O vizích ČSSD a parních válcích

1. 6. 2009 / Petr Schnur

Několik postřehů k české „diskuzi“

Duch doby se neodráží jen v oranžových blábolech blonďaté herečky po Paroubkově boku či v náhlé odeesácké vstřícnosti vůči „evropskému socialismu“. V tomto se české partaje neliší od evropské soutěže, pouze v ní reprezentují krajský přebor. České specifikum spočívá ve způsobu myšlení, které se pohybuje takřka výhradně v oblasti idejí, mimo státo- a politicko-právní rovinu. (Aktuálním příkladem je jinak výstižná diagnóza české společnosti Václava Bělohradského v Právu z 23. 5. t.r. Nečitelná země. V ní autor vybízí k aktivnímu podílu ČR na utváření vize sociální Evropy, aniž by se dotknul otázky, zda to platné smlouvy dovolují.) Z toho vyplývá, že česká společnost závaznost Lisabonské smlouvy a tedy celkový její dopad na všechny oblasti státní existence buď nevnímá vůbec, nebo jako něco nepodstatného, něco, čeho je možné se podle potřeby opět zbavit. Celá novodobá a moderní česká historie stojí ve znamení tohoto fenoménu. Naše nedávné dějiny jsou plné oktrojovaných smluv a ústav – Březnovou ústavou z roku 1849 počínaje a tzv. moskevskými protokoly ze srpna 1968 konče. Chronický nedostatek tvořivého prvku v našich moderních státoprávních dějinách způsobil bezesporu i onu neuvěřitelnou lehkost, s jakou jsme se vzdali jejich nejdůležitějšího výdobytku, československého státu. Křiklavým příkladem je v tomto ohledu česká a maďarská národní emancipace v 19. století. Ve stejnou dobu, kdy přední čeští obroditelé vymýšleli ideu rakouského státu, si Maďaři docela prakticky vybojovali státnost vlastní.

Ona do očí bijící rozčilenost českých „eurofighterů“ vůči postoji presidenta republiky k Lisabonské smlouvě a Evropské unii jako celku nelze podle mého soudu vysvětlit pouze nevraživostí vůči osobě Václava Klause, ať již je motivována osobními či politickými důvody. Troufám si říci, že nejde jen o oprávněné či neoprávněné účty z minulosti. Kdo Klausovi vyčítá rozporuplnost mezi jeho důrazem na národní stát a tolerancí vůči nadnárodním koncernům, má samozřejmě pravdu, měl by ovšem se stejnou důsledností reflektovat rozpor mezi vlastní představou Evropy a právně-politickou realitou evropských smluv. Své tvrzení nemohu samozřejmě empiricky podložit, ale jsem hluboce přesvědčen, že Klaus české prostředí provokuje nejen svojí seběstředností (určitě v tomto ohledu není jediný na evropské politické scéně), ale v tomto případě i svým státnickým důrazem na právní aspekty Lisabonské smlouvy. Nač se zdržovat takovou zbytečností jako je její obsah když máme opět velkou vizi. Tak či onak, naše národní historická zkušenost představuje memento, které nás vybízí k větší skepsi vůči politikům, kteří závazky vůči druhým ochotně podepisují, než těm, kteří jsou v tomto směru zdrženliví. I zde je zajímavé srovnání s Německem, kde spolkový prezident rovněž odmítá Lisabonskou smlouvu kvůli její evidentní kolizi s německou „ústavou“ (Grundgesetz) ratifikovat. Je možné, že nakonec podlehne vnitropolitickému i zahraničnímu tlaku, nicméně mi nejsou známy verbální výpady proti hlavě státu a neslyšel jsem zpochybnění jeho ústavního práva, jak to činí čeští „eurooptimisté“ vůči V. Klausovi. Nemluvě o nějakých výrocích o velezradě. Nejedná se zde o tradiční německou úctu před autoritou, nýbrž o respekt před zodpovědností ústavního činitele vůči právnímu státu, navíc v situaci, kdy na neslučitelnost Lisabonu s ústavním pořádkem Spolkové republiky upozorňuje stále více právních autorit. Toto je zásadní rozdíl v pojetí politiky nejen mezi Němci a Čechy, ale řekl bych mezi Čechy a zbytkem Evropy. Od dob národního obrození dominuje filosofie nad politikou do takové míry, že není jejím korektivem, ale negací – se všemi důsledky pro osud země v klíčových okamžicích dějin.

