Bílej kůň, žlutej drak: Nečekejte zázraky, ale spisovatelské řemeslo autorka zvládla

17. 9. 2009 / Jan Čulík

Je známkou současné české kulturní pokleslosti (autorka o tom ostatně sama píše ve své novele), že se v českém prostředí často oslavuje to, co vlastně asi zase tak vynikající není. Takže neočekávejte Goetha, Thomase Manna, Bulgakova či Kunderu. Devatenáctiletá studentka z Písku (která nyní studuje v Kuala Lumpur environmentální management a informatiku) prostě nemůže mít dostatečně hluboké zkušenosti, aby dokázala napsat opravdu velký román, který by byl prozřením a zjevením, odhalením dosud neznámých aspektů lidské zkušenosti, nad nimiž by si čtenář řekl: "Ano, to je ono. Tak to je. Je to závratná zkušenost si něco takového přečíst."

Lan Pham Thi staví svou novelu z několika docela stereotypních motivů, ale umí psát. Dokáže s nimi zacházet. Ty nehluboké postřehy, které odpozorovala ze svého prostředí, uspořádá ve svém textu do inteligentní stavebnice, že čtenáře zaujme, jak s nimi pracuje -- text je čtivý a čtenáře potěší, že autorka umí se svými stavebními kameny zacházet a dokonce nápaditým užitím jednoho z nich čtenáře v závěru textu, kdy se rasistický násilník z první kapitoly náhle objeví v jiném, ale nepřekvapivém kontextu, docela potěší.

Zásadní význam má však tato knížka nikoliv z literárního hlediska. Má myslím velký význam z hlediska sociologického: že se tady poprvé dostávají veřejně ke slovu čeští Vietnamci (nebo vietnamští Češi) a upozorňují: Náš pohled je podobný jako pohled všech ostatních Čechů, ale zároveň taky trochu jiný. Odmítáme sprostý, iracionální rasismus, namířený v české společnosti proti nám, ale jinak tu společnost vnímáme úplně stejně jako každý jiný Čech.

Hlavně je ta knížka protirasistická. To je její základní motiv. Lan Pham Thi je člověk jako každý jiný a vášnivě svým textem protestuje, proč by měla být se svými přáteli a příbuznými podrobována iracionální, zvířecké, tupé nenávisti od příslušníků většinového národa. Ti se podle toho, jak je zobrazuje, chovají jako nemorální prasata. (Vzhledem k tomu, že všichni bez výjimky, není to taky tak trochu rasismus?)

V první kapitole vezme dívka bratrance z Vietnamu, který přijede na dovolenou do Evropy, do místní pražské hospody na pár piv. Odměnou je jim, že je napadnou na ulici skinheadi a zmlátí je. Bratranec z Vietnamu to sleduje vyděšeně, nemluví ani slovo česky.

Rasismus je všudypřítomný: Tatínek mladé dívky, který žije v Čechách už léta, si chce otevřít vietnamskou restauraci, ale jako "cizinec" nemá právo si koupit nemovitost. Své našetřené peníze a peníze svého bratra tedy svěří českému společníkovi Petrovi, který jim koupí nemovitost na sebe. Mají sice "neveřejné dodatky" ke kupní smlouvě, které dokazují, že nemovitost zafinancovali Vietnamci a je tedy jejich, nikoliv Petrova, Petr jim však budovu stejně ukradne, výčitky svědomí nemá, ukradl majetek "rákosníkům", to nejsou lidi.

Všichni Češi bez výjimky jsou z hlediska mladé autorky opravdu odporné postavy. (Je to stereotyp. Jistě. Zjevně ale založený na opakované zkušenosti, která musí přivádět lidi, kteří jí musejí procházet, k zuřivosti.) Když je restaurace téměř připravena, přijdou dva hygienici z komunálního úřadu. Vietnamskému majiteli tykají. Restauraci odmítnou zkolaudovat, dokud nepřijde Petr a nedomluví s nimi úplatek. Dá jim na místě dvacet tisíc, ale Vietnamci si řekne o třicet.

Skinheadi podpálí strýcovi dívky prodejní stánek se zbožím a přivedou tak jeho rodinu na mizinu. Vyšetřovatel místní policie to ledabyle vyšetřuje a pak dívka slyší, jak o tom incidentu hovoří policista ve vedlejší místnosti s kolegou:

Dívčin otec má v domě podnájemníka Michala, který se dívce líbí, a zažije s ním zřejmě -- z idealismu -- velmi krátkodobý románek. Deziluze je však velká. Michal, který má plná ústa ideálů, jak chce dělat velké umění, vymyslí primitivní komiks pro bulvární deník, který se stane pro editora těch novin nesmírně žádaným zbožím. Michal si stěžuje, že chtěl dělat umění, že by prý ten komiks psal jen jednou týdně, ale teď ho "penězi zotročili" na plný úvazek. V pozdějších částech novely se proměňuje v drsnou karikaturu, která za peníze svou uměleckou "prací" oslavuje místní potentáty (primátor mu nalepí pětitisícovku na čelo, a Michal se může zbláznit, když mu "tolik peněz" odnáší vítr).

