Nepotvrdily se však předpovědi skeptiků, že se Evropská unie pod náporem hospodářských problémů rozsype jako domeček z karet. Naopak v době ohrožení se projevila solidarita a soudržnost členských států více než kdykoli jindy. S pocitem jistého ulehčení lze také kvitovat příspěvek českého předsednictví k pozitivním výsledkům posledních summitů. Mohlo to být horší, ale Mirek Topolánek má vlastně štěstí, že se jeho předsednictví koná v době hospodářské krize, která zastiňuje další nedořešené problémy, především nedokončenou ratifikaci Lisabonské smlouvy. Nebyl by to ovšem Topolánek, kdyby si výhodnou situaci s příznivým dopadem na voličské preference nezkomplikoval neochotou odvolat zkompromitovanou nejvyšší státní zástupkyni a vysloveně hloupým vměšováním do kauzy poslance Wolfa. Těmito nepochopitelnými politickými chybami vyprovokoval opozici k vyvolání úspěšného hlasování o nedůvěře a následnou demisí oslabil svoji pozici i v čele Rady EU.

Korunu tomu pan premiér v demisi nasadil při projevu v Evropském parlamentu, kdy naprosto netaktním způsobem napadl úsilí americké administrativy o překonání krize. Evropa může mít rozdílné názory a volit odlišné přístupy k podpoře růstu, ale to ještě nemusí znamenat, že ti druzí kráčejí do pekla. Topolánkovi ujíždí nejen funkce, ale i nervy a nebudu asi daleko od pravdy, když vyslovím podezření, že si na Obamovi vybil vztek také pro jeho vlažnější přístup k protiraketové obraně, který mu notně zkomplikoval ratifikaci Lisabonské smlouvy v senátu. Senátoři ODS totiž nyní nemají podle jejich mínění vynucený ústupek v podobě souhlasu se smlouvou za co "vyměnit" a premiérovi se vymkli z kontroly.

České předsednictví bylo v zahraničí hodnoceno nejednoznačně, rozhodně ne tak optimisticky, jak to líčí servilní domácí tisk. Nicméně si však zachovávalo jisté dekorum a schopnost dojednávat kompromisy. To je dnes ale už minulostí. Premiér neumí ovládnout své emoce, vicepremiér pro evropské záležitosti lže, prezident je mimo hlavní evropský proud, ratifikace Lisabonské smlouvy je ohrožena. Tuhle ostudu ale určitě nezpůsobil pád vlády, pouze neschopnost ješitného premiéra odvrátit a posléze přijmout porážku a s pokorou se podřídit vůli zákonodárců. Lze si jen těžko představit, jak bude nyní jménem Evropy vítat amerického prezidenta, kterého tak nevkusně sepsul. To raději ať zaleze někam do kouta a nechá tuto roli prezidentovi, který, ať už je takový, jaký je, se dokáže chovat noblesně.

Pravidla rozhodování v Radě EU je třeba zjednodušit v zájmu vyšší akceschopnosti

České předsednictví je naštěstí jen půlrok v historii EU a doufejme, že se v této podobě již nebude muset opakovat. Evropa nepotřebuje silácké furiantství ani poťouchlost českých pravičáků, ale silné a přirozenou autoritou obdařené vedení. Jakkoli byly soulad a vstřícná atmosféra na posledním evropském summitu alespoň navenek až dojemné, nesmíme zapomínat, že až pominou hrozby finanční a hospodářské krize, bude se dvaceti sedmi prezidentům a premiérům na zasedáních Evropské rady hledat shoda hůře. Potřeba zjednodušení a zpružnění procedur přijímání rozhodnutí, které předpokládá Lisabonská smlouva, přijde opět a ještě naléhavěji na pořad dne. Potřebu změny mechanismu řízení Unie potvrzují i analýzy odborníků a stále více ji chápou i řadoví Evropané.

Průzkumy veřejného mínění naznačují, že tváří v tvář krizi mění na Lisabonskou smlouvu názor i "skeptičtí" Irové. I česká veřejnost je vůči smlouvě o něco vstřícnější. Zkrátka když teče do bot, i opatrní "eurorealisté" si uvědomují základní hodnoty Evropské unie a těmi jsou koordinovaná spolupráce, společný trh, solidarita a vzájemná pomoc -- vše v zájmu udržitelného rozvoje celku i jednotlivých součástí. Je to víc než neustále omílaný volný pohyb zboží, kapitálu a pracovních sil, na který by Unii nejraději redukovali pravicoví neoliberálové. Právě probíhající krize ukazuje jasně, že kdyby byly neoliberální proklamace uvedeny do důsledků v život, Evropa i svět by velmi rychle upadly do osidel protekcionismu podobně jako v třicátých letech. Nemusím snad dokazovat, jaké by to mělo katastrofální následky.

