Destruktivní denní sny

18. 9. 2009 / John Michael Greer

Tento neúprosný fakt spolehlivě zaručuje budoucnost, v níž bída, hlad, války a časná smrt budou mnohem obvyklejší než jejich protiklady, a v níž velmi mnoho vymožeností a příležitostí, které nyní považujeme za zaručené, už nebude dostupných. To tedy zřejmě vypadá na budoucnost horší než je přítomnost. Avšak zhodnotit naše vyhlídky takto přímočaře je krok v mnoha kruzích velice nevítaný.

Obtíž spočívá v tom, že víra ve vyhlídku na lepší budoucnost byla do nás všech vštípena tak hluboce, že argumentovat proti ní je tak trochu jako snažit se sdělit středověkému zemědělci, že nebesa se všemi svatými a anděly už neexistují. Naděje, že zítřek bude, nebo může být, nebo přinejmenším by měl být lepší než dnešek, je ke kolektivní imaginaci moderního světa doslova přirostlá. Za touto vírou je nezměrný příklad třísetleté průmyslové expanze na úkor fosilních paliv, díky níž sběrači odpadků v současné Americe mají přístup k věcem, jež byly v předprůmyslových dobách nedostupné i králům.

Tento věk extravagance zcela přetvaroval - nebo spíše překroutil - způsob, jakým dnes lidé uvažují prakticky o čemkoliv, na co si vzpomenete. A zejména nás učinil slepými vůči ekologické realitě tvořící fundamentální kontext našich životů. Těměř všichni se domníváme, že neomezený exponenciální růst je možný, normální a dobrý, a to až do té doby, než důsledky tohoto neomezovaného růstu jeden po druhé zasáhnou naši společnost jako vlny splachující hrad z písku; ohromná většina lidí stále staví své vize budoucnosti na fantazii, podle níž problémy způsobené růstem mohou být vyřešeny růstem ještě větším.

Zvrácené uvažování, které jsme zdědili po třech stoletích neudržitelného růstu, se plně projevuje dokonce i mezi mnohými z těch, kdo se domnívají, že se staví proti němu. Aktivisté všech orientací po generace jistě hovoří o budoucích hrůzách, ale vždycky také nabízejí cestu, jak jim uniknout - když totiž přijmeme agendu, kterou prosazují - a to nás přivede rovnou k zářným zítřkům, v nichž tvrdé limity současnosti už zdá se jaksi neplatí.

Nicméně zářné zítřky, které nám slibovali, nepřicházejí.Přesně tak zní špatná zpráva o nárazu průmyslové společnosti na limity planetární biosféry. Ropný zlom, globální oteplování, ale i všechny další krize, to jsou všechny projevy téže základní příčiny: Nemožnosti nekonečného růstu na konečné planetě. Existují varovné signály, že jsme překročili všechny meze - což je stav dobře známý ekologům, v němž živočišný druh přesáhne zdrojovou základnu, která jej podporuje - a tyto signály nám říkají ne snad, že se růst zastaví, ale dojde k jeho obrácení. A zmíněný proces bude pokračovat, dokud lidská populace, využití zdrojů a produkce odpadu nepoklesnou na úroveň, jež by mohla být pro poškozený planetární ekosystém dlouhodobě únosná.

Tomuto smutnému výsledku jsme mohli předejít, pokud bychom podnikli rozhodující kolektivní akci ještě před tím, než jsme meze překročili. To se ale nestalo, a okno příležitosti je nyní uzavřeno. Takřka všechny návrhy pokoušející se řešit symptomy krize tak či onak předpokládají, že dosud máme dost času. Jenže pokusit se tyto návrhy realizovat znamená plýtvat silami a zdroji.

To je jedním z důvodů, proč se mi zdá zásadně důležité vracet se k základním faktům prekérní situace, v níž se nacházíme: Naše omezené zdroje a ještě omezenější čas je třeba zaměřit na projekty, které mohou skutečně přinést něco dobrého. Nicméně existuje ještě jiná stránka lpění na nevítané skutečnosti, a nejlepší způsob, jak ji prozkoumat, je vrátit se k jedné z reakcí na poslední esej.

