JEDEN DŮVOD K OPTIMISMU V RUSKO-AMERICKÝCH VZTAZÍCH

Obamo děkujeme!

19. 9. 2009 / Oskar Krejčí

Podle dostupných informací první oficiální konzultace o umístění části NMD v Česku proběhla na ministerstvu obrany v Praze v červenci 2002. Výsledkem tehdy započatých složitých jednání bylo, že na svém výjezdním zasedání v Teplicích v květnu loňského roku schválila Topolánkova vláda Hlavní smlouvu o umístění vojenské základny USA v Česku. Tím ale příběh oficiálního podnikání na dané téma neskončil: letos v březnu stáhla Topolánkova vláda dohody o americké vojenské základně z jednání Poslanecké sněmovny. Důvod byl prostý – smlouvy by nezískaly potřebnou většinu.

Lid v ulicích a lid v kuloárech

Zablokování smluv ve Sněmovně předcházela pozoruhodná mimoparlamentní i parlamentní aktivita.

• Především se nikdy vládě a jejím zahraničním spojenců nepodařilo získat pro radar většinu společnosti. I když na propagaci vojenské základny USA v Česku byly vydány miliony korun a byl zřízen Úřad koordinátora vládní komunikace programu protiraketové obrany, nesouhlas veřejnosti s výstavbou americké radarové základny nikdy neklesl pod 60 % dotázaných. Podle CVVM letos v březnu bylo proti 68 % respondentů.
• V červenci 2006 vnikla občanská iniciativa Ne základnám, která postupně propojila téměř 60 nejrůznějších organizací a desítky významných osobností. Nikdy v dějinách se zahraničněpolitické téma nestalo důvodem k manifestacím tisícovek lidí, jako se to stalo v případě akcí hnutí Ne základnám. Pod petici za uspořádání referenda se podepsalo přibližně sto tisíc lidí. Přes nepřízeň většiny medií se jména jako Jan Tamáš, Ivona Novomestská, Jan Májíček, Jana Glivciká či Rudolf Převrátil, ale i řady dalších lidí, stala veřejně známá. Mimořádná aktivita starosty Jana Neorala proslavila obec Trokavec, u níž měl být americký radar vztyčen, snad po celém světě. Zakladatelskou listinu Ligy starostů proti radaru podepsalo 30 nejvyšších představitelů samosprávy v okolí plánované vojenské základny USA; k nim se později přidalo i několik dalších.
• Situace ve Sněmovně, která měla schválit smlouvy s USA, se postupně měnila. Parlamentní klub KSČM své odmítavé stanovisko prezentoval od začátku a jednotně; podle březnového výzkumu CVVM 94 % přívrženců této strany s výstavbou radarové základny USA nesouhlasilo. Díky jednoznačnému postoji Jiřího Paroubka, ale i Lubomíra Zaorálka a řady dalších, se podařilo na stanu odpůrců radaru získat většinu klubu ČSSD; 85 % přívrženců této strany bylo proti výstavbě základny. Ne zcela jasné byly postoje některých poslanců za KDU-ČSL, ovšem 64 % jejich voličů bylo proti. Velmi důležitý byl postoj vládní Strana zelených, která vyslala do vlády ministra zahraničních věcí Karla Schwrzenberga, jednoho z nejbojovnějších zastánců radaru. Oficiálně vedení Strany zelených tvrdilo, že podpoří jen projekt, který bude součástí projektu NATO. Očekávalo se, že po bukurešťském summitu Aliance v dubnu loňského roku Strana zelených získá tuto možnost prohlásit, že radar podpoří. Tak také někteří členové vedení Strany zelených učinili, ovšem zmíněný summit odložil stanovisko NATO na dobu po zvolení nového prezidenta USA. Klub Strany zelených ve Sněmovně se rozštěpil, přičemž i tehdejší ministr Ondřej Liška jednoznačně prohlašoval, že radar nepodpoří. 60 % přívrženců Strany zelených bylo proti výstavbě radaru. Poslanci Miloš Melčák a Michal Pohanka, kteří v jiných případech vychylovali rovnováhu ve Sněmovně, se v otázce radaru rozdělili a zaujali postavení na opačných stranách barikády. A tak Černý Petr zůstal v rukou ODS, jichž 58 % přívrženců s výstavnou základny USA v Česku souhlasilo a 35 % bylo proti.

Geopolitické hrátky

I když se diskuse točila většinou kolem otázky nebezpečí hrozícího ze strany KLDR a Íránu, podstatné bylo, nakolik případná výstavba americké vojenské základny strategického významu napomůže obhajobě českých národních zájmů. Podle Mirka Topolánka vše bylo prosté. Jak prohlásil na kongresu ODS v listopadu 2007, pro ODS je rozhodující „nedopustit, abychom se opět plíživě sunuli do sféry geopolitického vlivu Ruska. To je ten pravý důvod, proč u nás má stát radarová základna.“ Někdejší vicepremiér a člen téže strany Alexandr Vondra dokonce podle agentury The Associated Press během své návštěvy USA v listopadu 2007 na konzervativním výzkumném pracovišti Heritage Fondation prohlásil, že „pro nás v České republice, která leží mezi Německem a Ruskem, by zařízení s jistým počtem amerických vojáků bylo dobré“.

