Máme vůbec vůli kultivovat naši politickou kulturu?

5. 6. 2009 / Petr Schnur

Odpověď Janu Čulíkovi na jeho otázku v článku "Je spiknutím pravičáků Lisabonská smlouva, anebo naopak euroskeptismus?" jako reakci na text "O vizích ČSSD a parních válcích"

Výraz „spiknutí kapitalistů“ není můj a nevím, zda vystihuje intenci mé úvahy. Ta je zaměřená především na dva hlavní body. Prvním z nich je podivný úkaz, že „uchazeče o práci“ s určitou představou o výdělku i způsobu práce vůbec nezajímá obsah „pracovní smlouvy“, kterou podepisuje. Druhý se zabývá otázkou, proč tomu tak je. Rovněž nedokáži posoudit, co v českých poměrech znamená' „hodně přehnaně levicový názor“.

Pokud jej Jan Čulík odvozuje od mého zamítavého postoje k Lisabonské smlouvě, tak budiž.

Dále nevím, jaká jsou rozpoznávací kritéria pro 'ultrapravicové euroskeptické extremisty‘ a 'levičáky‘. Kritika Lisabonu je možná jak z národně-konzervativní, tak liberální či levicové pozice, s rozličnými akcenty a v různé míře. Samozřejmě za předpokladu, že si tyto politické směry zachovaly alespoň určitou míru ideové autenticity. Fakt, že se v určitých bodech protínají a v jiných ne patří, či by měl patřit k politické kultuře, která je schopná rozlišit zájmy parciální od zájmů státních či národních, a která je v těchto otázkách schopna racionálně vedeného dialogu. Nerozumím tedy onomu podivu nad tím, že se „protivy stýkají‘.

O neopodstatněnosti mých obav mne nepřesvědčil ani Michal Kroh ("Evropa v krizi: o důvod více, proč přijmout Lisabonskou smlouvu", "Tanečky kolem Lisabonské smlouvy, "Evropská unie - náš nepřítel?"), na kterého šefredaktor Čulík odkazuje. Rovněž jeho analýza se povětšině pohybuje na abstraktní rovině, konkrétními direktivami, směrnicemi a „ústavními“ protokoly či dokonce verdikty Evropského soudu (konkrétně tzv. kauzy Laval, Viking, Rüffert a Lucemburg) se nezabývá. Ty problémové oblasti, o kterých se velmi obecně zmiňuje, interpretují jiní odborníci jinak. Kupříkladu renomovaní němečtí znalci ústavního práva či Spolkový ústavní soud při svém ústním projednání Lisabonské kauzy.

Jen jedna poznámka k otázce ústavního charakteru Lisabonské smlouvy - příklad tentokráte z „druhé“ strany. 25. května 2009 hovořila na televizní stanici Euronews Marianne Dony, viceprezidentka Institutu pro evropské studie (IES) v Bruselu na téma Evropský soud. Ta o něm prohlásila, že se přiklání k tomu jej chápat jako Ústavní soud, který má dbát na respektování ústavní charty (rozuměj: Lisabonské smlouvy). Zajímavé na tom samozřejmě není jen to, co se říká, ale především kdo a za jakou instituci to říká.

K odkazu na Michala Kroha následující poznámka - velmi správně se zmínil o atraktivitě evropského sociálního modelu z dob Brandta, Kreiskyho, Palmeho a Mitteranda. Jen jaksi zapomněl podotknout, že právě tento model je nyní pod hvězdnou oblohou Evropské unie postupně demontován.

Závěrem opět a znovu: Máme vůli kultivovat naši politickou kulturu a nebo se spoléháme, že to někdo udělá za nás?

O tom, kdo bude v ČR vládnout, musí rozhodovat pouze její občané. Nevím tedy, jak by EU měla „dopomoci“ těm slušným a kultivovaným k moci. Nepovedlo se jí to ani v Itálii, a ta patří k evropským průkopníkům!

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.6. 2009