Hospodářská krize je sice v kapitalismu zákonitým jevem, ale bylo by hrubou chybou ji nechat bezuzdně řádit a pasivně čekat, až ta "chřipka" přejde. V době krize se vyostřují rozpory a konkurenční boj, které likvidují ekonomické subjekty, ba i celé regiony a státy a s nimi i jejich zaměstnance a obyvatele. Vlády, ekonomové a další odborníci na celém světě hledají recepty na co nejrychlejší "vyléčení" nemocného hospodářského organismu. Že se přitom v lecčems neshodnou a tvrdě pohádají, není na závadu. Více hlav -- více rozumu. Je ovšem příznačné, že nacionalisté žádný kloudný recept nenabízejí a proto raději mlčí. Říkat nahlas, že v zájmu národních cílů se budeme především snažit přetlačit či přechytračit ty druhé, na jejich úkor se "zařadit mezi vítěze" (použiji-li další z okřídlených výroků), se od porážky fašismu ve spořádané společnosti přece jen nesluší. Proto si nacionalisté našli zástupný cíl v podobě Lisabonské smlouvy. A i zde pod tlakem událostí taktizují, vybírají si drobné detaily, říkají polopravdy a jednostranně vytrhávají kritizovaná ustanovení smlouvy z širšího kontextu.

Lisabonský dokument je mezinárodní smlouva, kritika však směřuje vůči ústavě

Obecně když čtu výhrady vůči Lisabonské smlouvě, zdá se, že nejčastějším důvodem kritiky je dlouhý a pro "řadového občana" ne vždy srozumitelný text. Jenže málokdo respektuje, že jde o mnohostrannou mezistátní smlouvu, na kterou nelze v žádném případě aplikovat pravidla pro tvorbu ústavy. Je to zkrátka text především pro politiky a odborníky a nikoli primárně pro veřejnost. Návrhu ústavy o 25 či jiném podobném počtu stránek jsme se od kritiků smlouvy zatím nedočkali a obávám se, že ani nedočkáme.

Ostatně, proč nejsou podrobeny podobnému přístupu i jiné smlouvy či ústavy? Nevím, zda by se líbilo, kdybych svůj negativní postoj k umístění amerického radaru zdůvodňoval nadměrným počtem paragrafů v příslušných smlouvách či jejich nestravitelností pro "běžného" čtenáře. A co se týče naší "stručné" ústavy, pokud by její formulace byly tak krystalicky jasné a srozumitelné, pak by byla funkce ústavního soudce jen dobře placeným soudcovským vejminkem. A jak se ukazuje, potíže s její aplikací mají poslanci, ministři a dokonce i samotný pan prezident.

Stejně "mimo mísu" jsou mnohé další argumenty zprava i zleva. Samozřejmě, Evropská unie je mladým společenským organismem (co je to padesát let z hlediska dějin?), má celou řadu nedostatků a problémů. Ale považovat ji jednou za moc levou či socialistickou (naše pravice) či naopak za příliš liberální a pravicovou (radikální levice) je opět produktem nepřiměřené aplikace vnitrostátních kritérií na mezistátní společenství. EU je společenstvím států, v nichž v jednom konkrétním okamžiku vládnou tu pravicové, tu levicové či levostředové vlády. Nikdy tomu nebylo a zřejmě ani nebude jinak. Například v Itálii jsou ve vládě dnes už bývalí neofašisté a o kus dál ve středomoří na Kypru je prezidentem komunista. V přímo voleném Evropském parlamentu má dlouhodobě převahu pravice, stejně je tomu nyní i v Evropské radě a Evropské komisi. Nebezpečí socialismu je tu snad jen pro ty, kteří z neznalosti či ignorance považují Nicolase Sarkozyho či José Barrosa za "soudruhy".

A kdyby výtky, které vůči Lisabonské smlouvě vyslovili v minulosti na stránkách Britských listů někteří levicoví publicisté, například Jan Keller či Peter Schnur, byly stoprocentním vystižením její podstaty, pak skutečně nevím, proč Václav Klaus už nespustil kampaň za její urychlenou ratifikaci. Stejně jako není levicová či pravicová Česká republika, není levicová ani pravicová Evropská unie. Pouze má v čele chvílemi více pravicové a jindy zase více levicové politiky. V textech jejích základních dokumentů se sice přihlašuje k volnému trhu a liberalismu, ale současně v zájmu deklarované mezistátní a meziregionální solidarity vytváří praktické regulatorní mechanismy, které omezují spontánnost působení tržních sil a napomáhají udržovat a rozvíjet evropský sociální model. Daří se jí to někdy více, jindy méně, ale pokrok za těch padesát let nesporně zaznamenat lze. Jinak by o vstup do Společenství asi nebyl mezi nečleny takový zájem.