Do rukou se mi dostaly Lidové noviny ze soboty 2. května 2009, ve kterých jsem objevil jeden z mála důsledněji vedených rozhovorů s českými politiky. V tomto případě rozhovor Daniela Kaisera s Alexandrem Vondrou pod titulkem „Máme se nechat přejet náklaďákem?“

To, že bývalý ministr pro evropské záležitosti takřka všechny „argumenty“ pro ratifikaci odvozuje od 'zklamání těch evropských politiků, kteří do toho investovali hodně politického kapitálu‘, snad ani překvapit nemůže. Ale jak nazvat postoj vicepremiéra, který sice připouští, že se v případě Lisabonu v mnoha oblastech pro naši zemi jedná o rizikový podnik, nicméně že přesto „podepíše“, prý aby nás nesrazil 'francouzsko-německý válec‘? Oportunismem, absurditou, hloupostí či něčím horším? Když už Vondra operuje – dlužno dodat, že oprávněně - s nebezpečím dominance francouzsko-německého tandemu, potom by měl být důsledný a zamyslet se nad tím, proč právě Paříž a Berlín „vyrábí“ evropský stát. V jaké tradici jej francouzské a německé politické špičky vidí se mimo jiné ukázalo minulý rok, kdy prezident Sarkozy při slavnostním předání ceny Karla Velikého (sic!!) německé kancléřce Merkelové v Cáchách ve svém laudáciu složil poklonu jeho středověké říši. Logicky by potom Vondra musel přemýšlet o tom, zda by onen „západofranský“ válec bez konstitučního rámce vůbec mohl být uveden do chodu. A nevyhnul by se otázce, proč mu nevadilo, když válcoval Jugoslávii. A v neposlední řadě by měl připomenout českému občanovi, že je především potřeba mít vůli nenechat se převálcovat – se smlouvami či bez nich, jak ukazují nejen české dějiny. V srpnu roku 1968 podepisoval jiný Saša v Moskvě listinu, kterou de facto abdikoval nejen na ideály Pražského jara, ale i sám na sebe. Prý proto, aby se zachránila alespoň část reforem. Jak věc nakonec dopadla všichni víme. Aktéři a situace se mění, logika myšlení zůstává. Konkrétně u Vondry: na námitku redaktora, že Lisabon skoro ve všem snižuje blokační potenciál, a že se tedy otvírá (nekontrolovatelný) prostor pro průnik evropské legislativy do českého zákonodárství (předpokládám, že Daniel Kaiser zde naráží na tzv. Zmocňovací klausuli, kvůli které m.j. ratifikaci smlouvy blokuje i Horst Köhler) pravil vicepremiér ČR, zodpovídající za další osud země a jejich deseti milionů občanů: ,Uvidíme (sic!!). Není to nevyhnutelné.‘. Kdo je vlastizradě blíže, když už ten pojem jednou padnul? Pan Vondra, který budoucí osud státu přenechává osudu, či poslanci, kteří otevřeně přiznali, že Lisabonskou smlouvu podrobně nestudovali, protože je příliš komplikovaná, že ji ale přesto podepíší, a nebo Václav Klaus? Ani Modří, ani Oranžoví nebudí dojem, že by při lámání chleba v Bruselu měli mentální sílu hájit zájmy své země. A doposud nic nenasvědčuje tomu, že by její občané na svoji vládu dokázali podobně jako západoevropané vyvinout takový tlak, aby k tomu byla nucena.

Evropa není abstraktní idea, nýbrž smluvní společenství s konkrétním obsahem. Lisabon vytváří z EU právní osobu, které se dostává výsostní právo v rozhodujících oblastech zahraniční, vojenské, hospodářské a sociální politiky. Ačkoliv se vyhýbá výrazu 'ústava‘, nejedná se o nic jiného, a to se všemi důsledky pro ústavy národní, které jsou smlouvou degradovány do podřízené role. Na tento fakt veřejně upozorňuje stále více německých právníků i přes to, že vláda dělá vše pro to, aby tyto hlasy pokud možno nedolehly k široké veřejnosti. V tomto se česká realita neliší od situace v Německu, Francii, Itálii, Švédsku a dalších státech. Rozdíl je v absenci kritických hlasů mimo reálnou politiku. Málokdo si uvědomuje - a z politiků to raději nikdo nepřipomíná -, že na 80% „národních“ zákonů je přímo či nepřímo odvozeno od direktiv a směrnic Evropské unie. Již Maastrichtská resp. Amsterodamská smlouva de facto připravila jednotlivé státy o politické instrumenty, kterými by na národní úrovni mohly provádět korekturu sociálního propadu, Lisabon tento stav ústavně posvěcuje. A ekonomická a sociální rovnost v rámci neustále se rozšiřující unie je iluzorní představa. V cestě jí stojí nejen mnohdy propastné kulturní i ekonomické rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, ale právě to, co Maastricht předepisuje a Lisabon cementuje: nefalšovaný a ničím neomezený trh. Sociální vyrovnání Evropy je za podmínek současné EU reálně možné pouze směrem dolů, což se právě děje (Západ ztrácí, Východ nezískává). V této souvislosti je nutné připomenout i neradostné osudy bankrotujících států jako např. Španělsko, Irsko, baltické země či Maďarsko. Ty ještě nedávno vydávala bruselská propaganda za tzv. evropské tygry, kterými se měly stát díky „evropským investicím“.

