbském domě v létě roku 1900. Shromáždily se v něm exponáty ze všech oblastí kultury Srbů, které byly v letech předchozích shromážděny pro Srbskou národopisnou výstavu v Drážďanech roku 1896. Ta se zabývala převážně ukázkami řemesla a uměleckého průmyslu.

Po zákazu všeho srbského v dobách vlády nacionálního socialismu Adolfa Hitlera muselo zavřít své brány i Srbské muzeum. Zabrání Srbského domu roku 1941 nacisté zlikvidovali i Srbské muzeum - o rok později, v roce 1942. Jeho sbírky předaly městskému muzeu v Budyšíně. V roce 1957 započaly sběratelské akce , které měly umožnit obnovení sbírek Srbského muzea. Muzeum bylo obnoveno až v roce 1973 i jako městské muzeum, a svůj nový domov našlo na hradě Ortenburg. Nejstarší památky v jeho sbírkách pocházejí ze 6 a 7. století. V muzeu lze nalézt všemožné předměty denní potřeby, umělecké řemeslo i písemné památky, lidové hudební nástroje (třístrunné housle, dudy), oděvy a další památky hmotné kultury a písemnictví Srbů. Mezi nejstarší slovesná díla ve sbírkách patří Budyskeje byrgarskeje přisahy, nejstarší slovesná památka (okolo 1500), rukopis překladu Nového zákona (1548) a zpěvník (1574).

Srbská média

Vydavatelství Domowina

SERBSKE NOWINY (dříve Nowa Doba) - jediný hornolužický deník s s páteční kulturní přílohou Předźenak a měsíčními přílohami Młodźina, Sokołske listy a měsíční přílohou v německém jazyce.
KATOLSKI POSOŁ - týdeník pro katolické čtenáře v Horní Lužici
POMHAJ BÓH - evangelický měsíčník
SERBSKA ŠULA - metodický měsíčník pro školy v úředně vymezené dvojjazyčné oblasti Lužice
PŁOMJO / PŁOMJE (= Plamen, Ohníček) - měsíčník pro děti do 12 let (vychází i v dolnolužickosrbské variantě)
LĚTOPIS - vědecký čtvrtletník vydávaný tzv. Srbským institutem
ROZHLAD - kulturní měsíčník (články v horno- i dolnolužické řeči)
NOWI CASNIK - dolnolužickosrbský týdeník novinového formátu s měsíční evangelickou přílohou Pomgaj Bog

Pravidelné pořady v neatraktivních časech v rozhlasu Radio Sachsen (Serbski rozhłós) a ORB, tamtéž měsíční televizní magazín (ORB, MDR) a kabelový televizní pořad Serbske wokno, obě rádia uvádí pořad mládeže pro mládež (MDR Radio Satkula, ORB Bubak)

Tiskové aktuality

Další odkazy

Nadace lužickosrbského národa
Budyšín
Lipská univerzita, Institut sorabistiky

Materiál vznikl za pomoci internetových zdrojů