Za paušální kritikou EU stojí většinou nevyslovená touha obehnat si vlastní dvorek neprostupným ostnatým drátem a dělat si tu pořádek podle vlastních představ. Tento přístup je charakteristický zejména pro krajní politické pozice, které vidí větší šance prosadit se doma než ve světě. Jedním z jejich často používaných prostředků je demagogie a vymezování se proti "nepřátelům". A ti se lépe hledají mezi "cizáky".

Jinými příčinami jsou neinformovanost a předsudky. Někteří domácí výrobci spatřují důvod svých podnikatelských neúspěchů v "byrokratických předpisech" Evropské unie. Ale cožpak EU zakazuje vyrábět někomu například domácí tlačenku? Ba naopak, vydává ročně miliony eur z regionálních fondů na podporu tradičních výrob a krajových specialit. Jen požaduje, aby při její výrobě pro trh byly dodrženy hygienické předpisy (domácí zabíjačky nikdo nereguluje). A na zavedení těchto norem byly zřízeny ještě před naším vstupem do EU dotační programy. Takže větší vliv na potíže drobných podnikatelů mají asi obchodní řetězce, současná krize a méně kvalitní management.

S podobnými názory se občas setkávám i ve své praxi poradce. Jejich zdrojem bývá obvykle nekritický postoj k vlastním schopnostem a kvalifikaci a přehlížení nedostatků ve firmě. S EU to má jen pramálo společného. Obchodní řetězce sem přilákalo klausovské pojetí trhu "bez přívlastků" a bez regulace dávno před vstupem do EU. V řadě zemí EU je jejich množství regulováno a stavební povolení pro nové objekty je místními úřady velmi pečlivě posuzováno. U nás naproti tomu vítězil absolutní liberalismus i v dobách vlád ČSSD.

Společné pro kritiky zprava i zleva jsou poukazy na tzv. deficit demokracie v EU. Až příliš mnoho rozhodnutí je prý mimo volené představitele a národní státy je musejí implementovat bez možnosti je odmítnout či změnit. Neupírám kritikům, že mají kus pravdy. Nicméně bližší pohled ukazuje, že i zde značně přehánějí. Nejvyšší orgány EU -- Evropská rada, komise a parlament jsou buď složeny ze zvolených představitelů členských států (prezidentů, premiérů) , nebo je navrhují a schvalují volené orgány -- národní parlamenty a Evropský parlament. Je to maximum demokracie, které umožňuje současné mezistátní (intergovernmentální) uspořádání. Jakýkoliv krok směr k dalšímu prohloubení demokracie (přímá volba prezidenta EU, jmenování Evropské komise Evropským parlamentem apod.) směřuje k federativnímu uspořádání, které většina kritiků i politických zástupců členských států odmítá.

Vliv tzv. bruselské byrokracie se v tomto směru značně přeceňuje. Není to organismus, který nikomu nepodléhá a neustále vymýšlí složité regule, které obtěžují občany EU, jak se nestále snaží prezentovat populisté a odpůrci evropské integrace. Úředníci z Bruselu podléhají Evropské komisi a částečně i Evropskému parlamentu -- podobně jako národní ministerstva a úřady podléhají národním vládám. Oproti zejména naší byrokracii je to aparát nepoměrně kvalifikovanější a vzdělanější -- možná, že i z této skutečnosti vyplývá jeho větší aktivismus ve směru úprav evropské legislativy. Nicméně zásadní direktivy dojednávají orgány, kde mají rovnocenné zastoupení všechny členské státy: Evropská rada, rady odvětvových ministrů a tzv. COREPER složený z velvyslanců členských zemí u EU. A v nich je základní rozhodovací metodou konsensus všech zúčastněných. I z tohoto uspořádání je patrné, že nejde o nějakou demokratické kontrole absolutně se vymykající byrokratickou chobotnici. Posílení kontrolní a rozhodovací role Evropského parlamentu a národních parlamentů je nicméně potřebné a právě Lisabonská smlouva představuje v tomto směru určitý pokrok.

