Občanská společnost (OS) náleží k frekventovaným, ale také značně kontroverzním kategoriím - bývá různě teoreticky pojímána a často figuruje např. i v projevech politiků. Známé je v českých podmínkách volání po tzv. občanské společnosti u V. Havla, naopak např. V. Klaus zde obvykle varuje před nebezpečím "třetích cest" a "socialistickými svody" na cestě k tzv. svobodné společnosti. Aktuálnost úvah o OS je umocňována postupující globalizací, kořeny soudobých diskusí však sahají až do antiky a prolínají se celou historií evropského politického myšlení - některé vybrané historické i moderní aspekty konceptu OS shrnuje tento příspěvek.

Podle Velkého sociologického slovníku (Praha, Karolinum 1996) představuje občanská společnost termín s více významy, které spolu historicky souvisí. Základní význam je vztahován k Aristotelově politické společnosti jako společenství svobodných lidí, kdy obec (polis) značí vládu rovných mezi rovnými. Cicero přeložil tento výraz jako "societas civilis" (tj. OS, resp. také i "občanské sjednocení") a "tento pojem se stal základním pojmem politických a společenských teorií novověku" (cit. slovník, s. 1201). Novověké přirozeněprávní teorie a smluvní teorie státu nadále nerozlišují mezi státem a OS (F. Bacon, T. Hobbes, J. Locke, J. J. Rousseau aj. ) - "politické společenství" a OS jsou používány jako synonyma. Studie K. Müllera (Koncept občanské společnosti: konceptualizace, dilemata a nebezpečí. Politologická revue, 1, červen 2001) uvádí, že "počínaje antikou až do konce 18. století představoval pojem občanské společnosti střídavě synonyma pro politickou společnost či stát" (tamtéž, s. 3, zvýrazněno PS). Původně tak byla OS synonymem státu (resp. označením "občanského" pojetí státu); moderní pojetí však obvykle OS pojímají jako sféru společenského života odlišnou od státu (v níž se občané nezávisle na státu sdružují, svobodně realizují své zájmy apod. ) - kořeny této rozdílnosti byly však založeny již ve zmiňovaných dřívějších přístupech, včetně stále inspirativní antické tradice chápání OS.

Rozlišení mezi stavem "politickým" a "občanským" se objevuje u Ch. L. Montesquiena; z pojmu OS se odlučuje nepolitická občanská oblast jíž byla v 17. a 18. století postupně přikládala stále větší závažnost a také se měnil její význam. Samotný Montesquieu sice preferuje monarchii, ale jako svobodnou vládu občanů (nikoli despocii) s rolí vlády zákona a nezávislými institucemi; za jeho následovníka je možno označit v 19. století Ch. A. C. Tocquevilla, "který republikánskou ideu zbavil všech monarchistických reziduí a zformuloval ji podle obrazu americké demokracie. Objevil přitom důležitost, kterou pro demokracii mají občanská sdružení, a to i na komunální úrovni... " (Znoj, M.: Občanská společnost. Listy, 1998, č. 2, s. 86 - zvýrazněno PS). A. Ferguson (viz Esej o historii občanské společnosti z roku 1767) pojímá OS jako společnost civilizovanou - jako protiklad k necivilizovanosti hypotetického přírodního stavu či despotické vlády; OS je "zde charakterizována městským způsobem života, vytříbeným a aktivním občanským životem a obchodními dovednostmi" (Müller, cit. práce, s. 3). "Klasický smysl" kategorie OS má také zřetelný morální náboj a v neposlední řadě je třeba zasadit ho do kontextu dobové konfrontace s absolutismem; k modernímu pojetí státu a společnosti, resp. pohledům na OS přispěl také klasický liberál A. Smith v návaznosti např. na J. Locka, který inspiruje i řadu moderních neoliberálů. "K lockovské inspiraci... patří, že stát musí zajišťovat nejen bezpečnost společnosti, ale i její základní morální principy, jako je rovnost a svoboda občanů. Současný neoliberalismus patří ke směru, který občanskou společnost takto chápe... " (Znoj, cit. práce, s. 86 - zvýrazněno PS) - morální hodnoty ztělesněné ve státu však bývají různě zdůvodňovány a ukotveny (např. F. A. Hayek vyzdvihuje spontánní evoluční vývoj institucí svobodného státu).

