Zločiny komunismu a jiných

4. 6. 2009 / Boris Cvek

Tento postoj mne vždy rozhořčí, protože zcela ignoruje kontext a tváří se tak, že přijatelný systém je pouze ten, který nikdy nevedl k žádným zločinům.

Jenže pokud je civilizace postavena hrozbě, jakou představoval nacismus a komunismus, nedá se zvítězit jinak než konfrontací, a ta vždy vede k omylům a zločinům. Souhlasím např. s tím, že válka je špatná, ale jsem hluboce přesvědčen, že bojovat proti Hitlerovi stálo za to, a to proto, že hitlerovský nacismus představoval zcela zásadní zničení všech hodnot lidství a svobody. Tak to bylo i s komunistickým systémem.

Milada Horáková nebyla popravena proto, že komunisté bojovali o udržení svobody a demokracie, nýbrž proto, že oplotili tuhle republiku ostnatým drátem a nenáviděli každého, kdo dělal něco proto, abychom i nadále patřili k západnímu světu jako za Masaryka. Milada Horáková byla hrdinným člověkem právě proto, že navzdory komunistům zůstala demokratkou a představovala tradici svobody v zotročeném národě, v němž komunisté zlikvidovali všechny svobody a alternativy, od sociálních demokratů před čapkovské liberály až ke katolickým duchovním.

Zločiny západních států za studené války jsou jistě odsouzeníhodné, jejich cílem však nikdy nebylo vytvořit ostnatým drátem obehnané impérium, v němž jsou popřeny všechny demokratické hodnoty a celou společnost, od soudů přes školství až po armádu či zdravotnictví, ovládá jedna mafiánsky organizovaná, bytostně antidemokratická junta (NSDAP nebo KSČ).

Proto to, zač bojovala Milada Horáková, a co se uskutečnilo po roce 1989, totiž náš návrat na Západ (a mj. ke svobodě cestovat a zvolit si místo bydliště v cizině a svobodně se zase vrátit do vlasti bez konfiskací a útlaku rodiny), má velkou hodnotu a není to jen výměna jednoho zločinného systému (komunismu) za jiný.

Naopak to, oč bojovali ti, kdo chtěli vítězství SSSR (nebo Hitlerova Německa), cenu nemá, i kdyby to z nějakého důvodu mysleli s lidstvem sebelépe.

V televizi ostatně často bývají filmy o nacistických koncentračních táborech a nikdo nepovažuje za důležité, aby v tom případě byly zmíněny i britské "koncentráky" (ovšem zcela jiného typu než ty nacistické) za burské války nebo francouzská koloniální politika v Africe. I když dějiny kolonialismu nezřídka připomínají věrně nacistický či komunistický systém, jak o tom vypovídá např. příběh dědečka současného amerického prezidenta.

Zdůrazňování mimořádné, s normálními demokratickými systémy nesrovnatelné, zločinnosti nacismu považujeme vesměs za občanskou povinnost. Nacismus totiž byl, i když je to relativizováno stále více a neonacistická hnutí sílí, považován po vítězství Spojenců a po Norimberském procesu za úhlavního nepřítele západní civilizace. Tak by to mělo být i s komunismem.

Vytisknout