Komentář, který nás tu zajímá, přišel od čtenáře, který se podepsal jako "Tony", ale který vyjádřil obecně sdílený pocit mnoha čtenářů, ale i řady dalších lidí. I když uznává obrovské lidské náklady spojené s koncem průmyslového věku, tvrdí, že život v moderním světě, po hmotné stránce sice bohatý, je prázdný a nesmyslný, a doufá, že život po industrialismu ho bude naplňovat mnohem více. Píše:

Kterýkoliv z mých čtenářů, kdo byl v kontaktu s aktivisty ropného zlomu, nebo s jiným hnutím předpovídajícím úpadek a pád současné civilizace, jistě mnohokrát slyšel někoho vyjadřovat tytéž pocity. Někteří z mých čtenářů je možná i sami zakusili. Myšlenka, že budoucí hmotná deprivace může přece jen být v nějakém psychologickém nebo duchovním smyslu lepší, odráží hluboce zakořeněný tropus naší kultury. Kdo z nás nikdy nepropadl dennímu snění o útěku před složitostí a morálními kompromisy moderní existence k nějakému jednoduššímu životu, v němž, alespoň podle našich představ, se zdroje života a smyslu nacházejí na dosah ruky? Je to velmi stará fantasie. Římský básník Horatius vložil stejné pocity do úst lichváři, který si představoval, že vede jednoduchý život chudého zemědělce v italských horách, a pak se od těchto denních snů vrátil zpět k řízení svých investic. Nepochybně v Horatiových dobách existovala spousta chudých zemědělců, jejichž denní sny se naopak fixovaly na život bohatého lichváře v Římě.

Je tu však jeden zásadní rozdíl. Ani lichvář Alfius, ani chudí italští zemědělci, aspoň pokud víme, nikdy nespojovali své denní sny o lepším životě s fantasiemi o globální katastrofě. Dnes však velmi mnoho lidí dělá právě to. Od fundamentalistických křesťanů spojujících své naděje s nanebevzetím až po utopisty věřící, že imploze průmyslového světa přinese okamžitý rozkvět jejich oblíbené ideologii, velmi mnoho lidí dnes spojuje naděje s nějakým kataklyzmatem. Tonyho naděje, že pád současných mocenských struktur mu poskytne "šanci na skutečný život", je prostě jen jinou variací na stejné téma.

Mohlo by být výživné vychutnat si tuto ironii, kdyby nebyla potenciálně výbušná. (Srovnej ZDE - KD.) Normálně nesympatizuji s tvrzením, že naše civilizace je unikátní, ale v této souvislosti možná opravdu dovršila cosi, čemu se žádná jiná společnost v dějinách nevyrovná. Nemohu si prostě vzpomenout na žádný jiný případ, v němž lidé čelící běžné lidské zkušenosti ne zcela naplněného života měli k dispozici tak málo vnitřních zdrojů a tak málo vědomostí o minulých řešeních tohoto problému, aby jedinou šanci viděli v tom, že si prostě sednou a počkají, až svět dospěje ke svému konci.

Pokud Tony a bezpočet jemu podobných touží po "šanci na skutečný život", nic je neomezuje. Pokud cítí současné vymoženosti jako překážku na cestě k lepšímu životu, nic jim nebrání v tom, aby se jich zbavili. Ale samozřejmě, že to má háček. Alfius mohl darovat svůj majetek na dobročinné účely, uskutečnit svůj sen a stát se zemědělcem, jenže si to ve skutečnosti nepřál; prostě o tom chtěl jen tak snít. Mám silné podezření, že s Tonym a jemu podobnými je to stejné.

Alfiovy sny byly relativně neškodné. Ale nejsem si jist, zda lze totéž říci o fantasii vykoupení dosaženého skrze katastrofu, která leží v pozadí Tonyho komentáře, jakož i pocitů mnoha dalších dnešních lidí. Ti, které přitahuje denní snění o destrukci, budou mít v nadcházejících dekádách mnohem menší šanci podniknout praktické, pozitivní kroky, které by alespoň poněkud zmírnily čas zkoušek.

Právě proto považuji za nezbytné vrátit se k neúprosnému faktu, že nesměřujeme ke šťastnější budoucnosti v žádném smyslu tohoto slova. Směřujeme k problémovému, těžkému, nebezpečnému věku, v němž mnozí z nás ztratí velmi mnoho věcí, na nichž jim záleží. Čím dříve si to uvědomíme, a čím dříve obrátíme pozornost k tomu, co může být dosud zachráněno, tím větší je šance, že dospějeme k alespoň nějaké pozitivní změně.

Celý článek v angličtině: ZDE