Ano, tak se to má a dá dělat

18. 9. 2009 / Jan Čulík

Souhlasím s Josefem Ftorkem, že jediným úspěšným protiradarovým aktivistou, který porozuměl, jak se dostat do západních médií a pochopil, co mezinárodní novináře zaujme, byl trokavecký starosta Jan Neoral. Všechny ty řeči stoupenců protiradarových aktivistů o tom, jak jsou západní média "zaprodaná" a jak se o názor obyčejných lidí "nestarají", či jak "není možné" přesvědčit anglosaského novináře, aby se staral, co se děje v České republice, jsou jen typické české výmluvy "proč to nejde". Namísto toho, aby se lidé starali, jak to udělat, aby to šlo, Češi často raději vypracovávají vysvětlení, proč nic nejde a nemá cenu vymýšlet efektivní řešení.

Západního novináře zaujme anarchisticky provokativní, přemýšlivý, vtipný a neideologický postoj a zábavná akce. Právě proto se dostal Jan Neoral do konzervativního ! Daily Telegraphu (určitou roli v tom hrály nejen britské sympatie pro každého podvratníka, ale i podprahový nacionalismus tohoto konzervativního listu, jemuž jdou Američané - často právem - na nervy a z hlediska britského elitářství se na ně deník dívá spatra. Tohoto všeho Jan Neoral efektivně využil, možná ani nevěděl, že se mu podařilo psychologicky uvést v provoz ten pravý mechanismus.

Už jsem o tom v Britských listech psal, ale připomenu znovu: Před řadou let jsem hovořil s tehdejším českým velvyslancem v Británii Pavlem Seifterem, který se mě ptal, co by se mělo dělat pro zviditelnění ČR v Británii. Říkal jsem mu, že by se měl dostat do médií.

Asi o týden později jdu po ulici kolem trafiky a na vyložených výtiscích všech! britských deníků vidím na titulní straně velkou barevnou fotografii, která vypadala jako Pavel Seifter. Říkám si, to snad není možné. Přijdu blíž, a opravdu: Pavel Seifter se ten den dostal s velkou fotografií a článkem na titulní strany asi tří britských denních listů. Jak?

V Británii není vzteklina a přivézt do země z Evropy psa je nesmírně obtížné. Pes musí strávit půl roku v karanténě. Pavel Seifter měl oblíbeného domácího jezevčíka a velmi mu vadilo, že ho britské úřady od něho na půl roku odloučily. Po propuštění psa z karantény tedy uspořádal na českém velvyslanectví recepci na počest "osvobození svého psa z vězení". Rozeslal na to pozvánky všem britským deníkům. Všichni přišli a všichni o tom napsali. Zaujalo je, že bývalý český disident Seifter musí v tzv. demokratické Británii zápolit s nesmyslným vězněním svého psa. Dohromady se dala celá řada psychologických faktorů, které způsobily, že Seifter ten den úplně ovládl britská média: 1. láska Britů ke zvířatům; 2. paradox, že bývalý východoevropský disident oslavuje v údajně demokratické Británii propuštění svého vězněného psa. 3. pikantnost, že vysoký diplomat si uspořádanou recepcí dělá jemnou legraci z britských úředních ustanovení.

Seifter byl král.

Princip je, že musíte prostě umět zmáčknout ty správné psychologické knoflíky.

Proč asi zaujal západní média tak silně David Černý se svou Entropou, i když to byla naprostá pitomost? Paradoxem je, že o ČR nikdo dnes nic neví, jediné jméno, které je mezinárodně známé, je David Černý.

V mezinárodním mediálním diskursu nejde o fakta a o to, co je důležité, ale jestli editora zaujmete.

Zcela jistě by se zahraniční média o české protesty proti radaru zajímala, kdy je jejich aktivisté systematicky bombardovali svými názory emailem.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 18.9. 2009