Jediná monarchie?

4. 6. 2009 / Tomáš Koloc

Věta "Jediná monarchie, která existovala na americkém kontinentě, byla Brazílie", kterou Fabiano Golgo vyjádřil ve svém článku o zemřelém následníkovi brazilského císařského trůnu bude nejspíš zbytnělým vyslovením nějakého silného brazilského národního mýtu. (Aspoň, že v tom nejsme sami...) Jak je tomu ale ve skutečnosti v Americe s konstitučními monarchiemi -- a s neúředními despociemi bez ohledu na konstituce...

Pominu-li monarchie předkolumbovských civilizací, ještě před 240 lety (nepočítám-li barokní jezuitská teritoria pro indiány, která sice ležela v koloniálních oblastech Španělska a Portugalska, jejich zřízení však bylo komunitární) neznal americký kontinent jiné zřízení, než feudální, a byl jedinou velkou koloniální monarchií rozparcelovanou mezi Španělsko, Portugalsko, Británii, Francii, Nizozemí, Norsko (později Dánsko) a Rusko. Zbytky této ohromné americké kolonie evropských království jsou dodnes zámořská území britského, nizozemského a dánského království: Turks a Caicos, Bermudy, Kajmany a Falklandy, Jižní Shetlandy, Orkneje a Georgia, Nizozemské a Britské Antily -- a největší ostrov světa Grónsko.

Potom jsou tu členové Commonwealthu (údu britské kultury, která je ve své všeabsorbující stabilitě podobná římskokatolické církvi): nezávislá karibská ostrovní království s převážně afroamerickým obyvatelstvem v jejichž čele stojí guvernéři a premiéři, zastupující honorární hlavu státu, Alžbětu II.: Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Grenada, Jamajka, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, ale i kontinentální středoamerické Království Belize, a konečně i třicetimilionové Kanadské království. (Pro úplnost řečeno: jsou i tací američtí členové Commonwealthu, kteří jsou parlamentní republikou v čele s prezidentem: republika Trinidad a Tobago a stát Dominika.)

Co se týče místních postkoloniálních monarchií, pak je třeba kromě zmíněného Brazilského císařství (1822-1889) vzpomenout předně Mexiko, kde po rychlém konci vojenského císařství Agustína I. (1822 - 1823) následovalo hojně literárně zpracovávané mexické dobrodružství císaře Maxmiliána I. Mexického (1863 -- 1867) bratra našeho známého Otce národů Františka Josefa I. Stejně literárně oblíbené je i Haitské císařství (1804-1806) v čele s císařem Jeanem-Jacquesem Dessalinesem, které následovalo po revoluci Toussainta L'Ouvertura (1791) a bylo posléze nahrazeno Haitským královstvím, proti němuž byla sice vedena občanská válka, nicméně se formálně udrželo až do 20. let 19.století. Dějiny Haiti přelomu 18. a 19. století, které jsou přesnou kopií dějin jejich mateřské Francie, naznačují původ všech tří amerických zemí, v nichž byly v 19. století ustaveny monarchie. U prvotního zrodu všech těchto monarchií stály archetypy francouzských císařů Napoleona I. a III., vůdců to revolucí a monarchií, jež posléze zanikly stejně jako jejich zámořské děti.

Odhlédneme-li však od formálního politického zřízení té které země, a zaměříme se na faktické chování té které vlády vůči svým "poddaným", pak v Americe i jinde najdeme celou řadu dynastií, vládnoucích s napoleonskou invencí svým satrapiím. Z tohoto úhlu pohledu by bylo mnohem přehlednější, kdyby se v novinách psalo, že císař George I. Bush předal vládu svému synu Georgovi II., princi texaskému za přítomnosti Jeho Výsosti Jeba I., prince floridského, hosty pak byla saúdská knížecí rodina Bin Ládinů, nedávno odstoupivší dlouholetý král Fidel I. de Cuba s nástupcem Raúlem, venezuelský suverén Hugo Chávez Frías I., Jeho Císařské korejské Veličenstvo Kim Čong-il s následníkem Kim Či-wuem a italský král Silvio I. se svým šaškem Mirkem ze Vsetína.

Souhlasím s Fabianem Golgem, že kdyby se Pedro Luis de Orleans e Braganca, pocházející z rodu Kapetů-Bourbonů, dožil své korunovace, mohl lidsky a empaticky nést svůj díl péče o brazilský stát. Tak jak to už umějí dnešní švédští, norští či japonští potomci rodů, které před tisíci lety uchvátily moc ve své zemi vraždami, genocidami a všestranným ekonomickým a kulturním diktátem. Mohl být dalším z těch Bourbonů, Habsburků a Romanovců, kteří se svým životem snaží čistit křivdy, které na jejich jménu zanechaly předchozí generace.

Na rozdíl od vůdců, kteří sami sebe označují za republikánské nositele hodnot náboženství, socialismu či liberální svobody, a přitom jsou jen první nebo druhou generací moderních despotických dynastií, od nichž by se (s ohledem na možnosti které v této době mají) mohl leccos naučit i Čingischán.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 4.6. 2009