Na jedné straně se tedy zamlčuje konkrétní dopad bruselských direktiv na celkový chod společnosti včetně extrémní marginalizace politiky na národní úrovni, na straně druhé je bagatelizována závaznost podpisu pod Lisabonskou smlouvou. Banálně vyjádřeno: nabude-li Lisabon platnost, bude prostě platit a je mylná představa, že každé nové volby do EP budou moci daný stav po libosti měnit. Tzv. Evropské volby z mnoha důvodů nejsou větším vydáním klasických voleb národních – někdy víc socialismu, jindy kapitalismu. Ti, kteří asociální charakter unie sice připouští, zároveň ale tvrdí, že je potřeba právě toto změnit, vyvolávají jen těžko splnitelné iluze. Předpisy pro procedurální změny „zevnitř“ jsou natolik komplikované, že se dodatečné „reformy“ jen těžko dají očekávat.

A nyní se ještě podívejme na konkrétní příklad politického iluzionizmu, jak jej na svých webových stránkách prezentuje v podobě volebního programu 2009 ČSSD - zde část textu v originálu:

'(...) Především se jedná o tyto body: zastavení privatizace v oblasti veřejného majetku (v prvé řadě v energetice, dopravní infrastruktuře, ve zdravotnictví, v oblasti sociálních transferů a veřejných služeb – důchody, zdravotnictví, sociální systémy). (....) Program je připraven k uskutečnění v souladu s evropskými vizemi uplatňovanými v jiných zemích EU a vzešel z programových debat s partnerskými soc.demokratickými stranami v EU.‘.

Pokud sociální demokraté tyto antiprivatizační plány myslí vážně, potom je kolize s „evropským právem“ předem naprogramovaná (srovnej s následným textem). Jak příznačné, že v něm figuruje opět ten vznešený, nic neříkající a k ničemu konkrétnímu nezavazující výraz 'vize‘ (str. 10). Navíc v krkolomném spojení s politickou realitou tzv. evropské levice, jejíž postmaastrichtská politika kupříkladu v Německu znamenala největší přesun majetku zdola nahoru od konce II. světové války.

ČSSD před volbami

Česko se pomalu připravuje na volby. Čím zemi oblažila modro-zeleno-černá koalice, víme. A tak se jaksi automaticky nabízí otázka, co pro ni chystá ČSSD. Na webové stránce padne do očí evropský hit jménem 'šrotovné‘, které se v Německu začíná nazývat předvolební subvencí prodejců aut a automobilistů podle hesla 'po nás potopa‘. Co se týká dalších receptů na léčení krize, bylo by dobré znát nejen jejich konkrétnější podobu, ale i vědět, zda jsou vůbec v „apotéce Evropa“ k dostání. Garance státních zakázek domácím stavebním firmám by v žargonu Evropské unie znamenala protekcionismus a porušovala by její direktivu 'volného a nefalšovaného trhu‘. Fond pro podnikatele zase zavání subvencemi, které Brusel rovněž zakázal. Co tedy dál?

Na dotaz německých přátel, se kterými jsem se v polovině dubna střetnul na berlínské konferenci odborářských a sociálně demokratických aktivistů, co je nového v Česku, jsem po krátkém zamyšlení odpověděl: Topolánek padnul, Havel z toho má „blbou náladu“ a Paroubek chce křísit sociální stát. Největší podiv vyvolala část třetí, neboť zpráva o podpoře ČSSD Lisabonské smlouvě se donesla již i do spolkové metropole.