Základní význam OS v novověku je připisován G. W. F. Hegelovi, který odlišuje stát jako politickou sféru společnosti od OS. Termín "občanský" zde označuje soukromoprávní postavení občana - OS v moderním smyslu představuje sféru mezi rodinou a státem. OS je u Hegela možno pojímat jako sféru "diference" ekonomické oblasti společnosti vůči státu - Hegel v podstatě omezuje OS na oblast ekonomického podnikání, kde figurují soukromé osoby se svými sobeckými cíli. "Pod občanskou společností přitom Hegel rozuměl sféru individuální svobody, zájmového pluralismu a trhu, jak ostatně odpovídá definici svobodné společnosti od Václava Klause" (Znoj, cit. práce, s. 85 - zvýrazněno PS). Hegelův stát pak stojí nad OS jako "sjednocení" a "zmravnění" (jako ztělesnění mravnosti) - OS vystupuje v rámci mravního ducha jako antiteze rodiny a stát jako syntéza (tedy spojení principu rodiny a OS).

K. Marx formálně používá Hegelův pojem OS, ale s jiným obsahem - např. v letech 1843 - 1844 "charakterizuje občanskou společnost vzniklou buržoazní revolucí jako rozštěpení občanské společnosti a politického státu, reálného individuálního člověka a jeho politickoiluzorního rodového života" (Filozofický slovník, O - Z, Praha, Svoboda 1985, s. 247). U Marxe je kategorie OS od počátku spojena s materialistickou a revoluční kritikou kapitalismu i buržoazně demokratického státu a s vizí proletářské revoluce. Tradiční marxisté pak pojem OS víceméně odmítají a jeho renesanci vztahují k moderním západním (buržoazním) společenským teoriím - OS bývá považována za označení stupně ve vývoji industriální společnosti, poukazováno je zejména na absenci sociálního obsahu.

Ke kategorii OS se vyjadřovala celá řada dalších různorodých autorů (L. Stein či R. Mohl v návaznosti na Hegela nebo např. H. Arendtová); kritická analýza OS jako prostoru veřejnosti (jež je znakem moderny a otevírá se mimo státní instituce i ekonomiku) je spojena s J. Habermasem apod. U nás patří k propagátorům idejí OS zejména V. Havel či P. Pithart - OS je pak obvykle odlišována od státu a představuje sféru spontánního sdružování lidí. Ve smyslu axiologicko - normativního konceptu bývají k hlavním hodnotám OS řazeny: funkce ochranného valu (před možnou rozpínavostí státní moci, včetně odvozování příslušných očekávání), funkce vytváření prostoru hledání, pojmenování a ověřování společenských hodnot, zájmů a priorit (čímž jsou vytvářeny společenské zdroje moci, jimž je poskytován příslušný morální základ a legitimita), funkce participativní (jako další možnost zapojování občanů do veřejného dění) a integrativní (např. uvědomění si nutnosti spojení lidí pro dosažení veřejných cílů) - blíže viz cit. práce K. Müllera.

Politologická studie K. Müllera vymezuje dva základní myšlenkové proudy podmiňující soudobé pokusy o vymezení pojmu OS. První současný myšlenový proud je označován jako sociokulturní a je členěn na tři klíčové přístupy. Na generalisty (přiřazující k charakteristikám OS také existenci omezené a odpovědné veřejné autority), na maximalisty (pojímajícími OS jako nevládní sféru) a na minimalisty (kdy OS vystupuje jako synonymum hodnotového kontextu provázané rozvinuté komunity a je doménou kulturních předpokladů, tradic, hodnot, norem, mravů apod. podmiňujících myšlení a jednání každého člena společnosti). K maximalistům, resp. představitelům tzv. "deštníkového konceptu" (označujícím platformu institucí mimo rámec státu, zahrnující tržní hospodářství a jeho instituce, veřejné mínění, vládu práva, politické strany, veřejné i soukromé asociace, různé formy společenské spolupráce vytvářející závazky a zakládající vztahy důvěry - viz cit. práce, s. 5 s odkazem na J. Alexandera) mohou být řazeny i koncepty OS české provenience P. Pitharta (viz např. Občanská společnost a stát. In: Kunc, J. (ed): Demokracie a ústavnost. Praha, Karolinum 1996), V. Havla či F. Šamalíka (viz Občanská společnost v moderním státě. Brno, Doplněk 1995).