Jednotný vnitřní trh je základem fungování EU

Základem fungování EU je jednotný vnitřní trh. Ten se liší od tzv. volného trhu, se kterým bývá ovšem velmi často chybně ztotožňován. Volný trh známe například z Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) a znamená, že můžeme až na výjimky bez jakýchkoli (kvantitativních, legislativních atd.) omezení přepravovat zboží ze státu A do státu B. Jde o mezinárodní obchod. Jednotný vnitřní trh EU, jehož vývoj nebyl ještě dokončen, má však větší ambice -- zabezpečuje nejen všechny výhody volného trhu, ale navíc i postupně prosazuje jednotná pravidla ochrany spotřebitele v celé unii. Jde proto o víceméně vnitřní obchod. Z toho vyplývají ony regule, na něž nadávají někteří podnikatelé a na základě neinformovanosti či demagogické propagandy i další občané.

V poslední době se například velmi zdokonalily prostředky zkoumání a kontroly vlivu složení potravin a dalších spotřebních výrobků na zdraví spotřebitelů. Proto také musejí výrobci uvádět na obalech složení a další předepsané informace pro orientaci konzumenta. Samozřejmě toto vše stojí nějaké investice, výrobci pochopitelně brblají a svůj odpor se snaží přenést i na spotřebitele, který se zase obává zvýšení ceny. Mohu osobně potvrdit, že i mně kdysi chutnaly mnohé výrobky, které si dnes na základě poznání jejich vlivu na zdraví raději odpustím.

Rovněž nevidím, že by se trh nějak uniformoval, jak nás straší odpůrci EU. Naopak, díky vstupu do evropského tržního systému se objevují stále nové produkty a nabídka je stále pestřejší. Vinu za to, že například uzeniny obsahují stále méně masa, nepřipisujme byrokratovi z Bruselu, ale vlastní orientaci na zboží nízké cenové úrovně přenášené v podobě objednávek od obchodníků k výrobcům. Jednotná základní pravidla pro výrobce, obchodníky i spotřebitele neomezují šíři sortimentu, pouze v některých směrech nutí například ke změně názvu (rum -- tuzemák, pomazánkové máslo -- pomazánkový krém apod.) či zpřísňují hygienické a veterinární předpisy (zde je třeba upozornit, že v případě České republiky nešlo o nějaké drastické změny, neboť naše předpisy byly i v minulosti přísné). To ovšem stojí peníze a kdo by je vydával s radostí? Lépe je nadávat na unii.

Analogicky je to i s normami ISO, které ještě na počátku této dekády vyvolávaly u mnohých českých výrobců jen pohrdání a nelíčený odpor. Kdo by do té byrokracie ještě strkal peníze? A hle, uplynulo jen pár let, naši podnikatelé poznali, že certifikované ISO jim otevírá evropské trhy a dnes najdeme jen málo těch, kteří ho ještě nemají. Podobně to do budoucna jistě bude i s tzv. sociální odpovědností firem, kterou sice nikdo nepředpisuje, ale jejíž certifikace přináší marketingový bonus.

Ani jednotný evropský trh se ovšem nemůže vyhnout cyklickým výkyvům a krizi. Tak tomu je bohužel i dnes. Jakkoli jsou její dopady tíživé, lze konstatovat, že bez zapojení do EU by byly ještě horší. Na masovou podporu klíčových odvětví nemají ani ty větší státy, zde je na místě uplatnit mezistátní evropskou solidaritu. Kromě společné zemědělské politiky, která má své problémy a bývá často předmětem kritiky nespokojených zemědělců a potravinářů, bude nutno vytvořit i společnou energetickou politiku, která by lépe čelila podobným událostem, jaké jsme prožívali na počátku roku. Snad i Mirek Topolánek už pochopil, že kdyby jednal s východními dodavateli sám bez podpory unie, asi by dříve nebo později měnil radar nikoli za Lisabonskou smlouvu, ale za ruský plyn. A zarytí stoupenci zachování individuálního národního veta se možná zamyslí, jak by asi reagovali v situaci, kdyby logickou orientaci na jadernou energetiku jako jednu z možných variant zvýšení energetické soběstačnosti a bezpečnosti v rámci Unie proti všem ostatním zablokovali tvrdošíjní Rakušané.