Proč Paroubkova sociální vize vyvolala takové rozpaky? Bylo by možné uvést hned několik důvodů, nicméně ponechme stranou problém státní suverenity či smluvně zakotvené militarizace unie (čl. 13,2; 14,3 a 17,1 Lisabonské smlouvy) a soustřeďme se na oblast sociální. Přitom dokonce pomineme otázku, do jaké míry souvisí tzv. regionalizace nejen s postupným rozkladem národních států, ale i jejich těžce vydobytých sociálních systémů. Na tyto aspekty by měla sociální demokracie velmi citlivě reagovat a je záhadou, proč tak nečiní. Měla by voličům vysvětlit, jak chce zachraňovat sociální stát a přitom dodržovat neoliberální smlouvy Evropské unie, ke kterým se Česko zavázalo a které prostor pro politické rozhodování národní politiky v ekonomické a sociální sféře natolik zmenšily, že domácím politickým kutilům zbývají pouze nástroje na kosmetické úpravy.

Tzv. program stability pro eurozonu čl. 104 nabyl Amsterodamskou smlouvou platnost zákona. Čl. 99 platné smlouvy o EU doposud dovoloval vydávat Radě ministrů pouze doporučení. Podle doplňku 86a Lisabonské smlouvy může svou ekonomickou politiku jednotlivým státům přímo diktovat. Co platí pro jednoho, nemusí ovšem platit pro druhého. Zatímco EU cpe do zkrachovalých bank stovky miliard euro z kapsy daňových poplatníků, aniž by při tom stanovila jakékoliv podmínky a kondice (není toto cesta do pekel?), zakazuje již platný čl. 87 Smlouvy k ustanovení Evropského společenství státní subvence podniků 'v jakékoliv formě‘. I toto je mimo jiné část tajemství tzv. politického středu na přelomu druhého a třetího tisíciletí, ze kterého lze jen těžko vykouzlit autenticky levicovou politiku.

Vycházejme ale z víry dnešní liberální levice v reformovatelnost Evropské unie zevnitř. Berme ji za slovo v tom, že chce provádět sociální politiku. I potom je ovšem záhadou, proč přímo prahne po podpisu Lisabonské smlouvy, která neoliberální „Evropu“ cementuje a kterou potom chce „reformovat“.

Podívejme se ve stručnosti na ty „zákony“, které nyní určují běh Evropy „od Maastrichtu až po Lisabon“ a o kterých se evropská levice raději nezmiňuje.

Smlouva, za kterou čeští sociální demokraté jako jeden muž lámou kopí, jasně stanovuje prioritu svobodného a otevřeného trhu, „sociální tržní hospodářství“ je podřízeno efektivitě trhu (Smlouva o způsobu práce). Konkrétně Protokol o lidských právech má pouze deklarativní charakter a navíc se nezmiňuje o právech sociálních. Tyto závazky jen potvrzují či dokonce rozvíjí dřívější privatizační a deregulační direktivy, zde několik nejnovějších příkladů. Směrnice 2001/12/CE (vlaková doprava), 2001/13/CE (doprava), 2002/39/CE (pošty), 2003/54 a 55/CE (elektřina a plyn). Evropské unii vděčíme rovněž za direktivy 2343/90CE a 2408/92/CE, které vyžadují privatizaci leteckých společností. Jedna z aktuálních konkrétních otázek voličů by tedy mohla znít, jak se ČSSD staví k plánované iracionální privatizaci dobře prosperujících ČSA.

Není tedy divu, že se němečtí sociálně demokratičtí rebelové nad smělými plány českých sociálních demokratů podivovali. Kdo by se nepozastavil nad politickou logikou, která se dá pomocí metafory vyjádřit zhruba takto: ústavně zakotvíme vedoucí úlohu kapitálu a potom proti ní budeme bojovat.

Epilog

Před čtyřiceti lety, v červnu 1969, došlo v severoněmeckém Hannoveru k protestní akci nazvané 'Červený bod‘ (Aktion Roter Punkt). Poté, co tehdejší soukromé Městské dráhy opět neúměrně zvýšily ceny jízdného, vyšli občané do ulic, zahájili blokády drah a bojkotovali hromadnou městskou dopravu. Po několika týdnech nepřetržitých protestů a tvrdých srážek s policií provozní společnost zvýšení cen odvolala, o rok později byly 'Městské dráhy‘ převedeny do sektoru komunálních služeb.

Autor žije a pracuje v Hannoveru

Vytisknout