"Představitelé tzv. deštníkového konceptu chápou občanskou společnost - lapidárně řečeno - jako společnost minus stát, tedy jako takovou strukturu, která je nezávislá na státu" (Müller, cit. práce, s. 5). Minimalistické pojetí nazírá OS jako synonymum nestrannosti, nositele univerzálních a transcendentálních hodnot nadřazené stranickým sporům. "Minimalisté víceméně nazývají občanskou společností to, co maximalisté rozumí veřejnou sférou" (tamtéž, s. 6 s odkazem na V. Pérez-Díaze) - i u nás často zaznívá pojem občanský či veřejný sektor, především ve smyslu neziskového nevládního sektoru. V rámci širokého spektra teorií transformace kapitalismu, populárních zejména v 50 - 60. letech 20. století, lze identifikovat také mnohé koncepce smíšené ekonomiky - kladoucí akcent na růst úlohy státu v moderních ekonomikách, resp. na státní sektor. Později se začínají objevovat přístupy orientující se na tzv. třetí sektor (resp. neziskovou, sociální aj. sféru či ekonomiku) existující vedle sektoru soukromého a státního. Právě zde by totiž mohlo v 21. století přibývat nejvíce pracovních příležitostí, je zde produkován "sociální kapitál", mají zde být realizovány společenské ambice, které neuspokojí stát ani trh aj. (sr. Rifkin, J.: Myšlenky pro příští století. Listy, 1996, č. 4).

Druhý základní proud ve vymezování OS je nazýván ekonomickým pojetím, resp. redukcionistickým; za typického představitele je označován K. Marx v návaznosti především na Hegela. Marx pojímá OS jako výsledek historického vývoje kdy stát neztělesňuje nezávislé univerzální a nestranné zájmy, ale představuje zde donucovací instituci odrážející konkrétní zájmy (tedy nástroj třídní nadvlády) - vítězství proletariátu umožní zrušení dichotomie OS a státu. K. Müller označuje Marxův přístup za redukcionistický v tom, "že občanskou společnost chápe především jako autonomní sféru ekonomických aktivit a vztahů, sféru výrobních sil a vztahů a přehlíží jiné formy a motivy společenských vztahů... " (Müller, s. 6 s odkazem na K. Kumara). Současné podoby redukcionistů jsou zde pojmenovány jako varianta levicová (redukující společenské konflikty na konflikty ekonomické - "beztřídní se v tomto pohledu rovná bezkonfliktní" (tamtéž) s řadou příkladů) a kapitalistická (stavící na představě autonomního trhu a pouze minimu politiky - viz libertariánské volání po minimálním státu apod. ).

Teoretické modely OS jednotlivých přístupů i jejich praktické implikace jsou předmětem řady sporů - např. je uváděn spor mezi generalisty a maximalisty na jedné straně a minimalisty na straně druhé. Pro minimalisty je OS nejen oddělená od státu a trhu, ale je přímo jejich "fundamentálním protikladem... Občanskou společnost tak pojímají jako obranný val proti kombinovanému útoku jak ze strany státu, trhu či jiných společenských sfér. Veřejná sféra (občanská společnost) by podle nich, jinými slovy, měla poskytovat základ pro transformaci státu i ekonomiky" (Müller, s. 8 s odkazem na V. Pérez-Díaze). V pozadí sporů lze identifikovat rozdílné představy o vztazích mezi OS a trhem, resp. o roli tržní ekonomiky (např. pro maximalisty a generalisty je trh nedílnou součástí OS a OS je bez trhu nemyslitelná - trh však ještě OS nezaručuje); široce diskutovány jsou dále otázky vazeb OS na ekonomický růst či problematika otevřenosti OS (sr. Popper, K.: Otevřená společnost a její nepřátelé. Praha, Oikoymenh 1994); koncepční nejasnosti jsou patrné i v diskuzích o roli veřejné autority (kdy limitovanou, kontrolovatelnou a odpovědnou vládu si pod OS také představují generalisté) atd.