Evropská integrace nemá alternativu, to připouští i Klaus

Prostě, přes všechny nedostatky a problémy nemá evropská integrace alternativu. To realisticky připouští i Václav Klaus. Můžeme diskutovat o jejích podobách, rychlosti pohybu vpřed, obsahu i formách. Ale "rozvolňování", které předpovídá (či spíše si přeje) Jan Zahradil a jemu podobní, by mělo pro další rozvoj evropské spolupráce smrtící účinek. Je to stanovisko individualistického chytrolína, který se naivně domnívá, že největších úspěchů při realizaci národních zájmů dosáhneme za situace, "když se dva perou, třetí se směje". Nevím, co Zahradila na tomto pojetí vztahů mezi státy a národy tak fascinuje, nicméně Evropa během 20. století na něj dvakrát tvrdě doplatila. To Klaus pozitivně a sympaticky volá po diskusi, vlastní evropskou vizi však zatím bohužel nepředstavil. Dokud to neudělá, nálepku věčného nespokojence a do minulosti zahleděného nekonstruktivního kritika ze sebe jen těžko odstraní.

Stejně naivní je i vychytralost české radikální levice. Krátkodobě sice za podmínek mezinárodní izolace může v národních podmínkách realizovat nadstandardní sociální vymoženosti, dříve či později však ztroskotá, pokud by šlo o nerealistické, ekonomickým podmínkám neodpovídající cíle. Mezi Vojtěchem Filipem a Janem Zahradilem v tomto směru velký rozdíl nevidím. KSČM se vůči evropské radikální levici chová úplně stejně jako ODS vůči proevropské pravici -- chce být u toho, ale "nezařadit se". Vizi sjednocené socialistické Evropy, kterou prosazuje evropská levicová strana, kombinuje s přízemním národovectvím, což demonstrovala i nasazením pravicové nacionalistky Jany Bobošíkové do prezidentské volby.

Zde se nutně nabízí otázka, proč tak většina současných komunistů vystupuje. To snad zapomněli na internacionalistické tradice i marxismus? Odpověď není jednoduchá a vyžadovala by delší rozbor. Stručně řečeno, do tohoto postoje, který musí být pro mnoho levicově smýšlejících občanů velikým zklamáním, se promítlo vícero faktorů. Na prvním místě jsou to zkušenosti z čtyřiceti let vlády, které transformovalo původně radikálně levicovou stranu na názorově pestré nomenklaturní společenství a její vedoucí představitelé museli neustále lavírovat mezi loajalitou vůči Moskvě a politickým pragmatismem. Asi někde zde se zrodil nadměrný důraz na "národní zájmy" a setřela se hranice mezi jejich racionální obhajobou a nacionalismem. Pro některé členy KSČM byl potom komunistou i Slobodan Miloševič. Druhou příčinou současného postoje KSČM je frustrace z porážky v roce 1989, na kterou neměla podle mne vliv ani tak militaristická politika Ronalda Reagana (jeho význam se dost přeceňuje), se kterou měla problém i část disentu, ale příklad evropského sociálního modelu, který měli naši občané neustále před očima a který už nešlo před nimi skrývat. Mohli se dívat (alespoň v pohraničí) na zahraniční televizi, sledovat cizí rozhlasové vysílání, občas vycestovali za hranice. To je také důvod, proč pozdější privatizace nevadila v zásadě ani těm, kteří ještě v padesátých letech byli ochotni znárodněné fabriky hájit se zbraní v ruce. Evropská levice měla v oněch dobách v čele skvělé osobnosti typu Bruno Kreiského, Willyho Brandta, Olofa Palmeho či Francoise Mitteranda. Jejich autorita spolu s pozitivním příkladem evropského socialismu rozhodně přispěla ke změně společenského vědomí v neprospěch tehdejší vládnoucí moci.

Naše svoboda přišla především z Evropy

Naše polistopadová svoboda nepřišla jen z Ameriky, jak dneska donekonečna omílají například stoupenci umístění radaru, ale především z tehdejších Evropských společenství. Ne náhodou se okamžitě v listopadu 1989 objevila hesla o návratu do Evropy. Evropský sociální model je přitažlivý i dnes a o členství v EU usiluje řada zemí. Postoj radikální levice vůči Lisabonské smlouvě bohužel nahrává snahám evropské pravice o jeho okleštění, popřípadě úplnou likvidaci. Naopak součástí Lisabonské smlouvy je Evropská sociální charta, která možná nedosahuje úrovně sociálních vymožeností, které se naše vládnoucí pravice počátkem 90. let neodvážila vypustit z ústavy (i když jsou v dnešních podmínkách prakticky nevymahatelné), ale představuje jistou záruku zachování evropského sociálního modelu i v podmínkách nastupující krize. V podmínkách platné smlouvy z Nice se česká vláda k Evropské sociální chartě nemusí povinně hlásit. A právě tato skutečnost je jednou z klíčových překážek pro souhlas se smlouvou u "tvrdých pravičáků" v řadách ODS i euroskeptiků z nově vzniklých pravicových stran a uskupení.