Takováto extremistická stanoviska plná dávno překonaných geopolitických stereotypů nikdo z oficiálních představitelů USA ani během vlády George Bushe ml. veřejně nezastával. Oficiální Wshington po celou dobu přísahal, že radar v Česku a rakety v Polsku nemají být využity proti Rusku. Že celý systém má čistě obranný charakter. Zároveň neustále zdůrazňoval, že nebezpečí hrozící od tzv. darebáckých států je akutní a velké.

Bylo to paradoxně Rusko, které vyjadřovalo obdobný názor, jako pánové Topolánek, Vondra a Schwrzenberg – také podle Moskvy výstavba části NMD ve střední Evropě mířila proti Rusku. Zastavením její výstavby Moskva podmiňovala restart rusko-amerických vztahů.

Tím celý spor dostal dva sice vzájemně provázané, ale odlišné rozměry.

Historická zkušenost ukazuje, že žádná velmoc nespojuje s územím českého státu své životní zájmy a o naše problémy se vnímá jen přes prizma svých požadavků. To je hlavní zkušenost odvozená z Mnichovské dohody. Ač si to jen s obtížemi přiznáváme, Česko není politickým středem Evropy a tím méně světa.

Z geopolitického hlediska je Česko málo zajímavé. Ovšem pouze do okamžiku, kdy si na jeho území vybuduje svoji vojenskou základu strategického významu nějaká velmoc. V té chvíli se stává, řečeno slovy Zbigniewa Brzezinského, geopolitickým ohniskem – zájmovou oblastí geopolitických hráčů, kteří se o ni začínají prát. Stává se ohniskem, aniž by se stalo geopolitickým hráčem – mocností, která má potenciál o situaci v dané oblasti rozhodovat či spolurozhodovat. Stává se pasivním objektem her jiných, kteří – byť třeba spojenci – sledují vlastní zájmy.

Stručně a jasně: výstavba amerického radaru v Brdech jako součásti strategického systém NMD by snížila bezpečnost České republiky. Proto je třeba Obamovi za jeho jistě nelehké rozhodnutí poděkovat.

Moskva nevyhrála

Oznámení Washingtonu, že ustupuje od výstavby prvků NMD v Česku a Polsku nelze pokládat za vítězství Moskvy ve střední Evropě. Je to především vítězství rozumných sil ve Spojených státech samotných. Za oceánem vždy bylo mnoho lidí, kteří středoevropské plány Pentagonu kritizovali. Z různých důvodů. Že je systém příliš drahý, a to zvláště v dobách finanční krize. Že je technicky nedokonalý či přímo nefunkční. Že aktuální nebezpečí z Íránu nehrozí. Že existují jiné, ofenzivnější obranné systémy jak proti „darebáckým státům“, tak i proti Rusku a Číně. A tak by bylo možné pokračovat. Obamova vláda přidala k těmto argumentů ještě tři důvody, proč je třeba od středoevropské části projektu NMD ustoupit.

Na červencovém summitu v Moskvě americká strana uznala, že nelze oddělovat útočné a obranné strategické systémy. Vrátila se k tezi, která stála u kolébky první smlouvy o strategických zbraních mezi Sovětským svazem a Spojenými státy v roce 1973: spolu s podpisem smlouvy SALT 1 byla podepsána i smlouva o omezení systémů protiraketové obrany. Tehdy bylo pro všechny samozřejmé, že pouze ten, kdo má dobrou obranu, může zaútočit. Teze, od níž Gerge Bush ml. odstoupil hned v prvním roce své vlády a smlouvu o omezení protiraketové obrany vypověděl. Uznat propojení obraných a útočných systémů byl předpoklad uzavření nové smlouvy o omezení a kontrole strategických zbraní mezi Ruskem a Spojenými státy, která by mohl a nahradit tu, která koncem roku skončí svoji platnost.

Druhá linie argumentů proti výstavbě NMD ve střední Evropě souvisí s ideou jaderného odzbrojení, kterou Obama ve svém vystoupení na Hradčanském náměstí letos v dubnu tak emotivně obhajoval. Prosadit jaderné odzbrojení vyžaduje vytvořit svět vzájemné důvěry a kooperace. Tedy i porozumění Washingtonu s Moskvou a s Pekingem. Což bez zastavení výstavby NMD ve střední Evropě není možné. Dlužno dodat, že to není možné ani bez zastavení zbrojení v kosmu. Posílení vzájemné důvěry by ovšem měla napomoci i přímá jednání s Teheránem a Pchjongjangem.

Třetí faktorem, který vnesla Obamoval vláda do diskusí o základnách NMD ve střední Evropě, je lepší pochopení limitů moci Spojených států a provázanosti jejích osudu s ostatním světem. Momentálně nejvýznamnějším projevem této skutečnosti je válka v Afghánistánu. Zdá se, že bez spolupráce s Ruskem nebude pro USA a NATO možné z jejího bahna vybřednut.

Článek vyjde v pondělí v Literárních novinách

Vytisknout