Politologové diskutují i možná nebezpečí spojená s koncepty OS - možnou neodpovědností občanů v minimalistickém pojetí počínaje, přes řadu nacionálních hrozeb, nebezpečí "marginalizace politiky" (spojenou s kapitalistickou verzí redukcionismu, kdy možnou se stává vize "společnosti bez politiků, kdy vláda je jen způsobem administrativy. Je to právě sféra samoregulující se ekonomiky, v jejímž jménu je politika marginalizována" - Müller, s. 19 s odkazy na Ch. Taylora) a sociálními ohroženími konče. Cit. studie K. Müllera v tomto kontextu kritizuje "emancipační projekt marxismu" jako "nebezpečnou totalitní vizi" (tamtéž, s. 23); marxismus totiž demaskoval zájmy vládnoucí třídy skryté za liberálními idejemi rovnosti a svobody a považuje emancipaci člověka v liberálních demokraciích za pokryteckou a nedostatečnou - cestou ke svobodě a rovnosti je překonání liberální OS. Marxismu je tradičně vytýkán redukcionistický pohled s přílišným zaměřením na ekonomické aktivity, podceňování občanské účasti na politice či nedostatečná víra ve "vnitřní hodnoty" demokracie.

Ohledně pojímání kategorie OS, resp. o její potřebnosti či nadbytečnosti jsou vedeny spory i na naší politické scéně; zde je nutno upozornit na prolínání jednotlivých teoretických přístupů, ideologických a světonázorových východisek či hodnotových schémat apod. Koncepce OS je obvykle řazena mezi základní hodnoty a ideje politické ideologie liberalismu - k individualismu a svobodě (s prioritou jedince, osobní svobodou, sledováním vlastního zájmu a v neposlední řadě soukromým vlastnictvím), osvícenecké filosofii pokroku, sociální spravedlnosti (nejrůzněji pojímané), rovnosti (např. s univerzalismem práv), pluralitě a toleranci a konstituční (ústavní) vládě. Konzervativní ideologie však zdůrazňuje snahy o "konzervaci" řádu (v různých podobách), empirismus a pragmatismus, tradice (tradiční instituce apod. ), autoritu, představu lidské nedokonalosti, přirozenou nerovnost lidí (existenci elit apod. ), až mystický význam majetku, minimální a současně silný stát a také často koncept organické společnosti (kdy každý má zodpovědně plnit své funkce, jako např. jednotlivé orgány v těle, s cílem zajištění stability řádu). Dále připomeňme různé podoby liberalismu (klasický, moderní, neo aj. ) a konzervatismu (autoritativní, paternalistický, libertariánský) i vzájemné prolínání neoliberalismu a neokonzervatismu v rámci ideologie a politiky "Nové pravice" atd. (sr. např. Heywood, A.: Politické ideologie. Praha, Victoria Publishing 1994).