Ale ani oni, ani neinformovaní či zmanipulovaní občané se základními příčinami potřebnosti prohlubování ekonomické a politické integrace nemohou nic udělat. Moderní život je sice bohatší o mnohé vymoženosti, které by nám předkové jistě záviděli, ale současně i zranitelnější a nejistější. Globalizací "zmenšená" zeměkoule je protkána pavučinou nerůznějších infrastrukturních sítí, které na jedné straně spojují dříve nespojitelná teritoria, ale současně v případě poruchy zcela vykolejí rozsáhlá území. Počátkem roku jsme to prožívali v podobě přerušených dodávek plynu z Ruska, jindy to může být výpadek internetu, energetický "black-out" apod. Hospodářský růst a zvyšování počtu obyvatel způsobují nová ohrožení (nedostatek potravin, vody, surovin, energie, klimatické změny atd.), která mohou mít dlouhodobě fatální následky pro život na naší planetě. Zmíněné "globální" problémy si nevymyslili žádní "eurohujeři", ani NGO-isté a podobné občanské iniciativy. Řešit je musejí chtěj nechtěj i ti, pro které je základním problémem otázka svobody jednotlivce a podnikání. Když neteče plyn, co s abstraktním filosofováním o svobodě bez odpovědnosti?

Integrace je zákonitostí globálního světa

Globální problémy zvyšují míru vzájemné závislosti v dnešním světě. Představují nepochybně jednu z klíčových podnětů k integraci, která se uplatňuje nejen v Evropě, ale i jinde ve světě (Asii, Latinské Americe, Africe). Je to podnět, který nedělá problém většině levice, ale zejména části pravice, která vliv globálních problémů marginalizuje. Obvykle jsou "euroskeptici" současně i odpůrci klimatických balíčků, společné energetické politiky a podobných mezinárodních projektů.

Významným faktorem urychlujícím integrační procesy ve světě je však i samotný kapitalismus. V jeho podstatě je zakódována tendence k expanzi, podmaňování stále nových teritorií i podřizování dalších a dalších oblastí života kapitálu. Zjednodušeně by se dalo říci, že bez možností expanze by se kapitalismus "zadusil". Když nejsou po ruce reálné podmínky růstu, vytváří různé "bubliny" virtuálních možností, které však dříve nebo později splasknou a přichází tvrdá korekce. Po ní však dochází opět k oživení a celý cyklus se opakuje.

Myšlenka evropské integrace se sice zrodila již dávno ve středověku, ale svého naplnění se dočkala až ve chvíli, kdy bylo po skončení druhé světové války jasné, že živelný (z hlediska pravicových libertariánů "svobodný") střet expandujících subjektů směřující k vytvoření větších územních celků vede nevyhnutelně k válce. Projekt Evropské unie je proto od počátku cílevědomě řízeným mírovým procesem expanze kapitálu a tomu jsou postupně podřizovány i politické instituce. Jako takový je to projekt úspěšný, neboť skutečně došlo k propojení národních trhů bez toho, aby si silnější podmanil slabšího (i když v podstatě kapitalismu zakódované sklony nemůže zcela vykořenit). To se přirozeně nelíbí ani krajní pravici, protože takový způsob expanze "není svobodný", ale ani radikální levici, neboť evropská integrace kapitalismus spíše přizpůsobuje, obrušuje jeho hrany a snižuje tak pravděpodobnost jeho rychlého konce.

Rozporná podstata kapitalistické evropské integrace

Z kapitalistické povahy evropské integrace vyplývají i dvě základní rozporné tendence: k jejímu posilování a naopak k jejímu oslabování, "rozvolňování" . Posilování odráží dosavadní úspěchy a jejich promítnutí do ideových a politických koncepcí dalšího integračního posilování především u sociálních a křesťanských demokratů, jakož i části liberálů a zelených. Naopak odstředivé tendence jsou výrazem obav zejména představitelů některých menších zemí z nadměrné dominance mocností, jiné reagují na již zmíněný "deficit demokracie" směrem opačným než vytyčují "federalisté" (tj. návratem ke klasickým národním státům), nebo absolutizují některé kulturní, náboženské a etnické odlišnosti (vztah k toleranci homosexuálů, potratům, přistěhovalcům atd.). Některé z nich jsou bohužel i výsledkem občasné snahy převládajících prointegračních sil o silové prosazování vlastních představ a koncepcí bez hlubší diskuse a hlavně při absenci zapojení občanské společnosti.