Nejodpornější jsou však muži středních let. "Spolumajitel" nemovitosti a restaurace, keramik Petr, si na malém městě (inspirací byl autorce zjevně Písek) domluví, že vietnamskou restauraci přijde otevřít místní primátor, a nepolitickému otci hrdinky, kterému se to nelíbí, Petr vysvětluje, že "ruka ruku myje":

Primátor skutečně přijde a před zraky novinářů, fotografů a televizních kamer pronese na adresu nové vietnamské restaurace pochvalný projev. Pak novináři odejdou, primátor se neuvěřitelně opije a začne se vyjadřovat tvrdě rasisticky. Je obtížné ho z místa odtransportovat, neboť všechno pozvrací. Ředitel místní pobočky bulvárního deníku se pokusí hrdinku znásilnit.

V souladu s poetikou současného českého filmu není v novele Lan Pham Thi jediná pozitivní česká mužská postava. Původně atraktivní Michal se rychle proměňuje v prodejnou karikaturu lidství. "Spolumajitel" domu a restaurace Petr je kriminálník a podvodník. Policisté i městští činitelé jsou primitivové, manipulátoři a rasisti. Češky se v novele vůbec nevyskytují -- nemají vliv, tak asi, jako v české společnosti.

Jak vidno, knížka je především výrazem frustrace mladé studentky z toho, co zřejmě kolem sebe v českém maloměstském prostředí zažívala. Méně je sondou do autorčiny či hrdinčiny dvojjazyčnosti a dvojkulturnosti. Literární text je ovšem zarámován na začátku i na konci přiznáním, že autorka umí česky, ale pro všechny kolem bude vždycky jen Vietnamka:

"Rozkročenost" nad dvěma kulturami je v knížce tématem, nad nímž se text zastavuje vlastně jen letmo. Jednotlivé kapitoly jsou zarámovány lyrickou vietnamskou legendou, vyprávěnou na pokračování, která možná má vzdálený semantický vztah k tomu, co se v novele odehrává v dnešní české současnosti. Spojení vietnamsko-české "jinakosti" text hlouběji neřeší, snad až na drsnou, rituální scénu většby, kterou vykonává všemi uctívaný a uznávaný vietnamský stařec a k níž dochází teprve po opravdu drastických kohoutích zápasech. Tato scéna je tak divošsky barbarská, že z ní cítíme odstup české autorky, v níž nad jejím vietnamským kulturním dědictvím tady jasně převažuje evropanství a češství.

Ale možná je to dobře, že novela vlastně není sondou do vietnamského života, do vietnamské kultury a vietnamského způsobu myšlení v České republice. S výjimkou věštecké scény a drastických kohoutích zápasů a s výjimkou pár zmínek o vietnamském jídle autorka Vietnamce nijak neozvláštňuje. Náznak, vyplývající z kohoutích zápasů, že "vietnamskost" může být i pro ni, Češku, do určité míry už cizost, nerozvíjí. Pro novelu je velmi důležité, má-li řádně vyvstat nespravedlivost tupého a iracionálního rasismu, že jeji vietnamští protagonisté vystupují jako normální lidi, se stejným člověčenstvím, jaké má každý z nás, a tím v čtenáři budí vůči nim sympatie.

Novela Bílej kůň, žlutej drak je zajímavá právě tím, jak nesmírně silně zapadá do současného českého kulturního étosu. Jak silně je to knížka česká. Uvažoval jsem, zda by stálo zato ji přeložit do angličtiny a prosadit někde mimo Českou republiku. Nevím. Příběh není dostatečně hluboký a dostatečně obecný. Vlastně je to hlavně protest proti poměrům v České republice. Je trochu nezralý, možná trochu příliš stručný a povrchní, ale s tím málo, co autorka používá, pracuje velmi kompetentně.

Jak říká autorka, když zaznamenává proces, jímž se malíř Michal stává úspěšným autorem bulvárních komiksů, to, co se v české prostředí může dnes prosadit, nesmí být příliš náročné -- nesmí být náročné vůbec. Možná právě proto dala porota Knižního klubu této prvotině svou letošní cenu. Kniha to není dlouhá ani těžká, přečtete ji za hodinu a žádnou hlubokou epifanii vám nepřinese. Oceníte však, že s relativně banálními prvky české skutečnosti autora umí zacházet kompetentně, takže text je dobře napsaný. A uvědomíte si, že je načase, aby v českém prostředí začaly být výrazněji slyšeny i takovéto hlasy.

Možná není lehké napsat román v devatenácti. Avšak protože autorka umí psát, není vyloučeno, že za pět let, kdy bude mít víc zkušeností, napíše a vydá něco opravdu velkého.

Nebo ne a po vystudování informatiky se jen stane vynikající počítačovou programátorkou. ("Jen"?)

Vytisknout