K hlasatelům nezbytnosti OS u nás náleží především V. Havel (viz novoroční projev 1994 s voláním po pokračování transformace právě budováním OS či známý projev v Rudolfinu). Mnohotvárná OS představuje životadárné podhoubí státu, sféru spontánní aktivity a sdružování občanů mimo instituce státu - neregulovatelnou, ale částečně i neracionální; kdy občanský princip je zásadně odlišný od nacionalismu a projevů společenské nesnášenlivosti. V. Havel zdůrazňuje u občanského principu ale také identifikaci občanů se státem - "v tom smyslu, že občan ve státu a chodu jeho institucí nachází ztělesnění svého základního morálního přesvědčení" (Znoj, M.: Občanská společnost. Listy, 1998, č. 2, s. 84 - zvýrazněno PS). Naproti tomu však např. V. Klaus považuje koncept OS za blízký socialistickým ideálům, zavánějící sociálním inženýrstvím a také "hledáním třetích cest" - nepokládá tedy OS za svébytnou sféru odlišnou od státu. "Občanská společnost není víc než společnost svobodných individuí", tvrdí Klaus. Hlasatelé občanské společnosti nadřazují individuální svobodě hodnotu sdružování a kolektivu, kdežto podle Klause pro vznik svobodné společnosti "stačí svoboda (tj. individuální svoboda), politický pluralismus (tj. politické strany) a trh"... "Ve svobodné společnosti se podle Klause lidé (občané) pochopitelně sdružují, ale jenom proto, aby lépe prosadili své zájmy" (Znoj, cit. práce, s. 84 - zvýrazněno PS).

Proti koncepci OS (v pojetí Hradu či US) tak může být stavěna "společnost občanů" (např. v pojetí ODS) - kdy je důraz kladen na iniciativu individua, maximální míru svobody jedince a minimální, ale zároveň silný stát. Význam OS je zde v mnohém popírán a "občanství se uplatňuje jen ve volebním aktu, uskutečňovaném například jednou za čtyři roky. Ve volbách si lidé zvolí politickou reprezentaci, jejíž další počínání je mimo občanskou kontrolu. Nemusí to být tak podstatná vada, sdílíme-li důvěru v minimální stát a neviditelnou ruku trhu" (Valach, M.: Proč potřebujeme občanskou společnost. Listy, 2001, č. 2, s. 69 - zvýrazněno PS). V takto pojímané liberální (resp. neoliberální aj. ) ekonomické i politické konstrukci - založené na principech individualismu, maximalizaci individuálního prospěchu, spontánní hře tržních sil i atomickém vidění společnosti a deklarující omezení zásahů státu do soukromé sféry na nezbytné minimum - "nezbývá pro občanskou společnost žádné místo; jeví se jako bezoobsažná umělá konstrukce, s jejíchž pomocí se určité skupiny pokoušejí získat moc, aniž by přitom musely podstupovat politickou soutěž o hlasy občanů" (dtto, s. 70). Různé teoretické představy o OS jsou pak vtělovány do politických programů.

V. Klaus kritizuje i komunitarismus - "...nový kolektivismus modernějšího, komunitaristického typu, nikoli starý kolektivismus komunistické provenience" (Klaus, V.: Pan Pehe se definitivně prořekl. Právo, 30. 11. 2000, s. 6), kdy argumentuje původní historickou definicí OS ve smyslu "komunity svobodných občanů". Právě diskuze mezi liberalismem a komunitarismem zaujímají jedno z klíčových míst v soudobých úvahách o OS. Debaty se odehrávají např. kolem otázky, zda politické společenství se zakládá na mravní ideji dobra (komunitarismus) nebo na mravně neutrálních zásadách práva a spravedlnosti u politických liberálů. Podle komunitarismu vyžaduje liberální pojetí práv také i společenskou odpovědnost - jedinec je vždy ukotven v kultuře určitého společenství. "Komunitaristé jsou přesvědčeni, že liberalismus volného trhu i liberalismus lidských práv tyto morální základy rozkládají, proto zdůrazňují hodnotu pospolitosti a varují před abstraktním individualismem" (Znoj, M.: Jak Václav Klaus komunitarismus vyvrátil. Listy, 1999, č,2, s. 29 - zvýrazněno PS).