Popsaný hlubší, podstatný rozpor bývá ovšem obvykle zakrýván jiným rozporem -- mezi národním a internacionálním. Bližší pohled však ukazuje, že národní je především výsledkem převodu dílčích zájmů na zájem celku prostřednictvím politické moci. Proto jsou obě objektivní rozporné tendence vydávány za naplňování národního zájmu podle toho, kdo v dané zemi vládne. Zejména pro "skeptiky" je příznačné, že operují abstraktními protiklady národního a evropského, zdůrazňují jejich neslučitelnost, žonglují se suverenitou i hlasovacími poměry v Evropské radě, ale naprosto pomíjejí vliv integrace na občany. Maximálně ještě berou v potaz podnikatele. Je to v podstatě elitářský přístup, ale v zájmu objektivity je třeba přiznat, že není cizí ani některým stoupencům eurofederalismu.

V každém případě se však stesky nacionalistů na údajné zhoršování pozice České republiky v důsledku přijetí Lisabonské smlouvy opírají spíše o spekulace s výjimečnými situacemi, při nichž by mohlo dojít k ohrožení našich národních zájmů. Takovým příkladem je i neustálé varování Jany Bobošíkové a dalších odpůrců smlouvy před nebezpečím revize Benešových dekretů a dalšími prakticky vyloučenými scénáři. Přirovnání k Římské či Habsburské říši pak už doslova kulhá na obě nohy, protože tady nevládne a nikdy nebude vládnout žádný místodržící, ale demokraticky zvolené státní orgány.

Důraz na evropského občana

Krajní intergovernmentální pohledy bazírují na tzv. kulturní, jazykové a etnické odlišnosti. Podle nich není nic specificky evropského, jsou jen národní zvláštnosti. Skutečně, kultura jednotlivých evropských národů se navzájem liší. Přesto však současná globalizace urychluje kulturní výměnu, zintenzivňuje cestovní ruch a tím i podporuje obecné prvky v kulturní pestrosti Evropy. I námitka absence společného jazyka se postupně drolí. Není to ale výsledkem tlaku eurobyrokratických "hujerů", nýbrž spontánního procesu informační revoluce, ve kterém se prosazuje angličtina jako univerzální jazyk moderních komunikačních technologií a v důsledku toho i komunikace vůbec. Může se nám to i nelíbit, ale mladí lidé v celé Evropě přijímají živou angličtinu jako univerzální prostředek verbálního i písemného styku podobně jako kdysi středověcí vzdělanci dávno mrtvou latinu.

Je zde ale také dosud nedoceněný tmel evropské sounáležitosti -- evropský občan. Nemá nějaké univerzální etnické či kulturní rysy -- může to být běloch i černoch, věřící i nevěřící, křesťan i muslim, heterosexuál i homosexuál, podnikatel i zaměstnanec. Má ale po celém kontinentu garantován v tendenci stejný (zatím však v některých ohledech spíše podobný) základ občanských práv a svobod. A právě to mnohým vadí. Proč také muslimové, barevní, homosexuálové? Vždyť se tím prý přece narušuje po staletí zažitý řád a národní kulturní "jednota".

Právě v této souvislosti lze poukázat na jisté pokrytectví české vlády, která na jedné straně oprávněně horuje pro odbourání nerovností v přístupu na pracovní trhy Unie, ale na druhé straně hájí údajné právo Irů a Poláků na vlastní přístup k minoritám. Protože se naši představitelé většinou stydí za své konzervativní předsudky, jsou jim zmíněné země vítanou příležitostí, za níž se pod záminkou obrany státní suverenity mohou schovat. V dlouhodobém horizontu mají ale smůlu. Jednotný trh vyvolává potřebu sjednocovat nejen předpisy na ochranu spotřebitele a sazby DPH, ale i další pravidla pro pohyb osob a jejich chování. V budoucnu si vynutí i jednotnou hospodářskou a měnovou politiku -- hospodářskou unii. V ní budou sloučeny do jednoho komplexu všechny současně existující, rodící se i uvažované společné politiky (zemědělská, regionální, sociální, energetická, ale i daňová a měnová atd.).

Před EU však v tomto směru leží ještě dlouhá a složitá cesta. Například zmíněná současná podoba "volného" pohybu pracovních sil, kterou mnozí považují za jeden z pilířů integrace, vykazuje celou řadu polovičatostí a nedostatků. Nemám zde však na mysli přímá omezení, která jsou dočasná a budou zrušena do roku 2013. Problémem je především velká rozdílnost v zaměstnanecké legislativě, sociálním zabezpečení a v podmínkách pro podnikání, ve kterých se málokdo orientuje a tudíž je doba adaptace na nové poměry pro pracovního migranta neúnosně dlouhá. Jde však o to, aby důvodem k migraci byla snaha o co největší individuální uplatnění vlastních schopností a nikoli rozdíly v odměňování mezi zeměmi a regiony, což vyvolává odstředivé nacionalistické postoje části obyvatelstva.

Určitě není daleká doba, kdy budou v celé Evropě také platit jednotné dopravní předpisy, byť jejich porušení může být v jednotlivých státech rozdílně sankcionováno. Jednotný vnitřní trh si dříve nebo později vyžádá sjednocení obchodního práva, což učiní zbytečnými mnohé stránky smluv o Společenství, včetně té dosud neratifikované Lisabonské, a přiblíží tím i situaci, kdy bude možné vytvořit a přijmout opravdovou stručnou evropskou ústavu. A tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Jedno je ale jisté. Kulturní svébytnost evropských národů proces integrace nezlikviduje, pokud do ní nebudeme uměle zahrnovat zakořeněné konzervativní přežitky minulosti, které jsou tak či tak odsouzeny k postupnému zániku. Fin se bude i v podmínkách integrované Evropy lišit od Portugalce či Kypřana, Čech od Němce či Maďara. Nadále budou mezi sebou soutěžit v oblasti ekonomiky, kultury či sportu. Bude to -- jak říkají filosofové - jednota v různosti, která se bude diametrálně lišit od jednoty vytvářené v minulosti podmaněním slabších silnějším. Nová Římská či Německá říše v současných podmínkách nemohou vzniknout, nenechme se strašit.

Cesta k hlubší evropské integraci povede přes řešení praktických problémů v hospodářské, politické, kulturní, sociální oblasti. Pouhým spekulováním o míře závislosti a suverenity se nikam nedostaneme. Právě to je slabinou teoretizujících "euroskeptiků", kteří se neustále ohánějí hlasovacími kvótami, počty europoslanců, protestují proti údajnému přenášení kompetencí na evropskou úroveň, aniž by byli schopni zhodnotit praktický vliv jednotlivých opatření na řadového občana. Naproti tomu ti, kteří dnes a denně řeší praktické problémy Evropy, podstatně korigují pod jejich tíhou svoje původní odmítavé postoje. To platí i o ministrech současné vlády v demisi v čele s premiérem Topolánkem. Další zase tlačí ke změně přátelé z řad podnikatelů, bankéřů, intelektuálů, umělců či odborářů. Ti všichni si začínají přináležitosti k Evropské unii vážit, uvědomují si, že to není zadarmo a že pro zdar společného díla musejí odevzdat svůj díl práce i odpovídající finanční prostředky. V rámci českého předsednictví se o to s větším či menším úspěchem snaží.

Pád vlády české předsednictví neohrozí

Dost se divím některým komentátorům, kteří v pádu vlády vidí kolaps českého předsednictví. Nemohu sice souhlasit s hlasy, které předsednictví redukují na pouhou organizaci schůzek a konferencí, ale když slyším projevy premiéra a prezidenta na evropské úrovni, říkám si, že minimálně stejně kvalitní představitelé se najdou vždy. To ostatní pak již odpracují ti samí úředníci, diplomaté, policisté, kuchaři, umělci, hostesky, šoféři atd., jako za odstupující vlády. Nicméně i přesto se přimlouvám, aby v nové vládě alespoň po dobu předsednictví zůstali někteří klíčoví ministři, především ministr zahraničí Schwarzenberg nebo ministr financí Kalousek. Naopak funkci vicepremiéra pro EU by lehce zvládl dosavadní náměstek Marek Mora, využít by šlo i velmi kvalifikovaného velvyslance z doby vlád ČSSD Kohouta, bývalého eurokomisaře Pavla Teličku nebo zkušenou exministryni Kopicovou. To by byl tým skutečných odborníků, který by měl šanci dokončit české předsednictví bez současných kontraverzí a trapasů, ku prospěchu Evropy i České republiky.

Jestliže řešení vládní krize donutilo současného premiéra ke změně postojů ve směru k jednání s opozicí a alespoň vnějškově opustit zarputilý silový způsob prosazování politických rozhodnutí a záměrů, pak jsou možné drobnější technické problémy s dokončením předsednictví přijatelnou cenou za pád vlády. Krátkodobé mínusy totiž budou vyváženy pozitivy v budoucnu. A z tohoto důvodu považuji vyjádření nedůvěry vládě Mirka Topolánka za čin, který je v zájmu nejen občanů České republiky, ale i Evropské unie.