Komunitarismus reprezentuje ideové hnutí s důležitou rolí A. Etzioniho (sr. Znoj, M.: Nový komunitarismus Amitaie Etzioniho. Listy, 1998, č. 6), v češtině je dostupná kniha Morální dimenze ekonomiky aneb k nové ekonomii (Praha, Victoria Publishing 1995). Etzioni napadá základní (neoklasické, resp. neoliberální) ekonomické paradigma (jako příliš utilitární, racionalistické a individualistické) založené pouze na egoismu "Já"; východisko spatřuje v nové sociální ekonomii založené na paradigmatu "Já" + "My" - kdy ekonomické jevy jsou nazírány v širším sociálním kontextu. V. Klaus uvedené přístupy ostře odmítá s poukazem na to, že komunitarismus "nás chce socializovat" a argumentuje z pozic ekonomie i společenských věd - reálný svět je prý jiný než tvrdí komunitaristé (např. rodina dokládá, že svět není pouze egoistický), komunitaristé chtějí měnit lidské bytosti a náleží ke kolektivistickým ideologiím; V. Klaus varuje i před oklikami postupů komunitaristů obracejících se na legislativce apod. (blíže viz Proglas, 1998, č. 8 a Znoj, 1999, výše cit. práce).

Pojetí a vymezování kategorie OS, s celou řadou modelů a otázek, úzce souvisí s integračními a globalizačními procesy - zmiňme některé možné aspekty a často protichůdné přístupy. Nikoli ojediněle zaznívají varování, že soudobé globální trhy (s klíčovou úlohou nadnárodních monopolů, velkých TNC, globálních investorů a především finančních spekulantů - podrobněji viz Zpravodaj Klubu ekonomů, 2001, č. 7, resp. Marathon, 2001, č. 6) ohrožují lokální OS - stoupenci idejí OS zde poukazují na nutnost tvorby globalizující se sítě občanských společností, kdy zmíněnou potřebnost uznávají jak minimalisté, tak i maximalisté. Jako zárodky globalizující se OS, resp. globalizace také veřejného (občanského) sektoru bývají chápány organizace typu Greenpeace, Amnesty International, Helsinsky Comittee apod. ; poukazováno je i na údajné proměny nadnárodních společností "vylepšujících" si pověst např. podporou nevládních organizací po celém světě. Při úvahách o "silné globalizaci a slabé demokracii" (viz Valach, M.: Proč potřebujeme občanskou společnost. Listy, 2001, č. 2, s. 70) je kladen důraz na nikoli pouze formálně fungující demokratické instituce a především na rozhodující úlohu aktivních občanů - moderní OS může být nazírána jako samotný základ demokracie. "Má-li mít demokracie budoucnost, je nezbytné aby vedle nadnárodních monopolů vznikaly také nadnárodní sítě občanských iniciativ; aby národní stát byl překonán a nahrazen státem občanským... V našem případě to v nejbližší době znamená nutnost celoevropského státu... " (tamtéž, s. 72 - zvýrazněno PS). Zde je však na místě připomenutí, že "sociální inženýrství" v podobě projektu mnohonárodnostního státu na občanském principu naprosto katastrofálně selhalo na Balkáně - i zde se však stále nabízí otázka, zda jde pouze o naivitu a arogantní víru v nadřazenost jednoho ze západních civilizačních modelů nebo o cílené záměry.

I na sjednocování Evropy existuje vějíř nejrůznějších názorů - od vychvalování údajných blahodárných dopadů na všechny a na všechno, přes volání po abstraktním "evropanství" či moderních "Spojených státech evropských" až po úplné ignorování a odmítání všech aspektů; také na budoucí podobu Evropy je nahlíženo optikou nejrůznějších přístupů - spory se však nevedou pouze v teoretické rovině, ale mají mnoho praktických konsekvencí (kdy řada procesů je - pro mnohé bohužel - již zřejmě nevratná). Vedle přístupů volajících po pevně spojené Evropě (např. u socialistických a sociálně demokratických stran v kontextu vize moderní "třetí cesty" aj. ) - s údajně pozitivními dopady také pro "celoevropskou občanskou společnost" - je možno uvést řadu koncepcí odmítajících projekt i stále postupující praxi sjednocování Evropy, a to např. i z důsledně liberálních pozic. Např. v duchu neoliberálních argumentů a praxeologické metodologie zejména L. E. Misese koncepce J. Šímy staví na právu na secesi (jako právu občanů určit si svou vládu na úrovni, o které sami rozhodnou) u jednotlivce - "každý člověk má právo na secesi od jakékoli vyšší politické jednotky" (Šíma, J.: Secese: Sám sobě státem. Terra Libera, září 2000, s. 1). Jako alternativa politického sjednocování Evropy je nazírán návrat k respektování práva (zde jako respektování života a soukromého vlastnictví), včetně např. návrhů zanesení práva na secesi do ústav či projektu konkurujících si jurisdikcí apod.

Jako další příklad ostré kritiky evropské integrace lze uvést kontroverzního britského euroskeptika J. Laughlanda obhajujícího koncept národního státu, vlády práva, zlatého měnového standardu a parlamentarismu - právě ony mají zajištovat svobodu (Laughland, J.: Znečištěný pramen. Nedemokratické počátky evropské ideje. Praha, Prostor 2001). Rozpouštění národních států v EU nebo opuštění zlatého standardu (jeho zrušení prý vedlo k inflačnímu znehodnocení peněz) považuje za neliberální akty oslabující demokracii; Laughland kritizuje i budování nového světového řádu, kdy podmínky určují státy NATO (např. při útocích na Jugoslávii) - "... v roli vůdčího principu mezinárodního systému chtěli nahradit státní suverenitu univerzalistickou doktrínou lidských práv" (tamtéž, s. 17). Vyprázdněnost a bezobsažnost "univerzální" doktríny lidských práv (která však rozhodně nikdy nebyla univerzální pro celý svět) ostatně také dokumentuje poslední vývoj (text psán 29. 9. 2001 - pozn. PS), nehledě na pravděpodobné změny po událostech 11. září - a to včetně tušených omezování "občanských svobod" ve jménu bezpečnosti a boje s mezinárodním terorismem. Ve světle nutné koexistence různorodých civilizací (kdy jediným smysluplným řešením je pouze dialog rovnoprávných civilizačních modelů) jsou pak také stále více relativizována liberální klišé o občanských právech, individuální svobodě apod.

J. Keller připomíná, že v minulosti byl pojem OS frekventován především tehdy, když se jednalo o zvýraznění úlohy obyčejných lidí ve vztahu ke špatně fungující oficiální moci; heslo OS pak mobilizovalo k odporu proti absolutismu i proti byrokratickému "reálnému" socialismu. Keller dále uvádí: "Jak kdesi výstižně poznamenal madarský sociolog Ivan Szelényi: Občanská společnost je vlastně beztřídní společnost. Mluví se o v ní jen o svobodě, nikdy ne o nerovnostech" (Keller, J.: Beztřídní (občanská) společnost. Právo, Salon, 30. 11. 2000, s. 4 - zvýrazněno PS), resp. že: "... mnozí z těch, kteří velebí občanskou společnost, zcela ignorují, že osobní svoboda a absence chudoby nemusejí jít vždycky ruku v ruce. Jak povznášející, pohodlné a praktické je hovořit stále jen o svobodě uprostřed společnosti, kdy jedním z výrazných problémů se stává nárůst nerovnosti" (dtto) a také: "Pokud občanská společnost zůstává pouze radostnou oslavou politické rovnosti, nikdy nesblíží bohatství s bídou, pouze bude zamlžovat rozdíl mezi nimi" (tamtéž - zvýrazněno PS).

V "globálním volném ringu" sice na první pohled panují stejná pravidla, ale "váhové kategorie" jsou naprosto rozdílné. Pádem sovětského bloku nenastal žádný "konec dějin", již v 90. letech minulého století začali mnozí hovořit o diktatuře globálních trhů (především finančních) a totalitě globalizace - v podmínkách diktátu "neviditelné ruky trhu" a systému založeném na soukromém vlastnictví výrobních prostředků zůstává idea skutečné OS iluzí.